5 As 222/2017

Rubrum

5 As 222/2017 - 46 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: J. K., zast. JUDr. Radkem Bechyně, advokátem, se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 7. 7. 2017, č. j. 36 A 2/2017 – 23, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2016, č. j. KrÚ 81896/2016/ODSH/14, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto přestupku se měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 17. 7. 2016 okolo 17.47 hodin, v Pardubicích, na silnici I/36 na 22,5 km, ve směru jízdy na Chrudim, jako řidič motorového vozidla tovární značky VW Passat, registrační značky X, řídil vozidlo rychlostí 130 km/h, přičemž dovolená rychlost byla v místě 80 km/h. Po odečtení odchylky byla naměřená rychlost stanovena na 126 km/h; stěžovateli byla uložena pokuta 5000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel po dobu 6 měsíců.

2. Při rozhodování o přestupku vycházel správní orgán I. stupně z úředního záznamu policistů ze dne 17. 7. 2016, záznamu o přestupku včetně fotodokumentace, z oznámení přestupku ze dne 17. 7. 2016, které stěžovatel podepsal bez písemného vyjádření. Z ústního 5 As 222/2017 jednání před správním orgánem zmocněnec stěžovatele sebe i stěžovatele omluvil; v omluvě současně namítl, aniž by tvrdil, že stěžovatel vozidlo neřídil, potřebu přesného zjištění místa spáchání přestupku a dále požadoval prokázání materiálních znaků přestupku (místo spáchání, pohyb chodců, hustota provozu, atd.); navrhl doplnit dokazování výslechem policistů a rovněž dále dokazovat okolnosti měření rychlosti. Správní orgán omluvu jako nepodloženou a účelovou neakceptoval; vycházel z podkladů, které měl k dispozici, a vzal skutkový stav, co se týče určení místa přestupku, materiální stránky přestupku a též splněných podmínek pro řádné uznání provedeného měření rychlosti, za dostatečně prokázaný; provádění dalších navrhovaných důkazů proto shledal nadbytečným.

3. Proti rozhodnutí o přestupku podal zástupce stěžovatele odvolání, ve kterém krom toho, že tvrdil, že nelze z rozhodnutí seznat, zda k přestupkovému jednání mělo dojít na místě veřejně přístupném nebo na soukromém pozemku, namítal nesprávné a střídavé používání zkratek pro označení silničního zákona ve vyhotovení rozhodnutí; tvrdil, že vozidlo neřídil, konkr. uvedl, že „vozidlo v době naplnění skutkové podstaty přestupku neřídil a byl osobou řidiče, který vozidlo řídil v okamžiku spáchání přestupku donucen převzít řízení; tímto odvracel vážnou hrozbu dopravní nehody, protože řidič ihned po změření nedovolené rychlosti přelezl do prostrou za zadními sedadly“, dále namítal nevyvrácení vzniklých pochybností a opětovně absenci materiální stránky přestupku. Žalovaný považoval skutkový stav věci za dostatečně zjištěný s tím, že rozhodnutí o přestupku splňuje požadavky kladené na výrokovou část rozhodnutí příslušnými ustanoveními právních předpisů (zákon o přestupcích, správní řád), rovněž se vypořádal s námitkami totožnosti pachatele přestupku, místa přestupku a též s námitkou materiální stránky přestupku. Poukázal na opětovnou účelovost tvrzení zástupce stěžovatele, který shodnou argumentaci užívá běžně při opakovaném zastupování řidičů před správními orgány s cílem maření správního řízení.

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž především namítl, že nebylo vyhověno včasné omluvě z jednání a dále, že nebyla vyvrácena jeho tvrzení, že v době spáchání přestupku vozidlo neřídil a že v přestupkovém řízení nebyly prokázány materiální znaky přestupku, tedy to, že by svým jednáním stěžovatel kohokoli ohrozil či narušil veřejný zájem. K tomu odkázal na část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008 - 45, ze dne 14. 12. 2009.

5. Krajský soud žalobu zamítl, poukázal přitom na fakt, že zástupce stěžovatele zastupuje před správními soudy řidiče – přestupce opakovaně, přičemž svým postupem a vznesenými námitkami se snaží vytvářet podmínky ztěžující správní řízení a spekulativním způsobem maří postup a závěry správních orgánů. Ve věci samé poté krajský soud konstatoval, že v řízení byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku; podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání viny, dle krajského soudu plně postačovaly k vydání rozhodnutí, že se stěžovatel dopustil zmíněného přestupku. Námitku, že stěžovatel vozidlo neřídil, soud označil za nedůvěryhodnou a účelovou, neboť na místě spáchání přestupku policisté řidiče vozidla zastavili a ověřili jeho totožnost, řidič (stěžovatel) se pod oznámení podepsal. Za nepřípadnou označil krajský soud námitku, že byl stěžovatel poškozen na svých právech tím, že nebyla uznána jeho včasná písemná 5 As 222/2017 - 47 pokračování omluva z nařízeného jednání; krajský soud postupu správního orgánu přisvědčil, neboť omluva nebyla ničím doložená, poukázal rovněž opakovaně na skutečnost, že stěžovatel se nechal o své vůli zastoupit obecným zmocněncem, který uvedený obstrukční postup využívá opakovaně s tím, že se ústních jednání neúčastní, vznáší nesmyslné požadavky a obranu staví na zvrácených argumentech. Soud v postupu orgánu prvního stupně pochybení nespatřil. Konečně krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stran nenaplnění materiální stránky přestupku. Soud tuto námitku hodnotil jako zcela nepřiměřenou a opovážlivou v dané situaci, kdy vozidlu stěžovatele byla mimo obec naměřena rychlost 126 km/h po odečtení tolerance v místě povolené rychlosti 80 km/h.; dovolával-li se stěžovatel rozsudku sp. zn. 5 As 104/2008, činil tak zcela nepatřičně, neboť situace tam posuzovaná byla zásadně odlišná (přestupce tam překročil povolenou rychlost o 2 km/hod, přitom k měření rychlosti došlo několik metrů na přehledném úseku před umístěním značky „konec obce“).

6. V kasační stížnosti stěžovatel namítá důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), a b) s. ř. s. Tyto námitky však omezuje na doslovnou textaci zákona, aniž by konkrétně uvedl, v čem krajský soud v právním posouzení či v řízení samotném pochybil. Stěžovatel pouze opakuje námitky, které již vznesl v žalobě a které se týkaly postupu správních orgánů v přestupkovém řízení (správní orgán I. stupně nerespektoval včasnou písemnou omluvu z nařízeného ústního jednání, byť se jednalo o první omluvu, byla mu tak upřeno právo seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim, nemohly být vznášeny např. námitky k metodě měření, námitky k technické způsobilosti měřicího přístroje, nemohly být vznášeny námitky k vnějším vlivům měření, případně námitky další). Stěžovatel uvádí, že se neztotožňuje ani s názorem odvolacího správního orgánu, že byl náležitě poučen o tom, jaká omluva je dostatečná, aby byla správním orgánem akceptována. S ohledem na běžnou praxi správních orgánů, kdy je možno se omluvit pouze telefonicky a dohodnout jiný termín jednání, je postup správního orgánu stěžovatelem považován za přehnaně rigorózně přísný a žalobce v něm spatřuje kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Uvádí, že v žalobě namítal, že v rámci celého řízení nebyly bezpečně prokázány materiální znaky daného jednání a nebylo konstatováno, koho svým jednáním ohrozil a čím vlastně narušil veřejný zájem. Žalovaný se dle stěžovatele nevypořádal s argumentem potencionálního ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, které bylo s ohledem na dobu, kdy byl skutek spáchán, naprosto minimální, a to zejména vlivem provozu na pozemní komunikaci, kde měl být přestupek spáchán. Správní orgán se řádně nevypořádal ani s tím, že vozidlo v době spáchání přestupku stěžovatel neřídil. Stěžovatel poukazuje na to, že zejména u rychlosti je nebezpečnost založena na zjevně subjektivních dojmech, kdy rozhodně nelze konstatovat, že vyšší rychlost rovná se automaticky vyšší nebezpečí, a to za předpokladu, že je koho potenciálně ohrozit, což v době spáchání předmětného přestupku nebylo a mohlo tedy dojít pouze k ohrožení řidiče vozidla, které rychlost překročilo; zákon o silničním provozu a ani jiný zákonný předpis nestanoví přesnou hranici jízdy motorovým vozidlem, jejíž překročení způsobí materiální znak přestupku. Správní orgán dále neprokázal materiální aspekt přestupku i s ohledem na místo a čas spáchání přestupku, povětrnostní podmínky, dostupnou infrastrukturu, stav komunikace, zástavbu bezprostředně navazující na místo spáchání přestupku a její využití (je důvodný předpoklad, že např. v bytové zástavbě, dopoledne a v pracovní den je např. pohyb chodců 5 As 222/2017 naprosto minimální). V nedostatečném posuzování materiálního aspektu přestupku spatřuje žalobce stížnostní důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

7. K samotnému postupu krajského soudu stěžovatel konstatuje, že ten se v odůvodnění rozsudku ztotožnil se závěrem žalovaného, že v průběhu správního řízení byl přestupek jednoznačně prokázán. Proto se proti rozsudku krajského soudu brání kasační stížností podanou z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaný setrval na svém rozhodnutí, napadený rozsudek považuje za správný a kasační stížnost pro zjevnou nedůvodnost navrhuje zamítnout.

9. Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek ve smyslu § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná.

10. Nejvyšší správní soud považuje především za nutné předeslat, že kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá jeho zrušení. Kasační stížnost tudíž míří k přezkoumání pravomocného rozsudku krajského soudu, je postavena na principu námitkového řízení, což znamená, že stěžovatel je povinen tvrdit důvody, pro které požaduje napadené soudní rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Tomu musí odpovídat rovněž argumentace stěžovatele v kasační stížnosti obsažená.

11. Není důvodem kasační stížnosti, jestliže stěžovatel nekonkretizuje vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se krajský soud (nikoli správní orgán) podle stěžovatele dopustil. Vymezení rozsahu kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů leží v důsledku dispoziční zásady, která ovládá řízení o kasační stížnosti, na stěžovateli. Zajisté platí, že pokud ze znění kasační stížnosti jsou důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody formálně nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně. Pokud je v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl krajský soud dopustit a z čeho to stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí. Argumentace proti právnímu posouzení přitom musí vycházet z důvodů napadeného rozsudku. (viz rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50 na www.nssoud.cz).

12. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. Stěžovatel v projednávané věci v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., nicméně z obsahu kasační stížnosti lze jen obtížně a jen málokteré konkrétní námitky odpovídající těmto uplatněným důvodům ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu seznat; stěžovatel uvedl toliko v posledním odstavci kasační stížnosti, že krajský soud pouze potvrdil rozhodnutí žalovaného. V kasační stížnosti tak stěžovatel de facto uplatňuje tvrzení, která vznesl v odvolání a s nimiž se vypořádal žalovaný, a poté v žalobě, s nimiž se vypořádal krajský soud. 5 As 222/2017 - 48 pokračování

13. Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je na samé hranici její přípustnosti, a s přihlédnutím k výše uvedenému tak mohl pouze v obecné rovině přezkoumat, zda krajský soud se nedopustil excesu při posouzení právní otázky či jiné vady řízení, k nimž by byl povinen Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti.

14. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, publikovaném pod č. 3014/2014 Sb. NSS, mimo jiné konstatoval: „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ Po přezkoumání správního spisu dospěl zdejší soud k závěru, že správní orgány tomuto požadavku dostály. Shromážděné důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodné pochybnosti z nich vyplývá přesvědčivý závěr, že se přestupek stal, na kterém místě se stal a že se jej dopustil právě stěžovatel. Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli nelze procesní strategii obviněného z přestupku, ať již je jakkoli obstrukční a účelová, stavět nad požadavek dostatečně zjištěného skutkového stavu pro závěr o tom, zda a kým byl skutečně přestupek spáchán, musí přisvědčit konstatování krajského soudu, který zcela na místě hodnotil důkazy shromážděné správními orgány v kontextu se skutečnostmi, které jsou mu známy z úřední činnosti. Nejvyšší správní soud rovněž v řadě věcí stejného zástupce eviduje argumentaci o „přelézajícím řidiči do zadního prostoru automobilu“ (viz např. rozsudky sp. zn. 5 As 33/2017, sp. zn. 5 As 206/2016, sp. zn. 2 As 142/2015); takováto paušálně uplatňovaná argumentace již sama o sobě vzbuzuje důvodné pochybnosti o pravdivosti tohoto tvrzení. Nezbývá než přisvědčit tomu, že skutková zjištění, která byla základem pro rozhodnutí o přestupku, byla dostačující, správní orgány se s nimi přiměřeným způsobem vypořádaly a totéž učinil i krajský soud ve vztahu k žalobním námitkám. Dle Nejvyššího správního soudu bylo dostatečně spolehlivě prokázáno, že stěžovatel překročil nejvyšší povolenou rychlost pro jízdu mimo obec o 46 km/h, tedy ve výši zcela podstatné; tím naplnil jak formální tak i materiální znaky přestupku. Z rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 5 As 104/2008, jehož se stěžovatel dovolává, však nelze, jak se snaží stěžovatel dovodit, učinit závěr, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku nedošlo vždy, když je sice naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby, avšak nedojde k přímému ohrožení osob nebo majetku. Jak správně poukázal krajský soud, v uvedené věci se jednalo o případ v zásadních skutečnostech odlišný.

15. Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu v souladu se zákonem; krajský soud se dostačujícím a přezkoumatelným způsobem vypořádal s veškerými námitkami stěžovatele v rozsahu jejich uplatnění. Skutečnost, že se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného, jehož rozhodnutí stálo na logických a přezkoumatelných úvahách a na hodnocení důkazů majících oporu ve spise, nečiní napadený rozsudek nezákonným. Kasační námitky stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soudu důvodné, proto kasační stížnost dle § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží; 5 As 222/2017 úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady řízení nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. června 2018 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu