5 As 42/2026

Rubrum

5 As 42/2026 - 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zast. Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem se sídlem Kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, č. j. 18 A 139/2025-24, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Vymezení věci

1. Kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) odmítl žalobu proti vyrozumění ze dne 21. 10. 2025, č. j. MV-163116-2/TP-2025, jímž žalovaný reagoval na podání stěžovatele ve věci jeho žádosti označené jako „žádost o poskytnutí CD nosičů obsahujících veškeré záznamy telekomunikačního provozu pořízené v trestním řízení včetně policejních přepisů těchto záznamů“. 5 As 42/2026

2. Stěžovatel se s touto žádostí datovanou dne 18. 7. 2025 obrátil nejprve na Policii ČR, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje (dále jen „policejní orgán“). V žádosti stěžovatel odkázal na věc vedenou policejním orgánem pod sp. zn. KRPM-52432/TČ-2020-140070 (trestní řízení 2020), v níž byl trestně stíhán, a požadoval poskytnutí záznamů telekomunikačního provozu pořízených v rámci trestního řízení vedeného u téhož policejního orgánu pod sp. zn. KRPM-13012/TČ-2017-140070 (trestní řízení 2017). Podle stěžovatele se z logiky spisu vedeného v trestním řízení 2020 podává, že do spisu byly založeny některé záznamy telekomunikačního provozu pořízené v trestním řízení 2017, nikoli však veškeré tyto záznamy; stěžovatel měl zájem se s nimi seznámit, aby následně mohl vyhodnotit jejich relevanci při svém dalším procesním postupu. Policejní orgán žádosti nevyhověl. Přípisem ze dne 29. 7. 2025, č. j. KRPM-52432-401/TČ-2020-140070, policejní orgán stěžovateli sdělil, že do spisu vedeného v trestním řízení 2020 byly založeny jen záznamy, které měly souvislost s jeho trestní věcí. V případě spisu vedeného v trestním řízení 2017 se jednalo o organizovanou skupinu osob obchodujících s metamfetaminem a podstatná část tohoto jednání se vztahovala k osobám, které nebyly se stěžovatelem v kontaktu. Současně policejní orgán uvedl, že stěžovatel byl odsouzen na základě důkazů v trestním řízení 2020, nikoli důkazů v trestním řízení 2017; veškeré informace z tohoto řízení vztahující se k jednání stěžovatele byly postoupeny do příslušného spisu v trestním řízení 2020, a stěžovatel tak měl možnost se seznámit s důkazy týkajícími se jeho osoby.

3. Následně se stěžovatel stejně označenou žádostí datovanou dne 8. 9. 2025 obrátil na Policejní prezidium ČR s tím, že nesouhlasí s argumentací policejního orgánu a žádá o zpřístupnění všech odposlechů, včetně jejich přepisů, jenž byly pořízeny v trestním řízení 2017, tedy i těch, které jako tzv. nezájmové nebyly k důkazu použity v jeho trestním řízení 2020. Na to Policejní prezidium reagovalo přípisem ze dne 16. 9. 2025, č. j. PPR-44711-3/ČJ-2025-990320, v němž konstatovalo, že přípravná řízení v obou trestních věcech byla skončena, spisy byly předány soudům a proběhla i soudní řízení, v nichž bylo meritorně rozhodnuto a rozhodnutí nabyla právní moci. Policejní prezidium jako orgán činný v trestním řízení nevedlo v daných věcech trestní řízení, a tudíž ani nedisponuje požadovanými CD nosiči; nadto upozornilo, že by vydáním nosičů či souvisejících materiálů došlo k nedůvodnému zásahu do práv třetích osob.

4. Podáním ze dne 10. 10. 2025 označeným „stížnost na nesprávný postup Policejního prezídia“ se stěžovatel obrátil na žalovaného a s odkazem na § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), sdělil, že se neztotožňuje se závěry Policejního prezidia, protože vedou k poškozování práv osoby, proti níž se trestní řízení vede, resp. vedlo, a tvrzená ochrana práv třetích osob je pouze nelogickou konstrukcí. K tomu žalovaný zaslal stěžovateli výše uvedené vyrozumění ze dne 21. 10. 2025, v němž ho upozornil, že jeho podání nelze vyhodnotit jako stížnost podle § 175 správního řádu – žalovaný není ve věci vedení trestních řízení nadřízeným orgánem vůči policii. Pokud má stěžovatel za to, že policejní orgán v rámci trestního řízení nepředložil všechny podklady důležité pro řádné hodnocení věci a žádosti stěžovatele nebylo vyhověno v souladu se zákonem, je třeba se obrátit s podnětem na dozorujícího státního zástupce, případně se domáhat svých práv soudní cestou, zejm. podle § 88 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 5 As 42/2026 - 49 pokračování 2. Rozhodnutí městského soudu

5. Proti vyrozumění žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž namítal nezákonné zamezení zpřístupnění nezájmových odposlechů. Poukázal na zásadu kontradiktornosti a spravedlivého procesu s tím, že v rámci své obhajoby zpracovává návrh na obnovu řízení, v němž hodlá mj. upozornit na důkazy, které doposud nebyly provedeny, tedy požadované odposlechy. Současně uvedl, že na jeho žádost Policejnímu prezidiu je nezbytné nahlížet jako na žádost v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), a přípis Policejního prezidia je tak v materiálním smyslu rozhodnutím, proti němuž stěžovatel podal opravný prostředek – stížnost, kterou žalovaný zamítl. Z toho stěžovatel dovozoval, že se může domoci procesní ochrany žalobou proti rozhodnutí podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

6. Městský soud byl jiného názoru – napadené vyrozumění není rozhodnutím dle § 65 s. ř. s., protože žalovaný nerozhodl o podané stížnosti, jen konstatoval, že nemá pravomoc přezkoumávat rozhodnutí policie v trestních věcech. Z vyrozumění ze dne 21. 10. 2025 je zřejmé, že žalovaný nehodlal ve věci vůbec rozhodovat. Za dané situace městský soud zvažoval, zda by nemohla přicházet v úvahu žaloba na ochranu proti nečinnosti podle § 79 s. ř. s., a zda proto nebylo namístě poučit stěžovatele o změně žalobního typu. Dospěl k závěru, že nikoli, neboť stěžovatel žádost podanou nejprve u příslušného policejního orgánu a posléze u Policejního prezidia uplatnil „čistě v trestněprocesním režimu“.

7. Stěžovatel žádost výslovně nepodřadil pod informační zákon a nelze se divit jednotlivým orgánům, že na věc pohlížely jako na podání v trestní věci. Platí sice, že orgány musí pokaždé – podle konkrétních okolností věci – vážit, zda je možné obdržené podání podřadit pod režim informačního zákona. Takový postup ovšem nemůže vést k tomu, aby žadatel až v rámci soudního přezkumu uvedl, že žádost měla být nahlížena jako žádost o informace. Dle městského soudu se dotčené orgány důvodně domnívaly, že jde o žádost podanou v rámci trestního řízení, byť skončeného; ostatně tak také stěžovateli odpověděly. Původní žádost stejně jako žádost ze dne 8. 9. 2025 nemohla přitom podléhat informačnímu zákonu ani materiálně. Není vyloučeno, aby byly v režimu informačního zákona požadovány informace související s trestním řízením, nicméně nemůže tomu tak být v situaci, kdy žadatel fakticky usiluje o nahlížení do trestního spisu, a to ať už v jeho kompletní podobě nebo podstatné části. V případě podstatné části trestního spisu není možné vycházet jen z kvantity požadovaných informací, ale i z jejich charakteru a důležitosti pro trestní řízení, jak vyplývá z judikatury. Odposlechy a jejich přepisy považoval v tomto směru městský soud za velmi důležité a zásadní, přičemž vyzdvihl, že se stěžovatel domáhá en bloc všech odposlechů, resp. záznamů telekomunikačního provozu z trestního řízení 2017, v němž mělo jít o organizovanou skupinu obchodující s metamfetaminem. I když stěžovatel požadované odposlechy označuje za nezájmové, ve skutečnosti se o nezájmové odposlechy nutně nejedná. Důležité totiž je, že se stěžovatel netázal na odposlechy z trestního řízení 2020, nýbrž z trestního řízení 2017, a nelze tedy vůbec říct, že nejde o záznamy užité právě v tomto trestním řízení. 5 As 42/2026

8. Na základě toho městský soud uzavřel, že na žádost stěžovatele mělo být pohlíženo jako na žádost o nahlížení do spisu v trestním řízení 2017, tedy v režimu § 65 trestního řádu, který má před postupem podle informačního zákona přednost. S ohledem na to, že v daném případě nevystupoval policejní orgán ani Policejní prezidium z pozice správního orgánu, proto městský soud bez dalšího podanou žalobu odmítl.

3. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

9. V kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud pro nezákonnost napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení městskému soudu [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].

10. Stěžovatel rekapituloval předchozí průběh věci, přičemž vlastní argumentace proti závěrům městského soudu vznesl pomálu. Zopakoval, že přípis Policejního prezidia je rozhodnutím v materiálním smyslu, proti němuž podal opravný prostředek nazvaný „stížnost“. I když žalovaný o této stížnosti rozhodl ve formě vyrozumění, podstatné je, že z něho vyplývá postoj žalovaného a odůvodnění odmítnutí žádosti, tedy jde materiálně o rozhodnutí o opravném prostředku stěžovatele, kterému městský soud nedůvodně neposkytl soudní ochranu. Odpovědi Policejního prezidia i žalovaného jsou rozhodnutími, jimiž bylo zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatele. Pokud je nevyhodnotil městský soud jako rozhodnutí, měl stěžovateli poskytnout ochranu skrze jiný žalobní typ (nečinnostní žalobu). Souzená věc totiž podle stěžovatele spadá do pravomoci správních soudů. V této souvislosti stěžovatel v části V. kasační stížnosti opakoval celkem sedmkrát (sic!): „Opačný právní názor Městského soudu v Praze považuje žalobce se nesprávný a zatěžující napadené rozhodnutí vadou způsobující jeho nezákonnost, s tím, že žalobce má za to, že tento vadný přístup Městského soudu v Praze je napravitelný cestou kasační stížnosti“.

11. Nadto stěžovatel uvedl, že nevadí, že výslovně neodkázal na informační zákon; dotčeným orgánům muselo být zřejmé, že jde o žádost dle tohoto zákona. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho věci mělo být postupováno obdobně jako v případě rozsudku městského soudu ze dne 30. 9. 2024, č. j. 10 A 15/2024-43, podle něhož se nezájmové odposlechy nezakládají do trestního spisu a vedou se odděleně s tím, že postup podle § 88 odst. 6 a 7 trestního řádu neobsahuje komplexní úpravu, jak vyžaduje § 2 odst. 3 informačního zákona. Žádost stěžovatele o poskytnutí nezájmových odposlechů tak měla být vyřízena v režimu informačního zákona.

12. Žalovaný uvedl, že napadené usnesení městského soudu považuje za věcně správné a souladné se zákonem. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

13. Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů 5 As 42/2026 - 50 pokračování od doručení napadeného usnesení městského soudu, je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo, a je řádně zastoupen advokátem. Poté NSS přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.

14. Kasační stížnost není důvodná.

15. Podstatou věci je posouzení zákonnosti napadeného usnesení, jímž městský soud odmítl podanou žalobu na základě toho, že žádost stěžovatele a její (ne)vyřízení není věcí spadající do pravomoci správních soudů, nýbrž podáním v trestní věci – a sice žádostí o nahlížení do trestního spisu. To stěžovatel rozporuje v kasační stížnosti, jejíž argumentační úroveň vystihuje mimo již citované pasáže části V., také část IV., v níž stěžovatel tvrdí, že kasační stížnost je přijatelná, ačkoli institut přijatelnosti není v daném případě vůbec „ve hře“. Nutno totiž zdůraznit, že jde o kasační stížnost ve věci, o níž před městským soudem nerozhodoval specializovaný samosoudce, nýbrž senát složený z předsedy a dvou soudců; srov. § 31 odst. 1 a 2 s. ř. s. Nebylo proto potřeba vůbec řešit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a je tedy přijatelná, či nikoli (viz § 104a odst. 1 s. ř. s.).

16. Stěžovatelovy výhrady zůstávají převážně v obecné rovině a nijak konkrétně nereagují na důkladné odůvodnění usnesení městského soudu. Tím stěžovatel značně snižuje svou šanci na úspěch, neboť soud za něj nemůže domýšlet další argumenty. Nejvyšší správní soud posoudil napadené usnesení z toho pohledu, který stěžovatel nastínil v kasační stížnosti, a nedospěl k závěru o jeho nezákonnosti, i když stěžovatel tvrdí opak. Věcně stěžovatel vychází z předpokladu, že úprava poskytování informací obsažená v trestním řádu nepředstavuje zvláštní úpravu podle § 2 odst. 3 informačního zákona, který stanoví: „Zákon se nevztahuje na poskytování informací o údajích vedených v centrální evidenci účtů a v navazujících evidencích, informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací.“

17. Citované ustanovení vymezuje případy, kdy se na poskytování informací nevztahuje informační zákon – negativně vymezuje jeho působnost. Vedle informací v centrální evidenci účtů či informací ohledně ochrany průmyslového vlastnictví se informační zákon nevztahuje také na poskytování informací v případě, že jejich poskytování komplexně upravuje zvláštní zákon. K tomu už judikatura dovodila, že povahu zvláštního zákona má právní úprava nahlížení do spisu podle § 38 správního řádu, jakož i obdobná úprava nahlížení do spisu podle § 65 trestního řádu. Aplikace informačního zákona je tak vyloučena v případě, domáhá-li se žadatel nahlížení do správního či trestního spisu – srov. rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 As 38/2007-78, dle něhož je nahlížení do spisu podle § 38 správního řádu natolik komplexně upraveným specifickým postupem poskytování informací, že ho lze podřadit pod § 2 odst. 3 informačního zákona; obdobně srov. rozsudek ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 As 44/2010-103, č. 2241/2011 Sb. NSS, v jehož odůvodnění zdejší 5 As 42/2026 soud shrnul, že § 65 trestního řádu „upravuje jak okruh osob, jimž právo nahlížet do spisu svědčí (odst. 1), tak práva spojená s nahlížením do spisu (odst. 1 a odst. 5), postup v situacích, kdy je nahlížení do spisu odepřeno (odst. 2) atd. Z uvedeného je patrné, že ustanovení § 65 zakotvuje natolik komplexní postup při poskytování informací, že je podřaditelný pod ustanovení § 2 odst. 3 informačního zákona“ (bod [24]).

18. Nahlížení do spisu představuje procesní právo, které je v zásadě vyhrazeno účastníkům řízení, resp. osobám, které osvědčí právní zájem, a je upraveno jednotlivými procesními předpisy. Podle judikatury je ovšem možné domáhat se v režimu informačního zákona konkrétních informací ze spisu; jedná se o realizaci hmotného práva na informace a v takovém případě se postupuje podle informačního zákona. Jednoduše řečeno – je nutno odlišovat nahlížení do spisu podle toho kterého procesního řádu na straně jedné a poskytnutí informace ze spisu podle informačního zákona na straně druhé. Nicméně důležité je, že žadatel si nemůže vybírat zákonný režim, v němž se seznámí s informacemi, jak NSS dovodil v odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 11. 2018, č. j. 10 As 118/2018-53, č. 3849/2019 Sb. NSS (bod [25]): „Ostatně právě § 2 odst. 3 informačního zákona vede k závěru, že si žadatel nemůže dle své libosti vybírat zákonný režim, v němž se seznámí s informacemi. Je-li žádost o informace svou povahou žádostí o nahlížení do spisu, typicky proto, že žadatel chce získat kopie celého spisu či jeho podstatné části, musí žadatel věc řešit cestou žádosti podle § 38 správního řádu, nikoliv cestou žádosti dle informačního zákona“ (shodně taktéž rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 As 51/2019-39).

19. To znamená, že na základě závěrů dosavadní judikatury je třeba každou jednotlivou žádost posoudit přísně individuálně dle jejího obsahu s tím, že o žádost o nahlížení do spisu půjde, požaduje-li žadatel přístup ke kompletnímu spisu nebo jeho podstatné části; tento obecný závěr přijatý judikaturou v případě § 38 správního řádu lze přitom vztáhnout i na § 65 trestního řádu, jak s ohledem na jednotnou podstatu institutu nahlížení do spisu vysvětlil NSS v rozsudku ze dne 6. 11. 2025, č. j. 1 As 164/2025-52, v němž se rovněž vyjádřil k pojmu podstatné části spisu: „Pojem podstatné části spisu je pak nutné chápat v jeho materiálním slova smyslu, je tedy třeba vycházet nejen z rozsahu, ale i charakteru žádaných informací a v tomto konkrétním případě jejich důležitosti pro dané trestní řízení. Nejvyšší správní soud se proto nemůže ztotožnit s výkladem stěžovatele, dle kterého se podstatnou částí spisu rozumí „velká většina“ listin ze spisu“ (bod [48]).

20. S ohledem na daná judikaturní východiska lze tedy shrnout, že o převaze režimu nahlížení do spisu podle § 65 trestního řádu nad režimem informačního zákona je možno uvažovat i s poukazem na rozsah, charakter a důležitost požadovaných informací pro trestní řízení, přičemž právě takto uvažoval v dané věci městský soud a Nejvyšší správní soud s jeho závěry souhlasí.

21. Stěžovatel nepožadoval záznamy telekomunikačního provozu, resp. odposlechy, které byly pořízeny v jeho trestním řízení 2020; požadoval odposlechy z trestního řízení 2017, z nichž část byla přesunuta jako tzv. zájmové odposlechy do spisu vedeného v trestním řízení 2020. Právě s výjimkou těchto přesunutých odposlechů stěžovatel požadoval přístup ke všem dalším zbývajícím odposlechům pořízeným v trestním řízení 2017, aniž by však bylo zřejmé, zda jde o nezájmové odposlechy nebo o odposlechy použité k důkazu 5 As 42/2026 - 51 pokračování v trestním řízení 2017, jak případně poznamenal městský soud. To ovšem stěžovatel v kasační stížnosti nereflektuje, jen opakuje, že právní názor městského soudu považuje za nesprávný a zatěžující napadené rozhodnutí vadou způsobující jeho nezákonnost. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že prosté opakovaní na síle argumentace nepřidá, nehledě na to, že se ve své podstatně ani o argumentaci nejedná. Na zcela obecnou a opakovanou negaci závěrů městského soudu proto zdejší soud reaguje ve stejné míře obecnosti s tím, že závěry městského soudu shledává souladnými se zákonem a relevantní judikaturou.

22. Rozhodující jsou souvislosti, za nichž žádal stěžovatel o poskytnutí odposlechů pořízených v trestním řízení 2017, jakož i jejich rozsah; jakkoli není rozsah požadovaných odposlechů, včetně jejich přepisů, jasný v tom smyslu, kolik z odposlechů je nezájmových a kolik bylo použito k důkazu během trestního řízení 2017, jasné je, že stěžovatel chtěl en bloc přístup ke všem (samozřejmě s výjimkou těch, které policejní orgán přesunul do jeho trestního řízení 2020). To implikuje požadavek na přístup k podstatné části spisu, a tudíž cestu skrze režim trestního řádu, nikoli informačního zákona. Ostatně odkaz na tento zákon stěžovatel ve svých žádostech vůbec neuvedl. Nadto i ze samotného označení a obsahu žádostí je patrné, že stěžovatel uvažoval primárně v rovině trestního řízení, protože odkazoval na konkrétní spisové značky trestních věcí vedených u policejního orgánu. Je proto pochopitelné, že mu policejní orgán odpověděl pod konkrétní trestní spisovou značkou, resp. číslem jednacím (srov. shora); policejnímu orgánu nebylo, resp. nemohlo být zřejmé, že jde o žádost dle informačního zákona. Na tento první krok pak navazoval další vývoj celé věci, jak již vysvětlil městský soud, s tím, že okolnosti případu pro podřazení pod informační zákon nesvědčily. Jak policejní orgán, tak Policejní prezidium stěžovateli evidentně neodpovídaly z pozice povinného subjektu podle informačního zákona a nic na tom nemění ani poukaz Policejního prezidia na případný nedůvodný zásah do práv třetích osob.

23. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že nejen formálně, ale též materiálně se jednalo o žádost o poskytnutí podstatné části trestního spisu vedeného k trestnímu řízení 2017. Stěžovatel nijak nekonkretizoval požadované informace; naopak se snažil získat obecný přístup k podstatné části obsahu spisu ohledně všech (nepřesunutých) odposlechů, jak bylo vysvětleno výše. Na základě toho také policejní orgán, resp. Policejní prezidium postupovalo – vůbec nerozhodovalo o žádosti o informace a tomu odpovídá i žalobou napadené vyrozumění žalovaného, podle něhož žalovaný není nadřízeným orgánem vůči policii v případě vedení trestních řízení. V tom je rozdíl oproti kauze, na kterou stěžovatel poukázal v kasační stížnosti s tím, že obdobně mělo být postupováno též v jeho věci; v podrobnostech viz rozsudek městského soudu č. j. 10 A 15/2024-43, jehož závěry nejsou jednoduše přenositelné na nyní posuzovanou věc, jejíž kontext je jiný.

24. O opravném prostředku stěžovatele, resp. jeho „stížnosti“ zde rozhodováno nebylo, natož aby o něm rozhodoval tentýž orgán, což byl důvod, kvůli němuž vyslovil městský soud uvedeným rozsudkem nicotnost tam napadeného rozhodnutí Generálního ředitelství cel. Je pravdou, že předpokladem pro vyslovení nicotnosti tohoto rozhodnutí byl předchozí závěr městského soudu, podle kterého je v případě žádosti o tzv. nezájmové odposlechy nutno takovou žádost podřadit pod informační zákon, neboť postup podle § 88 odst. 6 a 7 trestního řádu – na rozdíl od nahlížení do spisu podle § 65 trestního řádu – neobsahuje 5 As 42/2026 natolik komplexní úpravu, jak požaduje § 2 odst. 3 informačního zákona. Výluka z poskytování informací podle tohoto ustanovení se proto podle názoru městského soudu neuplatní ve vztahu k tzv. nezájmovým odposlechům uchovávaným mimo spis. Právě na tom, že nezájmové odposlechy byly u policejního orgánu, nikoli v trestním spisu, postavil městský soud svůj rozsudek č. j. 10 A 15/2024-43, na který se stěžovatel odkázal, aniž by však reflektoval to, že on sám nepožadoval výhradně nezájmové odposlechy, nýbrž v podstatě všechny zbývající (do spisu vedeného v trestním řízení 2020 nepřesunuté) odposlechy pořízené v trestním řízení 2017. V tomto trestním řízení se přitom jednalo o organizovanou trestnou činnost spojenou s drogami, tj. velmi závažnou trestnou činnost, u jejíhož objasnění odposlechy z povahy věci hrají důležitou roli (trestná činnost začasté probíhá latentním způsobem a záznamy z telekomunikačního provozu mohou být jediným způsobem, jak ji odhalit).

25. Tyto možná subtilní, nicméně velmi podstatné detaily stěžovatel prakticky pomíjí a nijak na ně v kasační stížnosti nereaguje. Nejvyšší správní soud je proto připomíná a ve shodě s městským soudem konstatuje, že odlišují věc stěžovatele od věci posuzované městským soudem v rozsudku č. j. 10 A 15/2024-43, jehož závěry navíc nejsou pro zdejší soud závazné (aniž by v tomto směru NSS vedl podrobnou polemiku s městským soudem, upozorňuje, že i tzv. nezájmové odposlechy mají svůj odraz v trestním spisu; srov. § 88 odst. 6 trestního řádu, podle něhož policejní orgán je povinen tyto „ostatní záznamy“ označit, spolehlivě uschovat tak, aby byla zajištěna jejich ochrana před neoprávněným použitím, a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy).

26. Na závěr Nejvyšší správní soud shrnuje: vzhledem k tomu, že žalovaný potažmo Policejní prezidium, resp. policejní orgán nebyl v pozici povinného subjektu podle informačního zákona, nebylo na místě měnit žalobní typ a poučovat v tomto smyslu stěžovatele. Pro posouzení toho, v jaké pozici tyto orgány postupovaly, je stěžejní, co vlastně stěžovatel požadoval. Ačkoli není vyloučeno, aby v režimu informačního zákona stěžovatel požadoval konkrétní informace související s trestním řízením, s ohledem na charakter, rozsah a důležitost požadovaných informací (tj. všech odposlechů, včetně jejich přepisů, pořízených v rámci trestního řízení 2017 týkajícího se drogové trestné činnosti, jež nebyly přesunuty do spisu v trestním řízení 2020 vedeném se stěžovatelem) není podle NSS pochyb, že šlo o žádost o nahlížení do trestního spisu. Skutečnost, že svou žádost ex post (v žalobě) označil stěžovatel jako žádost podle informačního zákona, na uvedeném nic nemění; nelze tím obcházet právní úpravu nahlížení do spisu, na což přiléhavě poukázal zdejší soud už ve výše citovaném rozsudku č. j. 10 As 118/2018-53, byť v souvislosti s nahlížením do správního, nikoli trestního spisu.

27. Svou povahou byla stěžovatelova žádost žádostí o nahlížení do spisu vedeného v trestním řízení 2017 a takto byla také posouzena oběma policejními orgány, které zde nevystupovaly jako správní orgány. To znamená, že věc policejních orgánů vůbec nespadá do pravomoci správních soudů a navazující vyrozumění žalovaného není rozhodnutím dle § 65 s. ř. s.; jde toliko o vysvětlení stěžovateli, že žalovaný v tomto směru nemá žádnou pravomoc. Proto byla podaná žaloba proti vyrozumění žalovaného v souladu se zákonem odmítnuta [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. 5 As 42/2026 - 52 pokračování V. Závěr a náklady řízení

28. Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl zdejší soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu náhradu nákladů řízení Nejvyšší správní soud nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 17. července 2026 JUDr. Viktor Kučera předseda senátu