5 As 209/2014
č. j. 5 As 209/2014-36
V PLATNOSTI- MS Praha 6 Ad 19/2014-43
- NSS 5 As 209/2014-36
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu, protože řízení bylo zmatečné kvůli zániku způsobilosti žalobce během řízení. Soud nesplnil podmínku procesního pokračování, neboť nevyřídil otázku procesního nástupce po smrti žalobce. Rozsudek městského soudu byl tedy zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Soud upozornil, že městský soud musí přihlédnout k všem skutečnostem, které vznikly během řízení.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: M. V., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. 6. 2014, č. j. MV-52496-4/VS-2014, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, č. j. 6 Ad 19/2014 – 43, takto:
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, č. j. 6 Ad 19/2014 – 43, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 17. 6. 2014, č. j. MV-52496-4/VS-2014 podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítl rozklad původního žalobce A. V. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru sociálního zabezpečení ze dne 12. 2. 2014, č. j. OSZ-73269-5/M-Mř-2014, kterým byl původnímu žalobci přiznán jednorázový příspěvek podle § 1 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb. (dále jen „nařízení vlády č. 135/2009 Sb.), ve výši 1800 Kč. Původní žalobce A. V. napadl uvedené rozhodnutí žalovaného žalobou podanou dne 15. 7. 2014 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud výše uvedeným rozsudkem ze dne 29. 9. 2014 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dovodil, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, protože v němž žalovaný nespecifikuje podklady Ministerstva obrany, z nichž má vyplývat, že v průběhu služby u technických praporů bylo umožňováno čerpání dovolené, resp. bylo snadnější než u pomocných technických praporů. Současně ovšem městský soud dovodil, že tento dílčí důvod nepřezkoumatelnosti nebrání přezkumu rozhodnutí žalovaného z hlediska uplatněných žalobních bodů. Uvedl, že mezi účastníky není sporná otázka poskytnutí jednorázového příspěvku jako náhrady mzdy za dovolenou vztahující se k době, kdy byl původní žalobce zařazen v pomocných technických praporech. Spornou zůstala otázka aplikovatelnosti nařízení vlády č. 135/2009 Sb. v souvislosti se zařazením původního žalobce do technických praporů v období od 1. 5. 1954 do 29. 11. 1954. Městský soud s odkazem na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, pokládal za zásadní, že perzekuce v technických praporech je postavena na roveň perzekuci v pomocných technických praporech. Nařízení vlády č. 135/2009 Sb. ovšem v § 1 odst. 2 nárok na poskytnutí jednorázového příspěvku jako náhrady mzdy za dovolenou spojuje se zařazením „do silničních praporů ženijního vojska, pomocných technických praporů a vojenských báňských oddílů (dále jen „vojenský tábor nucených prací“)“. Technické prapory v tomto ustanovení zmíněny nejsou. Městský soud vzal dále v úvahu, že nařízení vlády se podle čl. 78 Ústavy vydává k provedení zákona, přičemž v projednávané věci jde o provedení zákona, který nečiní rozdílu mezi perzekucí v technických praporech a perzekucí v pomocných technických praporech. Městský soud dovodil, že jestliže nejsou v § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. zmíněni občané zařazení do technických praporů, jde o mezeru v zákoně, kterou je třeba odstranit interpretací citovaného ustanovení, jež je v souladu s uvedeným zákonem, který nerozlišuje mezi perzekucí v pomocných technických praporech a technických praporech. V této souvislosti městský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2007, č. j. 3 Ads 50/2006 – 29, a ze dne 29. 6. 2007, č. j. 4 Ads 49/2007 – 71, a dospěl k závěru, že postup žalovaného byl nezákonný. Dále městský soud uvedl, že rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl původnímu žalobci ve výrokové části přiznán příspěvek za období zařazení v pomocných technických praporech, ale o zbytku jeho žádosti (za období zařazení v technických praporech) nebylo ve výrokové části rozhodnuto; původním žalobcem uplatněný nárok byl ve zbytku vypořádán jen v odůvodnění rozhodnutí. Rozhodnutí však mělo obsahovat dva výroky, a to výrok o částečném vyhovění žádosti a výrok o jejím částečném zamítnutí. Městský soud uvedl, že k tomuto pochybení nepřihlížel, neboť nebylo v žalobě namítáno. Proti rozsudku městského soudu ze dne 29. 9. 2014 podal žalovaný včasnou kasační stížnost, ve které namítl, že původní žalobce před vydáním rozsudku městského soudu zemřel a městský soud proto měl řízení podle § 48 odst. 2 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přerušit. Dále žalovaný uvedl, že vdova po původním žalobci M. V. jako osoba oprávněná podle § 3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., zažádala po smrti svého manžela (původního žalobce) u Ministerstva vnitra o poskytnutí jednorázového příspěvku a její nárok byl uspokojen rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 18. 11. 2014, č. j. OSZ-73269-16/M-Pž- 2014. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti, přičemž zjistil, že řízení před městským soudem bylo zmatečné, neboť chyběly podmínky řízení [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], k čemuž byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Podmínkami řízení se rozumí podmínky, za nichž soud může rozhodnout ve věci samé (§ 103 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.). Nedostatek některé podmínky nebo její zánik v průběhu řízení má procesní následky odvislé od toho, zda jde o nedostatek podmínky odstranitelný či neodstranitelný. Vždy však nedostatek některé z podmínek řízení způsobuje, že soud nemůže vydat meritorní rozhodnutí, dokud nebude daný nedostatek odstraněn. Podmínkami řízení jsou takové podmínky, bez jejichž existence nemůže dojít k rozhodnutí ve věci samé. Teorie procesního práva, a ve shodě s ní soudní praxe, řadí mezi podmínky řízení mimo jiné způsobilost být účastníkem řízení. Postup soudu v případě, že účastník během řízení ztratí způsobilost být účastníkem řízení (u fyzické osoby smrtí, popřípadě prohlášením za mrtvou), je upraven v § 107 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. Ztratí-li účastník řízení po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a je-li možné s ohledem na povahu věci pokračovat v řízení, soud usnesením rozhodne, s kým bude v řízení pokračováno (§ 107 odst. 1 o. s. ř.); v řízení lze pokračovat až po právní moci usnesení. Procesním nástupcem fyzické osoby, která zemřela (byla prohlášena za mrtvou), jsou zpravidla její dědici, resp. ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř., přičemž v daném případě platí také speciální právní úprava dle § 3 nařízení vlády č. 135/2009 Sb.). Lze obecně uvést, že pokud soud pokračoval v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, aniž by přihlédl k tomu, že žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, jestliže pokračoval v řízení, aniž by bylo pravomocně rozhodnuto, s kým bude v řízení pokračováno, a v dalších obdobných případech, které měly za následek stav, že soud nepokračoval v řízení jen s tím, kdo byl pravomocně určen jako procesní nástupce žalobce, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, je řízení před soudem zmatečné, neboť chyběly podmínky řízení [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Jedná se o takovou vadu, která je sama o sobě důvodem ke zrušení kasační stížností napadeného rozsudku Nejvyšším správním soudem. Rozhodující je přitom objektivní stav. V projednávané věci není proto ani významné, že městský soud při svém rozhodování zřejmě nevěděl o tom, že původní žalobce v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že původní žalobce A. V. zemřel dne X, městský soud ovšem o jeho smrti zjevně nevěděl, proto pokračoval v řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele, aniž by podle § 107 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. pravomocně rozhodl, s kým bude v řízení místo zesnulého A. V. pokračováno, a dne 29. 9. 2014 vydal napadený rozsudek. Městský soud předložil spis k rozhodnutí o kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu, který ho však dne 26. 2. 2015 vrátil zpět městskému soudu bez věcného vyřízení, a to s odůvodněním, že městský soud dosud nerozhodl o procesním nástupci původního žalobce, proto ani rozsudek městského soudu ze dne 29. 9. 2014 nemohl být řádně doručen všem účastníkům řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele (v důsledku úmrtí původního žalobce zanikla také plná moc, kterou udělil advokátovi JUDr. Lubomíru Müllerovi) a tudíž není dosud v právní moci. Nejvyšší správní soud proto městskému soudu uložil, aby rozhodl o procesním nástupci zesnulého žalobce A. V. v řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele. Městský soud tak učinil usnesením ze dne 10. 2. 2016, č. j. 6 Ad 19/2014 – 70, které dne 16. 2. 2016 nabylo právní moci. Rozsudek městského soudu ze dne 29. 9. 2014 byl procesní nástupkyni původního žalobce M. V. doručen dne 17. 3. 2016. Z výše uvedeného vyplývá, že řízení před městským soudem bylo zmatečné. V době vydání napadeného rozsudku totiž chyběly podmínky řízení, neboť městský soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vůči původnímu žalobci, který již v té době neměl způsobilost být účastníkem řízení. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém městský soud také přihlédne ke všem skutečnostem, které v průběhu řízená nastaly a které mohou být pro další řízení relevantní. Městský soud je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí městský soud taktéž rozhodne o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. dubna 2016 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu