5 Afs 310/2018

Rubrum

5 Afs 310/2018 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem Hálkova 2790/14, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2017, č. j. 1031642/17/2301-80541-403350, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018, č. j. 30 Af 34/2017 - 44, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018, č. j. 30 Af 34/2017 - 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného.

2. Tímto rozhodnutím nařídil žalovaný daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu v celkové výši 50 297 Kč. Dne 30. 6. 2017 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud zaslal k vyjádření žalovanému (doručena dne 18. 7. 2017). Dne 26. 7. 2017 žalovaný rozhodl podle § 181 odst. 2 písm. a) zákona 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), o částečném zastavení nařízené daňové exekuce, a to v částce 45 457 Kč; ve zbývající části, tj. v částce 4 840 Kč, daňová exekuce pokračovala.

I. Vymezení věci

3. Stěžovatel v žalobě namítal, že nedoplatky, jejichž úhrada je vymáhána exekučním příkazem, vznikly částečně nedoplatkem na dani z přidané hodnoty ve výši 44 893 Kč, který vznikl tím, že žalovaný provedl dne 16. 2. 2017 na základě dražební vyhlášky č. 1/2017, č. j. 27765/17/2301-80541-403350, dražbu movitých věcí ve vlastnictví stěžovatele, 5 Afs 310/2018 která byla částečně úspěšná, a vymáhaný nedoplatek je součtem částek daně z přidané hodnoty, které musí zaplatit žalovaný, protože realizoval prodej movitých věcí. Žalovaný po dražbě vydal rozhodnutí o udělení příklepu v dražbě věcí movitých a zároveň potvrzení o úhradách nejvyšších podání u vydražených věcí movitých v daňové exekuci.

4. V případě, že dochází k prodeji movitých věcí v daňové exekuci, platí daň orgán veřejné moci, a to podle § 108 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Jím uskutečněné platby musí být uhrazeny na osobní daňový účet plátce ve lhůtě pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se tento prodej uskutečnil. Žalovaný byl s došlými úhradami povinen nakládat podle § 152 odst. 1 písm. a) daňového řádu tak, že je měl použít na úhradu nedoplatků na dani, které nejsou vymáhány, aby byl primárně uhrazen nedoplatek na dani vzniklý z prodeje movitých věci ve veřejné dražbě (řádná daňová povinnost za únor 2017). Žalovaný ale pochybil, nedoplatky přiřadil patrně na úhradu nedoplatků na zajištění daně (soudu známy z jeho vlastní činnosti) a napadeným rozhodnutím je vymáhá po stěžovateli, což je nezákonné, a proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že po vydání exekučního příkazu zjistil, že v důsledku chyby automatizovaného informačního systému nebyly naplněny zákonné podmínky pro nařízení daňové exekuce v částce 45 457 Kč. Ihned poté co se o tomto technickém nedopatření dozvěděl, přistoupil žalovaný k částečnému zastavení daňové exekuce. Má proto za to, že v projednávané věci odpadl důvod řízení.

6. Krajský soud konstatoval, že § 75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, nerozumí tak, že soud je za všech okolností bezvýjimečně vázán stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Kdyby měl zákonodárce na mysli takovouto absolutní vázanost, nepochybně by použil kategoričtější dikci, než „vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu“.

7. Může totiž nastat situace, kdy žalobou napadené rozhodnutí v době podání žaloby existovalo, avšak v době rozhodování soudu o žalobě již neexistuje. Soud tak už nemá o čem rozhodovat. Nastalá situace má v zásadě dvě řešení. Žalobce může soudu jeho rozhodování „usnadnit“ tím, že vezme žalobu zpět. V takovém případě soud řízení o žalobě zastaví podle § 47 písm. a) s. ř. s. „Neusnadní-li“ žalobce soudu jeho rozhodování zpětvzetím žaloby, soud žalobu odmítne podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

8. V přezkoumávané věci je situace složitější, protože žalobní námitky se týkaly pouze částky 45 457 Kč a ve vztahu k této částce jsou důvodné, jak to uznal už žalovaný správní orgán, který exekuci v této části zastavil. Ve vztahu ke zbývající částce 4 840 Kč nemohla být shledána důvodnost žalobních námitek, protože v tomto rozsahu žádné žalobní námitky uplatněny nebyly.

9. Soud ovšem rozhodoval až v situaci, kdy napadený exekuční příkaz byl zrušen co do částky 45 457 Kč a nadále existoval jen co do částky 4 840 Kč. Soud by neměl rušit to, co již bylo dříve zrušeno. Zřejmě „čistější“ by bylo, aby napadený exekuční příkaz byl zrušen co do částky 45 457 Kč a ve vztahu k částce 4 840 Kč byla žaloba zamítnuta. 5 Afs 310/2018 - 25 pokračování Tomuto řešení však brání ta okolnost, že napadený exekuční příkaz ani podkladový výkaz nedoplatků nepracují s relativně samostatnými částkami. Rozhodnutí soudu by tak nebylo srozumitelné a mohlo by zapříčiňovat následné spory mezi účastníky soudního řízení. K takovému řešení proto přistoupeno nebylo.

10. Jelikož tu nebylo možno použít „čistějšího“ řešení, soud aplikoval řešení, které je „čistějšímu“ řešení nejblíže, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

11. V přezkoumávané věci měl stěžovatel úspěch jen částečný, a proto soud v otázce náhrady nákladů řízení aplikoval § 60 odst. 1 větu druhou s. ř. s. V daném případě měl stěžovatel úspěch co do částky 45 457 Kč z celkové částky 50 297 Kč, tj. v rozsahu 90,38 %, a žalovaný správní orgán měl úspěch co do částky 4 840 Kč opět z celkové částky 50 297 Kč, tj. v rozsahu 9,62 %. Odečtením zjištěného rozsahu neúspěchu od úspěchu se pro stěžovatele dochází k výsledku 90,38 – 9,62 = 80,76 (%). Jestliže se pak tímto výsledkem vynásobí náklady řízení důvodně vynaložené stěžovatelem, dospěl soud k celkové (redukované) výši nákladů (0,8076 x 15 342) v částce 12 390 Kč.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

12. Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

13. Uvádí, že zastavením exekučního řízení nedochází ke zrušení exekučního příkazu, ten je nadán presumpcí správnosti ve smyslu judikatury NSS i Ústavního soudu a je stále v právní moci a vyvolává právní účinky. Ty se ve vztahu ke stěžovateli projevují např. obnovením běhu lhůty pro placení daně ve smyslu § 160 odst. 3 písm. a) daňového řádu. Závěr krajského soudu o odpadnutí předmětu řízení je proto nesprávný.

14. Nesprávný je také výklad § 75 odst. 1 s. ř. s., jehož dikci krajský soud relativizuje. Jakkoli nalezla judikatura řadu výjimek ze zásady vázanosti soudu skutkovým a právním stavem v době vydání napadeného rozhodnutí, povětšinou se tyto výjimky týkaly změny právního stavu, nikoli skutkových novot. Ve správním soudnictví se skutkové novoty (mezi které patří i zastavení exekuce) nemohou zohledňovat, neboť správní soudnictví není pokračováním řízení před správními orgány.

15. Stěžovatel se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu, dle kterého „napadený exekuční příkaz ani podkladový výkaz nedoplatků nepracují s relativně samostatnými částkami“. Právě v situacích, kdy má daňový dlužník vícero daňových nedoplatků, nepostačuje v exekučním příkazu uvést úhrnnou výši dluhů, ale správce daně musí částku uvést podle jednotlivých dluhů (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2014, č. j. 7 Afs 68/2013 - 36). Z tohoto důvodu exekuční příkaz znemožňuje krajskému soudu jeho částečné zrušení.

16. Kasační stížnost brojí i proti výroku o náhradě nákladů řízení, s tím že odečtením zjištěného rozsahu neúspěchu od úspěchu stěžovatele fakticky dochází k přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, která je ale judikaturou NSS vůči žalovanému vyloučena (náhrada nákladů řízení nad rámec úřední činnosti žalovaného se nepřiznává). 5 Afs 310/2018

17. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

18. Žalovaný se zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

19. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

20. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda byl v projednávané věci dán důvod pro prolomení jedné ze základních zásad správního soudnictví, a to zásady, že soud je vázán skutkovým a právním stavem, který zde byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Pokud by k prolomení této zásady došlo a soud přihlížel k (částečnému) zastavení daňové exekuce, musela by být žaloba, jíž bylo tímto (částečným) zastavením plně vyhověno, odmítnuta. Nebyl-li by naopak důvod pro její prolomení dán, musí soud při přezkumu exekučního příkazu od pozdějšího zastavení exekuce zcela odhlédnout.

21. Uvedená zásada odráží přezkumný charakter správního soudnictví. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.) správní soudy posuzují to, zda správní orgán na základě skutečností, v té době existujících a řádně a v potřebném rozsahu zjištěných, a na základě právního stavu platného v době jeho rozhodování rozhodl po právu; jejich činnost není dalším stupněm správního řízení, soudní řízení v tomto smyslu nemá povahu nalézací a soudy nerozhodují namísto veřejné správy ve věci samé.

22. Z tohoto pravidla judikatura vyšších soudů nalezla výjimky, a to jak v případě pozdější změny právního stavu (objektivního práva, včetně judikatury vyšších soudů), tak i v situaci pozdějších změn skutkového stavu. Pokud jde o první případ, tak např. v usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, rozšířený senát dovodil s ohledem na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod povinnost krajských soudů zohledňovat vývoj právní úpravy po vydání žalobou napadeného rozhodnutí ve věci správního trestání. Již v počátcích své činnosti též NSS judikoval, že je nutné zohlednit pozdější zrušení právního předpisu, který byl ve správním řízení aplikován, pro neústavnost (rozsudek ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 A 48/2002 - 98, č. 1041/2007 Sb. NSS).

23. Pokud jde o skutkovou větev pravidla obsaženého v § 75 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud a Ústavní soud výjimečně připustily prolomení tohoto pravidla ve věcech mezinárodní ochrany ke splnění zákazu non refoulement a ve věcech doplňkové ochrany (např. rozsudky NSS ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131, ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 - 65, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4, 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16, N 66/81 SbNU 153), ve věcech mezinárodní ochrany uplatněním aplikační přednosti evropského práva (konkrétně čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU, tzv. procedurální, např. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 - 32, a již uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/16), ve věcech zajištění cizinců s ohledem na ochranu osobní svobody ve 5 Afs 310/2018 - 26 pokračování spojení s právem na život a zákazem mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání (např. rozsudky NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019 - 48, č. 3933/2019 Sb. NSS, a ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 50) a ve věcech správního trestání k uplatnění ústavního zákazu dvojího trestání za tentýž skutek (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 44/2008 - 142, č. 1842/2009 Sb. NSS, v rovině obecné překážky věci rozhodnuté viz též rozsudek ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015 - 41).

24. Lze tedy shrnout, že k prolomení § 75 odst. 1 s. ř. s. (jeho neuplatnění na základě přednostní aplikace mezinárodního či evropského práva či na základě jeho ústavně konformní interpretace) soudy přistoupily s obezřetností, pokud nebylo možno splnit mezinárodněprávní závazek České republiky nebo ústavní zákaz jinak. V obdobném duchu Ústavní soud připustil výjimečně prolomení § 75 odst. 1 s. ř. s. v případě, že si to vyžadovaly spravedlnostní důvody při nápravě historické křivdy způsobené minulým nedemokratickým režimem ve vazbě na soudní rehabilitace (viz nález ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, N 114/37 SbNU 475). Musí tedy vždy jít o případy výjimečné, kdy by (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci) nebylo možné důslednou aplikaci shora zmiňovaného ustanovení soudního řádu správního z ústavně právního hlediska akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03).

25. Taková situace v projednávané věci nenastala.

26. Stěžovatel byl oprávněn podat žalobu přímo proti exekučnímu příkazu (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016 - 53, č. 3873/2019 Sb. NSS). V důsledku následného částečného zastavení exekuce nedošlo k odpadnutí předmětu řízení, jak nesprávně konstatoval krajský soud. Ani rozhodnutí o částečném zastavení exekuce, ani rozhodnutí o úplném zastavení exekuce nemá za následek zrušení exekučního příkazu a nejedná se o procesní situaci, kterou judikatura NSS označuje za odpadnutí předmětu řízení (k tomu srov. rozsudky NSS ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 39/2011 - 60, nebo ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Afs 143/2006 - 95). Žalobou napadený exekuční příkaz je stále pravomocným rozhodnutím, které zasáhlo do veřejných subjektivních práv stěžovatele. Jeho vydáním došlo k zahájení (provádění) daňové exekuce a v tomto důsledku přinejmenším k zásahu do vlastnického práva stěžovatele garantovaného článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Pro úplnost NSS uvádí, že se v projednávané věci nejedná o zcela výjimečnou situaci, kdy exekuční příkaz nemohl od samého počátku vyvolat žádné právní účinky ve smyslu závěrů rozsudku NSS ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 Afs 155/2018 - 26.

27. Krajskému soudu v přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí nic nebránilo, naopak v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. mohl a měl exekuční příkaz v mezích žalobních bodů přezkoumat.

28. Nad rámec rozhodovacích důvodů NSS uvádí, že se v projednávané věci nejedná o situaci, kdy by žalobní důvody směřovaly do vad nalézacího řízení, které nelze zkoumat v rámci řízení o nařízení exekuce, ani o situaci, kdy by důvody namítané nezákonnosti exekuce nastaly až po zahájení exekuce a svědčily by pouze důvodům pro její zastavení (viz rozsudek ze dne 2. 8. 2019, č. j. 8 Afs 250/2018 - 54, č. 3952/2020 Sb. NSS, body 11 až 18, včetně tam citované judikatury). Žalobní námitky totiž směřovaly do nesprávného 5 Afs 310/2018 postupu při evidenci nedoplatků, která se projevila v nesprávném vyčíslení dlužných nedoplatků ve výkazu nedoplatků (přiměřeně srov. rozsudek ze dne 25. 2. 2016, č. j. 9 Afs 52/2015 - 59, č. 3455/2016 Sb. NSS, především bod 40).

29. K námitce směřující do výpočtu náhrady nákladů řízení z hlediska částečného úspěchu ve věci NSS uvádí, že úspěch ve věci může soud posuzovat jen ve vztahu k předmětu řízení, který stěžovatel v souladu s dispoziční zásadou učinil předmětem soudního přezkumu. Jinými slovy uspěje-li stěžovatel plně se svoji žalobní argumentací a exekuční příkaz z jím uplatněných důvodů nemůže obstát, nelze jeho úspěch ve věci poměřovat s tím, co v žalobě neuplatnil, což však učinil krajský soud v projednávané věci. Z uvedeného důvodu je proto nadbytečné zabývat se výhradou stěžovatele směřující proti zohlednění úspěchu žalovaného při výpočtu náhrady nákladů řízení.

IV. Závěr a náklady řízení

30. Protože NSS dospěl k závěru, že kasační stížnost je ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodná, podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tom je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším řízení krajský soud věcně přezkoumá žalobou napadený exekuční příkaz, přičemž úspěch ve věci může posuzovat jen ve vztahu k předmětu řízení, který stěžovatel v souladu s dispoziční zásadou učinil předmětem soudního přezkumu.

31. V novém řízení též rozhodne dle § 110 odst. 3 s. ř. s. o nákladech kasačního řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. září 2021 JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu