5 As 75/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) I. S., zastoupený JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Kubelíkova 1548/27, Praha 3, b) RNDr. M. D. Ph.D. a c) Mgr. O. D., oba zastoupeni Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem Na viničních horách 493/25, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti: I) New Square Associates s.r.o., se sídlem U Průhonu 466/22, Praha 7, zastoupený JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, II) CETIN a.s. (dříve Česká telekomunikační infrastruktura a.s.), se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, III) Společenství vlastníků jednotek domu Závěrka 11, se sídlem Závěrka 768/11, Praha 6, IV) Živnostenská Development Capital, s.r.o., se sídlem Závěrka 768/11, Praha 6, V) PhDr. R. V. Ph.D., VI) O. T., VII) Ing. P. Š., VIII) Ing. J. S., IX) Ing. M. Z., X) Ing. arch. R. P., XI) MUDr. M. Ž., XII) Ing. Bc. P. B., v řízení o kasačních stížnostech žalobce a) a žalobců b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 10 A 171/2019-565, takto:

Výrok

I. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech n e p ř i z n á v á .

III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.

Odůvodnění

I. Průběh dosavadního řízení

1. Úřad Městské části Praha 6, odbor výstavby, poté, co bylo jeho předchozí územní rozhodnutí v dané věci a následně též jím vydané stavební povolení zrušeno na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, č. j. 5 A 216/2012-131, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 As 111/2015-67, spojil dle § 140 odst. 1 správního řádu na požádání osoby zúčastněné na řízení I) (stavebníka) řízení o její žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Novostavba bytového domu Závěrka včetně napojení na infrastrukturu“, zahájené dne 11. 5. 2011 a vedené pod sp. zn. SZ MCP6 047033/2011/OV/Krá, řízení o její žádosti o stavební povolení na tuto stavbu, zahájené dne 7. 8. 2014 a vedené pod sp. zn. SZ MCP6 064826/2014/OV/Mai, a řízení o její žádosti o stavební povolení na stavbu „Prodloužení komunikace Závěrka“ v rámci realizace záměru dané stavby, zahájené dne 7. 8. 2014 a vedené pod sp. zn. SZ MCP6 064824/2014/OV/Mai, a následně vydal v tomto spojeném řízení na základě dokumentace pro územní rozhodnutí a projektové dokumentace, jež osoba zúčastněná na řízení I) doplnila v souladu se zmiňovanými rozsudky správních soudů, rozhodnutí ze dne 15. 8. 2017, č. j. MCP6 059415/2017, sp. zn. SZ MCP6 086023/2016/OV/Jed.

2. Výrokem I. tohoto rozhodnutí stavební úřad umístil posuzovanou stavbu na pozemcích tehdy označených jako parc. č. XA, XB, XC, XD (nyní jde o jediný pozemek parc. č. XC) a dále parc. č. XE, XF, XG, XH, XI, XJ a XK, v k. ú. B, v P. X a stanovil pro její umístění podmínky. Výrokem II. vydal stavební úřad stavební povolení na uvedenou stavbu na pozemcích tehdy označených jako parc. č. XA, XB, XC, XD (nyní jde o jediný pozemek parc. č. XC) a dále na pozemku parc. č. XE, v k. ú. B, v P. X a stanovil podmínky pro provedení stavby. Výrokem III. vydal stavební úřad stavební povolení na stavbu „Prodloužení místní komunikace Závěrka“ na pozemcích parc. č. XE, XF, XG a XH v rámci realizace záměru posuzované stavby a stanovil podmínky pro provedení této stavby. Výrokem IV. stavební úřad rozhodl o námitkách účastníků územního řízení uplatněných nejpozději při veřejném ústním jednání konaném dne 20. 9. 2011 a dne 25. 1. 2017.

3. Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2019, č. j. MHMP 1794240/2019, sp. zn. S-MHMP 1851095/2017/STR, žalovaný zamítl odvolání některých účastníků řízení (včetně žalobců) proti uvedenému rozhodnutí stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil.

4. Žalobce a) a dále žalobkyně b) spolu se žalobcem c) podali proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žaloby k Městskému soudu v Praze. Řízení o těchto žalobách byla usnesením městského soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. 10 A 171/2019-121, spojena ke společnému projednání.

5. Městský soud nejprve rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, č. j. 10 A 171/2019-304, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 10 A 171/2019-336 (dále též „rozsudek městského soudu z roku 2020“), zrušil rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

6. Tento rozsudek Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2023, č. j. 5 As 25/2021-174 (dále též „rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2023“), ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

7. Nejvyšší správní soud městskému soudu vytkl nesprávný postup při vyhodnocení souladu posuzované stavby se stávající zástavbou a dodržení územním plánem tehdy stanovených limitů výstavby ve stabilizovaném zastavěném území. Při posouzení žalobních námitek týkajících se souladu stavby s urbanisticko-architektonickými rysy prostředí, do něhož je stavba umisťována, městský soud vybočil z mezí soudního přezkumu odborných závěrů správních orgánů, neboť namísto toho, aby přezkoumal úvahy správních orgánů, předestřel vlastní alternativní pohled na danou otázku. Nejvyšší správní soud se navíc neztotožnil s některými dílčími závěry městského soudu týkajícími se nepřiměřenosti rozměrů posuzované stavby ve vztahu k okolní zástavbě. Také při posouzení dodržení limitů výstavby tehdy stanovených územním plánem pro stabilizované zastavěné území městský soud namísto přezkumu odborných závěrů správních orgánů předestřel vlastní odlišné závěry. Nejvyšší správní soud v dané souvislosti dále uvedl, že závěry správních orgánů o tom, že daný stavební záměr lze považovat za dotvoření stávající urbanistické struktury této lokality a rovněž za její částečnou rehabilitaci, jsou dostatečně odůvodněné, opírají se o řádně zjištěný skutkový stav a zohledňují urbanistickou strukturu širšího okolí posuzované stavby. Dodal, že skutečnost, že stavebním záměrem nedojde k úplnému propojení ulic D. a L. s ulicí Z., sama o sobě neznamená, že by záměr nedotvářel stávající urbanistickou strukturu lokality.

8. Pokud se jedná o posouzení souladu posuzované stavby s okolní zástavbou z hlediska její výšky, Nejvyšší správní soud předeslal, že není na místě mezi referenční stavby pro posouzení převažující výškové hladiny lokality řadit pouze či převážně stavby bezprostředně sousedící s povolovanou stavbou, resp. stavby v daném vnitrobloku. Posouzení je třeba provést v kontextu lokality, do níž byla stavba umístěna dle tehdejších územně analytických podkladů (dále jen „ÚAP“). Městský soud správnost žalovaným zvolené metody stanovení výškové hladiny lokality podrobně neposoudil. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v posuzovaném případě nebylo zachování určité výškové hladiny tehdy platným územním plánem zakotveno jako samostatný limit pro výstavbu v dané lokalitě, nýbrž pouze jako jedno z hledisek pro vyhodnocení toho, zda posuzovaná stavba představovala přípustné řešení s ohledem na limity výstavby ve stabilizovaném území. Dodržení stávající výškové hladiny tedy v této věci nebylo samo o sobě podmínkou nutnou ani dostačující pro závěr o dodržení limitů výstavby. Umisťovaná stavba měla mj. také navazovat na bezprostředně sousedící budovy, zejména na jejich hlavní římsu a jimi založenou uliční čáru. To by v případě, že by svou výškou nemohla přesáhnout 12 m, jak uvádějí žalobci, bylo s ohledem na architektonické řešení sousedního domu č. p. X v podstatě nemožné. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že i kdyby výšková hladina dané lokality skutečně nepřesahovala 12 m, nemohla by tato skutečnost sama o sobě vést k závěru, že posuzovaný stavební záměr nebylo možné v tomto místě umístit ani realizovat.

9. Závěry městského soudu týkající se žalobních námitek, podle nichž daná stavba zasahuje nad přiměřenou míru do způsobu využití zahrady žalobců b) a c) jejím přílišným zastíněním, resp., že po jejím umístění nebude na daných pozemcích dodržena technická norma ČSN 73 4301, shledal Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnými. Městský soud tyto skutečnosti označil za podpůrný důvod zrušení rozhodnutí žalovaného, ačkoliv (správně) poukázal na to, že uvedená technická norma je pouze doporučující a že pozemky ve vnitroblocích jsou běžně zastíněny okolními budovami, žalobcům b) a c) tedy tím, že daný blok dosud nebyl dokončen a jejich pozemek zastíněn, nevzniklo žádné legitimní očekávání, že se tento stav nemůže změnit.

10. Následně městský soud věc znovu posoudil a rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, č. j. 10 A 171/2019-466 (dále též „rozsudek městského soudu z roku 2024“), obě žaloby jako nedůvodné zamítl.

11. Městský soud připustil, že stavební úřad k rozhodnutí nepřipojil grafickou přílohu požadovanou vyhláškou č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, v relevantním znění (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), tuto vadu však nepovažoval za způsobilou založit nezákonnost žalobami napadeného rozhodnutí. Nedůvodnou shledal soud i námitku neúplnosti dokumentace. Ta podle něj obsahovala i výkresy zachycující urbanistické a architektonické začlenění stavby do území, včetně panoramatického pohledu. Za vadu řízení městský soud nepovažoval změny dokumentace provedené po zrušení předchozího rozhodnutí rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, č. j. 5 A 216/2012-131. Účastníci řízení se mohli ke změnám vyjádřit a nevydání samostatného usnesení o změně předmětu řízení nemohlo mít podle městského soudu vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Městský soud neshledal pochybení ani v použití vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, v relevantním znění (dále jen „vyhláška OTPP“). Rozhodným datem z hlediska použití tohoto právního předpisu bylo zpracování a předložení původní dokumentace, nikoli její pozdější úpravy.

12. K námitkám týkajícím se rozporu stavby s prostředím a tehdejším územním plánem městský soud zejména odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu formulované v jeho rozsudku z roku 2023 v této věci. Podle něj neobstály dřívější výhrady městského soudu k výběru referenčních staveb ani k objemovým parametrům stavby. Městský soud shledal nedůvodnými rovněž námitky žalobců b) a c) týkající se zastínění jejich zahrady a souvisejícího zásahu do pohody bydlení. Připomněl, že norma ČSN 73 4301 není závazným právním předpisem. Přestože dojde k omezení soukromí žalobců b) a c), v podmínkách městské zástavby nejde o změnu natolik významnou, aby odůvodňovala zrušení rozhodnutí žalovaného.

13. Proti rozsudku městského soudu z roku 2024 podali kasační stížnosti žalobce a) i žalobkyně b) spolu se žalobcem c). Namítali, že městský soud nesprávně posoudil soulad stavby s územně plánovací dokumentací, urbanistickou strukturou a charakterem okolního prostředí. Tvrdili, že stavba nenavazuje na stávající zástavbu, ale narušuje ji (zejména ve vztahu k zástavbě jak ulice Š., tak zejména ulic D. a S., včetně historické zástavby památkové zóny Praha-Tejnka). Žalovaný ani soud podle nich správně nevyhodnotili výškovou hladinu lokality, nezohlednili širší ani bezprostřední okolí stavby a nevyjádřili se k tomu, že jde o stavbu výškovou, popř. převýšenou. Městskému soudu žalobci rovněž vytýkali, že převzal závěry Nejvyššího správního soudu bez jejich samostatné aplikace na projednávanou věc, pročež některé žalobní námitky vůbec nevypořádal. Setrvali rovněž na názoru, že dokumentace byla neúplná, že řízení nebylo správně rozšířeno o další pozemky a že nebyly splněny podmínky pro spojení územního a stavebního řízení. Žalobci b) a c) též namítali, že městský soud neměl rozhodovat bez jednání, neboť s tím nevyslovili souhlas. Městský soud je svým postupem ubezpečil, že jednání se konat bude (jednání nařídil a pak je odročil). Nakonec však v rozporu s jejich legitimním očekáváním rozhodl bez jednání.

14. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2024, č. j. 5 As 42/2024-76, rozsudek městského soudu z roku 2024 (dále též „rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2024“) zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

15. Nejvyšší správní soud přisvědčil kasační námitce, že městský soud rozhodl ve věci bez jednání, ač pro to nebyly splněny podmínky. Zdejší soud připomněl, že žalobci b) a c) již v roce 2019 výslovně sdělili městskému soudu, že na jednání trvají, podle ustálené judikatury proto nebylo možné jejich pozdější pasivitu považovat za souhlas s rozhodnutím bez jednání. Navíc městský soud původně jednání nařídil, takže žalobci b) a c) s ním počítali, avšak následně soud rozhodl bez jednání. Rozhodnutím bez jednání tedy městský soud porušil právo žalobců b) a c) na ústní projednání věci. Tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozsudku, neboť Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z roku 2023 nevyřešil všechny rozhodné otázky a výsledek dalšího řízení nebyl definitivně předurčen. Závěrem zdejší soud upozornil, že dalšími kasačními námitkami se nemohl zabývat. V situaci, kdy městský soud nenařídil ve věci jednání, ač tak učinit měl, nebylo možné předjímat další vývoj v návaznosti na průběh jednání.

16. Následně městský soud nařídil a uskutečnil jednání ve věci. Shora uvedeným rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 10 A 171/2019-565, pak obě žaloby zamítl.

17. Úvodem městský soud upozornil, že jednání nařídil pouze z důvodu požadavku žalobců b) a c), sám neshledal důvody k provedení dalších důkazů. Konstatoval, že jeho předchozí rozsudek byl zrušen toliko z procesních důvodů (k meritu věci se Nejvyšší správní soud nikterak nevyjádřil), proto je za nezměněného skutkového a právního stavu vázán svým právním názorem vyjádřeným v předchozím rozsudku. V nynějším rozsudku ovšem městský soud dle svých slov reflektoval i argumentaci žalobců b) a c) vznesenou v podání ze dne 14. 2. 2025 a argumentaci žalobců při jednání dne 27. 2. 2025, a to v rozsahu, v němž žalobci doplnili včas uplatněné žalobní body. Námitkou vytýkající pozbytí platnosti stanoviska vodoprávního úřadu se však soud zabývat nemohl, neboť tato námitka nebyla uplatněna ve lhůtě pro podání žaloby. Nešlo zároveň o vadu, k níž by soud musel přihlížet z moci úřední.

18. Dále se městský soud zabýval procesními otázkami. Shrnul důvody zrušení předcházejícího rozhodnutí žalovaného svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 5 A 216/2012-131, a poznamenal, že v tomto řízení byla vyřešena pouze jediná skutková otázka (odstup budov s okny obytných místností od vozovky pozemní komunikace). Uznal, že prvostupňové rozhodnutí skutečně neobsahovalo přílohu dle § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., tento nedostatek však nepředstavoval vadu, která by mohla způsobit nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Účastníci řízení totiž byli s dokumentací reálně seznámeni. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, dle níž v dokumentaci chyběly některé výkresy. Odkázal zejména na výkres č. D.2.11, Panoramatický pohled (zákres do fotografie), i na další výkresy, z nichž je zřetelné hmotové a výškové řešení stavby a její začlenění do okolí.

19. Městský soud neshledal důvodnými ani námitky týkající se změn dokumentace, spojení řízení či použití stavebních předpisů. Uvedl, že úpravy provedené v roce 2016 vyplynuly ze soudních rozhodnutí, týkaly se navíc pouze dvou pozemků (nikoli pěti). Nevydání samostatného usnesení podle městského soudu nebylo způsobilé ovlivnit zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí [žalobci b) a c) netvrdili ani neprokázali, jak byla jejich práva dotčena]. Územní a stavební řízení byla spojena dle § 140 odst. 1 správního řádu, nebylo tedy vedeno řízení dle § 78 odst. 3 ve spojení s § 94a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon z roku 2006“). Navíc ovšem stavba byla umisťována do území s platným územním plánem a podrobně popsanými ÚAP, tedy podmínky v území byly ve smyslu § 78 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 jednoznačné. Soud nepřisvědčil ani názoru, že správní orgány měly aplikovat nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy), (dále jen „pražské stavební předpisy z roku 2016“), nikoli vyhlášku OTPP. Dokumentace totiž byla zpracována a předložena před rozhodnými daty uvedenými v § 85 odst. 1 pražských stavebních předpisů z roku 2016; v roce 2016 došlo pouze k dílčím úpravám původní dokumentace, nikoliv ke zpracování nové dokumentace.

20. K námitce nesouladu provedení stavby se stávající zástavbou městský soud úvodem připomněl, že není jeho úkolem nahrazovat odborné posouzení správních orgánů. Proto pouze přezkoumal, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav, zda správní orgány své závěry řádně odůvodnily a zda jejich úvahy nejsou svévolné. Při tom zohlednil závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2023, podle něhož je při posuzování objemu a rozměrů stavby zapotřebí vzít v úvahu její architektonické členění na tři sekce. Městský soud citoval dílčí závěry zdejšího soudu, podle nichž šířka, délka ani výška stavby nevybočovaly z poměrů daného území. Poukázal rovněž na to, že správní orgány se zabývaly začleněním stavby do okolí a její návazností na stávající blokovou zástavbu. Zdůraznily i její rozdělení na tři sekce a kapacitu odpovídající okolním bytovým domům. Vyhodnotily přitom, že stavba navazuje na dům č. p. X, respektuje založenou uliční čáru a dotváří severní uliční frontu ulice Z. Městský soud proto uzavřel, že stavba respektuje stávající urbanistickou strukturu a nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost.

21. K námitkám týkajícím se památkové zóny Praha-Tejnka městský soud odkázal především na závazná stanoviska odboru památkové péče Magistrátu hl. m. Prahy a Ministerstva kultury, která vyjádřila souhlas s umístěním i provedením dané stavby při stanovení podmínek památkové ochrany. Stanovisko Národního památkového ústavu (NPÚ) představuje pouze jeden z podkladů pro závazné stanovisko zmiňovaných dotčených orgánů státní památkové péče, navíc ke stavbě negativní stanovisko NPÚ ze dne 25. 3. 2010, které předložil žalobce c) při jednání soudu, bylo následně překonáno novým stanoviskem NPÚ ze dne 17. 5. 2010. Podle městského soudu správní orgány dostatečně posoudily vztah stavby k památkové zóně. Městský soud shrnul, že stavba respektuje cíle a úkoly územního plánování, odpovídá charakteru území i požadavkům na ochranu architektonických a urbanistických hodnot. Její umístění a míra zastavění podle městského soudu odpovídají charakteru okolní zástavby; správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav a své závěry přesvědčivě odůvodnily.

22. Městský soud uznal, že ve stabilizovaném území byly dle tehdy platného územního plánu přípustné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez další rozsáhlé stavební činnosti. Při posuzování souladu stavby s touto podmínkou je zapotřebí hodnotit její celkový objem, výšku, šířku i délku. Soud odkázal zároveň na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je třeba urbanistickou strukturu posuzovat v kontextu širšího okolí. Zdůraznil, že jde o otázku odbornou, náležící primárně správním orgánům. Úkolem soudu bylo i zde pouze přezkoumat, zda byly jejich úvahy dostatečně odůvodněné, a nikoli svévolné. Městský soud konstatoval, že vychází zejména ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2023, podle něhož stavba představuje přirozené pokračování a zakončení linie ulice Z. navázáním na dům č. p. X. Soud též připomněl, že Nejvyšší správní soud považoval úvahy správních orgánů o dotvoření stávající urbanistické struktury za dostatečně odůvodněné a že měl zdejší soud za to, že nejde o rozsáhlou výstavbu. Z argumentace Nejvyššího správního soudu podle městského soudu vyplývá, že nejde ani o stavbu výškovou či převýšenou (jejíž posouzení by vyžadovalo zhodnocení, zda byly dodrženy zvláštní regulativy tehdy platného územního plánu).

23. Ve vztahu k určení výškové hladiny městský soud poznamenal, že Nejvyšší správní soud již posoudil metodu výběru referenčních staveb a shledal dostatečným i vymezení hodnoceného území prostřednictvím ulic a údajů z ÚAP. Souhlasil rovněž se závěrem, že do referenčního souboru nebylo třeba zahrnovat stavby nacházející se dle tehdejších ÚAP v jiné lokalitě. Městský soud rovněž zopakoval, že výšková hladina nepředstavuje samostatný závazný limit výstavby, ale pouze jedno z hledisek posuzování souladu s limity rozvoje stabilizovaného území. I případný odlišný závěr o výškové hladině by proto sám o sobě nevylučoval možnost stavbu umístit (zejména s ohledem na zachování návaznosti na sousední zástavbu a uliční čáru). Nedůvodné byly podle městského soudu rovněž námitky týkající se koeficientu podlažních ploch a míry využití území. Městský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že ve funkční ploše OB (čisté bydlení) bez stanoveného kódu míry využití území nebyla taková regulace tehdejším územním plánem určena. Soud uzavřel, že správní orgány dostatečně posoudily rozhodné aspekty záměru a že stavba je v souladu s územně plánovací dokumentací.

24. K námitce žalobců b) a c), že stavba nepřiměřeně zasáhne do jejich pohody bydlení v důsledku zastínění zahrady a narušení soukromí, městský soud konstatoval, že z dokazování vyplynulo, že nebude dodržen požadavek normy ČSN 73 4301 na oslunění alespoň poloviny plochy po dobu tří hodin dne 1. března. Odborné podklady se dílčím způsobem lišily, shodovaly se však v závěru, že norma dodržena nebude. Městský soud připomněl, že technická norma není právně závazná a její nedodržení samo o sobě nezakládá nemožnost povolení stavby. Soud zdůraznil, že ani ve svém rozsudku z roku 2020 nepovažoval nedodržení normy za samostatný důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného. Odmítl tvrzení, že by bezdůvodně změnil svůj právní názor. Dále shrnul, jakým způsobem námitku vypořádal žalovaný, a vysvětlil, že nebylo zapotřebí opatřovat znalecký posudek. Městský soud nepovažoval zastínění za nepřiměřené místním poměrům a podotkl, že oslunění poloviny pozemku bude dosaženo v období od 22. března do 20. září. To nevybočuje z poměrů běžných pro městskou zástavbu tvořenou vícepodlažními domy. K námitce narušení soukromí městský soud uvedl, že i určité narušení soukromí blízkostí jiných staveb je v městské zástavbě běžné. Soud uzavřel, že realizace stavby nepovede k nepřiměřenému zásahu do pohody bydlení žalobců b) a c).

II. Obsah kasačních stížností a dalších podání

25. Žalobce a) [stěžovatel a)] a dále žalobkyně b) [stěžovatelka b)] společně se žalobcem c) [stěžovatel c)] napadli rozsudek městského soudu kasačními stížnostmi [vždy ten výrok rozsudku, jímž se zamítá žaloba stěžovatele a), resp. žaloba stěžovatelů b) a c), jakož i související výrok o nákladech řízení].

26. Stěžovatel a) předně konstatuje, že jeho kasační stížnost je přípustná, neboť některé žalobní námitky nebyly dosud Nejvyšším správním soudem posouzeny. Připomíná, že rozsudek městského soudu z roku 2020 byl zrušen pro nepřezkoumatelnost ke kasační stížnosti stavebníka [osoby zúčastněné na řízení I)], rozsudek městského soudu z roku 2024 pouze z procesních důvodů.

27. Podle stěžovatele a) stavba nebylo v souladu s územně plánovací dokumentací. Stěžovatel a) zdůrazňuje, že se jedná o území stabilizované, v němž se nepředpokládal významný rozvoj. Možné bylo pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury. To posuzovaná stavba podle jeho názoru nesplňuje. Vymyká se totiž jak okolním bytovým domům, tak drobné zástavbě v okolí bloku, do jehož středu je vsazována. Záborem klidového prostoru by stavba narušila stávající urbanistickou strukturu. Stěžovatel a) je toho názoru, že nemůže jít o pokračování blokové zástavby, neboť ulice Z. nemá kam dále pokračovat. Stavba navazuje na jediný dům na nároží a směřuje zcela dovnitř bloku. Je zakončena fasádou s okny uprostřed vnitrobloku, nemůže tudíž „uzavírat“ blok. Odkaz Nejvyššího správního soudu na tvar domu č. p. X podle stěžovatele a) nevyčerpává posouzení souladu stavby s regulativy předchozího územního plánu pro stabilizované území. Existence štítové zdi u sousedního domu totiž neimplikuje, že na ni může navazovat jakákoli stavba. Stěžovatel a) zdůrazňuje, že navrhovaná stavba podstatně přesahuje dosavadní zástavbu bloku tvořeného ulicemi Š., L., S. a D., do jehož středu je navrhována. Žalovaný podle stěžovatele a) zvolil jako referenční stavby objekty ze zcela jiné urbanistické situace (ulice Z.).

28. Stěžovatel a) odkazuje na závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2023, podle něhož městský soud nezkoumal správnost žalovaným zvolené metody stanovení výškové hladiny lokality. Městský soud měl tuto otázku zkoumat v nyní napadeném rozsudku, což podle stěžovatele a) neučinil. Jinak by musel rozhodnutí žalovaného zrušit, neboť žalovaný sám přiznal, že nevzal v úvahu nízkopodlažní zástavbu v ulicích S. a D. Nelze ji opomíjet pouze z toho důvodu, že dle tehdejších ÚAP se jednalo o jinou lokalitu. Stěžovatel a) opakuje, že stavba „vjíždí“ do vnitrobloku, pročež nelze více než polovinu zástavby tohoto vnitrobloku pominout. Charakter území podle stěžovatele a) tvoří právě přechod mezi oběma typy zástavby. Městský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož měl navrhovanou stavbu posoudit v kontextu celkové okolní zástavby [podle stěžovatele a) včetně ulic D. a S.]. To, že byla stavba umístěna do nějaké lokality vymezené v tehdejších ÚAP, neznamená, že lze ignorovat sousední stavby jen proto, že spadaly do jiné lokality. Nic takového nevyplývá ani z judikatury. Stěžovatel a) odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 As 282/2022-174 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle něhož by měl být záměr posuzován v rámci urbanistické struktury okolí bezprostředního.

29. Za nesprávné považuje stěžovatel a) rovněž určení výškové hladiny lokality. Žalovaný podle něj vymezil okruh referenčních staveb svévolně, zahrnul do něj budovy vzdálené a opomenul ulice S. a D. Podle stěžovatele a) nelze dospět k závěru, že převládající výšková hladina dosahuje 16 m. Naopak, stavba s výškou přes 15 m bude podle stěžovatele a) okolní zástavbu výrazně převyšovat a vytvoří novou dominantu území. To odporuje smyslu stabilizovaného území. Posuzovaná stavba je podle stěžovatele a) stavbou výškovou, popř. převýšenou, a proto měla být posouzena podle zvláštních podmínek pro takové stavby. Stěžovatel a) je přesvědčen, že správní orgány nesprávně vyložily pojem „rozsáhlá stavební činnost“. Právě tou je podle něj několikasekční bytový dům s 39 byty, který mění charakter lokality, prostorové vztahy i způsob využití vnitrobloku. Městský soud se některými argumenty stěžovatele a) navíc vůbec nezabýval a neřídil se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

30. Stěžovatel a) dále namítá, že stavba odporuje zákonným požadavkům i požadavkům vyhlášky OTPP na ochranu urbanistických a architektonických hodnot území. Stěžovatel a) opakuje, že posouzení nelze redukovat pouze na návaznost stavby na dům č. p. X nebo zástavbu ulice Z. Podle jeho názoru nejde o vhodný přechod mezi bytovou zástavbou ulic Š. a Z. a drobnou historickou zástavbou ulic S. a D. Svým objemem, délkou a výškou se stavba charakteru prostředí vymyká. Správní orgány podle stěžovatele a) hodnotily především architektonický výraz stavby a její návaznost na jednotlivé objekty, aniž by dostatečně posoudily její celkové hmotové působení v kontextu bloku, do něhož je umisťována. Stěžovatel a) má za to, že Nejvyšší správní soud ani tuto otázku meritorně nevyřešil a městský soud se s ní nevypořádal.

31. Dokumentace byla podle stěžovatele a) neúplná, neboť neobsahovala všechny podklady potřebné pro posouzení začlenění stavby do území. Stěžovatel a) se ohrazuje proti posouzení své námitky jako „vágní a laické“. Městský soud neuvedl, které konkrétní výkresy měly nahrazovat obsah požadovaný vyhláškou č. 503/2006 Sb. Odkaz na panoramatický pohled nepostačuje, protože neumožňuje posoudit působení stavby v bezprostředním okolí ani její vztah k sousedním nemovitostem. Stěžovatel a) zdůrazňuje, že jde o výškovou stavbu umístěnou v ochranném pásmu pražské památkové rezervace, měly proto být zpracovány i (územním plánem vyžadované) charakteristické panoramatické pohledy a hodnocení stavby v místním urbanistickém kontextu. Bez těchto podkladů nemohly správní orgány zjistit stav věci v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí.

32. Stěžovatel a) nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, podle něhož bylo možné záměr rozšířit na další pozemky. Správní řád umožňuje žádost vzít zpět nebo zúžit, nikoli ji rozšiřovat. Úvahy soudu o změnách dokumentace a možnosti účastníků se vyjádřit podle stěžovatele a) míjí podstatu námitky. „Faktická akceptace“ změny záměru nepostačovala, protože k rozšíření žádosti bylo zapotřebí dodržet předepsaný procesní postup (ať již byl důvod k rozšíření jakýkoli). Vydané rozhodnutí se proto nesprávně vztahuje i na pozemky, které nebyly součástí původní žádosti. Podle stěžovatele a) městský soud rovněž bagatelizuje vadu spočívající v absenci grafické přílohy prvostupňového rozhodnutí. Má-li mít rozhodnutí nějakou přílohu, nezáleží na tom, zda s obsahem této přílohy byli účastníci seznámeni, či nikoli. Stěžovatel a) upozorňuje, že situace se průběžně měnila a dokumentace obsahuje vícero navzájem se lišících podkladů. Grafická příloha proto byla podstatnou náležitostí rozhodnutí. Textový výrok ji nemohl nahradit. Podle stěžovatele a) nelze tvrdit, že doručením neúplného rozhodnutí nebyla dotčena práva účastníků řízení.

33. Stěžovatel a) navrhuje, aby Nejvyšší správní soud výroky I. a III. napadeného rozsudku zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, a zároveň, aby mu přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

34. Stěžovatelka b) a stěžovatel c) ve své kasační stížnosti v prvé řadě namítají, že městský soud porušil jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces tím, že se cítil být vázán právními závěry svého zrušeného rozsudku z roku 2024. Stěžovatelé b) a c) jsou přesvědčeni, že nebylo možné vycházet z rozhodnutí, které již neexistuje, a bez dalšího převzít jeho právní hodnocení. Městský soud měl znovu posoudit všechny žalobní námitky v intencích závěrů Nejvyššího správního soudu. Namísto toho podle stěžovatelů b) a c) pouze převzal odůvodnění zrušeného rozsudku z roku 2024. Pokud by byl jeho závěrem městský soud skutečně vázán, postrádalo by zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším správním soudem praktický význam. Městský soud svým postupem zasáhl do práva stěžovatelů b) a c) na soudní ochranu, práva na slyšení a porušil princip dvojinstančnosti.

35. Stěžovatelé b) a c) dále namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud podle nich pouze přebral a citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2023, aniž je samostatně aplikoval na projednávanou věc a vypořádal jednotlivé žalobní námitky vlastní úvahou. Stěžovatelé b) a c) poukazují na judikaturu, podle níž soud nemůže po zrušení svého rozhodnutí odůvodnění omezit na citaci či parafrázi předchozích rozhodnutí, ale musí žalobní námitky znovu posoudit a své závěry řádně odůvodnit. Podle stěžovatelů b) a c) Nejvyšší správní soud v předchozím řízení nevyřešil všechny sporné otázky. Rozsudek městského soudu z roku 2020 byl zrušen především pro nepřezkoumatelnost. Městský soud proto nemohl vycházet z předpokladu, že všechny rozhodné otázky jsou již vyřešeny. Stěžovatelé b) a c) jsou přesvědčeni, že městský soud věcně neposoudil zejména jejich námitky týkající se urbanistického řešení stavby, návaznosti na okolní zástavbu památkové zóny Praha-Tejnka, respektování uliční čáry ulice Z., správnosti stanovení výškové hladiny lokality, podlažnosti a koeficientu podlažních ploch a souladu stavby s regulativy pro výškové a převýšené stavby. Městský soud měl nově posoudit zejména metodu stanovení výškové hladiny lokality a otázku zastínění pozemku stěžovatelů b) a c). To však neučinil a pouze odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2023.

36. Obdobně jako stěžovatel a) i stěžovatelé b) a c) městskému soudu vytýkají, že nesprávně posoudil soulad stavby s relevantní územně plánovací dokumentací. Jsou toho názoru, že použitá metoda určení výškové hladiny lokality byla nepřezkoumatelná a věcně nesprávná, neboť žalovaný pracoval s blíže neurčeným souborem referenčních staveb, navíc je nesprávně zařadil. Podle stěžovatelů b) a c) zástavba v bezprostředním okolí stavby dosahuje výšky nejvýše 12 m. Stavba vysoká při pohledu ze severní strany přes 20 m ji výrazně převyšuje. Jde tedy o stavbu výškovou, popř. převýšenou, u níž měly být posouzeny zvláštní podmínky stanovené tehdejším územním plánem. Stěžovatelé b) a c) jsou taktéž přesvědčeni, že bytový komplex výrazně překračuje míru využití území obvyklou v dané lokalitě a že správní orgány i při posouzení této otázky pominuly bezprostředně sousedící zástavbu, zejména v ulici D. Dospěly tak k nesprávnému závěru, že podlažnost a koeficient podlažních ploch odpovídají charakteru území. Stěžovatelé b) a c) upozorňují, že stavba má v některých místech až 6 nadzemních podlaží, zatímco okolní zástavba pouze jedno až tři. Stavba proto nepředstavuje dotvoření stávající urbanistické struktury, ale její novou dominantu. Nenavazuje na drobnou zástavbu památkové zóny Praha-Tejnka ani na sousední lokalitu definovanou v tehdejších ÚAP jako Vily Břevnov. Rozdělení stavby do tří sekcí podle stěžovatelů b) a c) nezmírňuje její dopad na okolí. Správní orgány i městský soud nesprávně porovnávaly záměr především s domem č. p. X a zástavbou ulice Z., namísto bezprostředně sousedící zástavby ulic D. a S.

37. Stěžovatelé b) a c) dále namítají, že městský soud nesprávně posoudil soulad stavby s prostředím a s požadavky vyhlášky OTPP. Tvrdí, že se soud nevypořádal s jejich argumentací k umístění stavby v památkové zóně Praha-Tejnka a bez dalšího převzal závěry správních orgánů. Stěžovatelé b) a c) poukazují přitom na stanovisko NPÚ z roku 2010, které předložili při jednání a podle něhož záměr významně narušuje hodnoty památkové zóny a představuje nepřijatelný zásah do její historické urbanistické struktury. Městský soud námitky věcně nepřezkoumal a pouze se omezil na odkaz na pozdější souhlasná stanoviska orgánů státní památkové péče. Stěžovatelé b) a c) zpochybňují závěr, že stavba respektuje uliční čáru založenou domem č. p. X, neboť jedna z jejích sekcí je oproti této linii výrazně ustoupena. I z toho stěžovatelé b) a c) dovozují, že stavba nenavazuje na stávající urbanistickou strukturu.

38. Městský soud podle stěžovatelů b) a c) nesprávně posoudil jejich výhrady týkající se zásahu do pohody bydlení. Realizace bytového komplexu v bezprostřední blízkosti jejich nemovitostí povede k podstatnému omezení soukromí a výraznému zastínění jejich zahrady. Městský soud přitom ve svém původním rozsudku z roku 2020 považoval zastínění zahrady za zásadní změnu zasahující do pohody bydlení a Nejvyšší správní soud v rozsudku z roku 2023 tento závěr věcně nezpochybnil, pouze jej označil za nepřezkoumatelný. Podle stěžovatelů b) a c) tak nebyl důvod, aby městský soud bez bližšího vysvětlení dospěl k závěru opačnému. Stěžovatelé b) a c) zdůrazňují, že bylo prokázáno snížení oslunění pod hodnoty stanovené normou ČSN 73 4301. Poukazují na znalecké posudky i odborné studie a nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle něhož toto omezení nebude významné. Nesouhlasí ani s postupem žalovaného, který se spokojil s orientačním posouzením a neopatřil si podrobné odborné podklady. Stěžovatelé b) a c) se ohrazují rovněž proti argumentaci městského soudu, dle níž již v současnosti nemohou zahradu plně využívat k rekreaci. Namítají, že využití zahrady k rekreaci prokázali dostatečně, a závěry soudu jsou tudíž nepřezkoumatelné a vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu.

39. Stěžovatelé b) a c) formulují rovněž vlastní verzi námitky absence grafické přílohy prvostupňového rozhodnutí. Upozorňují, že se jedná o rozsáhlý bytový dům s technicky komplikovaným vjezdem do podzemních garáží, grafická příloha by proto zajistila právní jistotu účastníků řízení. Šlo tedy o vadu řízení, která způsobila i nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Dále stěžovatelé b) a c) namítají nesplnění podmínek pro spojení územního a stavebního řízení. Nesouhlasili rovněž s posuzováním věci podle vyhlášky OTPP – podle nich měly správní orgány i soud aplikovat pražské stavební předpisy z roku 2016. Dokumentace byla dle jejich tvrzení zpracována až po rozhodném datu, neboť v ní muselo být zohledněno zrušení předchozího územního rozhodnutí rozsudkem městského soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 5 A 216/2012-131. Stěžovatelé b) a c) jsou přesvědčeni, že se jednalo o nový samostatný záměr. Uvádějí, že přepracovaný a doplněný projekt byl stavebnímu úřadu předložen až dne 29. 9. 2016 (za účinnosti pražských stavebních předpisů z roku 2016). Neztotožňují se ani s odmítnutím námitky překročení platnosti stanoviska vodoprávního úřadu. Podle jejich názoru se měl městský soud touto otázkou zabývat z úřední povinnosti.

40. Stěžovatelé b) a c) navrhují, aby Nejvyšší správní soud výroky II. a IV. napadeného rozsudku zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

41. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele a) pouze konstatuje, že se s napadeným rozsudkem plně ztotožňuje a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelů b) a c) žalovaný úvodem vysvětluje, jak se měří relativní výška stavby a které konkrétní stavby zahrnul do posouzení převládající výškové hladiny ve smyslu tehdy platné územně plánovací dokumentace. Upozorňuje, že bylo třeba brát v úvahu stavby v lokalitě Břevnov, nikoli v lokalitě Vily Břevnov, která má odlišný charakter. Zdůrazňuje, že v daném případě nejde o výškovou ani převýšenou stavbu, neboť posuzovaná stavba navazuje na dům č. p. X, respektuje uliční čáru i charakter blokové zástavby a nepřekračuje limity stabilizovaného území. Připomíná, že pro danou oblast nebyl stanoven koeficient podlažních ploch a že orientační srovnání bylo provedeno pouze podpůrně. Odkazuje na závazná stanoviska orgánů státní památkové péče, která se vztahují k aktuální dokumentaci a stanoví závazné podmínky pro realizaci záměru.

42. K otázce pohody bydlení stěžovatelů b) a c) žalovaný odkazuje na vypořádání obdobné námitky ve svém rozhodnutí. Podotýká, že právní předpisy upravují oslunění bytů, nikoli zahrad; norma ČSN 73 4301 není závazná. Podle něj navíc pozemek stěžovatelů b) a c) i tuto normu splňuje, neboť více než polovina jeho plochy je 1. března osluněna déle než tři hodiny. Žalovaný zpochybňuje studii předloženou stěžovateli b) a c) a zdůrazňuje, že zahrada bude osluněna zejména v období od jara do podzimu.

43. Žalovaný připomíná, že stěžovatelé byli po celou dobu řízení seznámeni s dokumentací a situačními výkresy. I z jejich argumentace je zřejmé, že přesně věděli, jak má být stavba umístěna. Absence grafické přílohy prvostupňového rozhodnutí tudíž neměla vliv na zákonnost ani přezkoumatelnost rozhodnutí. Žalovaný je přesvědčen, že byly splněny podmínky pro spojení územního a stavebního řízení a že toto spojení bylo v souladu se zásadou procesní ekonomie. Žalovaný se neztotožňuje ani s námitkou, že měl použít pražské stavební předpisy z roku 2016. Původní dokumentace byla předložena ještě za účinnosti vyhlášky OTPP, pozdější úpravy představovaly pouze aktualizaci vyvolanou soudními rozhodnutími a požadavky správních orgánů. Žalovaný souhlasí i s odmítnutím námitky týkající se stanoviska vodoprávního úřadu a poznamenává, že ani případná absence takového stanoviska by se nemohla dotknout práv stěžovatelů.

44. V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelé b) a c) upozorňují, že žalovaný až ve vyjádření ke kasační stížnosti konkretizoval soubor staveb, které použil při určení výškové hladiny lokality. Tím podle nich potvrdil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí, z něhož tyto informace nebylo možné zjistit. Podle stěžovatelů b) a c) navíc nyní uvádí pouze 37 referenčních objektů, zatímco v rozhodnutí zmínil, že pracoval s cca 40 budovami (z nichž osm mělo měřit méně než 9 m, jedenáct 9 až 12 m a devatenáct 12 až 16 m). Žalovaný zároveň potvrdil, že vůbec nezohlednil zástavbu ulic D. a S., zatímco zahrnul i podstatně vzdálenější stavby v ulici Z. Stěžovatelé b) a c) jsou přesvědčeni, že žalovaný měl zohlednit návaznost na sousední lokalitu Vily Břevnov. Předkládají vlastní přehled výšek okolních budov (včetně některých budov nacházejících se v lokalitě Vily Břevnov), jejichž převážná část nepřesahuje 12 m. K otázce ochrany památkové zóny Praha-Tejnka pak stěžovatelé b) a c) namítají, že není důležitá formální závaznost, ale odborná argumentace NPÚ. Navíc není zřejmé, z čeho městský soud dovodil, že stanovisko bylo překonáno. Stěžovatelé b) a c) připomínají, že sám žalovaný uváděl, že aktualizace dokumentace se nedotkla základních parametrů stavby. Stanovisko NPÚ proto bylo i nadále relevantní.

45. Osoba zúčastněná na řízení I) ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem v prvé řadě tvrdí, že kasační stížnosti jsou z převážné části nepřípustné. Nejvyšší správní soud totiž v rozsudku z roku 2023 vyslovil závazný právní názor o všech otázkách týkajících se souladu záměru s územně plánovací dokumentací a urbanisticko-architektonickým charakterem prostředí. Městský soud se tímto právním názorem řídil, převzal jej a doplnil vlastním hodnocením zjištěných skutečností. Způsob, jakým městský soud argumentaci Nejvyššího správního soudu převzal, podle osoby zúčastněné na řízení I) odpovídá judikatuře správních soudů. Některé námitky stěžovatelé pouze opakují, aniž by reflektovali další vývoj řízení. Pokud nejde o výškovou či převýšenou stavbu, není namístě zabývat se plněním podmínek pro výškové či převýšené stavby.

46. Ani námitky, které jsou přípustné, nepovažuje osoba zúčastněná na řízení I) za důvodné. Je přesvědčena, že součástí dokumentace byly veškeré potřebné podklady dle požadavků vyhlášky č. 503/2006 Sb. Souhlasí rovněž s posouzením námitky tvrzeného rozšíření žádosti. Ztotožňuje se s názorem městského soudu, že každou změnu dokumentace nelze bez dalšího považovat za rozšíření předmětu řízení. I kdyby k takovému rozšíření došlo, účastníci řízení měli dostatek příležitostí se k ní vyjádřit. Stavební úřad změnu akceptoval a účastníky řízení s ní seznámil. Osoba zúčastněná na řízení I) upozorňuje, že pozemky, jichž se „rozšíření“ týkalo, mají výměru přibližně 1 m2 a 15 m2 a jsou vzdáleny asi 137 m od pozemku stěžovatele a) (nacházejí se z jeho pohledu až za povolovanou stavbou). Není tedy zřejmé, jak se mohla tato změna stěžovatele a) dotknout. V této souvislosti osoba zúčastněná na řízení I) odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 As 199/2015-67, který taktéž aproboval faktickou akceptaci rozšíření předmětu řízení. Osoba zúčastněná na řízení I) dále konstatuje, že z obdobných důvodů neměla na zákonnost rozhodnutí žalovaného vliv ani skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí neobsahovalo grafickou přílohu. Připomíná, že žádný ze stěžovatelů nevysvětlil, jak tato vada zasáhla do jeho práv.

47. Ve vztahu k argumentaci stěžovatelů b) a c) osoba zúčastněná na řízení I) dodává, že jejich tvrzení o koeficientu podlažních ploch okolních staveb nelze ověřit z veřejně dostupných zdrojů. Doplňuje, že i tato námitka byla vypořádána rozsudkem Nejvyššího správního soudu z roku 2023, podle něhož je stavba umisťována do stabilizovaného území, pro něž není stanoven koeficient podlažnosti. K zásahu do pohody bydlení osoba zúčastněná na řízení I) upozorňuje, že Nejvyšší správní soud v rozsudku z roku 2023 uvedl, že norma ČSN 73 4301 není závazná a její nerespektování samo o sobě nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí. Nešlo tedy o situaci, kdy by měl městský soud pouze doplnit odůvodnění jinak správného právního názoru. Osoba zúčastněná na řízení I) je přesvědčena, že městský soud právní názor Nejvyššího správního soudu respektoval. Dále argumentuje, že pozemek nebude v souladu s normou osluněn pouze jeden den v roce – 1. března. Podle odborných studií, které si nechala zpracovat osoba zúčastněná na řízení I), bude pozemek osluněn v celém období od 21. března do 24. září, resp. od 22. března do 20. září. K žádnému „radikálnímu snížení oslunění“ tedy nedojde.

48. Osoba zúčastněná na řízení I) dále připomíná, že rozsudek městského soudu z roku 2024 byl zrušen pouze z procesních důvodů. Nejvyšší správní soud v rozsudku z roku 2024 nezavázal městský soud žádným právním názorem k meritu věci. Městský soud proto rozhodoval za nezměněného skutkového i právního stavu. Byl tudíž vázán jak závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2023, tak svými vlastními právními závěry, k nimž dospěl v rozsudku z roku 2024. Osoba zúčastněná na řízení I) zdůrazňuje důležitost vázanosti vlastním právním názorem pro zajištění předvídatelnosti, srozumitelnosti a bezrozpornosti soudního rozhodování. K zásahu do práva stěžovatelů b) a c) proto podle ní nedošlo.

49. Podle osoby zúčastněné na řízení I) nebyly důvodné ani zbylé kasační námitky. Podmínky pro spojení územního a stavebního řízení byly splněny, stěžovatelé b) a c) navíc neuvedli, jak mělo zasáhnout do jejich práv. Obdobně je tomu také v případě námitky chybné aplikace vyhlášky OTPP namísto pražských stavebních předpisů z roku 2016. Osoba zúčastněná na řízení I) se ztotožňuje rovněž s posouzením námitky týkající se stanoviska vodoprávního úřadu jako nepřípustné.

50. Ostatní osoby zúčastněné na řízení se ke kasačním stížnostem nevyjádřily.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

51. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasačních stížností a shledal, že jsou podány včas, neboť byly podány ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), jsou podány oprávněnými osobami, neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jsou zastoupeni advokáty (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). III.a) Přípustnost kasačních stížností

52. Vzhledem k tomu, že posuzované kasační stížnosti směřují proti rozsudku, jímž městský soud rozhodl znovu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem, musel se soud nejdříve zabývat jejich přípustností. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem soudu. Jak již zdejší soud upozornil ve svém předchozím rozsudku v projednávané věci, smyslem uvedeného ustanovení je zamezit tomu, aby se kasační soud musel znovu zabývat věcí, u níž již jedenkrát svůj právní názor vyslovil.

53. Stěžovatelé městskému soudu i nyní vytýkají mj. nerespektování závazného právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Městský soud podle nich neodstranil vadu nepřezkoumatelnosti svého předešlého rozhodnutí při vypořádání některých žalobních bodů. Dále stěžovatelé namítají nesprávné posouzení či nepřezkoumatelnost ve vztahu k žalobním bodům, k nimž se dosud Nejvyšší správní soud nevyjádřil, a rovněž procesní pochybení v řízení po vrácení věci městskému soudu (nesprávné posouzení otázky vázanosti vlastním právním názorem). Obě kasační stížnosti jsou tedy v tomto rozsahu přípustné.

54. Nejsou naopak přípustné v rozsahu, v němž zpochybňují závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku z roku 2023. Takovými dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustnými námitkami jsou např. tvrzení, že stavba neslouží k zachování, dotvoření či rehabilitaci stávající urbanistické struktury, že aby mohlo jít o dotvoření bloku, musela by stavba blok zcela uzavírat a propojovat ulici Z. s ulicí D., že realizace stavby by byla „rozsáhlou stavební činností“, že nestačilo identifikovat referenční stavby pro určení převládající výškové hladiny označením ulic, že žalovaný měl vybírat referenční stavby i z jiných urbanistických lokalit definovaných tehdejšími ÚAP, že členění na 3 sekce nezmírňuje působení stavby nebo že maximální regulovaná výška byla dle územního plánu závazná [viz též dále zejména části III.b) a III.h) tohoto rozsudku].

55. Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasačních stížností a těch uplatněných důvodů, které shledal přípustnými, přičemž zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné. III.b) Přezkoumatelnost napadeného rozsudku

56. Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval otázkou (ne)přezkoumatelnosti napadeného rozsudku, k níž by bylo nutné přihlížet i bez námitky z úřední povinnosti. K problematice nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se ve své judikatuře tento soud již mnohokrát vyjádřil (srov. např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Není však projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl krajský (městský) soud rozhodnout, resp., jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).

57. Právě projevem nesouhlasu s odůvodněním napadeného rozsudku jsou námitky vytýkající městskému soudu nepřezkoumatelnost v souvislosti s respektováním uliční čáry ulice Z., posouzením koeficientu podlažních ploch a podlažnosti, rozšířením žádostí o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení i na další pozemky, absencí grafické přílohy, úplností dokumentace, znehodnocením památkové zóny či nezohledněním uplynutí doby platnosti stanoviska vodoprávního úřadu. Nejvyšší správní soud připomíná, že absence přímé reakce na každý jednotlivý argument účastníka řízení nepředstavuje nezákonnost ani nepřezkoumatelnost, pokud soud prezentuje odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014-108, či ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012-161). Implicitní vypořádání námitek akceptuje rovněž Ústavní soud (viz např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Městský soud své závěry ve všech zmiňovaných otázkách řádně odůvodnil a vysvětlil, jak k nim dospěl. Tím námitky stěžovatelů vypořádal.

58. Pro posouzení zbylých námitek nepřezkoumatelnosti a dalších vad řízení je zapotřebí vysvětlit, v jakém rozsahu byl městský soud vázán předchozími rozsudky (ať již kasačního soudu či svými vlastními). Jak již Nejvyšší správní soud rekapituloval výše, svým rozsudkem z roku 2023 zrušil rozsudek městského soudu z roku 2020 zejména pro nepřezkoumatelnost spočívající ve vybočení z mezí soudního přezkumu (namísto přezkoumání odborných úvah žalovaného). Nelze se tedy ztotožnit s názorem osoby zúčastněné na řízení I), že by zdejší soud rozhodl o všech otázkách týkajících se souladu záměru s územně plánovací dokumentací a urbanisticko-architektonickým charakterem prostředí. Lze obecně souhlasit se stěžovateli, že městský soud byl povinen tyto žalobní body opětovně posoudit.

59. Stěžovatelé však nevzali dostatečně v úvahu, že Nejvyšší správní soud v svém rozsudku z roku 2023 věcně posoudil některé dílčí závěry městského soudu, které přezkoumatelné byly. Zabýval se přiměřeností délky i šířky stavby, jakož i výšky stavby ve vztahu k návaznosti na dům č. p. X. Zdůraznil důležitost navazování na hlavní římsu a uliční čáru ulice Z. založenou právě domem č. p. X. Uvedl rovněž, že závěry žalovaného, dle nichž lze stavbu považovat za dotvoření stávající urbanistické struktury, jsou dostatečně odůvodněné a opírají se o řádně zjištěný skutkový stav. Ve vztahu k určení převažující výškové hladiny pak zdejší soud v rozsudku z roku 2023 jednoznačně vyjádřil, že nebylo povinností žalovaného uvést přesný výčet jednotlivých staveb, postačovalo jejich určení označením ulic. Upozornil též, že posouzení je zapotřebí činit v rámci lokality dle ÚAP (existujících v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí), kam byla stavba umisťována, tedy lokality 33 Břevnov.

60. Výše uvedenými dílčími závěry Nejvyššího správního soudu byl tedy městský soud vázán. Pouze u některých z těchto závěrů pak měl městský soud příležitost, aby se v jejich mantinelech zabýval některou dílčí otázkou podrobněji. Např. ve vztahu k určení převažující výškové hladiny zdejší soud ponechal městskému soudu k posouzení otázku, zda žalovaný výběr staveb pro určení převažující výškové hladiny odůvodnil dostatečně. Městský soud však byl omezen tím, že postačovalo vymezení referenčních objektů označením ulic, a rovněž tím, že mělo jít o objekty vyskytující se v téže lokalitě podle relevantních ÚAP. Pokud se městský soud v takto vytyčených mantinelech pohyboval, nelze z toho dovozovat nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Naopak, jak již bylo konstatováno, související námitka, která rozporuje nedostatečnou identifikaci referenčních objektů a jejich výběr pouze z lokality Břevnov, není podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, neboť jde o otázky, na něž již zdejší soud poskytl definitivní odpověď. Městský soud se touto problematikou podrobně zabýval v bodech 104 až 121 nyní napadeného rozsudku, kde mimo citace rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2021 uvedl i vlastní úvahy ohledně otázek, na něž zdejší soud dosud neodpověděl. Obdobným způsobem byl městský soud vázán v otázkách urbanistického řešení stavby (těmi se zabýval zejména v bodech 80 až 90 napadeného rozsudku) či návaznosti na okolní zástavbu a na památkovou zónu (body 91 až 98 napadeného rozsudku).

61. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezpůsobilo ani to, že městský soud v některých otázkách odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Jak Nejvyšší správní soud upozornil již v rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS, „[j]e-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ To platí tím spíše v projednávané věci, kde byla předmětem přezkumu odborná úvaha správních orgánů. Z důvodu nerespektování této skutečnosti byl ostatně rozsudek městského soudu z roku 2020 rozsudkem Nejvyššího správního soudu z roku 2023 zrušen. Tím, že v nyní napadeném rozsudku městský soud především posuzoval, zda byl řádně zjištěn skutkový stav a zda byla odborná úvaha správních orgánů řádně provedena, tedy postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu z roku 2023, který jej k takovému postupu zavázal.

62. Ve vztahu k vázanosti svým vlastním právním názorem je ovšem zapotřebí závěry městského soudu výrazně korigovat. Je pravdou, že za nezměněného skutkového a právního stavu je městský soud závěry vyjádřenými ve svém předchozím rozsudku v téže věci vázán, nikoli však závěry vyjádřenými v rozsudku, který byl následně (ať již z jakéhokoli důvodu) zrušen. V projednávané věci městský soud rozhodoval znovu poté, co byl jeho předchozí rozsudek z roku 2024 Nejvyšším správním soudem zrušen pro vadu řízení, jež mohla mít vliv na jeho zákonnost, ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť městský soud rozhodl ve věci bez jednání, ačkoliv k tomu nebyly dány zákonné podmínky. Povinnost soudu nařídit ústní jednání a umožnit účastníkům řízení účast na něm (pakliže nenastane některá z výjimek předpokládaných zákonem) v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zajišťuje jeden ze základních principů soudního řízení, jímž je kontradiktornost. Jak uvádí odborná literatura, „[j]de o esenciální právo na slyšení argumentů každé strany soudního řízení, tedy o zajištění příležitosti ovlivnit svými argumenty úvahu soudu jak o celém předmětu řízení, tak ohledně hodnocení veškerých dílčích částí takového řízení.“ (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-8-6]. ASPI_ID KO2_1993CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).

63. Účastníci řízení tedy měli právo při ústním jednání se k věci vyjádřit a nejen navrhnout na podporu svých tvrzení nové důkazy, ale také svou argumentací přesvědčit soud o správnosti svých pozic [a nařídil-li již městský soud na žádost některých účastníků řízení, konkrétně stěžovatelů b) a c), toto jednání, měly právo se na něm k věci vyjádřit i osoby zúčastněné na řízení]. Právě z toho důvodu, že ať již na základě nových důkazů provedených při ústním jednání, ale také v důsledku argumentace zde uplatněné by mohlo dojít k odlišnému posouzení věci, byl ostatně rozsudek městského soudu z roku 2024 zrušen. Pokud by byl městský soud v takové situaci vázán závěry svého zrušeného rozsudku, celé toto procesní martyrium by úplně postrádalo smysl a Nejvyšší správní soud by se býval mohl věcí zabývat meritorně již ve svém rozsudku z roku 2024.

64. Městský soud tedy vycházel z chybné premisy, že je vázán závěry, k nimž dospěl ve svém zrušeném rozsudku z roku 2024. To však samo o sobě neznamená, že by měl být nyní napadený rozsudek opět zrušen. Městský soud totiž pouze neodkázal na svůj zrušený rozsudek z roku 2024, neomezil se na jeho citaci či parafrázi, ale jednotlivými námitkami se opětovně věcně zabýval, své závěry odůvodnil a vyjádřil se rovněž k nově provedenému důkazu (stanovisko NPÚ ze dne 25. 3. 2010) i k argumentaci přednesené v rámci ústního jednání a také v rámci písemného vyjádření stěžovatelů b) a c) doručeného městskému soudu před jednáním. Jeho závěry jsou tak nyní přezkoumatelné a právo účastníků řízení na ústní projednání věci nebylo porušeno i přes nadbytečné a nesprávné konstatování městského soudu o vázanosti jeho předchozím zrušeným rozsudkem.

65. Poslední konkrétní námitkou, v jejímž nedostatečném vypořádání stěžovatelé b) a c) spatřují nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, je otázka zásahu do pohody bydlení. Zde se stěžovatelé b) a c) naopak domáhají toho, aby byl městský soud vázán svým vlastním právním názorem formulovaným v rozsudku z roku 2020. I tento rozsudek byl ovšem zrušen Nejvyšším správním soudem mj. pro nepřezkoumatelnost jeho závěru právě v otázce zásahu záměru do pohody bydlení stěžovatelů b) a c), takže od odůvodnění tohoto rozsudku se městský soud v dané otázce odchýlit nejen mohl, ale, vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2023, dokonce musel – byť jistě nutně nemusel (ale mohl) dospět k opačnému závěru, tj. k závěru o nedůvodnosti dané námitky. Městský soud svou argumentaci k této otázce předestřel v bodech 126 až 136 nyní napadeného rozsudku, kde vysvětlil, proč zastínění pozemku v kontextu projednávané věci nevede k závěru, že by zhoršení pohody bydlení bylo nepřiměřené místním poměrům. Úvahy městského soudu jsou obsáhlé, vnitřně konzistentní a odpovídají na námitky formulované stěžovateli b) a c). Dílčí úvaha o tom, že již nyní jsou stěžovatelé b) a c) ve využívání zahrady omezeni v důsledku ochrany práv sousedů, představovala pouze podpůrný argument, k němuž nebylo zapotřebí provádět další dokazování. Další dokazování nebylo zapotřebí ani ke zjištění přesné míry zastínění, neboť neexistuje žádná závazná hodnota, jejíž dosažení by bylo zapotřebí ověřit. Zdejší soud proto dospěl k závěru, že i tato část napadeného rozsudku je přezkoumatelná.

66. Jelikož Nejvyšší správní soud nevyhodnotil jako důvodnou žádnou z námitek nepřezkoumatelnosti či vady řízení před městským soudem a neshledal ani žádnou nenamítanou vadu řízení před městským soudem, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, může se nyní zabývat přípustnými kasačními námitkami věcně. III.c) Spojení územního a stavebního řízení

67. Stěžovatelé b) a c) namítají, že nebyly splněny podmínky pro spojení územního a stavebního řízení.

68. Podle § 140 odst. 1 správní řádu „[s]právní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Spojit řízení lze i v průběhu řízení za předpokladu, že tím nevznikne nebezpečí újmy některému z účastníků.“.

69. Mezi stranami je nesporné, že správního orgán I. stupně byl jako stavební úřad příslušný k vedení územního i stavebního řízení. Obě tato řízení se týkala jednoho předmětu řízení (stavby bytového domu) a povaha věci tomu nebránila. Stěžovatelé b) a c) neuvedli, jak mohla být jejich práva či oprávněné zájmy dotčeny spojením těchto řízení nad rámec tvrzení, že „[s]pojením územního a stavebního řízení pak došlo k zásadnímu urychlení celého procesu umístění a povolení Stavby a případně i její výstavby, čímž byla dotčena práva jejich účastníků – majitelů sousedních nemovitostí“. Ve shodě se žalovaným považuje zdejší soud toto tvrzení stěžovatelů b) a c) za zcela absurdní. Jde stěžovatelům b) a c) o to, aby v daném správním i soudním řízení skutečně hájili svá práva, anebo spíše o to, aby toto řízení, a tím i umístění, povolení a realizaci dané stavby obstruovali? Navíc, jak ve svém vyjádření k jejich kasační stížnosti poukazuje žalovaný, nebyla rychlost těchto procesů, vzhledem k tomu, že žádost o vydání územního rozhodnutí podala osoba zúčastněná na řízení I) již v roce 2011 a žádost o stavební povolení v roce 2014, zrovna omračující. Ve spojeném řízení byla stěžovatelům b) a c) jakož i dalším účastníkům řízení zachována možnost řízení se účastnit, nahlížet do spisu, vyjádřit se k věci, navrhovat důkazy i podat odvolání. Následně podali mj. stěžovatelé b) a c) rovněž správní žalobu proti rozhodnutí o odvoláních, v nichž uvedli námitky jak proti umístění, tak proti povolení stavby. Nelze tudíž dovozovat, že by spojení řízení zasáhlo do práv účastníků řízení či že by jim tím vznikla jakákoli újma. Podmínky pro spojení řízení dle § 140 odst. 1 správního řádu tedy byly splněny.

70. Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s městským soudem, že § 78 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, ve znění účinném do 31. 12. 2017, podle něhož „[s]tavební úřad může vést společné územní a stavební řízení podle § 94a, jsou-li podmínky v území jednoznačné, zejména je-li pro území vydán územní plán nebo regulační plán“, na posuzované správní řízení přímo nedopadalo, neboť v této věci nebyla podána žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení se společnou dokumentací ve smyslu § 94a stavebního zákona z roku 2006, ve znění účinném do 31. 12. 2017. Lze však navíc souhlasit i s tím, že i podmínky § 78 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006, ve znění účinném do 31. 12. 2017, pokud by mohl být na nynější situaci aplikován, by byly v posuzované věci splněny.

71. Z citovaného ustanovení vyplývalo, že již samotná existence územního či regulačního plánu zajišťovala dostatečnou jednoznačnost podmínek v území, aby mohlo být vedeno společné územní a stavební řízení. Požadavek „jednoznačnosti“ nesměřoval k úplné absenci jakýchkoli výhrad k umisťovanému záměru, ale pouze k existenci územně plánovací dokumentace pro dané území anebo obdobného vymezení podmínek jeho využití, vůči nimž by bylo možné záměr posoudit. I tato podmínka byla v projednávané věci jednoznačně splněna. Námitka, dle níž neměla být původně samostatná územní a stavební řízení spojena, tedy není důvodná. III.d) Rozšíření žádostí o další pozemky

72. Stěžovatel a) je přesvědčen, že rozhodnutí správních orgánů jsou nezákonná, neboť překračují rozsah původních žádostí osoby zúčastněné na řízení I), jimiž byla zahájena územní a stavební řízení. K rozšíření žádostí podle něj mohlo dojít pouze formálně správným postupem podle § 41 odst. 8 správního řádu.

73. Se stěžovatelem a) lze souhlasit v tom, že na rozdíl od zúžení či zpětvzetí žádosti, jíž se zahajuje správní řízení (§ 45 odst. 4 správního řádu), rozšíření takové žádosti není obecně přípustné. Správní orgán je však může na požádání žadatele povolit postupem podle § 41 odst. 8 správního řádu. Takový postup je však nutné dodržet pouze tehdy, pokud jde o skutečnou změnu či rozšíření předmětu žádosti, nikoli drobnou dílčí opravu, která nemá na skutečný předmět řízení vliv. Jak upozornil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2021, č. j. 6 As 206/2021-47, „[d]ílčí zásahy do (…) dokumentace v územním řízení tak, aby vyhověla požadavkům stavebního zákona, dotčených orgánů či účastníků řízení dotčených stavebním záměrem, lze akceptovat ve světle základních zásad činnosti správních orgánů, zejména zásady procesní vstřícnosti podle § 4 odst. 1 in fine správního řádu, samozřejmě pokud (při mnohosti účastníků správního řízení s rozdílnými zájmy) taková vstřícnost vůči jednomu z nich nejde na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení. V této souvislosti lze poznamenat, že i kdyby byla na místě aplikace § 41 odst. 8 správního řádu, nevydání usnesení o povolení změny obsahu podání nemá samo o sobě za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé (viz … rozsudek č. j. 10 As 199/2015-67).“

74. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že některé z pozemků, které stěžovatel a) zmiňuje, již byly součástí původní žádosti. Změna se tedy dotkla pouze pozemků parc. č. XF a parc. č. XH. Podle žalovaného šlo o pozemky dotčené posunutím trafostanice. Stěžovatel a) tyto informace nerozporuje, stejně jako vysvětlení, že potřeba posunutí trafostanice byla vyvolána zrušením původního rozhodnutí o umístění stavby z důvodu nezákonnosti výjimky z minimálního odstupu od vozovky pozemní komunikace. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného i městského soudu, že v kontextu celé stavby šlo pouze o drobnou úpravu dokumentace. Vzhledem ke vzdálenosti místa, v němž došlo ke změně, od nemovitostí stěžovatele a) zároveň není zřejmé, jak tato změna mohla zasáhnout do jeho práv [stěžovatel a) ani nic takového neuvádí]. Námitka nezákonného rozšíření předmětu řízení tedy není důvodná. III.e) Úplnost dokumentace

75. Stěžovatel a) namítá, že v předložené dokumentaci k územnímu rozhodnutí chyběly výkresy zobrazující celkové urbanistické a architektonické začlenění stavby do území. K tomu odkazuje na bod D. písm. g) přílohy č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., ve znění účinném do 28. 3. 2013 (následně náležitosti dokumentace k územnímu rozhodnutí upravovala příloha 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb), podle něhož výkresová dokumentace měla obsahovat „pohledy dokumentující začlenění stavby do krajiny“. Panoramatický pohled, na který odkazují žalovaný a městský soud, podle jeho názoru nepostačuje, neboť neumožňuje zjistit, jak bude stavba působit při pohledech z nejbližších ulic a okolních domů a pozemků.

76. Podle žalovaného i městského soudu naopak výkres D.2.11 Panoramatický pohled (zákres do fotografie), který je součástí dokumentace k územnímu rozhodnutí a který představuje pohled ze severní strany (ulice B.) přes střechy budov k vysílači Strahov, uváděný požadavek naplnil. Je pravdou, že jde o pohled z větší vzdálenosti. Z mapových podkladů je však zřejmé, že z řady míst přímo v okolních ulicích (Š., L., S. či D.) vzhledem k již existující zástavbě a členitosti terénu stavba bude jen stěží viditelná. Je proto logická volba panoramatického pohledu z větší vzdálenosti, kde lze spatřit alespoň nejvyšší podlaží stavby a střechu v porovnání s aktuální zástavbou. Navíc bližší zobrazení nabízejí jiné výkresy dokumentace k územnímu rozhodnutí (např. D.2.8 Pohled severní či D.2.9 Pohled jižní, které zobrazují též napojení stavby na stávající dům č. p. X, a dále pak D.2.10 Pohled západní) a také jsou proporce stavby ve vztahu k okolní zástavbě dobře patrné z charakteristických řezů zobrazených na výkresech D.3.1 a D.3.

2. Nelze spravedlivě požadovat po žadateli o vydání územního rozhodnutí, aby pro každého ze sousedů vyhotovoval pohled přímo z jeho zahrady. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že předložená dokumentace dostatečně zobrazovala začlenění stavby do krajiny, resp. do území a jeho stávající zástavby. Ani tato kasační námitka tedy není důvodná. III.f) Použití vyhlášky OTPP

77. Stěžovatelé b) a c) jsou toho názoru, že dokumentace neměla být posuzována podle vyhlášky OTPP. Přepracovaný projekt totiž byl předložen stavebnímu úřadu až dne 29. 9. 2016, tedy za účinnosti pražských stavebních předpisů z roku 2016. Městský soud vysvětlil, že původní dokumentace byla zpracována v letech 2010 až 2011 a v roce 2016 pouze přepracována v důsledku rozhodnutí správních soudů. Odkázal na přechodné ustanovení § 85 odst. 1 pražských stavebních předpisů z roku 2016, podle něhož „[d]okumentace a projektová dokumentace, která byla zpracována do 30. září 2014 podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a předložena stavebnímu úřadu ve lhůtě do 30. září 2016, se posuzuje podle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů“. Na to stěžovatelé b) a c) reagovali námitkou, že podle nich se v roce 2016 nejednalo o změnu, ale o nový a samostatný záměr.

78. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje již na posouzení otázky změny předmětu řízení, resp. rozšíření žádostí o pozemky neuvedené v původní žádosti. Sami stěžovatelé b) a c) argumentují, že změnu dokumentace k územnímu rozhodnutí i projektové dokumentace vyvolaly rozsudky městského soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 5 A 216/2012-131, a Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 4 As 111/2015-67, a že změna spočívala v posunutí trafostanice. Jak již zdejší soud upozornil výše, taková dílčí úprava v celém kontextu projektu nepředstavuje natolik zásadní změnu, aby mohla být kvalifikována jako změna předmětu řízení či dokonce vyžadovala zpracování úplně nové dokumentace k územnímu rozhodnutí i projektové dokumentace. Jak již vysvětlil městský soud, pokud byly původní dokumentace k územnímu rozhodnutí i projektová dokumentace zpracovány do 30. 9. 2014 a pokud byly v upravené podobě znovu předloženy stavebnímu úřadu dne 29. 9. 2016, byly dodrženy lhůty stanovené v citovaném přechodném ustanovení pražských stavebních předpisů z roku 2016. Městský soud zároveň upozornil, že i kdyby obě dokumentace byly v lednu 2016 nově zpracovány, nikoli pouze upraveny, neznamenalo by to, že by měly být posuzovány podle pražských stavebních předpisů z roku 2016 (srov. přechodné ustanovení § 85 odst. 3 pražských stavebních předpisů z roku 2016). Na to však stěžovatelé b) a c) nikterak nereagovali. Nevyjádřili se ani k tomu, jaký účel by podle nich mělo mít přepracování dokumentace k územnímu rozhodnutí i projektové dokumentace podle pražských stavebních předpisů z roku 2016. Nejvyšší správní soud tedy vyhodnotil posouzení této otázky městským soudem jako správné a námitce stěžovatelů b) a c) nepřisvědčil. III.g) Opomenutí grafické přílohy prvostupňového rozhodnutí

79. Podle § 9 odst. 5 věty první vyhlášky č. 503/2006 Sb., ve znění účinném v době vydání prvostupňového rozhodnutí, „[g]rafická příloha rozhodnutí o umístění stavby, ověřená stavebním úřadem, obsahuje celkovou situaci v měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb, a popřípadě vybranou část dokumentace podle přílohy č. 1 k vyhlášce o dokumentaci staveb“.

80. Stěžovatel a) i stěžovatelé b) a c) opakují, že rozhodnutí žalovaného podle nich mělo být zrušeno, protože prvostupňové rozhodnutí neobsahovalo povinnou přílohu. Již žalovaný přitom v rozhodnutí o odvolání vysvětlil, že účastníkům řízení muselo být zřejmé, o jaký záměr se jedná a kde má být umístěn. Městský soud následně upozornil, že stěžovatelé neuvedli, jak přesně tato vada zasáhla do jejich práv a jaké námitky jim to znemožnilo uplatnit. Na toto odůvodnění městského soudu stěžovatelé odpovídajícím způsobem nereagovali. Pouze stěžovatel a) podotýká, že situace se průběžně měnila, a stěžovatelé b) a c) konstatují, že šlo o rozsáhlý bytový dům s komplikovaným vjezdem do podzemních garáží a že grafická příloha by jim zajistila právní jistotu. Svá obecná tvrzení však stěžovatelé nedoplnili specifikací konkrétních námitek, které jim absence grafické přílohy znemožnila uplatnit, zvláště za situace, kdy stěžovatelé měli přístup ke stavebním úřadem ověřeným dokumentacím (dokumentaci k územnímu rozhodnutí a projektové dokumentaci), přičemž veškeré informace, které by stěžovatelům poskytla grafická příloha rozhodnutí stavebního úřadu, obsahují mj. výkresy D.1.2 Situace - zákres do katastrální mapy a D.1.3.1 Celková situace, které jsou součástí dokumentace k územnímu rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že uvedená vada prvostupňového rozhodnutí neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. III.h) Soulad stavby se stávající zástavbou a požadavky územního plánu

81. Nejvyšší správní soud úvodem k této skupině námitek stěžovatele a) i stěžovatelů b) a c) poznamenává, že ač formálně jde o dva různé okruhy [srov. § 90 písm. a) a b) stavebního zákona z roku 2006, ve znění účinném do 31. 12. 2017, a rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 2. 2025, č. j. 6 As 55/2024-44], v projednávané věci spolu velmi úzce souvisí, neboť jejich posuzování vychází z týchž skutkových okolností. Nesoulad s územním plánem totiž stěžovatelé vyvozují z týchž důvodů jako nesoulad s urbanistickým a architektonickým charakterem prostředí. Jak bylo v této věci již opakovaně rekapitulováno, ve stabilizovaném území předchozí územní plán připouštěl pouze zachování, dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury – případný nesoulad s charakterem území by tudíž představoval i nesoulad s územním plánem. O prolínání jednotlivých námitek svědčí i text obou kasačních stížností, které ve velké míře opakují tatáž tvrzení, pouze s mírně odlišnou právní argumentací. Ta je navíc z velké části, jak již bylo konstatováno, nepřípustná, neboť směřuje proti závěrům, k nimž zdejší soud dospěl již v rozsudku z roku 2023, a městský soud jimi byl vázán. Přípustné námitky se vztahují k otázkám, jak má být vymezen referenční urbanistický kontext stavby a zda do něj záměr svou výškou, objemem a podlažností zapadá.

82. K problematice vymezení relevantní okolní zástavby a výběru referenčních staveb Nejvyšší správní soud v prvé řadě připomíná, že již ve svém rozsudku z roku 2023 se ztotožnil s názorem žalovaného, že při zjišťování výškové hladiny okolních staveb je zapotřebí vycházet z vymezení lokality dle relevantních ÚAP a vybírat referenční stavby právě z této lokality. Nelze tedy přisvědčit argumentu, že měly být vybrány i stavby nacházející se v ulicích S. a D. Žalovaný zástavbu v ulicích S. a D. neignoroval, nicméně postupoval v prvé řadě podle tehdy platné územně plánovací dokumentace. Dle oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 přílohy č. 1 územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy (regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy; dále jen „regulativy ÚP“) „[v]e stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy (dále ÚAP).“ (důraz doplněn). Dle oddílu 15 bodu 59 regulativů ÚP se přitom „výškovou hladinou“ rozuměla „převládající výška v charakteristickém vzorku zástavby v dané lokalitě vyjádřená pomocí relativních výšek zástavby v těchto hladinách s maximální regulovanou výškou: a) hladina I: 0 m – 6 m, b) hladina II: 0 m – 9 m, c) hladina III: 0 m – 12 m, d) hladina IV: 9 m – 16 m, e) hladina V: 12 m – 21 m, f) hladina VI: 16 m – 26 m, g) hladina VII: 21 m – 40 m, h) hladina VIII: nad 40 m. Maximální regulovaná výška je pro jednotlivé hladiny stanovena v celé vymezené ploše pomocí relativních výšek zástavby nebo podlažnosti, uvedených v ÚAP hl. m. Prahy.“(důraz doplněn).

83. Nejvyšší správní soud dodává, že ani vymezení jednotlivých lokalit v tehdejších ÚAP nepůsobilo svévolně. Ulice S. a D. skutečně tvoří na první pohled jiný druh zástavby, než jaký převažuje v ulicích Š., L. či Z. (a ve zbytku lokality Břevnov). Již z mapových podkladů přitom vyplývá, že ulice D. a S. jsou výše ve svahu, část vnitrobloku blíže k ulici S. navíc odděluje opěrná zeď. Nedochází ani k postupné změně charakteru zástavby, jak se snaží dovozovat stěžovatelé. S drobnou zástavbou vesnického charakteru přímo sousedí bytové domy, které jsou součástí blokové zástavby lokality Břevnov (jak na křižovatce ulic D. a Š., tak ve východní části ulice S.). Místo, kde se nyní posuzované prodloužení ulice Z. bude napojovat na stávající uliční síť, je navíc (po ulici) relativně daleko jak od ulice D., tak od části ulice S., v níž převažuje vesnická zástavba. I z toho lze usoudit, že urbanistický kontext ulic Z., L. a Š. by měl mít při posuzování souladu stavby prioritu před urbanistickým kontextem části ulice S. a D.

84. V rozsudku z roku 2023 Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že postačuje určit referenční stavby vymezením ulic, na nichž se nacházejí. K tomu lze připomenout, že výběr referenčních staveb je otázkou odbornou, k jejímuž posouzení byl povolán právě žalovaný. Městský soud měl pouze posoudit, zda úvahy žalovaného byly přezkoumatelné, a nikoli svévolné, i při nedostatku odborné erudice byl povolán hodnotit jejich jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. Tuto úvahu městský soud předestřel zejména v bodě 110 napadeného rozsudku, kde konstatoval, že žalovaný dostatečně vysvětlil, proč při zjišťování výškové hladiny nevzal v úvahu stavby z jiných lokalit dle ÚAP (viz výše) a které stavby (určením ulic) do posouzení zahrnul. Pokud ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl konkrétní výčet 37 staveb (z nichž 19 mělo výšku 12,1 až 16 m), přestože v rozhodnutí patrně pracoval s 38 stavbami (z nichž 19 mělo výšku 12,1 až 16 m), nepředstavuje to natolik zásadní nepřesnost, aby musela vést ke zrušení jeho rozhodnutí. Jak již zdejší soud upozornil ve svém rozsudku z roku 2023, výšková hladina sama o sobě nepředstavovala samostatný limit pro výstavbu, ale pouze jedno z hledisek pro posouzení toho, zda stavba představuje přípustné řešení.

85. Vzhledem k výše uvedenému se nelze ztotožnit ani s námitkou, že žalovaný a městský soud přihlédli pouze k návaznosti stavby na dům č. p. X. Naopak, jak výškovou hladinu, tak celkové architektonické řešení, rozměry a objem stavby, počet bytových jednotek i návaznost na uliční čáru žalovaný posuzoval v širším kontextu tvořeném zejména referenčními budovami v lokalitě Břevnov (ulice Š., L. a Z.). Skutečnost, že relevantní „okolí“ stavby žalovaný na základě své odborné úvahy a v návaznosti na tehdy platnou a závaznou územně plánovací dokumentaci, odkazující mj. v otázce vymezení tzv. lokalit na tehdejší ÚAP, určil jinak, než by si představovali stěžovatelé, není v rozporu s právními předpisy (a tím méně s tehdejším územním plánem) ani závěry judikatury.

86. Nejvyšší správní soud dále připomíná, že se již věcně zabýval i konkrétními rozměry stavby. V bodě 44 rozsudku z roku 2023 upozornil, že při posuzování délky stavby je zapotřebí přihlédnout k jejímu architektonickému členění na 3 sekce a že její šířka není v dané lokalitě výjimečná. Výškou se zabýval v bodě 45 rozsudku z roku 2023, kde zdůraznil, že stavba svou výškou navazuje na sousední dům č. p. X. Již z návaznosti stavby na stávající dům č. p. X a z panoramatického pohledu vyplývá, že nepůjde o žádnou dominantu, jakou tvoří např. strahovský vysílač. Půjde o stavbu bytového domu, jejíž horní podlaží a střecha budou při některých pohledech mírně převyšovat stavby jiné. To je však způsobeno zejména svažováním terénu, nikoli výškou samotné této stavby. Jak vyplývá již z hodnocení zdejšího soudu v rozsudku z roku 2023, nejde o stavbu výškovou ani převýšenou. Zdejší soud dále doplňuje, že žalovaný ani městský soud netvrdili, že by snad na dům č. p. X mohla navazovat jakákoli stavba, jak dovozuje stěžovatel a). Naopak, městský soud v souladu s právním názorem zdejšího soudu posuzoval skutečnou návaznost nově povolované stavby na existující stavbu a vycházel z jejích konkrétních parametrů, nikoli pouze z existence štítové zdi domu č. p. X.

87. Stěžovatelé b) a c) jsou přesvědčeni, že „ustoupení“ sekce A stavby od uliční čáry ulice Z. se vymyká zbytku lokality, kde je uliční čára plně dodržována. Tak tomu však není. Již z tvaru domu č. p. X je zřejmé, že uliční čáru ulice Z. na celé své jižní straně nedodržuje. Další námitky vůči umístění stavby ve vztahu k ulici Z. stěžovatelé b) a c) neuvádějí ani netvrdí, jaký konkrétní regulativ územního plánu či závazný právní předpis ve vztahu k uliční čáře umístění stavby porušuje. Zdejší soud proto shrnuje, že i v této otázce se ztotožňuje s posouzením městského soudu, který dospěl k závěru, že umístění větší části stavby na uliční čáru dodržuje charakter blokové zástavby ulice Z. „Ustoupení“ sekce A stavby plynule navazuje na západní část domu č. p. X, která od uliční čáry ustupuje taktéž (bod 94 nyní napadeného rozsudku městského soudu).

88. Co se týká počtu podlaží, velikosti a rozměrů bytů, tyto vlastnosti stavby nejsou pro posouzení souladu s charakterem území a stávající urbanistickou strukturou podstatné. Jak zdejší soud upozornil např. v rozsudku ze dne 20. 2. 2025, č. j. 6 As 55/2024-44, „[s]oulad záměru s charakterem území a se stávající urbanistickou strukturou určuje vnější aspekt umisťované stavby, tj. především její plošné a prostorové uspořádání, včetně velikosti, hmoty, výšky či urbanistického rázu. Tyto okolnosti určí, zdali je záměr v souladu s funkčním využitím území a zda nenarušuje stávající urbanistickou strukturu. Pro dodržení podmínek stanovených v § 90 písm. b) stavebního zákona naopak není zásadní vnitřní uspořádání stavby, neboť aspekty spjaté s vnitřním členěním stavby nemohou zapříčinit, že stavba svým vzhledem naruší dosavadní charakter území. Skutečnost, že umisťovaná stavba zahrnuje větší množství bytových jednotek, může být významná pro posouzení dalších kritérií, která musí být splněna pro umístění stavby, nikoli však pro hodnocení souladu záměru s § 90 písm. a) a b) stavebního zákona. Z hlediska dodržení citovaných ustanovení stavebního zákona je klíčové, že posuzovaná stavba odpovídá vydané územně plánovací dokumentaci a je svým tvarem, rozměry a hmotou kompatibilní s řadovou zástavbou v okolí, takže je přizpůsobená místním podmínkám a je úměrná okolní zástavbě.“ Lze též poznamenat, že stěžovatelé neuvedli, jak by počet bytů ve stavbě či jejich velikost mohly zasáhnout do jejich práv.

89. Stěžovatelé b) a c) uvádějí, že pro dané území územní plán stanovil maximální míru využití území. Tak tomu ale, jak vyplývá již z výše uvedené citace regulativů ÚP, nebylo. Jak konstatoval mj. zdejší soud již ve svém rozsudku z roku 2023, dané území, které bylo dle územního plánu stabilizovaným zastavěným územím – plochou OB (čistě obytným územím), nemělo uveden kód míry využití území (limitem rozvoje zde dle citovaných regulativů ÚP bylo to, že jedinou přípustnou výstavbou bylo zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti – k dodržení této podmínky se již Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozsudku z roku 2023). Pro toto území skutečně předchozí územní plán nestanovil ani nejvyšší přípustný či nejvyšší podmíněně přípustný koeficient podlažních ploch, ani koeficient zeleně. Již samotná úvodní premisa námitky stěžovatelů b) a c) se tudíž nezakládá na pravdě. Nad rámec posouzení vnějších parametrů stavby tudíž nebylo zapotřebí zabývat se konkrétní hodnotou podlažnosti či koeficientu podlažních ploch. Žalovaný takové srovnání provedl nad rámec nutného odůvodnění. Přitom stěžovatelé b) a c) nenamítají, že by použité hodnoty či výpočty byly chybné. Rozporují zejména výběr poloviny těchto staveb z ulice Z. Jak zdejší soud již opakovaně připomněl, výběr referenčních staveb představuje odbornou otázku, k jejímuž zodpovězení jsou primárně povolány správní orgány. Závěr žalovaného, že stavby v ulici Z. jsou součástí relevantního urbanistického kontextu, zdejší soud nepovažuje za excesivní. Zároveň lze poznamenat, že argumentace žalovaného ve vztahu k podlažnosti nebyla založena na tvrzení, že by všechny stavby v okolí měly vysoký koeficient podlažnosti. Žalovaný pouze poukazoval na konkrétní stavby, které měly koeficient podlažnosti vyšší než nyní posuzovaná stavba. Tím byla dostatečně vyvrácena námitka stěžovatelů b) a c), dle níž není možné takovou stavbu v oblasti umístit, neboť výrazně překračuje koeficient podlažnosti staveb již stojících.

90. Ve vztahu k památkové zóně Praha-Tejnka Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že podle § 6 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném v době jejího vzniku, „[ú]zemí sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání s krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany“. Území v dané části Prahy bylo prohlášeno za památkovou zónu Praha-Tejnka spolu s jinými územími vyhláškou č. 108/2003 Sb., o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a určování podmínek pro jejich ochranu. Z této vyhlášky vyplývá, že k zajištění památkové ochrany zóny a jejího historického prostředí mohou orgány státní památkové péče při svém rozhodování stanovit určité podmínky. Právě tak postupovaly orgány státní památkové péče i v projednávané věci. Magistrát hlavního města Prahy, odbor památkové péče, na základě stanoviska NPÚ ze dne 24. 8. 2016 stanovil některé podmínky, které vedly k úpravám projektu. Následně vydal kladné závazné stanovisko (ze dne 14. 12. 2016, č. j. MHMP 2060960/2016) podmíněné požadavky na fasády, výplně otvorů, střešní krytinu a povrchovou úpravu opěrné zdi. Ministerstvo kultury závazné stanovisko prvostupňového dotčeného orgánu potvrdilo závazným stanoviskem ze dne 8. 3. 2018, č. j. MK 11362/2018 OPP. Právě tato stanoviska orgánů státní památkové péče byla pro žalovaného závazná při posuzování souladu stavby s požadavky zvláštních právních předpisů podle § 90 písm. e) stavebního zákona z roku 2006, ve znění účinném do 31. 12. 2017.

91. Stěžovatelé b) a c) u jednání před městským soudem předložili k důkazu stanovisko NPÚ ze dne 25. 3. 2010, z něhož vyplývá, že NPÚ nesouhlasil s provedením tehdejšího záměru „bytového komplexu Závěrka“, který spočíval v umístění dřívější verze dané stavby a zároveň rekonstrukce dvou domů na ulici Š. Městský soud upozornil, že vyjádření NPÚ bylo pouze jedním z podkladů pro tehdejší rozhodování Ministerstva kultury (závazné stanovisko ze dne 28. 6. 2010), NPÚ navíc toto stanovisko změnil dalším stanoviskem ze dne 17. 5. 2010. Městský soud uzavřel, že rozhodoval za nezměněného skutkového stavu. Dále připomněl, že pro aktuálně přezkoumávané rozhodnutí žalovaného byla relevantní závazná stanoviska pozdější.

92. Stěžovatelé b) a c) namítají, že stanoviskem NPÚ ze dne 25. 3. 2010 se snažili prokázat urbanistickou hodnotu památkové zóny Praha-Tejnka a důvody její ochrany. Zdůrazňují, že NPÚ považoval záměr za vyloučený, a jsou toho názoru, že městský soud se s jejich námitkami nevypořádal. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že městský soud se jejich argumentací zabýval právě odkazem na pozdější stanoviska orgánů státní památkové péče. I zde městský soud musel respektovat odborný charakter jejich úvah. Pokud tedy odkázal na stanoviska příslušných dotčených orgánů, která shledal přezkoumatelnými, postačovalo to k vypořádání daného žalobního bodu.

93. Podle stěžovatelů b) a c) není zřejmé, na základě čeho městský soud dospěl k závěru, že stanovisko NPÚ ze dne 17. 5. 2010 překonalo stanovisko NPÚ ze dne 25. 3. 2010, když žádné z těchto stanovisek nebylo ve spise. Konstatují, že pozdější stanovisko NPÚ potvrdilo stanovisko původní (předložené při jednání před městským soudem) a přikládají je ke kasační stížnosti. K tomu Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ve spise sice není žádné ze stanovisek NPÚ, ale je v něm obsaženo závazné stanovisko Ministerstva kultury ze dne 28. 6. 2010, č. j. MK 10132/2010 OOP, kde se doslova uvádí: „Ve svém vyjádření čj. NPÚ-302/3636/2010 ze dne 17. května 2010 uvedl, že do budoucnost (sic!) není vyloučená zástavba předmětných pozemků.“ Zdejší soud poznamenává, že pro projednávanou věc není rozhodné, zda ve stanovisku ze dne 17. 5. 2010 NPÚ skutečně své závěry zmírnil (jak uvádí Ministerstvo kultury a převzal od něj městský soud), či nikoli. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný byl vázán závaznými stanovisky vydanými několik let poté ve vztahu k přepracované dokumentaci. Tato závazná stanoviska se dostatečně podrobně zabývala vhodností umístění stavby do památkové zóny Praha-Tejnka a odůvodněním stanovených podmínek.

94. Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil ani s námitkami nesouladu stavby s územním plánem či architektonickým a urbanistickým charakterem prostředí. III.i) Zásah do pohody bydlení stěžovatelů b) a c)

95. K otázce zastínění zahrady stěžovatelů b) a c) Nejvyšší správní soud v prvé řadě upozorňuje na nesmyslnost tvrzení osoby zúčastněné na řízení I), která ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelů b) a c) uvádí, že pozemek stěžovatelů b) a c) „nebude v souladu s normou osluněn jeden den v roce – 1. března“ (důraz ponechán). Neuvádí však, jakým způsobem by měla její stavba takového unikátního kousku dosáhnout, když ve dnech mezi zimním slunovratem a tímto datem (a zároveň i v odpovídající době před zimním slunovratem) v dané zeměpisné šířce sluneční kotouč zřejmě nevystoupí výše než 1. března. Tuto základní přírodní zákonitost ostatně částečně potvrzuje i sama osoba zúčastněná na řízení I), když v další části svého podání uvádí, že oslunění pozemku stěžovatelů b) a c) bude dostatečné v období 21. 3. až 24. 9., resp. 22. 3. až 20.

9. Zdejší soud upozorňuje, že onen opakovaně skloňovaný „1. březen“, používaný normou ČSN 73 4301, představuje pouhé zjednodušení posouzení [aby nebylo zapotřebí vypočítávat míru oslunění pro každý den v roce, norma stanoví určitý den, na základě něhož lze učinit přibližný závěr o (ne)dostatečnosti oslunění]. Stěžovatelé b) a c) tedy nenamítají, že by jejich zahrada nebyla osluněna právě jeden den v roce, ale pouze odkazují na heuristiku používanou technickou normou.

96. Ač se osoba zúčastněná na řízení I) snaží dovozovat opak, ve správním řízení a zejména v řízení před městským soudem bylo prokázáno, že dojde k výraznému poklesu oslunění zahrady stěžovatelů b) a c). To ostatně vyplývá již ze samotného umístění záměru, jeho výšky a orientace. Zkrátka, když někde nebyla žádná stavba (pouze svah) a následně tam bude stavba umístěna, na sever od tohoto místa neodvratně dojde k poklesu oslunění. Jak však správně poznamenal městský soud, samotné nedodržení normy ČSN 73 4301 nepředstavuje důvod, proč by stavba neměla být povolena. V městské zástavbě je totiž běžné, že si několikapatrové stavby vzájemně stíní. Jak Nejvyšší správní soud upozornil např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2025, č. j. 10 As 184/2024-82, „[v] případě nemovitostí umístěných uvnitř městské zástavby je vyšší míra zastínění okolních pozemků zcela běžná (na rozdíl např. od zástavby venkovských sídel). Proto si stěží lze představit jiný přezkum ‚přiměřenosti‘ než takový, který vychází z veřejnoprávních norem a regulativů.“ Pokud tedy v projednávané věci umístění stavby nebylo v rozporu s právními předpisy ani tehdejším územním plánem (jak bylo podrobně popsáno výše), nelze dovozovat nezákonnost rozhodnutí žalovaného pouze z důvodu zastínění zahrady stěžovatelů b) a c), které se nejeví nepřiměřeným ve vztahu k místním poměrům daného území.

97. K otázce narušení soukromí stěžovatelů b) a c) lze poznamenat, že ani tato složka pohody bydlení nemá absolutní charakter, což platí zejména v městské zástavbě. Jak upozornil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 As 166/2018-67, „[v] řadové zástavbě domů v centru města není možné ve venkovních prostorách očekávat zachování absolutního soukromí či neomezení dosavadních výhledů. Stěžovatelé s tím v čase museli počítat, nelze přisvědčit jejich námitkám, že výhled z okna nově situovaného do dřívější dvorní části má zůstat zachován, resp. že jeho omezení, byť i ve větší míře, je neodůvodněným omezením jejich práv.“ Obdobně již v rozsudku ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010-145, zdejší soud zdůraznil, že „[s]těžovatelé si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí. Skutečnost, že na sousedním pozemku doposud nestála stavba, jejíž povaha umožní, aby někteří její uživatelé viděli na pozemek stěžovatelů či do oken jejich domu, nezakládá stěžovatelům právo na to, aby tento stav přetrval i do budoucna. Stěžovatelé vůči sousednímu pozemku ‚nevydrželi‘ žádné právo na to, aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení standardně vyžadují obecné poměry v území, jež jsou vyjádřeny v územním plánu.“. Ani v případě stěžovatelů b) a c), jejichž nemovitosti se nacházejí v blokové zástavbě v P. X a kteří nenamítají, že by umístění posuzované stavby ve vztahu konkrétně k její vzdálenosti od jejich nemovitostí odporovalo relevantním závazným právním předpisům či tehdy platnému územnímu plánu, nepředstavuje toto umístění zásah, který by se vymykal poměrům v daném území.

98. Nejvyšší správní soud se tedy plně ztotožňuje s městským soudem, že v kontextu dané lokality nepředstavuje zastínění zahrady ani omezení soukromí stěžovatelů b) a c) nepřiměřený zásah do pohody bydlení, který by znemožňoval umístění či povolení posuzované stavby. Ani tato námitka tedy není důvodná. III.j) Opožděně uplatněný žalobní bod

99. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů b) a c), dle níž se měl městský soud zabývat z úřední povinnosti otázkou, zda v době vydání rozhodnutí bylo stále platné stanovisko vodoprávního úřadu.

100. Jak vyplývá z § 75 odst. 2 ve spojení s § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s., soud přezkoumává napadené rozhodnutí správního orgánu (a případně i závazné podklady k takovému rozhodnutí) pouze v mezích včas a řádně uplatněných žalobních bodů. Výjimkou z tohoto pravidla je povinnost soudu přihlédnout z úřední povinnosti k nicotnosti správního rozhodnutí (§ 76 odst. 2 s. ř. s.) či vadám správního řízení ve smyslu § 76 odst. 1 s. ř. s., pokud brání přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS). Soudy rovněž přihlížejí i bez námitky k absolutní neplatnosti právních jednání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 1998, sp. zn. II. ÚS 91/98), prekluzi práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 816/07) či zániku odpovědnosti za přestupek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004-39, publ. pod č. 845/2006 Sb. NSS).

101. Stěžovatelé b) a c) nevysvětlili, z čeho dovozují, že by městský soud měl zrovna k údajnému překročení doby platnosti stanoviska vodoprávního úřadu přihlížet z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud proto k jejich obecnému tvrzení pouze obecně poznamenává, že údajné překročení doby platnosti jednoho ze stanovisek dotčeného orgánu ve správním řízení není ani vzdáleně srovnatelné s případy, kdy je soud povinen přihlížet k určité vadě rozhodnutí správního orgánu či jemu předcházejícího řízení z úřední povinnosti. K pozbytí platnosti závazného stanoviska by soud v souladu s dispoziční zásadou přihlížel pouze tehdy, pokud by byla včas uplatněna jako žalobní bod. Městský soud v projednávané věci tedy postupoval správně, když tento opožděně uplatněný žalobní bod nepřipustil.

IV. Závěr a náklady řízení

102. Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnosti důvodnými, a proto je v souladu s § 110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítl.

103. O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech mezi jeho účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči neúspěšným stěžovatelům právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasačních stížnostech žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

104. Podle § 60 odst. 5 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. Podle přechodného ustanovení čl. XI odst. 3 zákona č. 314/2025 Sb., jímž bylo toto pravidlo do soudního řádu správního s účinností od 1. 1. 2026 vloženo, se však kasační stížnosti podané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají podle soudního řádu správního řádu správního ve znění účinném do 31. 12. 2025, což se týká i řízení o kasačních stížnostech nyní posuzovaných, které byly podány dne 14. 4. 2025 a dne 23. 4. 2025.

105. Podle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025, měly osoby zúčastněné na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil. Vzhledem k tomu, že zdejší soud v dané věci osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti neuložil, rozhodl tak, že tyto osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 11. září 2026 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu