5 As 121/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) Zdravé životní prostředí, z. s., se sídlem Na Korunce 324, Praha a b) K. P., oba zast. Mgr. Jiřím Vozákem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha, za účasti: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha, zast. JUDr. Janem Marečkem, advokátem se sídlem Na Švihance 1476/1, Praha, a v právní věci navrhovatele: Zdravé životní prostředí, z. s., se sídlem Na Korunce 324, Praha, zast. Mgr. Jiřím Vozákem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti odpůrci: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha, zast. Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem Vinohradská 2828/151, Praha, o kasačních stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti výrokům I., II., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2026, č. j. 79 A 6/2025-180, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2026, č. j. 79 A 6/2025-180, s e r u š í ve výroku I., II., IV. a V. a věc s e v daném rozsahu v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Vymezení věci

1. Nejvyšší správní soud obdržel dne 18. 6. 2026 kasační stížnost žalovaného [dále též „stěžovatel a)“] a dne 21. 6. 2026 kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení [dále jen „stěžovatel b)“]. Stěžovatelé a) i b) se svými kasačními stížnostmi domáhali zrušení vybraných výroků (I., II., IV. a V.) v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) zrušil výrok III. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2025, č. j. MD-35827/2023-910/36, a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.); výrokem III. přitom žalovaný částečně změnil územní rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „stavební úřad“) ze dne 12. 6. 2023, č. j. MHMP 342424/2023, a ve zbytku potvrdil toto rozhodnutí, jímž stavební úřad vyhověl žádosti stěžovatele b) o umístění stavby dopravní infrastruktury nazvané „Konsolidovaná DÚR stavby D0 510 zkapacitnění“ (dále jen „záměr“). Dále krajský soud zrušil závazné stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 20. 9. 2024, č. j. MHMP 1777761/2024 (výrok II.), odmítl návrh na zrušení Opatření obecné povahy č. 43/2014 – Zásady územního rozvoje hlavního města Prahy – Aktualizace č. 1, a to v části vymezující plochy Z/510/DK (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VII.).

2. Žádost o umístění uvedeného záměru podal stěžovatel b) dne 30. 11. 2020. Žádost obsahovala návrh na umístění nových částí dálnice D11 a D0, včetně kanalizace, jejich příslušenství a dalších souvisejících staveb. Uvedená žádost nesplňovala předepsané náležitosti, proto stavební úřad stěžovatele b) vyzval k odstranění nedostatků a řízení přerušil do jejich odstranění. Po doplnění všech požadovaných dokladů stavební úřad v řízení pokračoval a oznámením ze dne 19. 4. 2022, č. j. MHMP 686047/2022, oznámil známým účastníkům a dotčeným orgánům zahájení uvedeného územního řízení. Smyslem záměru je modernizace a rozšíření existující části pražského okruhu v úseku Satalice – Běchovice, a to z čtyřpruhové komunikace na komunikaci šestipruhovou. Uvedené rozšíření se děje primárně na úkor širšího středního dělícího pásu. Stavební úřad uvedené žádosti vyhověl a záměr schválil, což žalovaný – na základě odvolání mj. žalobců a) a b) – v části potvrdil a v části rozhodnutí stavebního úřadu změnil, a to výrokem III. (viz výše). Nicméně tato změna není pro posouzení kasační stížnosti relevantní.

2. Rozhodnutí krajského soudu

3. Krajský soud rozhodnutí žalovaného ve výroku III. zrušil, a to ze dvou důvodů. Prvním z nich byla absence auditu bezpečnosti pozemních komunikací ve smyslu § 18g odst. 2 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném od 1. 7. 2022 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).

4. Krajský soud se nejprve zabýval aktivní legitimací obou žalobců ve vztahu k bezpečnosti záměru. Při posouzení této otázky krajský soud reflektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2025, č. j. 6 As 186/2023-104, na základě kterých shledal, že úspěšně namítat nedostatečné hodnocení bezpečnosti záměru mohla toliko žalobkyně b). Žalobce a), jakožto ekologický spolek založený za účelem ochrany životního prostředí, totiž v souladu s odkazovaným rozsudkem nemůže namítat nezákonnost posouzení bezpečnosti záměru. Žalobkyně b) je však členkou žalobce a), který uváděl, že jeho členové v daném území bydlí, pracují a denně řídí osobní automobily. Žalobkyně b) tak přednesla hajitelné tvrzení spočívající v tom, že bydlí v blízkosti záměru a bude jej využívat, proto u ní vznikla oprávněná obava, zda záměr splňuje požadavky na vysokou bezpečnost dálnic zařazených do transevropské sítě. Podle krajského soudu by vydání rozhodnutí, které by nekladlo důraz na dodržení požadavků bezpečnosti, vedlo k ohrožení veřejného subjektivního práva žalobkyně b) jako uživatelky posuzované pozemní komunikace.

5. Žalovaný na rozdíl od stavebního úřadu ve svém rozhodnutí připustil, že záměr auditu bezpečnosti podléhal, nicméně uznal materiální splnění této povinnosti. Pro účely územního rozhodnutí totiž byla vypracována podrobná studie, označená „D0 510, studie bezpečnosti a analýzy rizik k DÚR, aktualizace pražský okruh D0, stavba 510 ´Satalice– Běchovice, zkapacitnění‘ (05/2018, Sweco Hydroprojekt a. s.)“ (dále jen „studie bezpečnosti“). Krajský soud nejprve uvedl, že pro záměr měl být proveden audit bezpečnosti, jelikož šlo o pozemní komunikaci zařazenou do transevropské silniční sítě. Žalovaný měl identifikovat nezákonnost prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu spočívající právě v absenci bezpečnostního auditu, což neučinil, a rozhodl tak v rozporu se zákonem. Tato skutečnost představovala nezákonnost napadeného rozhodnutí, pro kterou bylo nutné jej zrušit. Krajský soud nesouhlasil ani s materiálním posouzením výše označené studie jako auditu bezpečnosti, neboť zákon o pozemních komunikacích vyžaduje, aby audit bezpečnosti zpracoval auditor bezpečnosti pozemních komunikací ve smyslu § 18h a násl. tohoto zákona.

6. Další důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i závazného stanoviska č. j. MHMP 1777761/2024, spočíval v nepřezkoumatelnosti právě tohoto závazného stanoviska. Žalobci namítali, že v závazných stanoviscích vodoprávního úřadu chybělo posouzení podle § 17 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Závazné stanovisko neobsahovalo posouzení možnosti zhoršení stavu nebo ekologického potenciálu útvaru povrchové vody nebo stavu útvaru podzemní vody, ale pouze parafrázi zákona a zcela opomenulo nepřímé vlivy záměru (intenzivní a dlouhodobé užívání osobní a nákladní dopravou). Podle krajského soudu se sice vodoprávní úřad zabýval zákonem definovanými hledisky, nicméně jeho závěr byl kusý a postrádal řádné odůvodnění. Ani nadřízený správní orgán nehodnotil zákonná hlediska blíže, ale pouze konstatoval, že pokud prvostupňový vodoprávní úřad vyšel ze stanoviska Povodí Vltavy s. p. (dále jen „Povodí Vltavy“), byly splněny podmínky pro vydání souhlasného závazného stanoviska, aniž by se zabýval otázkou, zda stanovisko Povodí Vltavy obsahovalo veškerá nezbytná hodnocení. Krajský soud ověřil, že ze stanoviska Povodí Vltavy není patrné, zda se zabývalo přímými i nepřímými vlivy záměru, jak vyžaduje metodický pokyn sekce vodního hospodářství Ministerstva zemědělství a sekce technické ochrany Ministerstva životního prostředí k posouzení možnosti vlivu záměru na stav dotčených vodních útvarů, č. j. 5559/2018-MZE-15121 (dále jen „metodický pokyn“). Toto posouzení nedoplnil ani nadřízený správní orgán. Krajský soud proto závazné stanovisko nemohl přezkoumat a přistoupil k jeho zrušení.

7. Krajský soud dále výrokem III., který nebyl kasační stížností napaden, stejně jako s ním související nákladové výroky VI. a VII., odmítl návrh na incidenční přezkum opatření obecné povahy č. 43/2014 – Zásady územního rozvoje hlavního města Prahy – Aktualizace č. 1, a to v části vymezující plochy Z/510/DK, s odkazem na akcesoričnost toho návrhu, která spočívá v reálném významu pro rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí a je zvláštní podmínkou řízení o incidenčním návrhu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2022, č. j. 4 Ao 7/2021-179). Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že žalobě vyhověl ze zcela jiných důvodů, než je tvrzená nezákonnost opatření obecné povahy (spočívající v rozporu s rámcovou směrnicí o bezpečnosti a neposouzením variant koridoru s ohledem na směrnici SEA), proto rozhodnutí o návrhu na jeho zrušení nemohlo jakkoliv ovlivnit právní postavení navrhovatele. Podle krajského soudu tedy nebyla splněna zvláštní podmínka řízení o incidenčním návrhu na zrušení opatření obecné povahy, což vedlo k jeho odmítnutí.

3. Kasační stížnosti, vyjádření žalobců a další podání

8. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé samostatnými kasačními stížnostmi. Stěžovatel a) v prvé řadě rozporoval legitimaci žalobkyně b) k uplatnění námitek týkajících se bezpečnosti záměru. Krajský soud neoprávněně rozšířil dosah právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 186/2023-104. Stěžovatel a) považuje za podstatný rozdíl, že v případě věci posuzované šestým senátem Nejvyššího správního soudu šlo o novostavbu zahrnující rozsáhlou mimoúrovňovou křižovatku s mnoha větvemi. Nyní posuzovaný záměr však řeší pouze zkapacitnění stávající pozemní komunikace, které se většinově děje na úkor rezervy středního dělícího pásu s minimálním rozšířením do stran a neobsahuje nové zásadní prvky. Žalobkyně b) bydlí ve vzdálenosti více než 1 km od záměru, a to navíc vzdušnou čarou, od částí záměru, které obsahují „podstatnější úpravy“, je pak vzdálena cca 1,6 km a 3 km. Z hlediska bezpečnosti je nezbytné klást jiné požadavky na novostavbu a pouhé zkapacitnění. Stěžovatel b) dále upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2025, č. j. 22 As 78/2025-52, podle kterého tehdejší stěžovatelé nemohli být dotčení na svých veřejných subjektivních právech umístěním křižovatky vzdálené více než 4 km od jejich pozemků. Náhled krajského soudu by vedl k tomu, že i osoba vzdálená několik nižních desítek kilometrů od záměru může rozporovat bezpečnost záměru, jelikož ani tato vzdálenost v současné době „nepředstavuje žádnou překážku“.

9. Stěžovatel a) dále namítal, že v územním řízení nechyběl audit bezpečnosti záměru a odkázal na studii bezpečnosti. Tato studie je psaná auditní terminologií a obsahuje označení „audit bezpečnosti“, proto stěžovatel a) s touto studií pracoval jako s podkladem rozhodnutí a dovodil, že se materiálně o audit bezpečnosti jedná. Stěžovatel a) uznal, že záměr povinnosti vypracovat audit bezpečnosti podléhal, avšak uvedl, že by bylo formalistické lpět na změně názvu studie, pokud tato studie obsahově parametry auditu bezpečnosti splňuje a na několika částech obsahuje označení „audit bezpečnosti“. Zároveň podle stěžovatele a) nelze u podstatných úprav existující pozemní komunikace lpět na splnění všech kritérií auditu bezpečnosti, neboť ten z podstaty věci nemůže obsahovat např. návrhy alternativních tras. Krajský soud nepřijal materiální pojetí uvedené studie jako auditu bezpečnosti, protože ten by musel zpracovat auditor bezpečnosti pozemních komunikací. Posuzovanou studii však zpracoval auditor bezpečnosti pozemních komunikací podle § 18h odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a její přílohou bylo také povolení k výkonu činnosti auditora bezpečnosti pozemních komunikací i osvědčení o absolvování pravidelného školení.

10. Stěžovatel a) nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska vodoprávního úřadu. Za podklad závazného stanoviska, které s ním tvoří nedílný celek, je potřeba považovat i stanovisko správce povodí. Stanovisko Povodí Vltavy detailně popsalo význam a přínos vodohospodářských stavebních objektů. Z uvedeného stanoviska jednoznačně vyplývá, že jde o lepší řešení oproti stávajícímu stavu. Závazná stanoviska, která z tohoto podkladu vycházela, se tak mohla s uvedenými závěry toliko ztotožnit. Krajský soud pominul, že záměr není novostavbou, ale změnou dokončené stavby, která je v provozu a působí na vodní útvary, její vodohospodářské řešení je však zastaralé a nevyhovující. Nyní posuzovaný záměr nezakládá nové významné odběry vod, nové vypouštění odpadních vod, ani jiné zásahy vyvolávající pochybnosti o možném zhoršení stavu vodních útvarů. Naopak navržené řešení vede k vyšší ochraně vod oproti stávajícímu stavu, proto nebyl důvod podrobněji se zabývat tím, zda může záměr vést ke zhoršení stavu dotčených vodních toků. Tento závěr vychází z porovnání stávajícího a navrženého stavu. Podle stěžovatele a) odborné stanovisko i závazná stanoviska vzala v úvahu konkrétní vlivy i stav dotčených útvarů, žalobci po věcné stránce proti zaujatým záměrům brojili toliko obecně. Závazné stanovisko týkající se ochrany vod stěžovatel a) považuje za přezkoumatelné, proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

11. V závěru kasační stížnosti dále stěžovatel a) napadl také nákladový výrok rozsudku, kterým krajský soud přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení za podání žaloby i za její doplnění. Podle stěžovatele a) by však tyto úkony měly být posouzeny jako jeden úkon, popřípadě žaloba jako polovina úkonu a její doplnění jako celý úkon.

12. Stěžovatel b) svou kasační stížnost opíral o velmi podobná tvrzení jako stěžovatel a) a v prvé řadě nesouhlasil s legitimací žalobkyně b) k uplatnění námitky proti bezpečnosti záměru. Krajský soud „propojil“ námitky obou žalobců, s čímž stěžovatel b) nesouhlasí. Stěžovatel b) rovněž zdůraznil, že záměr není novostavbou, ale jde o změnu zhruba 33 let provozované stavby a tato změna je z hlediska bezpečnosti výhodnějším řešením oproti stávajícímu stavu. Stěžovatel b) též zdůraznil, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 186/2023-104 nelze na nyní posuzovanou věc aplikovat, a to s ohledem na rozdílnost posuzovaných záměrů i vzdálenost nemovitostí žalobců.

13. Nadto i podle stěžovatele b) v řízení audit bezpečnosti nechyběl. Je podstatný rozdíl mezi posuzováním novostavby dálnice a pouhou změnou existující pozemní komunikace. U této změny nelze očekávat stejný charakter posuzování (zejména návrh alternativních tras). Stěžovatel b) odkázal na výše označenou studii, která materiálně naplnila požadavek na provedení auditu bezpečnosti a také dospěla k závěru, že navržené řešení představuje zlepšení bezpečnosti provozu. Uvedenou studii zpracoval auditor bezpečnosti pozemních komunikací.

14. Stěžovatel b) nesouhlasil se závěrem o nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska vodoprávního úřadu. Krajský soud nezohlednil provázanost jednotlivých podkladů tohoto stanoviska. Je nepochybné, že stavba již nyní ovlivňuje vodní útvary, její vodohospodářské řešení je zastaralé a nevyhovující. Součástí záměru jsou opatření, která vedou k vyšší ochraně vodního prostředí, proto nebylo nutné podrobněji popisovat možné zhoršení stavu vodních útvarů. Stanovisko Povodí Vltavy bylo s ohledem na okolnosti nyní posuzované věci dostatečně odůvodněné. Stěžovatel b) s ohledem na výše uvedené navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

15. Žalobci ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem uvedli, že se stěžovatelé domáhají doplnění odůvodnění správního rozhodnutí na základě argumentace uplatněné až v soudním řízení. K legitimaci žalobkyně b) brojit proti bezpečnosti záměru žalobci zdůraznili, že žalobkyně b) tvrdila dotčení svých veřejných subjektivních práv a je nepodstatné, zda je posuzována novostavba či změna existující stavby i její přesná vzdálenost od bydliště žalobce. K auditu bezpečnosti záměru žalobci namítali, že je potřeba rozlišovat mezi odbornou studií zabývající se bezpečnostními otázkami a zákonem vyžadovaným auditem bezpečnosti, který nelze zpětně nahradit dokumentem zabývajícím se bezpečností. Audit bezpečnosti je zákonem předvídaný odborný podklad, nelze proto překvalifikovat studii na audit jen proto, že se zabývá otázkami bezpečnosti. Ani skutečnost, že se na studii podílela osoba s příslušnou kvalifikací, neznamená, že jde o audit bezpečnosti. Záměr má zásadní význam pro dopravu v Praze, proto je požadavek na řádné posouzení bezpečnosti obzvlášť významný. Žalobci souhlasili se závěry krajského soudu stran nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska vodoprávního úřadu. Ze závazného stanoviska musí být zřejmé, jaké přímé a nepřímé vlivy hodnotí, jak je poměřuje se stávajícím stavem vodních útvarů a proč správní orgán dospěl k závěru o neexistenci zákonné překážky. Stěžovatelé se domnívají, že postačuje, že záměr zahrnuje nová či lepší vodohospodářská opatření, proto není nutné jeho podrobnější posouzení. Tento přístup je podle žalobců chybný. Správní orgán musí vysvětlit, proč jsou opatření dostačující ve vztahu ke konkrétnímu záměru a vlivům. V závěru vyjádření navrhli žalobci zamítnutí obou kasačních stížností.

16. Stěžovatel a) v replice k vyjádření žalobců uvedl, že výklad krajského soudu k legitimaci žalobkyně b) představuje téměř bezbřehou legitimaci osob namítat vady posouzení bezpečnosti dálnic. Stran uvedené studie stěžovatel a) považuje za klíčové, že šlo o existující podklad (nikoliv dodatečně pořízený), který následně posoudil jako audit bezpečnosti. Tato studie obsahovala stanovisko auditora bezpečnosti pozemních komunikací, který věcně identifikoval klady i zápory záměru, a naplnil tak požadavky na audit bezpečnosti. Krajský soud uvedl jedinou vadu (audit nezpracovala oprávněná osoba), ale neoznačil závěr o materiálním charakteru studie jako auditu za excesivní, chybný nebo neudržitelný. Ve vztahu k vodoprávnímu posouzení stěžovatel a) uvedl, že míra jeho podrobnosti musí odpovídat konkrétním rizikům.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

17. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačních stížností a shledal, že obě kasační stížnosti směřují proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, byly podány včas, osobami oprávněnými, neboť stěžovatel a) byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo, a stěžovatel b) byl v tomto řízení osobou zúčastněnou na řízení a je tak rovněž oprávněn k podání kasační stížnosti proti napadenému rozsudku; srov. § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Oba stěžovatelé splňují podmínky § 105 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasačních stížností a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda tento rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.

18. Kasační stížnosti jsou důvodné.

19. Krajský soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného ze dvou důvodů, z nichž však podle Nejvyššího správního soudu žádný neobstojí. Prvním zrušujícím důvodem byla absence auditu bezpečnosti ve smyslu § 18g odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích. V této souvislosti oba stěžovatelé shodně namítali, že žalobkyně b) nebyla oprávněna uvedenou vadu rozhodnutí žalovaného namítat. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zaměřil na posouzení aktivní legitimace žalobkyně b). 4.

1. Aktivní legitimace žalobkyně b)

20. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se stěžovatelem b) v tom, že by krajský soud nepřípustně propojil námitky obou žalobců a na základě tohoto propojení dovodil legitimaci žalobkyně b). Z žaloby bylo hajitelné tvrzení žalobkyně b) týkající se budoucího užívání záměru jednoznačně patrné. Nad rámec krajským soudem zohledněného tvrzení skutečnosti, že členové žalobce a) [přičemž žalobkyně b) je nepochybně členkou žalobce a)] v blízkosti záměru bydlí, pracují a řídí automobily, sama žalobkyně b) uvedla, že se její nemovitosti nacházejí v blízkosti záměru, čímž dojde k ohrožení bezpečnosti její i členů její rodiny. Žaloba tak obsahovala hajitelné tvrzení ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 186/2023-104.

21. Závěr krajského soudu o legitimaci žalobkyně b) k rozporování bezpečnosti záměru, který se opírá o závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 186/2023-104, obstojí. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud dovodil, že žalobci, kteří byli účastníky řízení podle stavebního zákona z důvodu možného dotčení jejich vlastnického práva, mohou v soudním řízení uplatnit námitky bezprostředně související s ochranou jejich veřejných subjektivních práv, a to i nad rámec věcného práva, které založilo jejich účastenství (viz bod [37]). Dále Nejvyšší správní soud posoudil dotčení na veřejných subjektivních právech tehdejších žalobců, jakožto budoucích uživatelů umisťované pozemní komunikace, která spočívá v existenci vyšší pravděpodobnosti, že se mohou stát účastníky dopravní nehody. Tvrzení tehdejších stěžovatelů, že budou dotčený úsek pozemní komunikace užívat, jelikož k němu dopravně přiléhají jejich nemovité věci, Nejvyšší správní soud považoval za hajitelné a s dostatečnou mírou pravděpodobnosti za podložené. Nedodržením povinností na úseku bezpečnosti by mohlo být dotčeno veřejné subjektivní právo uživatelů pozemní komunikace na bezpečnost silničního provozu.

22. Právě popsanou optikou nahlížel na žalobu podanou v nyní posuzované věci také krajský soud. Nejvyšší správní soud do určité míry rozumí obavám stěžovatelů o nepřípustném rozšiřování dopadů právní věty II. vyplývající z jeho rozsudku č. j. 6 As 186/2023-104 [kde zdejší soud rozhodoval mj. o kasační stížnosti nynějšího žalobce a), a to ve věci umístění stavby nazvané „Silniční okruh kolem Prahy, stavba 511 Běchovice – dálnice D1“], dle které „legitimace žalobce, který byl účastníkem územního řízení z titulu možného dotčení svého věcného práva k nemovité věci [§ 85 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu], a mohl v něm tak uplatňovat pouze námitky k jeho ochraně (§ 89 odst. 4 věta druhá téhož zákona), není v soudním řízení omezena na ochranu tohoto veřejného subjektivního práva, nýbrž zahrnuje všechna jeho veřejná subjektivní práva dotčená napadeným rozhodnutím. Žalobce je oprávněn namítat porušení právních norem stanovených na ochranu veřejného zájmu, pokud souvisí s jeho veřejnými subjektivními právy. Žalobce, jenž pravděpodobně bude užívat stavbu pozemní komunikace, je oprávněn v řízení o žalobě proti rozhodnutí o umístění stavby vznést námitku porušení právních norem stanovených k ochraně bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.“ Nicméně v tomto řízení k žádnému nepřípustnému rozšíření těchto dopadů nedochází. Naopak je nutno přisvědčit krajskému soudu, že se nemovitost žalobkyně b) nachází v „dostatečné blízkosti“ k tomu, aby mohla bezpečnost provozu na dané pozemní komunikaci úspěšně rozporovat v soudním řízení. Nemovitost žalobkyně b) totiž (stejně jako ve věci řešené pod č. j. 6 As 186/2023-104) k záměru dopravně přiléhá a je pravděpodobné, že žalobkyně b) bude častou uživatelnou umisťované pozemní komunikace. Podmínka možného dotčení veřejných subjektivních práv žalobkyně b) tak byla splněna.

23. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že v odkazované věci se jednalo o novostavbu, zatímco nyní jde o změnu existující pozemní komunikace. I v případě změny stavby je potřeba klást vysoké požadavky na splnění bezpečnostních požadavků, neboť i tato změna může přinést zvýšené nároky na bezpečnost provozu na dané pozemní komunikaci. Stejně tak ani rozsudek č. j. 22 As 78/2025-52, kde se Nejvyšší správní soud zabýval umístěním záměru „D6 Karlovy Vary – Olšová Vrata“ (tedy části dálnice D6), nebrání závěru o aktivní legitimaci žalobkyně b). V tom totiž Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelé v kasační stížnosti nevysvětlili, proč se křižovatky i přes jejich vzdálenost dotýkají jejich právní sféry a argumentovali pouze obecně tím, že jsou oprávněni hájit veřejné zájmy, čímž se uvedený případ odlišuje od nyní posuzované situace, kde bylo toto dotčení specifikováno. 4.

2. Audit bezpečnosti pozemních komunikací

24. Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda obstojí závěr krajského soudu o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného z důvodu absence auditu bezpečnosti. Žádný ze stěžovatelů v zásadě nezpochybňuje, že záměr podléhal auditu bezpečnosti. Naopak stěžovatel a) výslovně zdůrazňuje, že jako první připustil, že v řízení měla být splněna tato podmínka.

25. Samotný institut auditu bezpečnosti byl do zákona o pozemních komunikacích zakotven od 1. 7. 2011, a to na základě transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/96/ES ze dne 19. listopadu 2008 o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury. Ustanovení § 18g odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2022, však povinnost vyhotovit audit bezpečnosti vázalo k osobě žádající o vydání stavebního povolení, společného povolení, kterým se stavba umisťuje a povoluje (společné povolení bylo do uvedeného ustanovení doplněno s účinností od 1. 1. 2018), nebo o kolaudaci pro stavbu pozemní komunikace zařazené do transevropské silniční sítě.

26. Ustanovení, podle kterého auditu bezpečnosti pozemních komunikací podléhá také návrh dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, bylo do zákona o pozemních komunikací výslovně vtěleno až 1. 7. 2022, a to § 18g odst. 5 písm. a) tohoto zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2023) na základě novely provedené zákonem č. 178/2022 Sb. Podle přechodných ustanovení uvedeného zákona (viz čl. II bod 2.) platí následující: „Povinnost zajistit provedení auditu bezpečnosti pozemních komunikací podle § 18g zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nevztahuje na stavby pozemních komunikací, u kterých byla zpracována dokumentace pro vydání územního rozhodnutí nebo dokumentace pro vydání společného povolení, kterým se stavba umísťuje a povoluje, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; to neplatí, jde-li o pozemní komunikaci zařazenou do transevropské silniční sítě.“ V nyní posuzované věci jde o stavbu zařazenou do transevropské silniční sítě, proto auditu bezpečnosti pozemních komunikací podléhal také právě návrh dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, byť stěžovatel b) podal žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby již dne 30. 11. 2022. Stavební úřad o této žádosti rozhodl dne 12. 6. 2023, tedy až po účinnosti uvedeného ustanovení.

27. Závěr, že návrh dokumentace pro vydání územního rozhodnutí podléhal auditu bezpečnosti, potvrdil ve svém rozhodnutí také žalovaný, který však uvedl, že přechodné ustanovení má retroaktivní charakter pro již zpracovanou dokumentaci, pro kterou se zpětnými účinky stanoví novou povinnost. Toto východisko žalovaný ve svém rozhodnutí zohlednil, a právě proto uznal materiální splnění zákonné povinnosti prostřednictvím studie bezpečnosti, která byla zpracována pro dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí a která obsahovala pasáž označenou za audit bezpečnosti.

28. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že bylo na žalovaném, aby identifikoval uvedenou vadu, která měla vést ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však má za to, že žalovaný tuto vadu identifikoval, namísto zrušení prvostupňového rozhodnutí ovšem dovodil, že zákonná podmínka byla materiálně splněna. Nejvyšší správní soud takový postup považuje v obecné rovině za možný. Studie bezpečnosti totiž byla vypracována právě pro účely dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, a nelze tak vyloučit, že by požadavky kladené na audit bezpečnosti pozemních komunikací mohly být naplněny i tímto způsobem.

29. V tomto řízení ovšem není možné materiální posouzení studie bezpečnosti jako auditu bezpečnosti blíže hodnotit. Krajský soud se totiž ve svém rozhodnutí nezabýval „materiálním“ posouzením studie bezpečnosti jako auditu bezpečnosti, a to s odůvodněním, že zákon o pozemních komunikacích vyžaduje, aby byl audit bezpečnosti zpracován auditorem bezpečnosti ve smyslu § 18h zákona o pozemních komunikacích. Tomuto závěru oponují oba stěžovatelé. Shodně uvádějí, že studii bezpečnosti zpracoval auditor podle § 18h odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a její přílohou bylo také povolení k výkonu činnosti auditora bezpečnosti pozemních komunikací i osvědčení o absolvování pravidelného školení. Nejvyšší správní soud se seznámil se studií bezpečnosti, na kterou odkázal žalovaný ve svém rozhodnutí, který s touto studií pracoval jako s podkladem tohoto rozhodnutí. Na straně 271 studie bezpečnosti se skutečně nachází kopie povolení k výkonu činnosti auditora bezpečnosti pozemních komunikací vydaného dne 10. 2. 2012 pro Ing. Jiřího Landu. Na straně 270 této studie je pak kopie osvědčení o absolvování pravidelného školení auditorů bezpečnosti pozemních komunikací vydaného dne 2. 6. 2017, a to rovněž pro Ing. Jiřího Landu. Studie bezpečnosti byla zpracována v květnu 2018 kolektivem zpracovatelů, hlavním inženýrem projektu byl právě Ing. Jiří Landa. Studie bezpečnosti obsahuje část označenou jako „Vlastní bezpečnostní audit DÚR D0 – 510“ (str. 224 a násl.), na konci této části pak studie uvádí „za autorský tým Ing. Jiří Landa“. Nejvyššímu správnímu soudu proto není jasné, proč krajský soud uzavřel, že nelze přijmout „materiální“ posouzení studie bezpečnosti jako auditu bezpečnosti, a to s odkazem na povinnost jeho zpracování auditorem bezpečnosti pozemních komunikací. Součástí studie bezpečnosti bylo i potvrzení, že Ing. Jiří Landa auditorem bezpečnosti pozemních komunikací (alespoň ke dni zpracování této studie) byl, ale krajský soud tuto skutečnost nezohlednil a svůj závěr blíže neodůvodnil, Nejvyšší správní soud jej tak považuje za nepřezkoumatelný.

30. Nejvyšší správní soud pro úplnost poznamenává, že kvalifikační požadavky kladené na auditory bezpečnosti pozemních komunikací se v zákoně o pozemních komunikacích ani s účinností od 1. 7. 2022 v zásadě nezměnily. Podle § 18i zákona o pozemních komunikacích musí žadatel prokázat svou odbornou způsobilost vzděláním, praxí a úspěšným složením zkoušky, po prokázání odborné způsobilosti se pak auditoři bezpečnosti pozemních komunikacích musí účastnit pravidelného školení (viz § 18i odst. 4), v podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na uvedené ustanovení. Zkoušku k prokázání odborné způsobilosti auditorů bezpečnosti pozemních komunikací a rozsah a obsah jejich pravidelného školení pak upravuje vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích (viz § 38a a § 38b), ani v té však nedošlo k žádné zásadní změně. Nejvyššímu správnímu soudu tak není zřejmé, proč krajský soud materiální posouzení studie bezpečnosti jako auditu bezpečnosti odmítl jen s obecným odkazem na povinnost jeho vypracování auditorem bezpečnosti pozemních komunikací. Krajský soud svou zmínku o povinnosti vypracovat audit bezpečnosti auditorem bezpečnosti pozemních komunikací nijak blíže nevysvětlil, a Nejvyššímu správnímu soudu tak není zřejmé, z jakých důvodů se krajský soud materiálním posouzením studie bezpečnosti nezabýval. 4.

3. Závazné stanovisko vodoprávního úřadu

31. Nejvyšší správní soud pro úplnost shrnuje procesní vývoj posuzovaní vlivu záměru na vodní útvary. Povodí Vltavy, jakožto správce povodí, vydalo dne 3. 6. 2020 své souhlasné stanovisko se záměrem. Z uvedeného stanoviska následně vyšel Úřad městské části Praha 20 a dne 4. 2. 2022 vydal ve formě závazného stanoviska souhlas č. j. MCP20 003241/2022/OŽDP/Haj, a to podle § 17 odst. 1 písm. a) vodního zákona. Toto závazné stanovisko (společně se stanoviskem téhož vodoprávního úřadu ze dne 27. 4. 2020, č. j. MCP20 007095/2020/OZPD/Varg, které bylo nadbytečné) v průběhu odvolacího řízení zrušil Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 28. 3. 2024, č. j. MHMP 580434/2024; v něm se tento nadřízený orgán výslovně vyjádřil k podmínkám uvedeným v závazném stanovisku, kdy z 11 obstály pouze 2 (které byly zachovány i v dalším závazném stanovisku, viz dále). Následně Úřad městské části Praha 20 vydal dne 19. 6. 2024 ve formě závazného stanoviska souhlas podle § 17 odst. 1 písm. a) a c) vodního zákona, č. j. MCP20 016641/2024/OZDP/Haj; v něm zůstaly už pouze dvě podmínky týkající se navržení retenčních příkopů a rekonstrukce propustků. Magistrát hlavního města Praha poté posledně uvedené závazné stanovisko ve formě souhlasu potvrdil, a to závazným stanoviskem ze dne 20. 9. 2024, č. j. MHMP 1777761/2024.

32. Krajský soud dospěl k tomu, že závazné stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 20. 9. 2024, č. j. MHMP 1777761/2024, je nepřezkoumatelné, a proto přistoupil k jeho zrušení. Z napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že dotčené správní orgány musí z úřední povinnosti při vydávání závazného stanoviska zjišťovat, zda může realizací záměru dojít ke zhoršení stavu nebo ohrožení dosažení dobrého stavu vodního útvaru. Až na výjimky podle § 23a odst. 8 vodního zákona není zhoršení stavu vodního útvaru přípustné.

33. Podle krajského soudu se sice závazné stanovisko obecně posouzením záměru zabývalo, ale jeho závěry jsou kusé a postrádají bližší odůvodnění. Nadřízený vodoprávní úřad sám jednotlivá hlediska neposoudil, ani neposoudil, zda se jimi zabývalo stanovisko Povodí Vltavy, ze kterého vycházel dotčený prvostupňový vodoprávní úřad. Krajský soud uzavřel, že ze stanoviska Povodí Vltavy není zřejmé, zda se zabývalo přímými a nepřímými vlivy podle metodického pokynu, proto nebylo možné přezkoumat ani závazné stanovisko, které právě z posouzení Povodí Vltavy vycházelo. Nepřezkoumatelnost závazného stanoviska byla dalším důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

34. Krajský soud svůj závěr o nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska opřel o nedostatečné posouzení vlivů záměru na vodní útvary při zohlednění metodického pokynu. Nicméně při hodnocení přezkoumatelnosti závazného stanoviska je nezbytné zaměřit se nejprve na požadavky, které na toto stanovisko klade zákon. V nyní posuzované věci je klíčový § 17 vodního zákona, který upravuje souhlas vodoprávního úřadu ke stavbám, které nevyžadují povolení podle tohoto zákona, ale mohou ovlivnit vodní poměry. Podle § 17 odst. 6 „Vodoprávní úřad před vydáním souhlasu podle odstavce 1 posoudí možnost zhoršení stavu nebo ekologického potenciálu útvaru povrchové vody nebo stavu útvaru podzemní vody. Zároveň posoudí, zda provedením záměru nedojde k takové změně fyzikálních poměrů, která by vedla ke znemožnění dosažení dobrého stavu nebo dobrého ekologického potenciálu útvaru povrchové vody nebo dobrého stavu útvaru podzemní vody. Dojde-li k závěru, že provedení záměru může vést ke zhoršení stavu nebo ekologického potenciálu útvaru povrchové vody nebo ke zhoršení stavu útvaru podzemní vody nebo znemožnění dosažení dobrého stavu nebo dobrého ekologického potenciálu útvaru povrchové vody nebo dobrého stavu útvaru podzemní vody, upozorní žadatele, že bez výjimky podle § 23a odst. 8 není možné záměr povolit ani provést a že bez této výjimky nelze souhlas podle odstavce 1 vydat.“ (důraz přidán). V obecné rovině považuje Nejvyšší správní soud za nepochybné, že závazné stanovisko zákonem vyžadované posouzení obsahovalo, otázkou však je, zda toto posouzení bylo dostatečně odůvodněné.

35. V souladu s § 54 odst. 4 vodního zákona správci povodí poskytují stanoviska mimo jiné „pro udělení souhlasu (§ 17), závazného stanoviska (§ 104 odst. 9) a výjimky podle § 23a odst. 8, a to včetně posouzení možnosti zhoršení stavu nebo ekologického potenciálu záměrem dotčeného vodního útvaru či nemožnosti dosažení dobrého stavu nebo dobrého ekologického potenciálu záměrem dotčeného vodního útvaru (§ 23a odst. 7)“. Zákonná úprava tedy předpokládá posouzení možnosti zhoršení stavu nebo ekologického potenciálu vodního útvaru již správcem povodí. Podle krajského soudu ze stanoviska Povodí Vltavy, které bylo podkladem pro závazná stanoviska vodoprávních úřadů, není zřejmé, zda se zabývalo přímými a nepřímými vlivy záměru ve smyslu metodického pokynu.

36. Nejvyšší správní soud v prvé řadě upozorňuje, že metodický pokyn představuje právně nezávazný dokument. Požadavky uvedené v tomto metodickém pokynu tak nelze vykládat natolik striktně, jak činí krajský soud. Na uvedený metodický pokyn je potřeba nahlížet jako na upřesnění kritérií, na která se mají správci povodí zaměřit při vydávání svého stanoviska pro udělení souhlasu ve smyslu § 17 vodního zákona. Nicméně (jak již bylo uvedeno výše) pro účely přezkoumatelnosti závazného stanoviska je potřebné posouzení ve smyslu § 17 odst. 6 vodního zákona. Zároveň v nyní posuzované věci nelze pominout, že metodický pokyn dotčené orgány (tj. správce povodí ani vodoprávní úřad) zcela neignorovaly, jak by mohlo vyplývat z rozsudku krajského soudu. Ze zrušeného závazného stanoviska je patrné, že se opíralo o stanovisko Povodí Vltavy. Zároveň toto závazné stanovisko výslovně uvádělo, že vodoprávní úřad postupoval v souladu s metodickým pokynem.

37. Znalost metodického pokynu je zřejmá také ze stanoviska Povodí Vltavy, které v souladu s krokem 6 metodického pokynu obsahovalo výčet dotčených vodních útvarů. Metodický pokyn také uvádí výslovné znění kladného stanoviska správce povodí, které Povodí Vltavy do svého stanoviska zahrnulo. Dále stanovisko Povodí Vltavy obsahovalo výčet vodních staveb, a to jak stávajících, tak navržených. Stanovisko Povodí Vltavy se zcela konkrétně (včetně uvedení klíčových parametrů vodních staveb) zabývalo kanalizací, odvodňovacími systémy, dešťovou usazovací nádrží, retenční nádrží apod. Žalobci tedy nepochybně mohli se závěry správce povodí, případně následně vodoprávních úřadu, polemizovat zcela adresně a konkrétně.

38. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že přezkum závazného stanoviska i napadeného rozhodnutí se zásadně odvíjí od řádně uplatněných žalobních bodů. Ostatně sám krajský soud uváděl, že „[z]a této situace krajský soud nemůže jeho závazné stanovisko přezkoumat z hlediska žalobní námitky“. Žalobci však v žalobě (stejně jako ve svých dříve podaných odvoláních) nezákonnost závazného stanoviska vodoprávního úřadu namítali toliko v obecné rovině (zejména s odkazem na nedodržení požadavků metodického pokynu). Konkrétní argumentaci žalobci opírali o závazné stanovisko, které však bylo již v průběhu správního řízení pro nadbytečnost zrušeno (srov. shora), a o nepřímé vlivy spočívající v intenzivním a dlouhodobém užívání záměru osobní i nákladní dopravou, která je zdrojem oxidu dusíku ve městech. Tuto argumentaci Nejvyšší správní soud považuje za mimoběžnou (týkající se primárně jiné oblasti, než je ochrana vod) a zároveň upozorňuje, že vodoprávní úřady zjevně zohlednily podstatně více hledisek, než se domnívají žalobci. Ostatně Magistrát hlavního města Prahy ve svém rozhodnutí č. j. MHMP 580434/2024, kterým zrušil původní stanovisko Úřadu městské části Praha 20, uvedl například: „Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, navržená opatření směřují také ke zlepšení jakosti odváděných srážkových vod. Je na místě zdůraznit, že se jedná o již existující komunikaci, která bude rozšířena. Jedním z důvodů pro rozšíření komunikace je zvýšení bezpečnosti silničního provozu na vytížené komunikaci. Tím přirozeně dojde ke snížení nehodovosti a rizika úniku provozních kapalin při nehodách.“ I samotné zvýšení bezpečnosti tak ve svém důsledku bude přispívat k ochraně vod.

39. Krajským soudem zrušené závazné stanovisko výslovně nepřímé vlivy záměru nehodnotilo, nicméně z jeho odůvodnění a z okolností nyní projednávané věci je jasně patrné, proč toto výslovné hodnocení ve stanovisku chybí. Krajským soudem zrušené závazné stanovisko uvádí, že „povaha záměru (rozšíření stávající komunikace)“ vylučuje zhoršení stavu vodních útvarů. Se znalostí této povahy záměru je tedy patrné, že dotčené orgány (alespoň implicitně) vycházejí z toho, že dálnice, o jejíž rozšíření se jedná, vodní útvary ovlivňuje. Posuzovaný záměr přináší nové řešení ochrany vod, které zlepšuje současný nevyhovující stav. Tato úvaha je ze zrušeného závazného stanoviska, ve spojitosti se stanoviskem Povodí Vltavy, nepochybně patrná. Ostatně i z pasáže závazného stanoviska zrušeného pro nadbytečnost, jež žalobci ve své žalobě citovali, vyplývá, že současný stav je nutné změnit, jinak bude nadále docházet ke znečišťování životního prostředí. Zároveň je v žalobci citované pasáži uvedeno, že je po prostudování dokumentace možné usuzovat, že se dokumentace snaží o to, aby ke zhoršení stavu vodních útvarů nedocházelo. Stanovisky dotčených orgánů (správce povodí i vodoprávních úřadů, viz např. citace v předchozím odstavci) se tak shodně prolíná úvaha, že záměr nahradí nevyhovující vodohospodářské řešení existující stavby a přinese řešení nové, které bude lépe odpovídat požadavkům na ochranu vod.

40. Podle Nejvyššího správního soudu je za nastíněné situace formalistický požadavek krajského soudu, aby se v závazném stanovisku vodoprávního úřadu (resp. ve stanovisku správce povodí) dotčený orgán explicitně zabýval všemi hledisky, která jsou uvedená v metodickém pokynu. Nejvyšší správní soud považuje za dostatečné, pokud je z okolností případu alespoň implicitně patrné, z jakého důvodu nebyly výslovně posuzovány všechny vlivy záměru. Záměr rozšiřuje existující a intenzivně využívanou silniční stavbu, která vodní útvary nepochybně ovlivňuje již nyní. S ohledem na stáří této stavby lze předpokládat, že stávající vodohospodářské řešení neodpovídá dnešním požadavkům, záměr však také usiluje o změnu tohoto nevyhovujícího řešení. Již stanovisko Povodí Vltavy výslovně hodnotilo parametry stávajících a navržených vodních staveb, které mají k ochraně vod přispívat – kanalizaci, odvodňovací systémy, dešťovou usazovací nádrž, retenční nádrž apod. Žalobci v tomto ohledu nepochybně mohli konkrétně rozporovat vhodnost zvoleného řešení směřujícího k ochraně vod, přesto však přednesli toliko obecnou argumentaci o nedodržení formálních požadavků, aniž by závěry vodoprávních úřadů věcně zpochybnili. Podle Nejvyššího správního soudu je důvod, pro který byla míra podrobnosti odůvodnění stanovisek nižší, než jak by tomu bylo v případě posouzení zcela nových záměrů, patrný z okolností této věci a ze všech dostupných podkladů vyjadřujících se k této otázce, které shodně odkazují právě na povahu záměru. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že závazné stanovisko č. j. MHMP 1777761/2024 považuje za přezkoumatelné. 4.

4. Náklady řízení

41. Nejvyšší správní soud shledal přípustnou i tu část kasační stížnosti stěžovatele a), která směřuje proti nákladovému výroku napadeného rozsudku, neboť samotná kasační stížnost nesměřuje jen proti tomuto výroku (viz § 104 odst. 2 s. ř. s.), ale také proti dalším výrokům napadeného rozsudku. Nepřípustnost kasační stížnosti podle § 104 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje na kasační stížnost podanou výlučně proti výroku o nákladech řízení (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS).

42. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem a), že na žalobu a její doplnění bylo na místě nahlížet jako na jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Postup žalobců, kteří konkrétní žalobní argumentaci uplatnili až v doplnění žaloby je sice legitimní, nemůže však vést k umělému navyšování počtu úkonů právní služby. V obecné rovině nic žalobcům nebránilo v tom, aby veškeré žalobní body (včetně argumentace týkající se aktivní legitimace) přednesli v jednom podání. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se stěžovatelem a), že žaloba a její doplnění představovaly jeden úkon právní služby. Napadený rozsudek krajského soudu nicméně Nejvyšší správní soud tímto rozhodnutím zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém krajský soud o náhradě nákladů řízení opětovně rozhodne.

5. Závěr a náklady řízení

43. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnosti jsou důvodné, a proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadené výroky rozsudku krajského soudu a věc mu v daném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

44. V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

45. Krajský soud v novém rozhodnutí o věci rozhodně rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 11. září 2026 JUDr. Viktor Kučera předseda senátu