5 Afs 55/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Obce pro Baťův kanál, se sídlem Masarykovo náměstí 53/1, Hodonín, zast. Mgr. Pavlem Jurečkou, advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 393/8, Hodonín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2026, č. j. 30 Af 8/2025-53, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2025, č. j. 1921/25/5100-10612-706239, ve věci porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. l) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“).

2. Stěžovateli byly Ministerstvem pôdohospodárstva a rozvoja vidieka Slovenskej republiky (dále „poskytovatel dotace“) v rámci programu Interreg V-A Slovenská republika - Česká republika (dále „Program“) poskytnuty finanční prostředky z Evropského fondu pro regionální rozvoj (dále „EFRR“) na základě Zmluvy o poskytnutí nenávratného finančního príspěvku ze dne 28. 6. 2019, uzavřené mezi poskytovatelem a městem Holič (dále „hlavní příjemce“). Finanční prostředky byly poskytnuty na projekt: „Vybudovanie cykloturistickej cesty pre zvýšenie dostupnosti kulturního a prírodného dedičstva v prihraničnom regione“ Stěžovateli, který byl hlavním přeshraničním partnerem, byly poskytnuty z EFRR na účet vedený u Komerční banky finanční prostředky ve výši 120 729, 77 €.

3. Z přílohy č. 2 ke „Zmluvě o poskytnutí nenávratného finančného príspevku“ vyplývá, že předmětem projektu bylo vybudování moderních cyklotras spadajících do příhraniční oblasti Hodonína a Holíče. Podle bodu 5.1 této přílohy (Aktivity projektu) si stěžovatel zvolil aktivitu s názvem „Plánovanie, príprava a budovanie cyklistických ciest a turistických chodníkov s dôrazom na zlepšenie prepojenia kultúrne a prírodne významných lokalít v cezhraničnom regióne“ a měřitelným ukazatelem projektu byla stavba nově budované (nebo zmodernizované) cyklotrasy o velikosti 0,2111 km.

4. V roce 2021 provedlo české Ministerstvo financí (auditní orgán) audit daného projektu. Ze zprávy o auditu operace, číslo auditu: SK-CZ/2021/O/011, vyplývá, že Ministerstvo financí dospělo k závěru, že stěžovatel nesplnil projektovou aktivitu – vybudoval sice přes 200 m dlouhou zpevněnou pozemní komunikaci vedoucí až k přístavu na Baťově kanále (Hodonín – loděnice), avšak ta vnějškově vypadala jako komunikace pro motorová vozidla a nebylo na ní umístěno jakékoliv značení pro cyklisty (např. směrová tabulka s číslem cyklotrasy). Ani ve stavebním povolení ani v kolaudačním rozhodnutí na tuto stavbu také nebyla o plánovaném užívání komunikace cyklisty ani zmínka. Auditní orgán proto dospěl k závěru, že údajná cyklotrasa nesplňuje právní parametry cyklotrasy. Za další pak auditní orgán stěžovateli vytkl, že cyklotrasa měla podle dotačních podmínek nově spojovat místa, kde lze předpokládat pohyb cyklistů, a že mělo dojít k lepšímu zpřístupnění dané lokality pro cykloturistiku. Přímo k hodonínské loděnici však už dříve dvě jiné cyklotrasy vedly a nová (třetí) tak postrádala pro cyklisty smysl. Auditní orgán navrhoval finanční opravu ve výši 100 %, tedy vrácení celé dotace z EFRR. Stěžovatel ě rozporoval zjištění auditního orgánu a vysvětloval, že chystá komplexní přeznačení cyklotras na svém území. Auditní orgán proto následně konstatoval, že doplní-li stěžovatel chybějící značení a zaeviduje daný úsek jako součást existujících cyklotras, pak aplikuje finanční opravu ve výši 25 % z poskytnuté dotace.

5. Na základě výsledků auditu vyzval slovenský řídící orgán dne 21. 2. 2022 město Holíč jako hlavního příjemce dotace k úhradě částky 30 182,43 €. Jelikož se pochybení mělo týkat úseku cyklotrasy na území České republiky, který měl vybudovat stěžovatel, požádalo jej město Holíč o úhradu této částky, na což stěžovatel reagoval dopisem, v němž vysvětloval, že závěry auditního orgánu se v současné době snaží zpochybnit, tudíž žádné pochybení neuznává a částku dotace nevrátí. Proto se řídící orgán obrátil na Českou republiku.

6. Ze spisu se dále podává, že správce daně obdržel dne 18. 4. 2023 od Ministerstva pro místní rozvoj podnět k prošetření podezření na porušení rozpočtové kázně v souvislosti s výše popsaným projektem. V podnětu ministerstvo uvedlo, že dne 2. 12. 2021 obdrželo výše zmiňovanou auditní zprávu, přičemž v případě, kdy nesrovnalost konstatuje auditní orgán, jedná se o nesrovnalost potvrzenou, tedy výdaje byly nezpůsobilé. Celková výše nezpůsobilých výdajů byla stanovena na 35 508,74 €, z toho podíl státního rozpočtu EFRR činil 30 182,43 €. Tuto částku za stěžovatele uhradila Slovenské republice Česká republika z účtu zřízeného specificky pro tyto účely.

7. Finanční úřad zahájil daňovou kontrolu dne 25. 9. 2023 a ověřoval, zda stěžovatel neporušil rozpočtovou kázeň tím, že České republice nevrátil za něj zaplacenou částku 30 182,43 € (podle přepočteného kurzu ČNB šlo o 710 796,23 Kč). Konstatoval, že zjištění Ministerstva financí jako auditního orgánu mají povahu potvrzené nesrovnalosti a zakládají tak automaticky nezpůsobilost dotovaných výdajů. Přitom odkázal na metodický pokyn finančních toků programů spolufinancovaných z Evropských strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského námořního a rybářského fondu na programové období 2014-2020. Takto zaplacené výdaje má příjemce povinnost vrátit. Jelikož je nevrátil, musela je za něj uhradit Česká republika odepsáním z mimorozpočtového účtu dne 30. 3. 2023.

8. Naplněním skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně stěžovateli vznikla dle § 44 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech povinnost provést odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu, jehož výše se stanoví dle § 44 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech ve výši peněžních prostředků, které byly za stěžovatele uhrazeny ze státního rozpočtu (ve výši 710 796,23 Kč).

9. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel namítal, že řízení je stiženo zásadní procesní vadou, neboť nebylo vedeno oprávněnou úřední osobou, resp. správní spis neobsahuje záznam o určení oprávněné úřední osoby. Dále zpochybnil závěr žalovaného, že prostředky uhrazené z mimorozpočtového účtu k úhradě úplaty za postoupenou pohledávku jsou finančními prostředky státního rozpočtu České republiky, neboť původ prostředků na mimorozpočtovém účtu certifikačního orgánu je dokládán pouze výpisem o úhradě finančních prostředků ze zdrojů státního rozpočtu České republiky dne 10. 12. 2014 a dokazování se nezaměřilo na zkoumání, zda se ke dni odepsání úhrady, tedy ke dni 30. 3. 2023, na tomto účtu nenacházely i jiné či výlučně jiné prostředky než prostředky státního rozpočtu. Dle stěžovatele nebyly naplněny znaky § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech, dle kterého je dnem porušení rozpočtové kázně den odepsání peněžních prostředků z účtu státního rozpočtu. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že úhrada prostředků z mimorozpočtového účtu byla provedena na základě smlouvy o postoupení pohledávky mezi Českou a Slovenskou republikou, a nikoliv na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie; nebyla tak naplněna ani další podmínka skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně, kterou je přímo použitelný předpis Evropské unie. Stěžovatel obsáhle rozebírá vymezení skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně zavedené do zákona o rozpočtových pravidlech novelou č. 251/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022; tato právní úprava dle něho plní funkci zákonné „záplaty“ a chybí právně závazný výklad této nové právní úpravy ze strany soudů České republiky, je tedy na místě, aby právní výklad předložil soud.

10. Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Poukázal podrobně na relevantní právní úpravu obsaženou v zákoně o rozpočtových pravidlech a v příslušných předpisech EU.

11. Krajský soud dále shrnul skutková zjištění a dosavadní průběh daňového řízení, popsal mechanismus řešení nesrovnalostí a s odkazem na evropské předpisy konstatoval, že členský stát musí vymáhat prostředky, které za příjemce dotace uhradil, po tomto příjemci, protože jinak by mohlo jít o nedovolenou podporu příjemcova podnikání ze strany tohoto státu a tím pádem o narušení vnitřního trhu EU.

12. Dle krajského soudu je jazykový výklad § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech jasný. Žalovaný při jeho aplikaci zcela zjevně nemá prostor zkoumat, zda příjemce porušil nějakou dotační podmínku. Podstata tohoto porušení rozpočtové kázně spočívá jednoduše v tom, že musí České republice vrátit prostředky, které za něj jako za příjemce dotace z evropských fondů zaplatila jinému členskému státu.

13. Krajský soud připustil, že důvodová zpráva k novele, která dané porušení rozpočtové kázně do českého právního řádu začlenila, říká, že může dojít k tomu, že vlivem porušení podmínek smlouvy o poskytnutí dotace je subjekt, kterému byla dotace poskytnuta, povinen vrátit předmětné prostředky poskytovateli dotace. Z této části důvodové zprávy ale nelze dovodit, že porušení smluvních podmínek má přezkoumávat žalovaný či krajský soud (nebo vůbec nějaký státní orgán České republiky). Zákonodárce pouze vysvětlil, na jakou modelovou situaci má norma reagovat. Je logické, že na prvopočátku obdobných kauz musí stát pochybení příjemce dotace a porušení dotačních podmínek. Poté se rozbíhá určitý proces a na jeho konci, nevrátí-li příjemce dotaci zpět, hradí finanční prostředky Česká republika. Citované ustanovení pak má „pokrýt“ jen vrácení peněz zpět České republice, nikoliv celý proces porušení dotačních podmínek od prvopočátku. Nevyplývá z něj, že by měl mít stěžovatel, jako partner hlavního příjemce dotace, nějakou možnost se bránit vůči výzvě řídícího orgánu, resp. hlavního příjemce dotace, natož, že by měl v té souvislosti právo na nějaké opravné prostředky. Krajský soud se zabýval tím, zda jde o mezeru v zákoně, kterou by bylo třeba zaplnit dotvořením práva, ať již pomocí analogie nebo teleologické redukce; dospěl k názoru, že se o žádné opomenutí zákonodárce nejedná. Porušení podmínek dotace poskytnuté slovenským poskytovatelem, mohou totiž autoritativně posoudit jedině slovenské státní orgány, nikoliv ty české. Jedině před nimi tak mohl stěžovatel závěry auditu napadat, ovšem nikoliv přímo, nýbrž prostřednictvím svého slovenského partnera.

14. Krajský soud dospěl shodně s žalovaným k závěru, že se stěžovatel dopustil porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech, jelikož za něj musela Česká republika vrátit část dotace. Polemika o porušení dotačních podmínek není v této fázi řízení namístě. Stěžovatel se proti závěrům auditu mohl bránit přímo, což také učinil a auditní orgán snížil požadovanou finanční opravu. Proti tomu se dále mohl bránit stěžovatelův partner a hlavní příjemce dotace u příslušných slovenských úřadů, leč to neudělal. Stěžovateli v tuto chvíli nezbývá než vrátit České republice zaplacené peněžní prostředky.

15. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že peněžní prostředky nebyly vráceny ze státního rozpočtu. Dle krajského soudu není sporné, že řídícím orgánem požadovanou částku 30 182,43 € uhradila Česká republika dne 30. 3. 2023 odepsáním z mimorozpočtového účtu certifikačního orgánu. Podle krajského soudu je irelevantní, že požadovaná částka odešla z mimorozpočtového účtu, a nikoliv z účtu rozpočtového. Spojením uhrazených prostředků se státním rozpočtem v daném ustanovení chtěl zákonodárce pouze říci, že Česká republika musí vrácení dotace provést z vlastních prostředků; tedy že například dlužnou částku neuhradil nějaký soukromý subjekt. To, že stát prostředky z rozpočtu nejdříve převede na mimorozpočtový účet a z něj následně provede platbu, nijak citovanému § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech neodporuje. Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku, že není zřejmé, zda na mimorozpočtovém účtu byly (výhradně) prostředky ze státního rozpočtu. Z Memoranda o porozumění k programu Interreg V-A Slovenská republika – Česká republika schváleného rozhodnutím Evropské komise č. C (2015) 4080 ze dne 11. 6. 2015 („memorandum“) uzavřeného mezi oběma státy vyplynulo, že pro zjednodušení a zrychlení úhrady vzájemných pohledávek byl zřízen mimorozpočtový účet certifikačního orgánu a na něj byly 10. 12. 2014 převedeny finanční prostředky ze státního rozpočtu České republiky. Není tedy žádný důvod pochybovat o tom, že na tomto zvlášť zřízeném účtu byly právě jen prostředky ze státního rozpočtu. Totéž platí pro určení rozhodného dne porušení rozpočtové kázně. Tímto dnem je podle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech den, kdy byly peněžní prostředky odepsány z účtu státního rozpočtu. S ohledem na výše uvedené je podle krajského soudu rozhodným dnem ten den, kdy byly peníze odepsány z mimorozpočtového účtu. Konstrukce stěžovatele dle krajského soudu stojí jen na ryze formálním výkladu dané normy, tedy že je tento den spojen jen s odesláním peněz z účtu státního rozpočtu. Smyslem tohoto pravidla je ale něco jiného. Zákonodárce musel objektivizovat časový okamžik porušení rozpočtové kázně a tímto okamžikem je, laicky řečeno, vyplacení peněz třetí straně za příjemce dotace. Od této chvíle běží prekluzivní lhůta.

16. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že nebyla splněna podmínka vymezená v § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech, totiž že peníze byly za příjemce dotace uhrazeny ze státního rozpočtu na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie. Podle stěžovatele Česká republika v jeho případě jen plnila závazek z memoranda uzavřeného mezi ní a Slovenskou republikou, nikoliv závazek plynoucí z předpisu Evropské unie. Krajský soud vysvětlil, že smyslem zavedení nové skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně bylo pokrýt určitý konkrétní typ situace, kterou je přeshraniční spolupráce mezi státy. Zákonodárce určil, jak má fungovat vrácení dotačních prostředků mezi řídícím orgánem, příjemci a ostatními státy. Odkazuje-li § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech na přímo použitelný předpis Evropské unie, myslím tím předpis, který tyto situace řeší. Tím je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1299/2013, které v čl. 27 odst. 3 stanoví, co má dělat řídící orgán, pokud se mu nepodaří zajistit vrácení prostředků od příjemce. Krajský soud konstatoval, že memorandum mezi Českou republikou a Slovenskou republikou je pouze „technickým“ doplňkem, který říká (v čl. 7), jak konkrétně bude řídící orgán postupovat, jaký orgán bude prostředky vracet, v jaké lhůtě a jak si státy mezi sebou převedou pohledávku vůči příjemci. Proto, ačkoliv vrácení prostředků proběhlo na základě memoranda mezi oběma státy, má tato povinnost původ v přímo použitelném nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1299/2013.

17. Krajský soud konečně nepřisvědčil ani námitce, že řízení před správcem daně bylo vedeno k tomu neoprávněnou úřední osobou. Tato námitka v žalobě není nijak právně rozvedena a není jasné, z čeho podle stěžovatele vyplývá, že součástí spisu o daňové kontrole musí být záznam o určení oprávněné úřední osoby. Patrně vychází z § 15 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle kterého o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Smyslem této úpravy je primárně dát účastníkovi řízení na vědomí, kdo řízení vede a na koho se může obrátit. A též mu dát možnost vznést námitku podjatosti. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ale stejnou úpravu neobsahuje. Podle § 12 odst. 4 daňového řádu platí, že o tom, kdo je v dané věci úřední osobou, správce daně osobu zúčastněnou na správě daní na požádání informuje. Úřední osoba na požádání osoby zúčastněné na správě daní sdělí své jméno, služební nebo obdobné označení, a ve kterém organizačním útvaru správce daně je zařazena. Úprava ve správním řádu se v tomto případě nepoužije (§ 262 daňového řádu). Stěžovatel při ústním jednání nepožádal o sdělení údajů o úřední osobě, která vede jeho řízení, vadilo mu jen to, že součástí spisu není záznam o určení této osoby. To ale podle výše citovaného ustanovení daňového řádu nebylo nutné. Nadto stěžovateli muselo být zřejmé, kdo prvostupňové řízení za finanční úřad vede, již z oznámení o zahájení daňové kontroly ze dne 25. 9. 2023, č. j. 2879176/23/3000-31474-709070, jakož i z výsledku kontrolních zjištění a ostatních písemností.

18. V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu stěžovatel odkazuje na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

19. Krajský soud dle stěžovatele nepřípustně rozšířil zákonný text § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech a dopustil se nesprávného právního posouzení, jestliže dovodil, že podmínka § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech je splněna i tehdy, byly-li prostředky odepsány z mimorozpočtového účtu certifikačního orgánu. Zákon výslovně pracuje s pojmy „ze státního rozpočtu“ a „z účtu státního rozpočtu“. Krajský soud však tento zákonný text nahradil úvahou, že postačí úhrada z „vlastních prostředků“ České republiky. Tím fakticky rozšířil zákonnou skutkovou podstatu vymezující jeden z možných způsobů porušení rozpočtové kázně. Zákon o rozpočtových pravidlech důsledně rozlišuje mezi různými kategoriemi veřejných prostředků a nepracuje s nimi jako s jedním nerozlišeným celkem. Již v § 3 zákon rozlišuje mezi „peněžními prostředky státního rozpočtu“, „jinými peněžními prostředky státu“ a prostředky, které byly ze státního rozpočtu nebo jiných veřejných zdrojů teprve poskytnuty jiným subjektům. Toto rozlišení se pak promítá i do celé konstrukce úpravy způsobů porušení rozpočtové kázně. Výslovně je to patrné v § 44 odst. 1 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech, kde zákonodárce používá formulaci „peněžních prostředků státního rozpočtu a jiných peněžních prostředků státu“. Již tím dává najevo, že „prostředky státu“ jsou širší kategorií než samotné „prostředky státního rozpočtu“. Kdyby zákonodárce považoval tyto pojmy za zaměnitelné, nebyl by důvod je v témže ustanovení vedle sebe výslovně uvádět. Další rozlišení obsahuje např. § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona, který samostatně upravuje „peněžní prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem“. Zákon tedy nerozlišuje jen mezi státním rozpočtem a jinými prostředky státu, ale i mezi prostředky, které stát sám spravuje, a prostředky, které již byly ze státního rozpočtu poskytnuty navenek. Jestliže tedy zákonodárce v § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech použil užší pojem „ze státního rozpočtu“ a dále výslovně stanovil, že rozhodný je den odepsání prostředků „z účtu státního rozpočtu“, nelze tento text bez dalšího nahradit širší kategorií „prostředků státu“ nebo „vlastních prostředků státu“. Taková náhrada popírá právě to rozlišování, které zákon na jiných místech výslovně a opakovaně provádí. Pokud by zákonodárce chtěl zahrnout jakékoli prostředky státu bez ohledu na jejich rozpočtovou povahu, mohl tak učinit stejně výslovně, jako to učinil v § 44 odst. 1 písm. a). To však neučinil. Pokud tedy soud bez podrobnější argumentace pouze konstatuje, že zákonodárce měl při formulaci zákonné normy na mysli to, že za příjemce hradí prostředky stát a nikdo jiný, pak tento závěr není ničím argumentačně podložen a je v přímém rozporu se systematikou zákona.

20. Stěžovatel namítá, že doposud nebylo prokázáno, že ke dni 30. 3. 2023 byly z mimorozpočtového účtu odepsány právě prostředky státního rozpočtu České republiky ve smyslu § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech. Napadený rozsudek vychází z úvahy, že „není žádný důvod pochybovat“, že na zvlášť zřízeném účtu, ze kterého byla uhrazena částka ve prospěch Slovenské republiky byly právě jen prostředky ze státního rozpočtu České republiky. Takový závěr je však založen na domněnce, nikoli na spolehlivém skutkovém zjištění. Samotná skutečnost, že na účet byly v roce 2014 převedeny prostředky ze státního rozpočtu, bez dalšího neprokazuje skladbu prostředků na tomto účtu ke dni odepsání částky v roce 2023. Zákon výslovně stanoví, že rozhodným dnem je den odepsání prostředků z účtu státního rozpočtu. Pokud byly prostředky odepsány z mimorozpočtového účtu, nelze bez dalšího uzavřít, že nastal právě zákonem předvídaný okamžik porušení rozpočtové kázně. Krajský soud zde zákonný text nahradil úvahou o „objektivizaci“ okamžiku vyplacení prostředků třetí straně.

21. Dle stěžovatele se soud nevypořádal přesvědčivě s námitkou, že posuzovaná platba nebyla provedena přímo na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie, ale na základě dohody o postoupení pohledávky mezi Slovenskou republikou a Českou republikou. Ze skutkových zjištění obsažených ve zprávě o kontrole plyne, že bezprostředním právním titulem konkrétní platby byla právě dohoda o postoupení pohledávky a mechanismus sjednaný mezi oběma státy. Pokud by právním titulem platby byl přímo použitelný předpis Evropské unie sám o sobě, nebylo by vůbec třeba sjednávat zvláštní smluvní mechanismus postoupení pohledávky, úplatu za postoupení, způsob úhrady ani účet, z něhož má být plněno. Krajský soud se s touto námitkou nevypořádal přesvědčivě. V bodě 55 rozsudku pouze bez bližšího zdůvodnění uzavřel, že ačkoli vrácení prostředků proběhlo na základě memoranda mezi oběma státy, má tato povinnost původ v přímo použitelném nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1299/2013 a proto je námitka stěžovatele nedůvodná. Tím však soud nerozlišil mezi obecným normativním rámcem a konkrétním právním titulem posuzované platby. Jestliže § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidel vyžaduje, aby šlo o prostředky uhrazené „na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie“, bylo povinností soudu přesvědčivě vysvětlit, proč za takový právní základ považuje i plnění realizované na základě dohody o postoupení pohledávky.

22. Stěžovatel namítá, že bylo úkolem zákonodárce vymezit, co má být považováno za porušení rozpočtové kázně v těchto případech; je třeba zkoumat, zda zákonodárce postihl v textu normy situaci popsanou v důvodové zprávě, tedy zda měl do zákonné úpravy zakotvit rovněž možnost obrany pro příjemce dotace v situaci, kdy bez jeho jakéhokoli zapojení do procesu převodu finančních prostředků mezi Českou a Slovenskou republikou bude vytvořen stav, kdy k úhradě prostředků dojde a samotnou úhradou se pak příjemce (stěžovatel) stává pachatelem porušení rozpočtové kázně. Zákonná úprava je nedostatečná a vytvořila situaci, která při aplikaci na posuzovanou věc vytváří konstrukci, připomínající Kafkův „Proces“, tedy absurditu, která nesmí mít v České republice místo a stěžovatel apeluje na nadepsaný soud, aby této situaci svým rozhodnutím zabránil.

23. Stěžovatel bez možnosti obrany je v podstatě postaven před hotovou věc a sice, že porušil rozpočtovou kázeň, neboť Slovenská republika a Česká republika se dohodly na tom, že si mezi sebou postoupí v soukromoprávním vztahu nějakou pohledávku, a navíc pak stěžovatel ani nemá možnost žádat o prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně, které stěžovatel svým jednání nijak nezavinil. Stěžovatel je přesvědčen, že se jedná o nedotažení legislativní úpravy do zamýšleného cíle, a tedy o jistou vadu právní normy. Stěžovatel namítá, že v posuzovaném případě Česká republika prostřednictvím svých orgánů nepostupovala tak, aby naplnila podmínky pro to, aby Česká republika mohla prostřednictvím svých správních orgánů úspěšně vymáhat finanční prostředky, které byla nucena uhradit jinému státu od osoby, za kterou finanční prostředky uhradila. Zákonodárce sice výslovně nevymezil ani hmotněprávní a procesněprávní postup, jak má být postupováno, formulací skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně však nastavil zákonné mantinely, v nichž se musí postupovat, aby bylo možné následně konstatovat, že na straně příjemce dotace došlo k porušení rozpočtové kázně.

24. Dále nebyla naplněna zákonná podmínka, že došlo k úhradě platby za stěžovatele. Podle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech je porušením rozpočtové kázně neuhrazení peněžních prostředků, které byly za příjemce dotace uhrazeny ze státního rozpočtu na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie. Skutečný průběh platby totiž byl jiný, než jak jej vymezuje zákon v definici skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně. Česká republika totiž Slovenské republice neplnila za (či namísto) stěžovatele (jako příjemce dotace), ale za finanční prostředky odkoupila tvrzenou pohledávku Slovenské republiky vůči stěžovateli.

25. Dle stěžovatele z § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech nevyplývá, že by vznik porušení rozpočtové kázně v České republice byl podmíněn tím, zda příjemce dotace dostatečně naléhal na jiný, samostatný subjekt v jiném členském státě, aby vedl obranu proti auditním závěrům; soud ji do zákona pouze domýšlí. Zákon o rozpočtových pravidlech neříká, že by český příjemce porušil rozpočtovou kázeň proto, že jeho slovenský partner nevyužil určité procesní možnosti; zákon stanoví konkrétní hmotněprávní znaky skutkové podstaty, a ty musí být v českém řízení samostatně splněny a prokázány. Nadto je tato úvaha soudu vnitřně problematická i z hlediska procesních práv stěžovatele. Soud sám připouští, že stěžovatel nebyl přímým adresátem výzvy řídícího orgánu a že případná obrana proti auditním závěrům měla proběhnout toliko prostřednictvím hlavního příjemce na Slovensku. Přesto z nečinnosti či odmítnutí tohoto jiného subjektu dovozuje nepříznivé důsledky přímo pro stěžovatele. Tím je odpovědnost za výsledek řízení nepřípustně odvozována od procesního postupu třetí osoby, kterou stěžovatel sám procesně neovládá.

26. Stěžovatel dále uvádí, že správce daně nemohl bez dalšího vést řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně, aniž by byl příjemci dotace předtím vytvořen prostor k dobrovolné úhradě částky, kterou Česká republika uhradila. Z celkové systematiky zákona o rozpočtových pravidlech, zejména z § 14f, plyne, že právní úprava preferuje dobrovolnou nápravu před následným vrchnostenským uložením odvodu, neboť v rozsahu dobrovolného plnění se podle § 14f odst. 2 má za to, že nedošlo k porušení rozpočtové kázně. Ačkoli § 44 odst. 1 písm. l výslovně nepracuje se slovem „výzva“, skutková podstata je založena na „neuhrazení“ prostředků uhrazených za příjemce dotace. Aby bylo možno uzavřít, že příjemce částku „neuhrazuje“ a tedy tím naplňuje skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně, musí mu být předtím reálně umožněno plnit, tj. musí být seznámen alespoň s důvodem požadavku, jeho výší, způsobem a lhůtou úhrady. Bez takového předchozího procesního kroku nelze spravedlivě dovodit, že se příjemce dopustil neuhrazení ve smyslu citovaného ustanovení. Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího správního soudu. V rozsudku NSS sp. zn. 1 Afs 293/2018 soud dovodil, že není-li ze strany poskytovatele dodržen postup podle § 14f předcházející stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně, musí nápravu zajistit správce daně; bez takového postupu nelze příjemci bez dalšího odvod vyměřit. V rozsudku NSS sp. zn. 4 Afs 34/2022 NSS zdůraznil, že smyslem výzvy k vrácení dotace je upozornit příjemce na tvrzené pochybení a umožnit mu částku uhradit bez sankčních následků ještě před rozhodnutím o odvodu. V projednávané věci tak nebyl respektován zákonný a judikaturou vyžadovaný postup, jehož účelem je preferovat dobrovolné vypořádání před sankčním řízením. Tím byl stěžovatel zkrácen na svých procesních právech, neboť mu nebyla dána možnost tvrzený závazek dobrovolně splnit a předejít vedení řízení, případně i souvisejícímu penále podle § 44a odst. 10 zákona o rozpočtových pravidlech.

27. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek je zákonný, a přezkoumatelný. Plně odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí, na své vyjádření k žalobě a na odůvodnění napadeného rozsudku, a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Žalovaný dále dodává, že stěžovatel byl před zahájením řízení poskytovatelem dotace vyzván k úhradě finanční částky, avšak této výzvě nevyhověl, přičemž tato skutečnost vyplývá ze správního spisu. Teprve v důsledku neuhrazení finančních prostředků stěžovatelem byly tyto za něj uhrazeny Českou republikou ze státního rozpočtu. Odkazované rozsudky NSS sp. zn. 1 Afs 293/2018 a sp. zn. 4 Afs 34/2022 se dle žalovaného vztahují k odlišným skutkovým i právním okolnostem a jejich závěry proto nelze na nyní projednávanou věc bez dalšího aplikovat. Tuto námitku nadto stěžovatel neuvedl v žalobě.

28. Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); kasační stížnost neshledal důvodnou.

29. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nepřípustně rozšířil zákonný text § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech, současně nebylo prokázáno, že prostředky odepsané dne 30. 3. 2023 byly skutečně prostředky státního rozpočtu ve smyslu zákona, krajský soud se nevypořádal přesvědčivě s námitkou, že posuzovaná platba nebyla provedena přímo na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie, ale na základě dohody o postoupení pohledávky mezi Slovenskou republikou a Českou republikou; nebyla splněna zákonná podmínka, že došlo k úhradě platby za stěžovatele. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by měl nést nepříznivé důsledky toho, že jeho slovenský partner nevyužil obranu proti závěrům auditu před slovenskými orgány. Stěžovatel tvrdí, že mu nebyla zaslána výzva k dobrovolnému splnění platební povinnosti vůči České republice před zahájením řízení a porušení rozpočtové kázně. Nejvyšší správní soud podotýká, že posledně uplatněná námitka byla vznesena poprvé až v kasační stížnosti, přičemž ji stěžovatel mohl uplatnit již v žalobě, což neučinil; tato námitka je proto nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) a Nejvyšší správní soud k ní nepřihlíží.

30. Nejvyšší správní soud neshledal a priori důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, kterou stěžovatel vznesl fakticky v kontextu námitky nesprávného právního posouzení; tvrdí, že krajský soud své závěry stran naplnění skutkové podstaty, které stěžovatel považuje za nesprávné, nedostatečně odůvodnil.

31. K otázce nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již mnohokráte vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS nebo ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou, případně opomene-li krajský soud přezkoumat jednu z žalobních námitek. Nepřezkoumatelnost tak není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl krajský soud rozhodnout, resp., jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje, aby ho přezkoumal (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).

32. Z napadeného rozsudku jsou seznatelné úvahy krajského soudu, je z něj zřejmé, z jakých důvodů krajský soud považoval žalobní námitky za nedůvodné a proč přistoupil k zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu považuje za dostatečně odůvodněný a přezkoumatelný, čemuž nakonec odpovídá věcná polemika stěžovatele s vyslovenými závěry. Z kasačních námitek je zjevné, že stěžovatel ve skutečnosti nesouhlasí se samotným právním posouzením provedeným krajským soudem (věcnou správností), což ovšem nelze zaměňovat se zmíněnou nepřezkoumatelností.

33. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se podrobně zabýval všemi podstatnými zákonnými znaky skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech, zejména otázkou výkladu pojmu uhrazení ze státního rozpočtu, právního titulu předmětné úhrady, okamžiku porušení rozpočtové kázně i možností přezkumu závěrů slovenského auditního orgánu. Jeho závěry nejsou v rozporu ani se stěžovatelem odkazovaným rozsudkem NSS sp. zn. 1 Afs 169/2020, dle kterého rozhodnutí o porušení rozpočtové kázně musí obsahovat řádné odůvodnění naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty; tento požadavek rozsudek krajského soudu splňuje; krajský soud se zákonnými podmínkami v bodech 19 až 61 napadeného rozsudku podrobně zabýval a své právní závěry náležitě odůvodnil.

34. Podle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech je porušením rozpočtové kázně „neuhrazení peněžních prostředků, které byly za příjemce dotace uhrazeny ze státního rozpočtu na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie; za den, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, se považuje den, kdy byly peněžní prostředky odepsány z účtu státního rozpočtu.“ Dle § 44 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech příjemce dotace, který porušil rozpočtovou kázeň podle § 44 odst. 1 písm. l) téhož zákona, je povinen provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu. Podle § 44a odst. 4 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech činí odvod za porušení rozpočtové kázně v případě podle § 44 odst. 1 písm. l) téhož zákona částku, která odpovídá výši peněžních prostředků, které byly uhrazeny ze státního rozpočtu za příjemce dotace na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie.

35. Dle čl. 143 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1083/2006, za vyšetřování nesrovnalostí, provedení potřebných finančních oprav a vymáhání neoprávněně vyplacených částek odpovídají v prvé řadě členské státy. Nesrovnalost definuje nařízení č. 1303/2013 v čl. 2 bodu 36) jako jakékoli porušení ustanovení unijního nebo vnitrostátního právního předpisu týkajícího se jeho uplatňování, které vyplývá z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu zapojeného do provádění fondů ESI, a v důsledku jehož je nebo by mohl být poškozen rozpočet Unie tím, že by byl z rozpočtu Unie uhrazen neoprávněný výdaj. V daném případě se jedná o nesrovnalost konstatovanou auditním orgánem MF ČR, tedy o potvrzenou nesrovnalost (viz Metodický pokyn finančních toků programů spolufinancovaných z Evropských strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a Evropského námořního a rybářského fondu na programové období 2014-2020); výdaje dotčené potvrzenou nesrovnalostí jsou automaticky nezpůsobilé a jejich příjemce má povinnost je vrátit.

36. Podle čl. 27 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1299/2013 ze dne 17. prosince 2013 o zvláštních ustanoveních týkajících se podpory z Evropského fondu pro regionální rozvoj pro cíl Evropská územní spolupráce, jestliže se hlavnímu příjemci nepodaří zajistit splacení od ostatních příjemců nebo jestliže se řídícímu orgánu nepodaří zajistit splacení od hlavního či jediného příjemce, nahradí členský stát nebo třetí země, na jejímž území se dotčený příjemce nachází, řídícímu orgánu jakoukoliv částku neoprávněně vyplacenou uvedenému příjemci. Řídící orgán odpovídá za vrácení dotčených částek do souhrnného rozpočtu Unie v souladu s rozdělením závazků mezi zúčastněnými členskými státy, jak je stanoveno v programu spolupráce.

37. Česká republika a Slovenská republika spolu uzavřely memorandum k Programu, jehož účelem bylo vytvořit formální rámec spolupráce mezi oběma státy ohledně řízení a implementace Programu, který je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj. Podle čl. 1 memorandum vytváří formální rámec pro společnou a efektivní realizaci programu a určuje úlohy a odpovědnost smluvních stran. Účelem je právně závazná definice práv a povinností jednotlivých smluvních stran uvedených v memorandu s ohledem na právní předpisy EU a právní řády České republiky a Slovenské republiky, a to za účelem řízení a implementace programu Interreg V-A Slovenská republika – Česká republika spolufinancovaného z prostředků Evropského fondu pro místní rozvoj a z prostředků státního rozpočtu SR a ČR.

38. Podle čl. 7a odst. 6 memoranda v případě zjištění nesrovnalosti vyzve řídící orgán hlavního příjemce k vrácení neoprávněně čerpaných finančních prostředků prostřednictvím žádosti o jejich vrácení. Následující odstavec pak říká, že pokud se hlavnímu příjemci nepodaří zajistit vrácení finančních prostředků od ostatních partnerů nebo se řídícímu orgánu nepodaří zajistit jejich vrácení od hlavního příjemce, pak členský stát, na jehož území se příjemce nachází, nahradí řídícímu orgánu sumu neoprávněně vyplacenou příjemci. A čl. 7a odst. 8 memoranda říká, že členský stát a jeho orgány na území kterého má sídlo příjemce, jenž se dopustil nesrovnalosti, je zodpovědný za vymáhání neoprávněných finančních prostředků v souladu s národními předpisy.

39. Pro zjednodušení a zrychlení úhrady vzájemných pohledávek ve smyslu memoranda byl zřízen mimorozpočtový účet certifikačního orgánu, na který byly dne 10. 12. 2014 převedeny finanční prostředky ze státního rozpočtu České republiky. Skutečnost, že z důvodu nastavení mechanismu finančních toků dochází před samotnou úhradou k převodu prostředků ze státního rozpočtu na mimorozpočtový účet certifikačního orgánu, nepředstavuje okolnost, která by měnila jejich původ či povahu nebo vedla k závěru, že se již nejedná o prostředky státního rozpočtu.

40. Nejvyšší správní soud konstatuje, že výklad předestřený stěžovatelem vychází z izolovaného jazykového pojetí § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech a pomíjí jeho účel; účelem zákona je postihnout situaci, kdy je Česká republika v důsledku pochybení příjemce dotace nucena uhradit jinému státu nebo orgánu Evropské unie finanční prostředky ze svých veřejných prostředků, což v daném případě bylo naplněno.

41. Z důvodové zprávy doprovázející schvalovací proces k § 44 zákona o rozpočtových pravidlech (zákon č. 251/2021 Sb.) plyne, že tato úprava reaguje na situace, dosud českým právním řádem neřešené, kdy v oblasti programů evropské přeshraniční spolupráce, kde není Česká republika řídícím orgánem, může dojít k tomu, že vlivem porušení podmínek smlouvy o poskytnutí dotace je subjekt, kterému byla dotace poskytnuta, povinen vrátit předmětné prostředky poskytovateli dotace. Pokud tak neučiní, je povinna Česká republika na základě Memorand uzavíraných s jednotlivými příhraničními státy a přímo použitelných předpisů (za předpokladu, že tento subjekt má sídlo na území České republiky) tyto prostředky uhradit za předmětný subjekt sama. Tyto prostředky je následně povinna vymáhat po předmětném subjektu, který je nevrátil. Na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 11/2016-384 ze dne 11. 1. 2018 je vztah mezi Českou republikou a subjektem se sídlem na území České republiky, kterému byla poskytnuta dotace, vztah veřejnoprávní, a proto nelze postupovat tím způsobem, že by Česká republika vymáhala předmětnou částku v rámci občanského soudního řízení, ale jedná se o porušení rozpočtové kázně a příslušný k řešení této záležitosti je finanční úřad, nikoliv soud. Navrhovaná právní úprava tento závěr soudu respektuje; navrhuje se proto rozšíření případů porušení rozpočtové kázně i na předmětný případ. Tento odvod zároveň nelze prominout dle ustanovení § 44a odst. 12.“

42. Z důvodové zprávy dle Nejvyššího správního soudu nevyplývá, že by zákonodárce zamýšlel omezit aplikaci § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech výlučně na případy přímé úhrady prostředků jinému členskému státu. Naopak z ní vyplývá, že účelem přijaté právní úpravy bylo reagovat na dosud právně neřešené situace, kdy Česká republika uhradí za příjemce dotace finanční prostředky jinému členskému státu a tyto následně vymáhá prostřednictvím institutu porušení rozpočtové kázně. Na tom nic nemění ani odkaz na rozsudek krajského soudu, který je zde zmiňován pouze v souvislosti s odůvodněním potřeby zakotvit veřejnoprávní mechanismus vymáhání prostředků uhrazených Českou republikou za příjemce dotace.

43. Krajský soud dle Nejvyššího správného soudu dospěl k odůvodněnému závěru, že skutková podstata porušení rozpočtové kázně byla v projednávané věci spolehlivě prokázána. Krajský soud se s námitkou stěžovatele, postavenou na ryze formalistickém výkladu § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech, přesvědčivě vypořádal a stěžovateli v napadeném rozsudku podrobně vysvětlil, proč nelze podmínku „uhrazení ze státního rozpočtu“ ve smyslu § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech vykládat toliko izolovaně.

44. Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud nepřípustně rozšířil skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně extenzivním výkladem. Naopak se ztotožňuje se závěrem soudu, že při interpretaci § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech je nezbytné vycházet nejen z jeho jazykového znění, ale rovněž z jeho systematiky a účelu. Argumentace stěžovatele totiž ve svém důsledku přisuzuje rozhodující význam toliko technickému způsobu vedení peněžních prostředků mezi jednotlivými účty státu, ačkoli tento účetní mechanismus nemůže měnit jejich právní povahu ani původ. Samotný technický způsob vedení a převodu peněžních prostředků v rámci rozpočtového hospodaření státu nemůže být rozhodujícím kritériem pro posouzení naplnění skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech, neboť to by vedlo k popření smyslu a účelu právní úpravy.

45. Stěžovatel v kasační stížnosti staví svoji argumentaci pouze na tvrzení, že zákon o rozpočtových pravidlech důsledně rozlišuje mezi pojmy „státní rozpočet“, „prostředky státního rozpočtu“ či „prostředky státu“, z čehož dovozuje, že odepsání peněžních prostředků z mimorozpočtového účtu certifikačního orgánu nemůže naplnit zákonný znak spočívající v jejich uhrazení ze státního rozpočtu. Stěžovatel však nepředkládá konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že částka odepsaná dne 30. 3. 2023 byla hrazena z jiného zdroje než z prostředků převedených ze státního rozpočtu. Jeho argumentace tak zůstává v rovině obecné pochybnosti o skladbě prostředků na mimorozpočtovém účtu (tedy na hypotéze, že na tomto účtu se peníze ze státního rozpočtu nacházet nemusí), nikoliv v rovině konkrétního zpochybnění skutkových zjištění, na nichž založil svůj závěr krajský soud; ten dle Nejvyššího správného soudu dospěl k odůvodněnému závěru, že skutková podstata porušení rozpočtové kázně byla v projednávané věci spolehlivě prokázána. Kasační námitka stěžovatele nepřináší žádné skutečnosti, které by byly způsobilé uvedený závěr zpochybnit.

46. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že rozhodným dnem porušení rozpočtové kázně může být pouze den odepsání prostředků z účtu státního rozpočtu (a nikoliv z mimorozpočtového účtu certifikačního orgánu). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu vyjádřeném v bodě 52 napadeného rozsudku, v němž soud přesvědčivě vysvětlil, proč za rozhodný okamžik nelze považovat interní převod prostředků mezi účty České republiky. Převod prostředků ze státního rozpočtu na mimorozpočtový účet certifikačního orgánu představuje toliko technickou účetní operaci, zatímco k faktické úhradě prostředků jinému státu dochází až jejich odepsáním z tohoto účtu. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že soud nahradil zákonnou úpravu vlastní úvahou o „objektivizaci“ okamžiku úhrady. Krajský soud tímto způsobem pouze vyložil, proč je třeba okamžik porušení rozpočtové kázně spojovat s reálnou úhradou prostředků jinému státu, nikoliv s jejich předchozím vnitřním převodem mezi účty České republiky. Jeho úvaze nemá Nejvyšší správní soud co vytknout.

47. Nelze přisvědčit ani stěžovatelovým úvahám, že úhrada byla provedena na základě smlouvy o postoupení pohledávky mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, a nikoliv přímo na základě použitelného předpisu Evropské unie. Krajský soud zcela správně uvedl, že samotná dohoda o postoupení pohledávky mezi oběma státy představovala pouze právní instrument upravující způsob vypořádání jejich vzájemných finančních vztahů (tj. jak konkrétně bude řídící orgán postupovat, jaký orgán bude prostředky vracet, v jaké lhůtě či jak si státy mezi sebou převedou pohledávku vůči příjemci). Z existence této dohody však nelze dovozovat, že by prostředky uhrazené Českou republikou přestaly být prostředky, jejichž úhradou došlo k finančnímu vypořádání důsledků porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech. Rozhodující je totiž samotná skutečnost, že Česká republika byla nucena uhradit finanční prostředky v důsledku pochybení příjemce dotace, nikoli právní mechanismus, jehož prostřednictvím byla tato úhrada mezi členskými státy (na poli veřejného práva) realizována. K námitce stěžovatele, že úhrada nebyla provedena na základě použitelného předpisu Evropské unie, se krajský soud dostatečně vyjádřil, přičemž uvedl, že odkazuje-li § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech na přímo použitelný předpis Evropské unie, je tím míněn předpis, který tyto situace řeší, a tím je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1299/2013, které v čl. 27 odst. 3 určuje pravidla pro řídící orgán v situaci, kdy se mu nepodaří zajistit vrácení prostředků od příjemce.

48. Jak již opakovaně konstatoval krajský soud, memorandum mezi Českou republikou a Slovenskou republikou je pouze „technickým“ doplňkem uvedeného nařízení, který říká (v čl. 7), jak konkrétně bude řídící orgán postupovat, jaký orgán bude prostředky vracet, v jaké lhůtě a jak si státy mezi sebou převedou pohledávku vůči příjemci, neboť Nařízení Rady EU žádnou další podrobnější úpravu stran převodu peněžních prostředků mezi členským státem a řídícím orgánem v jiném členském státu nestanoví. Pokud tedy krajský soud uzavřel, že ačkoliv vrácení prostředků proběhlo na základě memoranda mezi oběma státy, má tato povinnost zcela nepochybně původ v přímo použitelném nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1299/2013, nelze mu ničeho vytknout.

49. Stěžovatel nesprávně směšuje důvod, pro který Česká republika finanční prostředky uhradila, s právním mechanismem, jehož prostřednictvím byla tato úhrada mezi Českou republikou a Slovenskou republikou realizována. Skutečnost, že k vypořádání vzájemných finančních vztahů došlo prostřednictvím postoupení pohledávky, sama o sobě nemění nic na tom, že Česká republika finanční prostředky uhradila v důsledku porušení rozpočtové kázně stěžovatelem jako příjemcem dotace. Krajský soud správně uzavřel, že právní titul, na jehož základě byla úhrada mezi Českou republikou a Slovenskou republikou realizována, nemá na posouzení naplnění podmínek ve smyslu § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech vliv.

50. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že krajský soud založil svůj závěr o naplnění skutkové podstaty dle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech na skutečnosti, že stěžovatel nebrojil proti závěrům slovenského auditního orgánu, neboť takový závěr z odůvodnění napadeného rozsudku ani nevyplývá. Krajský soud naopak uvedl (viz body 37 až 47 napadeného rozsudku), že české daňové orgány ani správní soudy nejsou oprávněny přezkoumávat správnost závěrů slovenských orgánů o samotném porušení dotačních podmínek, neboť takový přezkum přísluší výlučně slovenským orgánům v rámci mechanismu nastaveného podmínkami Programu. Stěžovatel zcela pomíjí, že v řízení vedeném dle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech se již neposuzuje samotné porušení dotačních podmínek, nýbrž pouze splnění zákonných podmínek pro vznik odvodové povinnosti. Pokud krajský soud poukázal na možnost obrany stěžovatele prostřednictvím hlavního příjemce dotace před slovenskými orgány, učinil tak pouze v rámci vysvětlení, ve které fázi celého procesu mohl být věcně přezkoumán závěr o porušení dotačních podmínek. Nelze z toho dovozovat, že by soud založil odpovědnost stěžovatele na nesplnění zákonem neuložené povinnosti. Krajský soud nevymezil nový znak skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně, ale pouze vyložil rozdělení pravomocí českých a slovenských orgánů při ochraně práv příjemce dotace.

51. Jak již vysvětlil krajský soud, město Holíč jako hlavní příjemce dotace akceptovalo podmínky poskytnuté dotace, stejně tak je akceptoval stěžovatel, který s městem Holíč spolupracoval a přijal dotaci z EFRR. Chtěl-li se tedy věcně bránit proti auditním závěrům, měl tak učinit ve spolupráci s hlavním příjemcem dotace na Slovensku, neboť smlouva o poskytnutí finančního příspěvku výslovně předpokládala, že má-li proběhnout nějaký věcný přezkum porušení dotačních podmínek v souvislosti s dotací z EFRR, musí se tak stát jedině před slovenskými úřady.

52. Nejvyšší správní soud dodává, že ze spisu vyplývá, že stěžovatel měl možnost vyjádřit se k auditní zprávě popisující zjištěné nesrovnalosti (audit provedený MF ČR v srpnu 2021), což také učinil, jeho námitky byly vypořádány a některé částečně akceptovány. Dále ze spisu vyplývá, že Ministerstvo investicií a regionálního rozvoja a informatizácie SR požádalo dne 21. 2. 2022 město Holíč o vrácení dotace; stěžovatel 10. 3. 2022 obdržel žádost města Holíč o vrácení poskytnutých finančních prostředků, na kterou reagoval přípisem ze dne 12. 4. 2022 s tím, že neuznává závěry auditu, avizuje, že podá žádost o přezkoumání postupu auditního orgánu, a odmítá dobrovolné vrácení. Ve spise se již další aktivita stěžovatele nenachází a ani sám stěžovatel své následné avizované kroky nezmiňuje. Stěžovatel byl tudíž k vrácení finančních prostředků vyzván. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, na kterou rovně stěžovatel (byť skutkově nepřípadně) odkazuje, smyslem výzvy, kterou je povinen poskytovatel dotace vydat, je především upozornit příjemce na skutečnost, že se (dle názoru poskytovatele) dopustil pochybení a porušil podmínky, za nichž mu byla dotace poskytnuta, a umožnit mu dotaci, popř. její část, bez jakékoli sankce vrátit. To se stalo i v případě stěžovatele. Povinnost správce daně vydat výzvu nastává pouze v těch případech, kdy tuto povinnost nesplní poskytovatel dotace.

53. Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud dospěl ke správnému a odůvodněnému závěru, že stěžovatel se dopustil porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech tím, že za něj musela Česká republika uhradit část dotace z EFRR. Stěžovatel se tento závěr snažil zpochybnit různými námitkami, které fakticky v kasační stížnosti uplatnil shodně jako v žalobě, přičemž krajský soud se s nimi dostatečně vypořádal; ve svých úvahách nikterak nevybočil ze zákona ani z judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

54. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu ve věci náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady přesahující jeho správní činnost nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. srpna 2026 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu