5 As 178/2024

Rubrum

5 As 178/2024 - 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Martiny Küchlerové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: RNDr. Š. R., zast. Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) R. N., II) P. N., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 141 A 30/2023-37, t a k t o:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2023, č. j. KUUK/097536/2023. 5 As 178/2024

2. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 1. 9. 2022, č. j. MMUL/OÚPSŘ/S/243899/2022/Bu. Rozhodnutím stavebního úřadu bylo podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), stěžovateli nařízeno odstranění stavby. Konkrétně šlo o jednopodlažní nepodsklepenou stavbu pro rodinnou rekreaci na pozemku p. č. Xa v k.ú. H. s plochou střechou, jejíž součástí je seník a sklad krmiva pro hospodářská zvířata na pozemku p. č. Xb a částečně na pozemku p. č. Xa v k.ú. H. (dále jen „stavba“). Stavební úřad stěžovateli současně uložil povinnost předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby včetně nutných opatření k vyloučení, omezení či ke kompenzaci případných negativních důsledků na životní prostředí v okolí stavby.

3. Stěžovatel se pokusil stavbu legalizovat ještě před zahájením řízení o její odstranění. Dne 5. 11. 2018 podal u stavebního úřadu žádost o dodatečné povolení stavby, přičemž tato žádost byla rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 3. 4. 2019, č. j. MMUL/SO/S/50831/2019/Bu, zamítnuta. Důvodem zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby bylo negativní závazné stanovisko vydané podle § 96b stavebního zákona orgánem územního plánování. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí neodvolal. Stavební úřad opatřením ze dne 16. 5. 2019 oznámil zahájení řízení o odstranění stavby. Stěžovatel následně postupně podal 3 žádosti o dodatečné povolení posuzované stavby. Protože ani jedna ze žádostí o dodatečné povolení stavby nebyla úplná, vyzýval stavební úřad stěžovatele k doplnění žádostí, avšak žádosti doplněny nebyly, proto stavební úřad řízení o každé z nich usnesením zastavil. Ani proti jednomu z těchto usnesení se stěžovatel neodvolal. V pořadí poslední z usnesení o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby bylo vydáno dne 28. 2. 2022, pod č. j. MMÚL/OÚPSŘ/S/75454/2022/Bú. Stěžovatel se proti němu neodvolal a dne 5. 4. 2022 nabylo toto usnesení právní moci. Následně stavební úřad pokračoval ve správním řízení o odstranění stavby a o jejím odstranění rozhodl, jak je uvedeno výše.

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.

5. Krajský soud nejprve dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Dále se krajský soud k žalobní námitce zabýval otázkou, zda a případně v jakém rozsahu je třeba se v řízení o odstranění stavby zabývat zásadou proporcionality a zkoumat újmu vzniklou stěžovateli případným odstraněním stavby. Krajský soud odkázal (stejně jako stěžovatel v žalobě) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8 As 127/2016-56, ze kterého dovodil, že v řízení o odstranění stavby se zkoumá pouze naplnění podmínek pro nařízení odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, zatímco v řízení o dodatečném povolení stavby se zkoumá dotčení veřejných zájmů vymezených v § 129 odst. 3 téhož zákona. Uvedl, že ve vztahu k „černým“ stavbám je projevem principu proporcionality zákonná možnost stavebníka podat žádost o dodatečné povolení stavby. Tuto možnost stěžovatel účinně nevyužil.

6. Krajský soud zdůraznil, že v posuzované věci byly správní orgány v řízení o odstranění stavby povinny posuzovat pouze naplnění podmínek pro odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy absenci příslušného povolení. Žalovaný ani 5 As 178/2024 - 23 pokračování stavební úřad však nebyli oprávněni ani povinni posuzovat další okolnosti, tedy ani stěžovatelem tvrzenou neproporcionalitu rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Stejně tak nebyli oprávněni posuzovat případnou dobrou víru stěžovatele a jiné skutečnosti, které stěžovatel měl a mohl uplatnit v řízení o dodatečném povolení stavby.

7. Krajský soud se dále zabýval žalobní námitkou, že se správní orgány měly zabývat otázkou, zda v případě posuzované stavby je nezbytné nařídit celé její odstranění nebo pouze jejích jednotlivých částí (stavba pro rekreaci, seník a sklad krmiva). Stěžovatel se dovolával toho, že správní orgány měly přistupovat k těmto stavbám jednotlivě a zhodnotit, zda se jedná o stavby vyžadující ohlášení, či nikoliv. Krajský soud v této souvislosti nejprve odkázal na rozhodnutí žalovaného s tím, že tento se danou otázkou důkladně zabýval. Dále krajský soud uvedl, že i pokud by byla stavba posuzována jako soubor staveb, pak by i jednotlivé stavby pro svou realizaci vyžadovaly souhlas s ohlášeným stavebním záměrem, vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, popřípadě územní souhlas. Zároveň zdůraznil, že se opět jedná o problematiku (rozdělení stavby na části a posuzování po částech), která měla a mohla být řešena v řízení o dodatečném povolení stavby, tam stěžovatel mohl žádat samostatně o dodatečné povolení rekreačního objektu, skladu krmiva a seníku a argumentovat, že se jedná o samostatné objekty, z nichž ne všechny vyžadují povolení či ohlášení stavebnímu úřadu. V řízení o odstranění stavby však již není prostor k úvahám o dělitelnosti předmětu řízení o odstranění stavby, a je třeba vycházet z výsledků řízení o dodatečném povolení stavby.

8. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, v ní uplatňuje důvod dle [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; namítá nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.

9. Stěžovatel uvedl, že požadavek správního orgánu na odstranění celého souboru staveb je vadný a rozporný se zákonem. Správní orgány i krajský soud posuzovaly stavbu jako jeden celek, přitom se měly zabývat (jako předběžnou otázkou) tím, zda nepřistupovat k dílčím částem jako k jednotlivým stavbám a tyto posuzovat zcela odděleně. Správní orgány tedy měly posuzovat, zda se jedná o jednotlivé stavby vyžadující ohlášení či nikoliv, a ne stavbu automaticky posuzovat jako jeden celek. Stěžovatel dále uvedl, že v rámci řízení o dodatečném povolení stavby obdržel stanovisko orgánu územního plánování, v němž je uvedeno, že záměr je přípustný za předpokladu, že seník a sklad krmiva bude zmenšen na 7,5 a 2,5 m. Stěžovatel zdůraznil, že část domu na pozemku p. č. Xa je řešena jako rekreační objekt v souladu s územním plánem, a stavba seníku se skladem krmiva na pozemku p. č. Xb a částí na pozemku p. č. Xa může být povolena za určitých podmínek (úprava rozměrů). Při destrukci daného souboru staveb tak dojde k odstranění části stavby (rekreačního objektu), kterou je možno formálně povolit.

10. Stavební úřad, žalovaný a krajský soud, kteří posuzovali stavbu jako jeden celek, porušili dle stěžovatele základní zásady správního řízení, a to šetřit práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.

11. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, dle kterého nebyly správní orgány povinny zabývat se stěžovatelem tvrzenou proporcionalitou rozhodnutí o nařízení 5 As 178/2024 odstranění stavby ve vztahu k jeho újmě. Uvedl, že absence posouzení proporcionality uložené povinnosti představuje v řešeném případě zcela nepřiměřený zásah do práv stěžovatele jakožto stavebníka s tím, že přiměřenost uložení povinnosti odstranit stavbu je třeba zkoumat i v samotném řízení o odstranění stavby. Odstraněním (celé) stavby by bylo zásadním způsobem porušeno jedno ze základních práv zaručených stěžovateli v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to ochrana vlastnického práva.

12. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout a odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu, se kterým se plně ztotožnil. Ve vztahu k první kasační námitce odkázal na argumentaci uvedenou v jeho rozhodnutí, kterou i krátce shrnul. K absenci posouzení proporcionality uložené povinnosti spočívající v nařízení odstranění stavby uvedl, že proporcionalita při posuzování tzv. černých staveb spočívá v zákonné možnosti požádat o jejich dodatečné povolení. Jestliže k dodatečnému povolení stavby nedojde, musí stavební úřad nařídit její odstranění. Není zde již prostor, aby stavební úřad zvažoval, zda není s ohledem na možnou újmu stavebníka na místě odstranění stavby nenařídit. Stavebník, který realizoval svou stavbu bez potřebných veřejnoprávních povolení, porušil zájmy chráněné stavebním zákonem a jestliže nedosáhl dodatečného povolení stavby, musí být tento protiprávní stav odstraněn, tj. musí být nařízeno odstranění takové stavby.

13. Osoby zúčastněné na řízení se k věci nevyjádřily.

14. Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.

15. Kasační stížnost není důvodná.

16. Zásadním argumentem stěžovatele je, že u stavby, která je nyní předmětem řízení o odstranění, mělo být zkoumáno, zda tato ve skutečnosti není složená z jednotlivých částí, které jsou jako stavby samostatné a až společně tvoří soubor staveb. U každé z těchto samostatných staveb pak mělo být zkoumáno, zda vůbec vyžaduje veřejnoprávní přivolení stavebního úřadu či nikoli, a zároveň mělo být správními orgány (a následně krajským soudem) posuzováno, zda je nařízení odstranění stavby proporcionální, pokud jde o újmu stěžovatele a zásah do jeho vlastnického práva.

17. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že v nyní projednávané věci je nutno terminologicky a obsahově vymezit rozdíl mezi řízením o dodatečném povolení stavby a řízením o jejím odstranění. Obě tato řízení potom vycházejí z dikce § 129 stavebního zákona.

18. Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazující anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena. 5 As 178/2024 - 24 pokračování

19. Podle § 129 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby uvedené v odstavci 1 písm. b). V oznámení zahájení řízení vlastníka nebo stavebníka poučí o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení žádost o dodatečné povolení stavby. Byla-li žádost o dodatečné povolení podána před zahájením řízení o odstranění stavby, má se za to, že byla podána v okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby. Pokud stavebník nebo vlastník stavby požádá ve stanovené lhůtě o její dodatečné povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti.

20. Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Bude-li stavba dodatečně povolena, stavební úřad řízení o odstranění stavby zastaví. Dodatečné povolení nahrazuje v příslušném rozsahu územní rozhodnutí. Bude-li předmětem dodatečného povolení rozestavěná stavba, stavební úřad stanoví podmínky pro její dokončení.

21. Nejvyšší správní soud se obsahovým rozdílem mezi uváděnými řízeními zabýval například ve svém rozsudku ze dne 7. 11. 2018, č. j. 9 As 368/2017-48, kde dospěl k závěru, že řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o odstranění stavby jsou dvě samostatná správní řízení, v každém z nich proto stavební úřad zkoumá naplnění odlišných zákonných podmínek. Pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je podstatné pouze to, zda uvedená stavba byla provedena bez rozhodnutí či opatření vyžadovaného stavebním úřadem a nebyla povolena ani dodatečně; naopak nejsou relevantní námitky, které měli žalobci směřovat do řízení o dodatečném povolení stavby (např. tvrzená dobrá víra při realizaci stavby nebo námitka, že stavba není v rozporu s veřejným zájmem).

22. Obecně potom dále platí, že řízení o odstranění stavby je řízením zahajovaným výhradně z úřední moci (a zároveň i z úřední povinnosti); zjistí-li stavební úřad existenci „černé“ stavby, nemá na vybranou, jestli toto řízení zahájí, nebo ne, ale musí tak učinit, a to neprodleně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 As 96/2014-40). Naopak řízení o dodatečném povolení stavby je řízením návrhovým, jeho zahájení závisí zásadně na aktivitě stavebníka, tj. na podání jeho žádosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 As 166/2015-33). Na rozdíl od řízení o dodatečném povolení stavby (v němž se postupuje v prvé řadě podle § 109 - § 115 stavebního zákona), pro řízení o odstranění stavby stavební zákon nestanoví zvláštní procesní pravidla, kromě speciální úpravy okruhu účastníků řízení (§ 129 odst. 10 stavebního zákona); uplatní se v něm tedy obecná pravidla správního řádu.

23. Protože na výsledku řízení o dodatečném povolení stavby závisí i výsledek řízení o odstranění stavby, lze v tom smyslu řízení o dodatečném povolení chápat jako řízení o předběžné otázce, i když nejde o zcela standardní situaci, vzhledem k tomu, že obě řízení vede tentýž stavební úřad (k tomu viz PRŮCHA, P., GREGOROVÁ, J. a kolektiv autorů: Stavební zákon, praktický komentář, vydání první, Leges, Praha 2017, komentář k § 129). 5 As 178/2024

24. Problematikou aplikace a posuzování principu proporcionality u tzv. „černých“ staveb se Nejvyšší správní soud již rovněž zabýval, například ve svých rozsudcích ze dne 30. 11. 2017, č. j. 8 As 127/2016-56, či ze dne 7. 8. 2014, č. j. 5 As 108/2013-33. Na první ze zmíněných rozsudků ostatně stěžovatel sám poukazuje, nicméně z něj vytrhává jen určité pasáže a tyto vztahuje k řízení o odstranění stavby, ačkoli se zpravidla týkají právě řízení o jejím dodatečném povolení.

25. Nejvyšší správní soud tedy již dříve ve vztahu k otázce proporcionality shrnul, že řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je prostředkem k odstranění tzv. „černých“ staveb. Nebylo by však v souladu s principem proporcionality, aby k odstranění „černých“ staveb došlo vždy, za všech okolností. Takový postup by mohl znamenat nepřiměřený zásah do práv vlastníka stavby či stavebníka. Z tohoto důvodu stavební zákon umožňuje (za kumulativního splnění několika zákonných podmínek), aby byla „černá stavba“ dodatečně povolena. Přes vzájemnou spojitost řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby se jedná o dvě samostatná řízení s rozdílným účelem a předmětem. Účelem řízení o odstranění stavby je uvedení do souladu právního a skutečného stavu, a to nařízením odstranění nepovolené stavby. Účelem řízení o dodatečném povolení stavby je dodatečné zhojení protiprávního stavu, spočívajícího v absenci zákonem vyžadovaného rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu. Liší se také podmínky, jejichž splnění zkoumá stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby a v řízení o jejím odstranění. Jak již bylo uvedeno výše, v prvém případě jde o kumulativní splnění podmínek § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona, zatímco v případě řízení o odstranění stavby jde o kumulativní splnění podmínek stanovených v § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tj. že se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním.

26. Jak tedy správně poznamenal krajský soud, v nyní přezkoumávaném typu řízení, tedy v řízení o odstranění stavby již bylo mimo jeho předmět zabývat se proporcionalitou rozhodnutí o nařízení odstranění stavby ve vztahu k újmě stěžovatele.

27. Jediným předmětem nyní přezkoumávaného řízení je posouzení naplnění podmínek odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy posoudit absenci příslušného povolení ve smyslu zmíněného zákonného ustanovení.

28. Mimo předmět řízení o odstranění stavby směřuje i druhá námitka stěžovatele, jak byla stavba posouzena. Stěžovatel totiž opakovaně uvádí, že má jít o soubor staveb (relativně samostatných), z nichž měla být optikou stavebního zákona posuzována každá z nich samostatně. Krajský soud i v tomto případě správně poznamenal, že daná námitka směřuje mimo předmět tohoto řízení. Uvedená argumentace měla být řešena v rámci řízení o dodatečném povolení stavby, kde stěžovatel mohl žádat samostatně o dodatečné povolení rekreačního objektu, skladu krmiva a seníku. To vše s argumentací, že se jedná o samostatné objekty. V nynějším řízení však již není prostor k úvahám o dělitelnosti předmětu řízení o odstranění stavby, když je třeba vycházet z výsledku řízení o dodatečném povolení stavby a z tam uplatněných žádostí, ze kterých plynulo, že rekreační objekt, sklad krmiva a seník tvoří jeden stavební celek.

29. Zároveň je třeba v této souvislosti poukázat i na obsah odůvodnění žalovaného, který se zabýval i tím, jak postupovat, pokud by na každou z částí stavby mělo být 5 As 178/2024 - 25 pokračování pohlíženo jako na stavbu samostatnou. Uvedl, že pokud by stavba byla posouzena jako soubor staveb skládající se z rekreačního objektu a skladu se seníkem, pak by i jednotlivě tyto stavby pro svou realizaci vyžadovaly souhlas s ohlášeným stavebním záměrem, vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, popřípadě územního souhlasu. Stavba skladu krmiva a seník by samostatně byla o zastavěné ploše 28,75 m² a rekreační objekt (bez zastřešené terasy) o zastavěné ploše 60 m². Dle § 104 stavebního zákona postačí ohlášení u staveb pro rodinnou rekreaci s jedním podzemním podlažím do hloubky 3 m a nejvýše se dvěma nadzemními podlažími a podkrovím [§ 104 odst. 1 písm. a) stavebního zákona] a u staveb do 70 m² celkové zastavěné plochy a do 5 m výšky s jedním nadzemním podlažím, podsklepené nejvýše do hloubky 3 m [§ 104 odst. 1 písm. d) stavebního zákona].

30. Dle § 96 odst. 2 písm. b) stavebního zákona postačí u ohlašovaných staveb vydání územního souhlasu. Územní souhlas místo územního rozhodnutí lze vydat za splnění podmínky stanovené v § 96 odst. 1 stavebního zákona, že záměr je v zastavěném území nebo zastavitelné ploše, poměry v území se podstatně nemění a záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Předmět řízení vymezený jako rekreační objekt, jehož součástí je sklad a seník nebo soubor staveb skládající se z rekreačního objektu a skladu se seníkem, pak stejně vyžadoval ke své realizaci vydání územního rozhodnutí, popřípadě územního souhlasu a souhlasu s prováděním ohlášeného stavebního záměru. Uvedený závěr žalovaného stěžovatel nikterak nezpochybňoval. Je tedy možné uzavřít, že i pokud by byly jednotlivé části stavby posuzovány jako stavby samostatné, potřebovaly by i tak veřejnoprávní přivolení stavebního úřadu.

31. V této souvislosti je nutné rovněž zdůraznit, že stěžovatel opakovaně nedoplnil žádosti o dodatečné povolení stavby. Ani v jednom řízení o dodatečném povolení stavby tak nemohl prokázat, že jím vymezený předmět žádosti je v souladu se zákonem stanovenými podmínkami pro její dodatečné povolení.

32. Stavba (ani její jednotlivé části) nedisponuje příslušným povolením stavebního úřadu (v nejširším slova smyslu), jsou tedy naplněny podmínky § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a správní orgány (následně i krajský soud) postupovaly v souladu se zákonem, když nařídily odstranění stavby. Stěžovatel v podané kasační stížnosti nenabízí argumentaci, kterou by s ohledem na výše uvedené mohl zvrátit vydané rozhodnutí o odstranění stavby. V kasační stížnosti uplatněná argumentace směřuje mimo předmět nyní přezkoumávaného řízení.

33. Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl úspěšný, a nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému by dle pravidla úspěchu ve věci náhrada nákladů řízení náležela; žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti však nevynaložil. Proto mu soud náhradu nákladů v řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

35. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení pouze v případě, kdy jí soud uloží povinnost (§ 60 odst. 5 s. ř. s.); tak tomu v projednávané věci u osob zúčastněných na řízení I) a II) nebylo, a nemají tedy právo na náhradu nákladů řízení. 5 As 178/2024

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 24. ledna 2025 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu