5 As 338/2017 - 29

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. M. L., zast. Mgr. Ing. Jindřiškou Jirákovou, advokátkou, se sídlem Smetanovo náměstí 279, Havlíčkův Brod, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské náměstí 1/1, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. M. S., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2017, č. j. 31 A 19/2016 – 94, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ZKI BR-O-74/583/2015; tímto bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod (dále jen „katastrální úřad“), ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. OR-157/2015-601/9, ve věci neprovedení zápisu věcného břemene podle smlouvy trhové ze dne 12. 11. 1930 k pozemku parc. č. X v katastrálním území H. Č. do katastru nemovitostí.

2. Stěžovatel v žalobě činil sporným, zda mělo být v rámci obnovy katastrálního operátu zapsáno v katastru nemovitostí věcné břemeno v podobě služebnosti zatěžující pozemek parc. č. X, katastrální území H. Č., a to na základě zápisu v pozemkové knize katastrálního území D. v knihovní vložce č. X a smlouvy trhové ze dne 12. 11. 1930, knihované pod č. d. X. Stěžovatel údaje obsažené v obnoveném katastrálním operátu katastrálního území H. Č. považoval za nesprávné z důvodu absence zápisu práva plynoucího z věcného břemene.

3. Krajský soud se zabýval tím, zda došlo při této obnově k chybě, resp. zda se v daném případě jednalo o chybu, kterou je možno napravit v řízení ve věci námitky proti obsahu obnoveného katastrálního operátu dle § 45 odst. 3 katastrálního zákona za použití § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Odkázal v tomto směru na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že opravou chyby se neupravují ani vlastnické, ani jiné vztahy k nemovitostem, a tudíž se jí nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují žádná práva a povinnosti. Krajský soud konstatoval, že obnova katastrální operátu dle § 45 katastrálního zákona a oprava chyb v katastrálním operátu dle § 36 katastrálního zákona mají evidenční účel a nedochází při nich k odstraňování sporů ohledně existence či neexistence práv a povinností váznoucích na evidovaných nemovitých věcech. V daném případě žalobní námitka směřovala k nedostatku zápisu práva z věcného břemene, tedy chyby, která vznikla právě při přenášení historických záznamů vedených v pozemkových knihách do evidence nemovitostí. Dle krajského soudu základem pro zápis práv do evidence nemovitostí spojených s pozemkem parc. č. X v katastrálním území H. Č. (původně č. kat. X v katastrálním území D.) bylo rozhodnutí Státního notářství v Havlíčkově Brodě ve věci dědictví po V. J. ze dne 20. 9. 1965, čj. D 546/1965, kde je stanoveno, že „vl. Č. 8, 134 se uzavírají a současně převádí ve vl č. 8 zajištěná pod C 165 pohledávka fin. Odboru ONV Havl. Brod z roku 1957 za nedoplatek na zeměd. dani v částce 2.550 Kč s přísl. Jiné závady se nepřevádějí.“ V daném rozhodnutí není zmíněno věcné břemeno, které bylo vedeno v pozemkové knize na základě Smlouvy trhové ze dne 12. 11. 1930, jak vyplývá z výpisu č. PU 883/2002 z uzavřené pozemkové knihy, knihovní vložka č. X, katastrální území D. Jelikož v rámci první etapy zápisu právních vztahů do evidence nemovitostí nebyly podkladem pro zápis právních vztahů údaje v pozemkových knihách, orgán geodézie se dle platné a účinné právní úpravy řídil údaji v rozhodnutí státního notářství v dědickém řízení. Krajský soud konstatoval, že je třeba přistupovat k hodnocení otázky, zda v projednávané věci došlo ke zřejmému omylu při vedení a obnově katastru ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona (§ 8 odst. 1 písm. a) dřívějšího katastrálního zákona) s vědomím diskontinuity zápisů v období let 1951 – 1964 a procesu zakládání evidence nemovitostí od roku 1964; odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 22/2013 – 26, dle kterého „požadavek zřejmosti omylu navíc značí, že by se mělo jednat o omyl jednoznačně zjistitelný; katastrální úřad tedy nemůže přistoupit k opravě chyby, která je nejasná nebo sporná (například v důsledku protichůdných listin či jiných okolností)… Z rozporu mezi zápisem v pozemkové knize (a listinou jej potvrzující) a zápisem v katastru nemovitostí, proto nelze bez dalšího dovozovat zřejmý omyl při obnově a vedení katastru nemovitostí ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.“ V druhé etapě zápisu právních vztahů do evidence nemovitostí od roku 1967 měly být postupně zapsány právní vztahy v evidenci nemovitostí ještě nevyznačené. Nově zavedená evidence nemovitostí přitom nemohla jen jednoduše převzít zápisy z veřejných knih, z pozemkového katastru a dalších veřejných seznamů, neboť vlastnické a jiné právní vztahy v polovině šedesátých let jim v důsledku přerušení kontinuity zápisů od roku 1951 nemusely odpovídat; krajský soud odkázal na vyhlášku č. 23/1964 Sb., která v § 4 odst. 2 stanovila, že pro zápis právních vztahů o nemovitostech bude podpůrně použito zápisů v dosavadních pozemkových knihách, železničních knihách, v jednotné evidenci půdy a v bývalém pozemkovém katastru; orgány geodézie zapíší do evidence nemovitostí toho, kdo podle výsledku šetření je oprávněným nebo povinným.; dále zmínil i důvodovou zprávu k zákonu o evidenci nemovitostí, v níž se v tomto směru uvádí: „Ani v těchto případech orgán geodézie nerozhoduje. Bude věcí občana nebo organizace, aby se domohl svého práva u soudu nebo hospodářské arbitráže, a podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo hospodářské arbitráže opraví pak orgán geodézie zápis“. Krajský soud k tvrzení stěžovatele o existenci věcného břemene uvedl, že katastrální úřad není oprávněn zjišťovat, zda právo plynoucí z věcného břemene ještě existuje (např. zda bylo po celou dobu vykonáváno či zda je zde faktická nemožnost výkonu práv z věcného břemene) ani si dělat názor v čí prospěch by mělo být zapsáno; nepřisvědčil stěžovateli v námitce tvrzeného formalistického a izolovaného přístupu žalovaného, neboť stávající stav je důsledkem vymezení působnosti mezi katastrálním úřadem a soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení. Krajský soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitkách stran procesních vad rozhodnutí žalovaného, konstatoval rovněž, že správní spis je veden zcela zákonně a v souladu se standardy vedení spisové dokumentace v obdobných typech řízení.

4. Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku. Uvádí, že údaje o jeho nemovitostech evidované v katastrálním operátu po obnově přepracováním nejsou v souladu s obsahem listiny uložené ve sbírce, neboť neobsahují zápis práv odpovídajících věcnému břemenu - služebnosti zřízené podle řádné a platné trhové smlouvy z 12. 11. 1930, dále namítá, že ve sbírce listin katastru nemovitostí není založena žádná listina prokazující zánik věcného břemene – služebnosti. Namítá, že se v dané věci nejedná o to, aby katastrální úřad rozhodl o existenci či rozsahu práva k dané nemovitosti, ale o to, aby v katastru nemovitostí bylo uvedeno to, co je v listinách. Z celého spisu a zjištěných skutečností dle stěžovatele vyplývá, že věcné břemeno je uvedeno ve smlouvě trhové a že bylo uvedeno v pozemkové knize, nebylo ničím doloženo, že by toto věcné břemeno zaniklo a na základě jakých skutečností. Stěžovatel poukazuje na to, že odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu obsahuje dle jeho názoru zmatečné a vzájemně si odporující úvahy, které činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným; soud na jedné straně tvrdí, že údaje ve sbírce listin katastru jsou rozporné a připouští tak, že k chybě došlo, a na druhé straně posuzuje nesprávně situaci, když tvrdí, že pokud by katastr chybu opravil dle požadavku stěžovatele, tak by rozhodoval o tom, co mu nepřísluší. Dále namítá, že soud na jedné straně říká, že trhová smlouva je v souboru listin a informací, a činí závěr, že soubor listin musí odpovídat obsahu katastru, a na druhé straně dále v odůvodnění soud uvádí, že údaje pozemkových knih se nepřejímaly, a nepovažuje je pro řízení za podstatné a rozhodující, tedy se nijak nevyrovnává s tím, že listina věcné břemeno obsahuje, ale katastr neobsahuje v souboru informací a listin žádnou listinu o tom, jak a kdy věcné břemeno zaniklo. Stěžovatel tvrdí, že je osobou oprávněnou z věcného břemene, požadoval opravu chyby v operátu a z obsahu spisu vyplývá, že k chybě došlo. Pokud soud uvádí, že dokonce i bez návrhu opraví katastrální úřad chyby, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, pak se stěžovatel důvodně domnívá, že ze spisu jednoznačně vyplývá, že chyba zde vznikla, a je tedy oprávněn požadovat její opravu, resp. tuto opravu byl katastrální úřad povinen provést. Stěžovatel dále odkazuje na právní úpravu týkající se služebností obsaženou v občanském zákoníku z roku 1964, a dále na judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatel z ní dovozuje, že věcné břemeno nemohlo zaniknout a mělo být vyznačeno již v notářském zápise - v dědictví po V. J., mělo být zkoumáno v tzv. druhé etapě a mělo být zapsáno v evidenci a má být vedeno i v obnoveném katastrálním operátu. K uvedenému krajský soud vůbec nepřihlížel, nevyrovnal se ani s tím, co je uvedeno v zásadách nové právní úpravy ohledně etap evidence nemovitostí – v souvislosti s nimi není pravdou, jak tvrdí krajský soud v bodě 26, že katastrální úřad není oprávněn zjišťovat, zda právo z věcného břemene ještě existuje. Stěžovatel zdůrazňuje, že evidence pozemkových knih prokazovala daný právní vztah a ve smyslu tehdy platných předpisů nebylo prokázáno, že by došlo k zániku tohoto vztahu - věcného břemene; toto mělo být řádně zapsáno a katastrální úřad pochybil, pokud námitkám stěžovatele nevyhověl. Pokud krajský soud (bod 24) uvádí, v souvislosti s nepřenesením zápisu věcného břemene z pozemkové knihy do evidence nemovitostí, že se nemuselo jednat o omyl ve formě opomenutí, ale mohlo se jednat o výsledek šetření, kdy mohlo vyjít najevo, že příslušný zápis již nemá opodstatnění, a to právě na základě údajů obsažených v notářském zápise, stěžovatel uvádí, že se jedná pouze o hypotetické úvahy soudu, které nejsou podloženy žádnými důkazy, nemají oporu ve spise a ve skutečnostech v nich uvedených. Přesto krajský soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného má oporu ve spise a vychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatel naopak má za to, že odůvodnění napadeného rozsudku nevyhovuje požadavkům zákona; nelze zjistit, jakým způsobem soud postupoval při posuzování rozhodných skutečností. Dle stěžovatele krajský soud pochybil, pokud učinil právní závěr, že v daném případě se nejedná o chybu v katastrálním operátu, k jejímuž opravení by byl katastrální úřad oprávněn, resp. povinen. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu pro nezákonnost zrušil.

5. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, nikde nestanovil, že operát evidence nemovitostí je právním nástupcem pozemkového katastru. Podle § 4 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 23/1964 Sb. (účinné od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1992) byly zápisy právních vztahů k nemovitostem prováděny postupně ve dvou etapách. V první etapě se do evidence nemovitostí zapisovaly běžné změny vlastnických vztahů, vlastnická práva nově vzniklá, jakož i jejich omezení (např. na základě pravomocných rozhodnutí soudů či státních notářství). Ve druhé etapě označované též jako tzv. komplexní zakládání evidence nemovitostí (KZEN), se pak zapisovaly právní vztahy v evidenci nemovitostí dosud nevyznačené, přičemž zápisů v dosavadních pozemkových knihách, železničních knihách, v jednotné evidenci půdy a v bývalém pozemkovém katastru bylo použito pouze podpůrně. V daném případě byly právní vztahy k pozemku parcelní čís. X zapsány do evidence nemovitostí v první etapě jejího zakládání na základě rozhodnutí Státního notářství v Havlíčkově Brodě ve věci dědictví po V. J. (nar. X) ze dne 20. 9. 1965, č. j. D 546/1965. To znamená, že rozhodující pro zápis do evidence byl obsah této listiny, nikoliv zápis na základě šetření právního vztahu evidovaného dosud v pozemkové knize. Byl-li tedy zápis práv k předmětnému pozemku do evidence nemovitostí proveden v první etapě, nebyl důvod, aby v daném případě proběhla i druhá etapa, tj. KZEN. V této souvislosti je třeba ještě poznamenat, že státní notářství, které dědictví projednávalo, se mělo v rozhodnutí o dědictví vyjádřit také k otázce, zda se má převzít z pozemkové knihy věcné břemeno, týkající se děděné nemovitosti. Tuto skutečnost ostatně zmínil i krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Protože v předmětném dědickém rozhodnutí nebyla služebnost vyplývající ze smlouvy trhové ze dne 12. 11. 1930 uvedena, do listu vlastnictví bylo pro vlastníka A. J. zapsáno vlastnictví k výše uvedenému pozemku bez namítaného věcného břemene. Dále žalovaný uvádí, že dnešní zápis údajů evidovaných v souboru popisných informaci (na listu vlastnictví č. X) k pozemku parcelní čís. X vychází z listin (rozhodnutí Státního notářství v Kutné Hoře ve věci dědictví po J. S. ze dne 14. 9. 1977, č. j. D 402/77 a smlouvy darovací ze dne 2. 4. 1990, registrované pod č. j. Rl 1059/1990) předložených k zápisu do katastru nemovitostí a uložených ve sbírce listin KÚ. V těchto smlouvách předmětné věcné břemeno rovněž není uvedeno. Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím KÚ, ve kterém neshledal důvody ke změně výsledků obnovy katastrálního operátu a požadavku stěžovatele, aby bylo vyznačeno právo k nemovitostem, které vyplývá ze smlouvy trhové ze dne 12. 11. 1930, nevyhověl, jelikož se nejednalo o chybu ve smyslu § 36 katastrálního zákona. Závěrem žalovaný konstatuje, že námitky stěžovatele jsou výrazem nepochopení evidenční role katastrálních úřadů, jakož i předchozích orgánů geodézie spravujících operát evidence nemovitostí. Naopak je třeba se zcela ztotožnit s právním názorem krajského soudu vycházejícím z kontinuální judikatury Nejvyššího správního soudu, že institut oprav chyb v katastrálním operátu není vhodným nástrojem pro nápravu tvrzené nesprávnosti. Stěžovatel sice uvádí, že na rozdíl od názoru soudu „se v dané věci nejedná o to, aby kat. úřad rozhodl o existenci či rozsahu práva k dané nemovitosti, ale o to, aby v katastru nemovitostí bylo uvedeno to, co je uvedeno v listinách", ale současně hned vzápětí argumentuje, že „z celého spisu vyplývá, že nebylo ničím doloženo, že by předmětné věcné břemeno - služebnost mělo zaniknout, ani že by zaniklo a na základě čeho - jakých skutečností." Správním orgánům na úseku katastru nemovitostí však nepřísluší posuzovat sporné právní otázky a de facto rozhodovat o tom, komu právo přísluší či nikoliv. Na základě výše uvedeného právního závěru žalovaný navrhuje, aby soud kasační stížnost v plném rozsahu zamítl.

6. Osoba zúčastněná na řízení vyjádření ke kasační stížnosti nepodala.

7. Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněných (§109 odst. 3 s. ř. s.), současně zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).

8. Kasační stížnost není důvodná.

9. Zákon č. 256/2013 Sb., katastrální zákon v § 40 odst. 1 připouští tři způsoby obnovy katastrálního operátu; stanoví: „Obnova katastrálního operátu je vyhotovení nového souboru geodetických informací a nového souboru popisných informací v elektronické podobě, které se provede a) novým mapováním, b) přepracováním souboru geodetických informací, nebo c) na podkladě pozemkových úprav.“ V daném případě proběhla obnova katastrálního operátu přepracováním souboru geodetických informací.

10. Zvláštní senát v usnesení ze dne 15. 6. 2005, č. j. Konf 90/2004 – 12, (publikován ve Sbírce NSS pod č. 695/2005 Sb.) konstatoval: „Obnova katastrálního operátu je úkonem katastrálního úřadu, jehož cílem je jeho aktualizace buď po stránce obsahové (je-li skutečný průběh hranic v terénu jiný, než jak je zapsán ve stávajícím katastrálním operátu – ať už následkem technické nedokonalosti původní evidence, faktického vývoje či v důsledku provedených pozemkových úprav), nebo po stránce formální (převedením katastrální mapy z grafické formy do formy grafického počítačového souboru). Již z tohoto stručného popisu je zřejmé, že obnova katastrálního operátu je souborem úkonů evidenčního a technického rázu a že nesměřuje ke změně právních vztahů.” Z uvedeného je zjevné, že v rámci obnovy katastrálního operátu není katastrální úřad oprávněn jakkoliv rozhodovat o existenci či rozsahu vlastnického nebo jiného práva k dotčené nemovitosti (srov. též např. rozsudky NSS sp. zn. 9 As 10/2009 a sp. zn. 6 As 380/2017).

11. Podle § 36 zákona č. 256/2013 Sb., na písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly: a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, b) nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím právním předpisem. Jiné nesprávnosti obsažené v údajích katastru nemovitostí, na které nelze vztáhnout výše uvedené, nelze považovat za chyby podle katastrálního zákona. Prvotní otázkou je proto vždy posouzení samotné existence chyby, tj. zda se v konkrétním případě při zjištěných nesrovnalostech jedná skutečně o chybu, a teprve poté následuje určení, o kterou z výše uvedených chyb se jedná, a podle toho lze odvozovat možný způsob nápravy chyby jak po stránce věcné, tak i po stránce procesní.

12. Tvrdí-li stěžovatel, že v jeho případě se jedná o chybu v katastrálním operátu, k jejímuž opravení byl katastrální úřad oprávněn, resp. povinen, nelze mu přisvědčit. Nejvyšší správní soud v tomto směru shledal odůvodnění krajského soudu přiléhavým a dostatečně odůvodněným; krajský soud vycházel z ustálené judikatury, byť se vztahující k předchozí právní úpravě (zejména § 8 zákona č. 344/1992 Sb., účinného do 31. 12. 2013). Institut „oprava chyb v katastrálním operátu" nepředstavuje novum v novém katastrálním zákoně z roku 2013; až na drobné změny byla právní úprava téměř doslovně převzata z katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. Nový katastrální zákon však již nepřevzal úpravu obsaženou v § 8 odst. 2 zák. č. 344/1992 Sb., podle kterého katastrální úřad opravoval chybné údaje katastru vzniklé nesprávnostmi v listinách, podle nichž byly zapsány, na základě opravy listiny provedené tím, kdo listinu vyhotovil nebo kdo byl oprávněn opravu listiny provést. Zamezení provádění oprav v katastrálním operátu dle opravené listiny je odůvodněno zejména materiální publicitou katastru nemovitostí vyplývající ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zároveň důsledným uplatňováním zásady priority při provádění zápisů práv do katastru nemovitostí. Pokud by podle listiny obsahující chybu byl v katastru nemovitostí proveden chybný zápis, potom samotné předložení opravené listiny k nápravě chyby v zápisu nestačí. V takovém případě by taková opravená listina musela být předložena k novému návrhu na zápis a katastrální úřad by musel posoudit splnění všech zákonných podmínek pro provedení odpovídajícího zápisu.

13. Jak správně uvedl krajský soud, účelem opravy chyby v katastrálním operátu je odstraňování rozporů mezi jednotlivými částmi katastrálního operátu, nikoliv rozporu evidovaných údajů se skutečným stavem. Jedná se o případy, kdy údaje zapsané v katastru neodpovídají obsahu v operátu založených podkladů, na jejichž základě se takové údaje obsahem katastru staly. Jako příklad lze uvést případ, kdy na listu vlastnictví (resp. v souboru popisných informací) je vedena jiná výměra pozemku, než je velikost výměry vyplývající z geometrického určení pozemku obsaženého v souboru geodetických informací; dalším příkladem může být v souboru popisných informací provedený zápis právního vztahu v rozporu s obsahem ve sbírce listin založené listiny, která byla podkladem pro takový zápis.

14. V projednávané věci stěžovatel požadoval vyznačení práva k nemovitostem, které vyplývá ze smlouvy trhové ze dne 12. 11. 1930 uzavřené mezi Nadací bývalého Tereziánského ústavu šlechtičen na hradě pražském a manžely V. a A. J., knihované v pozemkové knize; původní pozemek č. X (takto označený v trhové smlouvě) je nyní veden v katastru nemovitostí pod parc. č. X v k. ú. H. Č. a vlastnické právo k němu je evidováno pro Ing. M. S. (osoba zúčastněná na řízení). Katastrální úřad návrhu stěžovatele nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že nezjistil u pozemku č. X žádné chybné údaje, které by vznikly zřejmým omylem při vedení katastru. Katastrální úřad vycházel ze zápisů v pozemkové knize, operátu bývalého pozemkového katastru a operátu katastru nemovitostí. Zjistil, že v knihovní vložce číslo X v pozemkové knize k. ú. D. byl mimo jiné zapsán pozemek parc. č. X (rybník) ve vlastnictví V. J. a A. J. (každý ), a to na základě trhové smlouvy ze dne 12. 11. 1930, dle které byla na pozemek parc. č. X vložena služebnost „plného přístupu k rybníku, koupání, braní vody, plavení a napájení dobytka a plavení hus a kachen, praní prádla i pytlů, mytí vozů, bryček a to ve prospěch obyvatelů osady M. H..” Dále je zde uvedeno: „Vložka uzavřena. Spis na stát. not. V Havlíčkově Brodě D 546/65. Dne 20. 9. 1965.”

15. Na základě rozhodnutí Státního notářství v Havlíčkově Brodě ve věci úmrtí V. J., nabyla v roce 1965 dědictví na základě závěti jeho manželka, která se tak stala i vlastníkem pozemku parc. č. X. V rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že žádné jiné závady (krom nedoplatku na zemědělské dani) se nepřevádějí. Na základě uvedeného rozhodnutí do evidence nemovitostí nebylo na list vlastnictví č. X (pro A. J.) žádné věcné břemeno vyznačeno. Na základě darovací smlouvy dne 22. 4. 1969 převedla jmenovaná nemovitosti na J. a A. S., rodiče Ing. M. S.; ani v rozhodnutí Státního notářství v Kutné Hoře ze dne 14. 9. 1977, ve věci dědictví po J. S., není věcné břemeno uvedeno.

16. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě stěžovatele byly právní vztahy k pozemku zapsány do evidence nemovitostí v první etapě jejího zakládání na základě rozhodnutí státního notářství ve věci dědictví po V. J. v roce 1965; to znamená, že rozhodující pro zápis do evidence byl obsah této listiny, nikoli vztah evidovaný v pozemkové knize, jak se domnívá stěžovatel. Protože v tomto rozhodnutí nebyla služebnost vyplývající z trhové smlouvy uvedena, do listu vlastnictví č. X pro vlastníka A. J. nebylo věcné břemeno vyznačeno; tato skutečnost poté byla určující pro následné (ne)evidování tohoto práva v katastru nemovitostí. Jinými slovy, nově vzniklé vlastnické právo se do evidence nemovitostí pro paní A. J. zapsalo na základě rozhodnutí o dědickém řízení, nikoli na základě zápisů provedených v pozemkové knize. Je pravdou, že o důvodech, proč se tak stalo, lze pouze spekulovat, nicméně na věci to nic nemění a tyto okolnosti nemohou být předmětem tohoto řízení.

17. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu, k němuž dospěl na základě podrobného popisu právní úpravy a průběhu první a druhé etapy evidování právních vztahů k nemovitostem, totiž, že nově založená evidence právních vztahů nebyla pokračováním pozemkové knihy; katastr nemovitostí tudíž není přímým nástupcem pozemkových evidencí vedených na našem území před 1. 4. 1964. Zakládání evidence nemovitostí upravovala vyhláška Ústřední správy geodézie a kartografie č. 23/1964 Sb., kterou se prováděl již zmíněný zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, avšak již bez přímé návaznosti na pozemkové knihy a pozemkový katastr. Zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí byly prováděny postupně ve dvou etapách; v první do roku 1966 byly dle § 4 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 23/1964 Sb. „[zapisovány] v evidenci nemovitostí běžné změny vlastnických vztahů, vlastnická práva nově vzniklá, jakož i jejich omezení…“. Dle § 6 odst. 1 písm. a) a c) vyhlášky bylo omezení vlastnického práva (tedy i ve formě věcného břemene) zapisováno na základě mimo jiné rozhodnutí státního notářství v dědickém řízení; státní notářství tedy dle § 102 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, zasílalo orgánu geodézie své pravomocné rozhodnutí, kterým bylo skončeno dědické řízení, a zároveň orgánu geodézie sdělovalo, která omezení váznoucí na nemovitostech mají být v evidenci nemovitostí zapsána.

18. Nejvyšší správní soud na základě přezkoumání napadeného rozsudku jakož i předloženého správního spisu dospěl k závěru, že současný zápis údajů o právních vztazích k dotčenému pozemku je v souladu s listinami, které byly podkladem k zápisu, nelze proto stěžovateli přisvědčit v tom, že údaje uvedené v katastru, resp. neexistence zápisu věcného břemene, jsou chybné a jako takové je byl katastrální úřad oprávněn, resp. povinen opravit. Krajský soud zcela přiléhavě uvedl, že s odstupem několika desítek let lze s ohledem na diskontinuitu zápisů věcných práv k nemovitostem (v rámci pozemkových knih a následně evidence nemovitostí) velice obtížně prokazovat existenci zřejmého omylu při vedení katastru, a poukázal na to, že způsob, jakým se stěžovatel domáhá nápravy tvrzené nesprávnosti, není vhodný a odkázal jej na možnost využití žaloby u soudu v občanském soudním řízení postupem dle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

19. Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou. Krajský soud se podrobně zabýval veškerými žalobními námitkami stěžovatele, přezkoumatelným způsobem odůvodnil své úvahy, na základě nichž dospěl k právnímu závěru, při němž nikterak nevybočil z ustálené judikatury zdejšího soudu; jeho rozhodnutí má oporu ve spise a je v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

20. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 a 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný, který by měl proti neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; v daném případě se tak nestalo, proto soud rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení