5 As 199/2021

Rubrum

5 As 199/2021 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. N., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 6 A 51/2021 - 18, takto:

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 6 A 51/2021 - 18, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Průběh dosavadního řízení

1. Žalobce se podanou kasační stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byly zamítnuty jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce v řízení o žalobě.

2. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 7. 5. 2021 domáhal ochrany před tvrzenou nečinností žalované a s žalobou spojil žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce.

3. Z obsahu podané žaloby a z vlastní úřední činnosti městský soud zjistil, že žalobce podáním ze dne 12. 8. 2020 u Městského soudu v Praze brojil proti sdělení žalované ze dne 23. 6. 2020, č. j. VS-99970-10/ČJ-2020-800040-INFZ, kterým byly žalobci poskytnuty informace mj. o výměře cely 301 v oddělení 5A ve Věznici Mírov. Žalobce namítal, že informace, kterou žalovaná uvádí, není pravdivá, a předložil soudu své vlastní výpočty výměry cely, na jejichž základě měl za to, že skutečná plocha této cely je menší, než žalovaná žalobci sdělila. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že předmětné podání je po obsahové stránce stížností podle § 16a odst. 1 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o 5 As 199/2021 svobodném přístupu k informacím, v relevantním znění (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), proti sdělení žalované ze dne 23. 6. 2020, č. j. VS-99970-10/ČJ- 2020-800040-INFZ. Proto usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. 10 A 89/2020 - 20, žalobu dle § 46 odst. 5 s. ř. s. odmítl a věc postoupil jako uvedenou stížnost žalované s tím, že právní účinky podání zůstávají zachovány. Podstatou žaloby podané v nyní posuzované věci, která prozatím neobsahuje jednoznačný žalobní petit, bylo tvrzení žalobce, že žalovaná na postoupenou stížnost dosud nereagovala.

4. Žalobce doložil městskému soudu k jeho výzvě prohlášení o svých majetkových a výdělkových poměrech, napadeným usnesením byla však jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě zamítnuty. Podle městského soudu žalobce tvrdil, že splnil základní podmínky pro osvobození od soudních poplatků, zejména doložil svou nemajetnost, což vyplývá z jím uvedených údajů v prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech. Městský soud v Praze však dle svého vyjádření postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz), dle kterého „[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede“.

5. Svůj závěr městský soud odůvodnil tím, že při posouzení žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků přihlédl k tomu, že k uvedenému soudu v období od roku 2017 do současnosti napadlo celkem osmnáct žalob podaných žalobcem, pět z nich mířilo proti žalované, přičemž například žalobou vedenou u městského soudu pod sp. zn. 3 A 5/2019 byla namítána nečinnost žalované v deseti různých řízeních o žádostech žalobce podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Součástí žalob byly vždy i žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Procesní aktivita žalobce se tak soudu jeví spíše jako neuvážené nadužívání institutu osvobození od soudních poplatků k tomu, aby bezplatně vedl spory podle své libosti. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, vyplývá, že „[o]svobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti“, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly, jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě je na místě výjimečně odepřít žalobci dobrodiní institutu osvobození od soudních poplatků, a žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků proto zamítl. S ohledem na skutečnost, že v případě žalobce nabyla splněna podmínka pro osvobození od soudních poplatků, tedy jedna z kumulativně stanovených podmínek pro ustanovení zástupce, soud zamítl rovněž návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

6. Žalobce (stěžovatel) napadá usnesení městského soudu, neboť jeho závěry o nadužívání osvobození od soudních poplatků považuje za absurdní. Pokud by žalovaná postupovala dle zákona, neměl by stěžovatel důvod k podání žaloby. Městský soud tak 5 As 199/2021 - 25 pokračování dle žalobce rezignoval na poskytování efektivní ochrany před nečinností správního orgánu, který zjevně ignoruje pokyny stanovené v předcházejícím rozhodnutí městského soudu.

7. Stěžovatel uvedl, že žalovaná dle jeho názoru porušuje jeho právo na důstojný výkon trestu, jestliže jej nutí žít na pouhých 2,95 m2, když umisťuje osm vězňů na celu o výměře 23,66 m2 a uvádí nesprávné údaje o její výměře. Nelze tedy dle stěžovatele tvrdit, že jde o jeho libovůli vést soudní spory, když dochází k systematickému porušování čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadené usnesení jí nebylo doručováno a k věci se nemůže vyjádřit, neboť s ohledem na povahu napadeného usnesení se jí toto rozhodnutí netýká.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel je účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.).

10. Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za danou kasační stížnost, Nejvyšší správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§ 1 písm. a), § 2 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“ V této věci však nebylo napadeným usnesením rozhodováno o návrhu ve věci samé, jelikož se jedná o procesní rozhodnutí učiněné v řízení o žalobě, jímž se toto řízení nekončí. Z citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je jinak povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání v řízení o kasační stížnosti obligatorní, ani § 105 odst. 2 s. ř. s. se v případě řízení o kasační stížnosti směřující proti procesnímu rozhodnutí krajského (městského) soudu, jímž se řízení o žalobě nekončí, neuplatní. V daném případě tak ani podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem splněna být nemusí.

11. Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení městského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

12. V posuzované věci brojí stěžovatel proti neosvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů.

13. Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození 5 As 199/2021 od soudních poplatků je upraven v § 36 odst. 3 s. ř. s.: „Účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“

14. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození, jeho návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu musí navíc existovat zvlášť závažné důvody (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 – 50). Smyslem a účelem osvobození od soudních poplatků je ochrana nemajetného účastníka řízení před odepřením přístupu k soudu.

15. Účelem osvobození od soudních poplatků naopak není „odbřemenit“ nemajetné účastníky řízení ve všech soudních sporech, tedy ani v těch, které tito účastníci opakovaně a soustavně vyvolávají a které nemají zjevný dopad do jejich životní sféry. Jak totiž zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, na který odkázal městský soud, charakter vedeného sporu je nutno důkladně zvažovat s ohledem na zabránění zneužití institutu osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že „[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§ odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí)“. V souvislosti s právem na poskytnutí informace dále zdejší soud konstatoval: „Judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“

16. Regulační funkce soudních poplatků byla zdůrazněna např. též v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 – 22, a ze dne 5 As 199/2021 - 26 pokračování 14. 11. 2012, č. j. 6 Ans 14/2012 – 11. V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval: „Nepřiznáním osvobození od soudních poplatků není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu v případě sporů ohledně jeho práva na informace, rovněž tím není zpochybňována jeho aktivní legitimace (neboť ta by byla řešena v usnesení o odmítnutí návrhu podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.), ale je pouze vysloveno, že pokud stěžovatel hodlá užívat svého práva na přístup k soudu takovým způsobem, že brojí všemi možnými prostředky proti jakémukoli úkonu správního orgánu bez ohledu na to, aby zvážil smysluplnost a důvodnost svého počínání, je na místě trvat na tom, aby se podílel na úhradě nákladů spojených s vedením takového sporu, které musí být státem vynaloženy, prostřednictvím hrazení soudních poplatků.“

17. Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu tedy v plném rozsahu dopadají pouze na soudní spory ve věcech žádostí o informace, které se nijak nedotýkají životní sféry žadatele. Městský soud však v napadeném usnesení nevycházel z obsahu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, naopak učinil obecný závěr o tom, že vyšší počet věcí stěžovatele vedených u téhož soudu mu umožňuje odepřít dobrodiní osvobození od soudních poplatků, aniž by zjišťoval (až na jediný uváděný příklad), o jaké konkrétní věci se jedná a zda se týkají či týkaly životní sféry stěžovatele. Odůvodnění městského soudu lze považovat za nepřípustnou generalizaci závěrů uvedených v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Městský soud na základě takto zobecněného závěru nebyl oprávněn nepřiznat stěžovateli osvobození od soudních poplatků.

18. Městskému soudu přitom současně muselo být z vlastní úřední činnosti zřejmé, že se žaloba týká žádosti o informaci o velikosti cel ve věznici, v níž stěžovatel pobývá, což vyplývá i ze shrnutí předchozího řízení uvedeného v napadeném usnesení a rovněž ze spisu městského soudu, v němž je založeno samotné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020, č. j. 10 A 89/2020 – 20, o odmítnutí původní žaloby a jejím postoupení jakožto stížnosti ve smyslu § 16a odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím žalované. Je tedy zřejmé, že daná věc se dotýká stěžovatelovy „životní sféry“ ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soud ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, a pokud tedy městský soud odůvodnil zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků a návrhu na ustanovení zástupce pouze odkazem na uvedený judikát, nemůže jeho rozhodnutí obstát.

IV. Závěr a náklady řízení

19. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost ve výše vymezeném rozsahu důvodnou, a proto napadené usnesení městského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

20. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v konečném rozhodnutí v této věci (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). 5 As 199/2021 V Brně dne 27. srpna 2021 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu