5 Ads 70/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: MUDr. M. D., zastoupena Mgr. Janem Bartuškou, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2026, č. j. 4 Ad 11/2025-33, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Janu Bartuškovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2025, č. j. MPSV-2025/94988-925 (dále jen „rozhodnutí žalovaného ve věci příspěvku na živobytí“), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 5. 2. 2025, č. j. 7821/2025/AAE. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán nepřiznal stěžovatelce příspěvek na živobytí na základě žádosti ze dne 20. 1. 2025. Dále stěžovatelka brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2025, č. j. MPSV-2025/105582-925 (dále jen „rozhodnutí žalovaného ve věci doplatku na bydlení“), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18. 2. 2025, č. j. 10525/2025/AAE. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán nepřiznal stěžovatelce doplatek na bydlení na základě žádosti ze dne 20. 1. 2025.

2. Prvostupňovým rozhodnutím ve věci příspěvku na živobytí ze dne 5. 2. 2025 správní orgán I. stupně nepřiznal stěžovatelce příspěvek na živobytí. Správní orgán za rozhodné období podle § 10 odst. 6 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), označil leden 2025, jelikož stěžovatelka svoji žádost podala dne 20. 1. 2025. Náklady na bydlení činily 21 240 Kč (nájemné 14 570 Kč, záloha na vodné a stočné 840 Kč, úklid domu 720 Kč, osvětlení domu 60 Kč, likvidace domovního odpadu 140 Kč, záloha na plyn 3 650 Kč a záloha na elektřinu 1 260 Kč). Stěžovatelka je starobní důchodkyně a v rozhodném období podle § 10 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi (tedy v období měsíců říjen, listopad a prosinec 2024) byla příjemcem starobního důchodu ve výši 22 096 Kč, tato dávka je vyplácena pravidelně. Podle § 9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona příjem společně posuzovaných osob činí 15 467,20 Kč a příjem podle § 9 odst. 2 tohoto zákona 10 053,68 Kč. Tento příjem byl stanoven jako rozdíl mezi příjmem v rozhodném období ve výši 15 467,20 Kč a částkou přiměřených nákladů na bydlení ve výši 5 413,52 Kč. Přiměřené náklady na bydlení byly stanoveny v maximální možné výši dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy ve výši 35 % příjmů společně posuzovaných osob, neboť odůvodněné náklady na bydlení jsou vyšší (21 240 Kč) než tato částka (5 413, 52 Kč). Správní orgán I. stupně zohlednil i lékařsky nařízené dietní stravování stěžovatelky, zvýšil částku živobytí, která byla stanovena dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a zvýšena dle § 29 téhož zákona a činí 5 708 Kč. Částka živobytí společně posuzované osoby byla stanovena dle § 24 odst. 1 písm. g) zákona o pomoci v hmotné nouzi a zvýšena dle § 25, § 26 a § 27 téhož zákona; činí 4 040 Kč. Částka živobytí společně posuzovaných osob činí 9 748 Kč. Jelikož příjem společně posuzovaných osob podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi činí 10 053,68 Kč, což převyšuje částku živobytí společně posuzovaných osob ve výší 9 748 Kč, nesplnila stěžovatelka podmínky nároku na příspěvek na živobytí podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, a proto jí příspěvek na živobytí nebyl přiznán.

3. Žalovaný napadeným rozhodnutím ve věci příspěvku na živobytí ze dne 25. 4. 2025 odvolání stěžovatelky zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění odkázal na příslušná zákonná ustanovení a zrekapituloval průběh správního řízení a zjištěné skutečnosti. Uvedl, že správní orgán I. stupně vycházel nejdříve z průměrného příjmu společně posuzovaných osob dle § 10 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy období měsíců říjen, listopad a prosinec 2024. Stěžovatelka byla v těchto měsících příjemcem starobního důchodu; výše důchodu vyplaceného za uvedené měsíce souhlasí s výpisy z bankovního účtu a s údaji v aplikačním programu automatizovaného zpracování údajů, který správní orgán prvního stupně používá dle § 52 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dle žalovaného správní orgán I. stupně nemohl zohlednit všechny výdaje, které stěžovatelka vynaložila k zajištění své výživy, ostatních potřeb a k zajištění všech nákladů na domácnost, přestože tyto výdaje považovala za nezbytné a odůvodněné, neboť zákon o pomoci v hmotné nouzi takový postup neumožňuje. Přiznání příspěvku na živobytí v případě, kdy nejsou pro vysoké příjmy splněny podmínky nároku stanovené v § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, nezávisí na správním uvážení. Pokud správní orgán I. stupně v řízení zjistí, že příjmy osoby/společně posuzovaných osob dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi převyšují částku živobytí osoby/společně posuzovaných osob dle § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi, nezbývá správnímu orgánu než žádost zamítnout, tedy dávku nepřiznat. Zdravotní stav lze v řízení o příspěvku na živobytí zohlednit pouze při stanovení částky živobytí dle § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ve spojení s § 29 téhož zákona, kdy stěžovatelce vznikají s ohledem na její zdravotní stav zvýšené náklady na dietní stravování, což správní orgán I. stupně také učinil.

4. Jelikož stěžovatelka nezískala z důvodu vysokého příjmu nárok na příspěvek na živobytí, nesplňuje podmínku nároku na doplatek na bydlení dle § 33 odst. 2 věta první zákona o pomoci v hmotné nouzi, a proto posuzoval správní orgán její nárok dle § 33 odst. 2 věta druhá a ani zde nedospěl k závěru, že by stěžovatelka podmínky pro přiznání dávky hmotné nouze splňovala. Žalovaný napadeným rozhodnutím ve věci doplatku na bydlení ze dne 19. 5. 2025 odvolání stěžovatelky zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Konstatoval, že 1,3násobek částky živobytí společně posuzovaných osob činí 12 748,40 Kč (1,3 x 9 748 Kč), příjem společně posuzovaných osob dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi činí 10 053,68 Kč. Ustanovení § 33 odst. 2 věta druhá zákona o pomoci v hmotné nouzi zcela jasně říká, že doplatek na bydlení lze přiznat s přihlédnutím k celkovým sociálním a majetkovým poměrům také osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3 násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob. Žalovaný se proto dále zabýval celkovými sociálními poměry společně posuzovaných osob ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Uvedl, že společně posuzovaná osoba je vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání úřadu práce, a to i při celkové nízké nezaměstnanosti v hlavním městě Praze (k 31. 12. 2024 činila 2,80 %) a při poměrně široké nabídce volných pracovních míst v hlavním městě Praze. Žalovaný dospěl k závěru, že společně posuzovaná osoba má významný podíl na trvání stavu hmotné nouze rodiny s tím, že na úhradě nákladů na bydlení by se měly podílet obě osoby, zejména společně posuzovaná osoba by měla vlastní prací přispět ke zlepšení životní úrovně rodiny, pakliže rodina po úhradě skutečných nákladů na bydlení pociťuje nedostatek finančních prostředků na úhradu všech svých potřeb.

5. Stěžovatelka v žalobě namítala, že rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná z důvodu důkazní nouze a z důvodu nedostatečného zdůvodnění nepřiznání obou dávek. Dle stěžovatelky obě rozhodnutí obsahovala nepravdivé peněžní částky, které nesouhlasí s částkami uvedenými v doložených dokladech. Namítala, že příjmy nebyly spočítány správně. Stěžovatelka namítala, že určené „přiměřené náklady na bydlení“ (5 413,52 Kč) jsou neúměrně nízké, nesmyslné a neadekvátní, když jen za pouhou spotřebu energií (plyn, voda, elektřina) platí stěžovatelka každý měsíc zálohy v celkové výši necelých 5 800 Kč. K tomu stěžovatelka doložila výpisy z účtů prokazující platby za energie. Stěžovatelka dále označila napadená rozhodnutí za nespravedlivá, neboť není zřejmé, proč finanční poměry stěžovatelky byly posouzeny pouze ve 2 dnech (1. 1. 2025 a 31. 1. 2025) z celého rozhodného období a proč nebylo přihlíženo k výpisu z bankovního účtu jejího syna za měsíc 01/2025, a to navíc za situace, kdy správní orgán I. stupně po stěžovatelce ve výzvách požadoval kompletní výpis z účtu jejího syna se všemi transakcemi zvlášť za každý měsíc. Stav jejího i synova finančního majetku tak nebyl posouzen objektivně. Dle stěžovatelky žalovaný není konzistentní ve svých rozhodnutích, neboť v jiném rozhodnutí (ze dne 7. 5. 2024, č. j. MPSV-2024-109299-911) napsal, že spadá do výjimek v § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatelce bylo 86 let, trpěla nesčetnými zdravotními problémy a pobírá starobní důchod, nerozumí tomu, že by neměla být považována za osobu v hmotné nouzi. Měl by jí tedy být přiznán doplatek na bydlení v měsíční výši nejméně 6 091 Kč od ledna 2025, měla by být považována za chráněnou osobu v hmotné nouzi ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a měl by jí být přiznán příspěvek na živobytí.

6. Městský soud dospěl shodně s žalovaným k závěru, že nebyly splněny podmínky pro přiznání ani jedné z dávek pomoci v hmotné nouzi. Správní orgány dle městského soudu dostatečně odůvodnily nepřiznání příspěvku na živobytí, neboť příjmy společně posuzovaných osob dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi převyšují částku živobytí společně posuzovaných osob dle § 24 téhož zákona, odůvodnily i nepřiznání doplatku na bydlení, neboť celkové sociální a majetkové poměry společně posuzovaných osob jsou takové, že jim mohou po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních potřeb. Z napadených rozhodnutí je dle městského soudu jasné, jaké jejich pasáže jsou citací textu zákona a jaké jejich pasáže jsou zdůvodněním nepřiznání dávek. Městský soud zdůraznil, že jak městský, tak i Nejvyšší správní soud se obdobnými námitkami stěžovatelky ohledně přiznání příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení opakovaně zabývaly a jejich závěry jsou platné i v nynějším řízení ve věci stěžovatelky. K námitce týkající se přiměřených nákladů na bydlení uvedl, že náklady na bydlení nelze zohlednit v plné výši, za přiměřené náklady na bydlení jsou dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi považovány odůvodněné náklady na bydlení, avšak pouze do výše 35 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob (v hlavním městě Praze), proto nemohla být důvodná polemika stěžovatelky, že za částku 5 413,52 Kč není možné bydlení plně financovat. Městský soud rovněž potvrdil, že výše starobního důchodu stěžovatelky byla zohledněna správními orgány ve správné výši.

7. Městský soud podotkl, že zákon o pomoci v hmotné nouzi vychází z premisy, že před přiznáním dávky je osoba v obtížné sociální situaci vždy povinna vyčerpat všechny možnosti ke zlepšení své situace a ke zvýšení příjmu vlastním přičiněním (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 3 Ads 21/2013-42). Ze shora uvedeného vyplývá, že správní orgány byly oprávněny přihlížet i k tomu, jaký má stěžovatelka majetek a jak s ním nakládá, resp. zda po ní lze spravedlivě požadovat, aby k řešení své hmotné nouze použila tento majetek přednostně (tj. aby zvýšila svůj příjem prostřednictvím tohoto majetku). Stejně tak městský soud aproboval závěr správních orgánů, že syn stěžovatelky v důsledku své dlouhodobé nezaměstnanosti má podíl na trvání hmotné nouze stěžovatelky, kdy by se měl jako osoba v produktivním věku přičinit o hrazení nákladů spojených s jejich společnou domácností. Žalovaný dle městského soudu zohlednil dostatečně i zdravotní stav stěžovatelky, a to v rámci zvýšení částky živobytí dle § 29 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Zohlednění vysokého věku stěžovatelky při posouzení možnosti zvyšování příjmů vlastním přičiněním zákon o pomoci v hmotné nouzi nepředpokládá.

8. V kasační stížnosti stěžovatelka namítá kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka se dožaduje se jak zrušení rozsudku městského soudu, tak i zrušení obou napadených rozhodnutí a přiznání nároku na dávku příspěvku na živobytí od dne 1. 1. 2025 a vyplacení dávky doplatku na bydlení ve výši 6 091 Kč měsíčně. Stěžovatelka svůj nárok na dávky hmotné nouze opírá o skutečnost, že dle jejího mínění ji lze považovat za chráněnou osobu dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Stěžovatelka namítá, že z rozsudku městského soudu není patrné, co je samotná úvaha soudu a co jsou opsaná zákonná ustanovení, stěžovatelka tak nepochopila, jaký má městský soud názor na nepřiznání dávek, přičemž městský soud utvořil svůj závěr na základě zkreslených tvrzení, zejména týkající se dostatku jejích finančních prostředků. Zůstatek na jejím bankovním účtu byl nízký a nebyla ani zohledněna skutečnost, že stěžovatelka ještě musí hradit léky a dietní stravování. Stěžovatelka považuje za chybný závěr městského soudu, že jsou přiměřené náklady na bydlení ve výši 5 413,52 Kč, jak je stanovily správní orgány, jelikož tato hodnota neodpovídá reálným nákladům na bydlení v Praze. Stěžovatelka namítá, že je povinna hradit náklady za bydlení pro dvě dospělé osoby v Praze, k čemuž je nutný byt s dispozicí 2+1. Vypočtená částka je nižší, než kolik zaplatí stěžovatelka měsíčně na zálohách za energie. Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za nepřiléhavá.

9. Dále stěžovatelka namítá, že nerozumí tomu, proč správní orgány pro posouzení její žádosti vycházely pouze ze dvou dnů v měsíci lednu roku 2025 a to 1. 1. 2025 a 31. 1. 2025. Tato skutečnost nebyla řádně zdůvodněna. Městský soud pochybil, pokud v bodě 76 označil za nepodstatnou námitku ohledně nepřipsání starobního důchodu, přičemž podle § 9 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi se příjmy započítávají v rozhodném období, v němž byly vyplaceny. Pokud stěžovatelka v daném měsíci důchod fakticky neobdržela, tak nemůže být tato skutečnost ignorována. Stěžovatelka dále namítá, že byl správními orgány špatně užit § 33 odst. 2 zákona o hmotné nouzi; tvrdí, že přestože se jedná o fakultativní dávku, tak měl být zohledněn pokročilý věk stěžovatelky a její zdravotní stav a neměla být přenášena odpovědnost za její výživu na jiné fyzické osoby (syna). Rovněž nemělo být posuzováno, že stěžovatelka vlastní nemovitý majetek, který dosahuje zjevně nízké hodnoty, není tak způsobilý sloužit ke zvýšení jejích příjmů. Městský soud neměl tento majetek ve svých úvahách zohledňovat. Dle čl. 30 Listiny základních práv a svobod ČR má každý občan nárok na zajištění základních životních potřeb ze strany státu.

10. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že setrvává na svých tvrzeních a ztotožňuje se s rozsudkem městského soudu. Uvádí, že nárok stěžovatelky byl u obou dávek posouzen v souladu se zákonem a srozumitelné odůvodněn. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.

11. Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

12. Vzhledem k tomu, že se jedná o věc, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. nejprve posuzoval, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS (viz též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28), v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle judikatury může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelky.

13. Stěžovatelka v kasační stížnosti žádné důvody její přijatelnosti neuvedla, přičemž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se o žádný z typových případů nejedná. Kasační stížnost je nepřijatelná.

14. Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek beze zbytku splňuje kritéria přezkoumatelnosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017 - 38, a ze dne 10. 12. 2021, č. j. 3 As 366/2019 - 41). Městský soud jasně a srozumitelně odkázal jak na relevantní právní úpravu, tak na související judikaturu správních soudů a rovněž vypořádal všechny žalobní námitky. Z napadeného rozsudku je zcela zřejmé, proč žalobu stěžovatelky zamítl. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Jednoznačně z něj vyplývají důvody, pro které městský soud přisvědčil žalovanému, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění žádostem o přiznání příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení. Městský soud rovněž srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů jsou výpočty jednotlivých částek (nezbytných pro posouzení nároku na tyto dávky) správné.

15. K ostatním kasačním námitkám stěžovatelky Nejvyšší správní soud předně upozorňuje, že se naprostou většinou z nich již opakovaně zabýval; podrobně vyložil veškerá relevantní ustanovení zákona, s nimiž stěžovatelka nadále polemizuje (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2026, č. j. 2 Ads 189/2025-51, ze dne 25. 11. 2025, č. j. 1 Ads 155/2025-61, ze dne 9. 12. 2025, č. j. 22 Ads 151/2025-59, nebo ze dne 10. 12. 2025, č. j. 22 Ads 239/2025-63; viz též rozsudky ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 Ads 344/2017-42, ze dne 27. 6. 2018, č. j. 6 Ads 20/2018-32, ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 Ads 396/2018-27, ze dne 4. 4. 2019, č. j. 10 Ads 298/2018-40, ze dne 10. 4. 2019, ze dne 14. 5. 2020, č. j. 8 Ads 79/2019-47, etc.)

16. Z uvedené judikatury vyplývá, že nárok na příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení nemá automaticky ten, jehož výdaje na bydlení jsou vyšší než jeho příjmy. Pro účely posouzení nároku na příspěvek na živobytí je relevantní, zda je žadatel osobou v hmotné nouzi ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nárok na příspěvek na živobytí má totiž podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a) téhož zákona, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2019, č. j. 5 Ads 101/2017-79).

17. Stěžovatelka se na několika místech kasační stížnosti domáhá započítání svých odůvodněných nákladů na bydlení, které však pro posuzovanou věc nejsou podstatné. Naproti tomu jsou rozhodující přiměřené náklady na bydlení (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 Ads 344/2017-42 nebo ze dne 27. 6. 2019, č. j. 2 Ads 39/2019-35). Stěžovatelce byly přiměřené náklady na bydlení započítány v maximální možné výši. Příjem vypočtený podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nepředstavuje reálný příjem osoby, jak mylně dovozuje stěžovatelka, ale výsledek matematické operace zohledňující právní úpravu v § 9 odst. 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Pro posuzování nároku na dávky dle zákona proto nelze vyjít z představy, že nárok na dávky má ten, jehož výdaje na bydlení jsou vyšší než jeho příjmy, ale je nutné postupovat dle příslušných ustanovení, která výpočet „příjmů“ a „výdajů“ specifickým způsobem upravují. Správní orgány i městský soud postupovaly správně, když se předně zabývaly srovnáním příjmů stěžovatelky a jejího syna (po úpravách dle § 9 zákona o pomoci v hmotné nouzi) s částkou na živobytí společně posuzovaných osob (podrobněji viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 Ads 396/2018-27 a ze dne 7. 2. 2019, č. j. 7 Ads 500/2018-24). Jakkoli se výše přiměřených nákladů v některých případech odvíjí od výše odůvodněných nákladů na bydlení, limitem výše přiměřených nákladů je pro osoby bydlící v Praze 35 % výše příjmu vypočteného dle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi.

18. Stěžovatelka uvedla, že jí v prosinci 2024 nebyl vyplacen důchod, což správní orgány nezohlednily. Z obsahu spisu však vyplývá, že šlo pouze o zdánlivý pokles příjmů daný termínem výplaty důchodu. Správní orgány dle městského soudu správně určily rozhodné období dle § 10 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tedy období měsíců říjen, listopad a prosinec 2024, když žádost o příspěvek na živobytí byla podána dne 20. 1. 2025. Žalovaný správně určil průměrný příjem 15 467,20 Kč [tj. 70 % částky starobního důchodu ve výši 22 096 Kč podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Podle výpisu z účtu stěžovatelky jí byl připsán starobní důchod dne 1. 10. 2024 za období od 2. 10. 2024 do 1. 11. 2024, dne 31. 10. 2024 za období od 2. 11. 2024 do 1. 12. 2024 a dne 29. 11. 2024 za období od 2. 12. 2024 do 1. 1. 2025, tedy celkem 3x v rozhodném období tří měsíců. Společně posuzovaná osoba neměla v měsíci říjnu, listopadu a prosinci 2024 žádný příjem. Stěžovatelce již bylo několikrát vysvětleno jak žalovaným, tak i městským soudem, že k této situaci dochází v případech, kdy je u stěžovatelky nastaven výplatní termín starobního důchodu na 2. den v měsíci. Pokud se stane, že 2. den v měsíci vychází na víkend, stěžovatelka obdrží starobní důchod na bankovní účet předem, a často je tak starobní důchod, který má být skutečně vyplacen až 2. dne v měsíci, připsán na bankovní účet již poslední den předchozího měsíce. To však nic nemění na tom, že výplata starobního důchodu náleží jeho příjemci, v daném případě stěžovatelce, jednou za měsíc, a proto byl starobní důchod zahrnut jednotlivě do každého měsíce v rozhodném období zvlášť. Nejvyšší správní soud dodává, že věk a zdravotní potíže stěžovatelky byly žalovaným zohledněny ve výpočtu částky živobytí, kdy částka živobytí byla v případě stěžovatelky navýšena z důvodu nutnosti dietního stravování, neboť jí vznikají v důsledku toho vyšší náklady na stravování. Dle § 1 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 389/2011 Sb., ve znění do 28. 5. 2025, částka živobytí osoby, jejíž zdravotní stav podle doporučení příslušného odborného lékaře vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování, se zvyšuje měsíčně u diety diabetické o 1 238 Kč.

19. Přiznání doplatku na bydlení postupem podle § 33 odst. 2 věty druhé je vázáno na poměrně široké správní uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 3 Ads 68/2012 - 23). Jak setrvale judikuje Nejvyšší správní soud, při přezkumu rozhodnutí založených na správním uvážení soud zkoumá pouze to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo zda toto uvážení nezneužil (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 27. 6. 2013, č. j. 1 Afs 1/2013 - 47, ze dne 1. 9. 2021, č. j. 1 Azs 152/2021, a ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 Ads 66/2023 - 21). V nyní posuzované věci shledal městský soud odůvodnění správních orgánů v části posouzení sociálních a majetkových poměrů stěžovatelky za zcela adekvátní, přiléhavé a dostatečné.

20. V rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 Ads 386/2017-46, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Režim dávek pomoci v hmotné nouzi je subsidiární a je nastaven tak, aby z něj čerpaly dávky jen osoby, které se nachází v hmotné nouzi (nebo které se považují za osoby v hmotné nouzi). Tento systém dávek má sloužit k hmotnému zajištění osob až v okamžiku, kdy nelze jejich základní životní potřeby zajistit jiným způsobem. Nelze opomenout, že primárně je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, má mu pomoci rodina. Není bez významu, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost (§ 910 odst. 1 občanského zákoníku).“ Pokud městský soud potvrdil správnost postupu správních orgánů, které při zjišťování sociálních a majetkových poměrů stěžovatelky zohlednily také situaci jejího syna a dovodily jeho významný podíl na trvání hmotné nouze, učinil tak v souladu se zněním a smyslem zákona o pomoci v hmotné nouzi (zejména s § 15 odst. 1) i shora uvedenou judikaturou kasačního soudu. K námitce stěžovatelky, že městský soud pochybil, zohlednil-li vlastnictví nemovitého majetku, Nejvyšší správní soud odkazuje na četná dřívější řízení vedená stěžovatelkou u Nejvyššího správního soudu, v nichž se otázkou vlastnictví nemovitého majetku opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 24. 5. 2018, č. j. 1 Ads 433/2017-19, konkrétně uvedl: „Stěžovatelka vlastní nemovitost ve formě rozlehlé zahrady, jejíž součástí je zahradní chatka. I Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že pomocí této nemovitosti by stěžovatelka byla schopná si vlastním přičiněním zvýšit příjem. Nejedná se o nemovitost, jejíž prodej se nevyžaduje dle § 11 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť není využívána k bydlení, po stěžovatelce je tedy pro účely posouzení jejího nároku na příspěvek na živobytí možné vyžadovat, aby se pokusila tuto nemovitost prodat či pronajmout… Dávky systému sociální pomoci jsou pomyslnou poslední záchranou pro osoby, které by se jinak ocitly zcela bez prostředků k zajištění základních životních potřeb. Do této kategorie však stěžovatelka zjevně nespadá. Ačkoliv její situace je jistě tíživá, jak již uvedl městský soud, stejně je tomu u většiny ostatních žadatelů o dávku sociální pomoci, kteří mnohdy žádným zhodnotitelným majetkem ani nedisponují.“

21. Nejvyšší správní soud uzavírá, že se krajský soud nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího správního soudu a nedopustil se ani hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost proto soud odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.

22. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí městského soudu. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

23. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2026, č. j. 5 Ads 70/2026-6, byl stěžovatelce pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce Mgr. Jan Bartuška, advokát. Soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu ve výši 9 240 Kč (2 x 4 620 Kč) za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a v doplnění kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spolu s paušální náhradou hotových výdajů za tyto úkony ve výši 900 Kč (2 x 450 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Částka v celkové výši 10 140 Kč bude ustanovenému zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 6. srpna 2026 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu