5 As 81/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: MUDr. I. T., zast. Mgr. Ivem Kremerem, advokátem se sídlem Dr. Šmerala 1007/9, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, za účasti: I) L. S., II) M. C., oba zast. Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem Jablunkovská 44, Český Těšín, III) P. M., IV) A. K., V) M. T., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2026, č. j. 25 A 26/2024-199, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Vymezení věci

1. Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým tento soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2024, č. j. MSK 133511/2023.

2. Žalovaný na základě odvolání žalobce rozhodl tak, že rozhodnutí Městského úřadu Orlová, odboru výstavby a životního prostředí (dále jen „stavební úřad“), ze dne 22. 6. 2023, č. j. MUOR 82818/2023, v části rozhodné pro nynější posouzení věci potvrdil. Stavební úřad na žádost M. C. a L. S. [osoby zúčastněné na řízení ad I) a II), dále též „stavebníci“] uvedeným rozhodnutím ve společném řízení v souladu s § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územní plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, schválil stavební záměr označený jako: „Účelová komunikace veřejně přístupná na pozemku parc. č. X v k. ú. P. O. s obratištěm“, a to konkrétně na pozemcích parc. č.: XA a XB v k. ú. P. O. (dále jen „záměr“). Posuzovaný záměr měl být připojen na stávající pozemní komunikaci na ulici O. a jeho účelem bylo zajistit příjezd a přístup k plánované výstavbě rodinných domů.

3. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodoval v této věci již potřetí. Svým prvním rozsudkem ze dne 9. 12. 2024, č. j. 25 A 26/2024-94, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2024, č. j. 25 A 26/2024-101, krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodnými shledal žalobní body týkající se rozporu záměru s územním plánováním, s ochranným pásmem lesa a nesprávného posouzení vlivu záměru na komunikaci na ulici O. Krajský soud u všech třech vymezených okruhů považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatečné vypořádání odvolacích námitek.

4. Nejvyšší správní soud následně vyhověl kasační stížnosti žalovaného a rozsudkem ze dne 30. 5. 2025, č. j. 5 As 12/2025-66, první rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V době rozhodování o žádosti stavebníků nic nenasvědčovalo tomu, že by následná zástavba rodinnými domy měla být nepřípustná, a to ani v souvislosti s ochranným pásmem lesa. Územní plán zamýšlenou výstavbu připouští a dotčené orgány se přípustností zástavby rodinných domů nemohly blíže zabývat, neboť by musely znát jejich konkrétní podobu a umístění. Realizace staveb v ochranném pásmu lesa není zcela vyloučena, jejich povolování a umisťování však musí být podrobeno zvýšenému dohledu v zájmu zachování lesa. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil krajskému soudu ani v tom, že se žalovaný nevyjádřil k nevyhovujícímu stavu a kapacitě komunikace na ulici O. Obě správní rozhodnutí vycházela z toho, že vliv záměru nebude takové intenzity, která by způsobila nedostatečnost komunikace na ulici O. Stavební úřad nadto ve svém rozhodnutí uvedl, že je plánováno položení nového asfaltového povrchu, čímž dojde ke zlepšení stavu dotčené komunikace.

5. Svým dalším rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 25 A 26/2024-153, krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného opět zrušil, jelikož měl za to, že zjistil jiný skutkový stav, než ze kterého vycházel ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud. Žalovaný nezohlednil, že je doprava v části ulice O. regulována dopravní značkou „Průjezd zakázán“, a vycházel tak z nesprávně zjištěného skutkového stavu, ze kterého následně vyšel i Nejvyšší správní soud. Správní rozhodnutí nepoměřovala nárůst dopravy se zatížením úseku ulice O., kde je počet účastníků silničního provozu regulován.

6. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalovaného druhý rozsudek krajského soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to rozsudkem ze dne 9. 1. 2026, č. j. 5 As 214/2025-45, jelikož krajský soud nerespektoval vyslovený závazný právní názor. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se stěžovatel o dopravní značce „Průjezd zakázán“ poprvé zmínil až v žalobě, žalovanému proto nelze vyčítat, že se její přítomností ve svém rozhodnutí výslovně nezabýval. V průběhu správního řízení také nebyl důvod pro dělení ulice O. na úseky, neboť stěžovatel argumentoval stavem a kapacitou ulice O. jako celkem, proto správní orgány na námitky reagovaly ve vztahu k celé této ulici. Nejvyšší správní soud tak setrval na svém stanovisku, že se správní orgány dostatečně zabývaly stavem a kapacitou ulice O. Krajským soudem zjištěný skutkový stav prokazující přítomnost dopravních značek „Průjezd zakázán“ tak nebyl jiný, neboť Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) byl na jejich přítomnost upozorněn již při svém prvním rozhodování. Za klíčové Nejvyšší správní soud považoval, že záměr bude ovlivňovat ulici O. jako celek, nikoli jen část regulovanou zmíněnými dopravními značkami.

2. Rozhodnutí krajského soudu

7. V nyní posuzovaném rozsudku krajský soud zdůraznil, že je vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, a to mimo jiné ve vztahu k otázce vlivu záměru na ochranné pásmo lesa. Nejvyšší správní soud ve svém prvním rozsudku (viz body [27]-[29]) přisvědčil tomu, že pro posouzení souladu následné výstavy rodinných domů s ochranným pásmem lesa je nezbytné znát jejich konkrétní umístění a podobu. Bližší posouzení možnosti realizace následné výstavby v ochranném pásmu lesa tak nebylo možné. Stejný závěr platí také k posouzení kapacity a stavu komunikace na ulici O. Ani částečná regulace dopravy značkami „Průjezd zakázán“ neznamenala, že by se správní orgány stěžovatelovou námitkou zabývaly nedostatečně. Krajský soud proto v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) žalobu zamítl.

3. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika

8. V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 214/2025-45, obcházel objektivní právní skutečnost, že správní orgány k dopravnímu omezení na ulici O. v žádné fázi správního řízení nepřihlížely a o tomto dopravním omezení nejspíše ani nevěděly. Ke schválení návrhu účelové komunikace se měl vyjádřit také silniční správní úřad a příslušný orgán Policie ČR, tato vyjádření však ve správním řízení chyběla. Absence těchto vyjádření vedla k nezákonnému rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud se z právě uvedených důvodů nemohl kvalifikovaně vyjádřit k dopravní úpravě na ulici O., což odůvodňuje podání této kasační stížnosti. Účelová komunikace dále zasahuje do ochranného pásma lesa, ve kterém budou umístěny také následně realizované rodinné domy. Je potřeba respektovat princip předběžné opatrnosti. Zamýšlenou výstavbu rodinných domů bude možné realizovat jen na základě porušení či nepřípustného ohýbání zákona. Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaný ve svém vyjádření namítal, že se kasační stížnost opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Kasační stížnost je proto nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s). Stěžovatelova argumentace absencí zákonem vyžadovaných podkladů rozhodnutí nadto není pravdivá. Stavební úřad vydal společné povolení mj. na základě souhlasného stanoviska Policie ČR, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, ze dne 7. 2. 2022, č. j. KRPT-18861-3/ČJ-2022-070306, a rozhodnutí o povolení připojení účelové komunikace vydaného Městským úřadem Orlová, odborem dopravy, ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. MUOR 54952/2022. Tyto podklady byly ve společném povolení uvedeny ve výčtu podkladů a jsou součástí správního spisu, na základě kterého Nejvyšší správní soud již dvakrát rozhodoval. O absenci zmíněných podkladů se stěžovatel zmínil poprvé až nyní, Nejvyšší správní soud se k nim výslovně nevyjadřoval, neboť k tomu neměl žádný důvod. Žalovaný navrhl odmítnutí kasační stížnosti.

10. V replice stěžovatel opětovně namítal, že správní orgány při svém rozhodování k dopravnímu omezení na ulici O. nepřihlížely a nebylo jim známo. Správní orgány tak nevycházely z objektivního stavu věci, což by mělo vést ke zrušení napadeného rozsudku.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

11. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo, a je řádně zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že jde o nepřípustnou kasační stížnost.

12. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, „jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu“. To však stěžovatel v kasační stížnosti vůbec nenamítá. Smyslem citovaného ustanovení je, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u níž svůj závazný právní názor na výklad hmotného práva vyjádřil (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, N 119/37 SbNU 519).

13. Dále je potřeba zdůraznit, že právním názorem vysloveným v dané věci Nejvyšším správním soudem je vázán nejen krajský soud (viz § 110 odst. 4 s. ř. s.), ale také sám Nejvyšší správní soud (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 4 As 3/2018-50, č. 4015/2020 Sb. NSS). Nyní uvedené pravidlo platí dokonce i v případě, že lze daný právní názor považovat za judikaturní exces. Změny původně vysloveného právního názoru se nelze domoci ani předložením věci rozšířenému senátu (srov. k tomu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007-56, č. 1723/2008 Sb. NSS). Tato východiska mají za cíl zaručit účastníkům řízení právní jistotu v dané věci.

14. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené připomíná, že je závazným právním názorem vysloveným v této věci vázán a ani na základě stěžovatelova tvrzení o nesprávně zjištěném skutkovém stavu jej nemůže zvrátit. Nicméně Nejvyšší správní soud má za to, že skutkový stav, ze kterého v minulosti vycházel, není v rozporu s nynějším tvrzením stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku č. j. 5 As 214/2025-45 (viz bod [20]), Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „[k]líčové je, že žalobce v průběhu správního řízení argumentoval nevyhovujícím stavem a kapacitou ulice O. jako celkem, aniž by výslovně zmiňoval úsek omezený dopravními značkami. O dopravní značce ‚Průjezd zakázán‘ se poprvé zmínil až v žalobě, nelze tedy stěžovateli vytýkat, že se jí výslovně nezabýval v napadeném rozhodnutí“. Nejvyšší správní soud tedy již ve svém v pořadí druhém rozsudku uzavřel, že žalovaný (který byl při předchozím rozhodování v pozici stěžovatele) neměl důvod se při svém posouzení výslovně zabývat značkou „Průjezd zakázán“, neboť sám stěžovatel argumentoval ulicí O. jako celkem, aniž by zdůraznil, že je potřeba výslovně zohlednit dopravní omezení. Tato skutečnost však nevede k tomu, že by správní orgány o dopravním omezení nevěděly, pouze nebyl důvod se jím výslovně zabývat.

15. Nejvyšší správní soud také dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení nebyl důvod dělit ulici O. na úsek, kde je vjezd omezen dopravní značkou „Průjezd zakázán“ a úsek, kde již toto omezení neplatí. Posuzovaný záměr totiž může ulici O. ovlivnit po celé její délce, proto bylo na místě tuto ulici hodnotit jako celek. Nejvyšší správní soud tedy již zhodnotil, že se správní orgány navýšením intenzity dopravy (a s tím souvisejícím stavem a kapacitou ulice O.) ve svých rozhodnutích zabývaly dostatečně, a to i při zohlednění přítomnosti dopravní značky „Průjezd zakázán“. Smyslem tohoto dopravního omezení ani není omezení počtu oprávněných uživatelů dané komunikace, nýbrž zabránění průjezdu tímto úsekem bez relevantního důvodu (např. za účelem zkrácení trasy). Jde tedy o nepřípustnou kasační námitku, jelikož stěžovatel nenamítá, že by se krajský soud neřídil závazným právním názorem, ale toliko s tímto závazným právním názorem polemizuje.

16. V kasační stížnosti stěžovatel v souvislosti s touto námitkou týkající se dopravního omezení na ulici O. rovněž nově uváděl, že se Nejvyšší správní soud ve svých předchozích rozhodnutích nemohl k tomuto omezení „kvalifikovaně vyjádřit“, jelikož ve správním spise chyběla zákonem předvídaná vyjádření správních orgánů. Tato skutečnost má mít za následek nezákonnost správních rozhodnutí.

17. Nejvyšší správní soud tvrzení o absenci vyjádření považuje za nepřípustné skutkové novum ve smyslu § 109 odst. 5 s. ř. s. (pozn. NSS: do 31. 12. 2011 se jednalo o § 109 odst. 4 s. ř. s.). Skutková nova je nezbytné odlišovat od novot právních, což zdůraznil mj. i Ústavní soud, a to již v nálezu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06, N 85/45 SbNU 249, ve kterém uvedl následující: „Předně je nutné upozornit na potřebu lišit "důvody" (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) na straně jedné a nové "skutečnosti" ve smyslu § 109 odst. 4 s. ř. s. na straně druhé. Uvedené pojmy nestojí v téže logické rovině; primární jsou "důvody", sekundární "skutečnosti", přičemž zjevně platí, že konkrétní "důvod" může být naplněn různými "skutečnostmi" (okolnostmi zásadně "skutkové" povahy). Ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. jen překáží tomu, aby způsobilý důvod, řádně uplatněný, byl v kasační stížnosti "rozšiřován" o "skutečnosti" dříve neuvedené, resp. aby byl na těchto novotách dodatečně založen. Oproti tomu, závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti (ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.) se pojí nikoliv se "skutečnostmi", nýbrž s "důvody", z nichž je kasační stížnost podána (§ 103 odst. 1 s. ř. s.).“

18. Nejvyšší správní soud považuje argumentaci chybějícími vyjádřeními správních orgánů právě za nepřípustné rozšíření řádně uplatněného důvodu (tj. žalobního bodu) o dříve neuvedené skutečnosti. Stěžovatel totiž již ve své žalobě argumentoval nedostatečným posouzením otázky, zda schválení záměru nebrání stav a kapacita ulice O. (čímž se Nejvyšší správní soud zabýval, viz výše). Nicméně stěžovatel v této souvislosti vůbec nenamítal, že by toto nedostatečné posouzení pramenilo rovněž z toho, že ve vztahu k těmto otázkám absentovala některá z nezbytných vyjádření.

19. Stěžovatel tak v první části kasační stížnosti vznáší argumentaci, kterou již Nejvyšší správní soud závazně vypořádal, ovšem nově ji opírá o skutečnosti, které neuplatnil v řízení před krajským soudem. Při zohlednění žalobních tvrzení stěžovatele však nebylo namístě výslovně v soudních rozhodnutích hodnotit, zda měly správní orgány k dispozici veškerá nezbytná vyjádření. Nejvyšší správní soud k této nové skutečnosti (tj. k namítané absenci zmíněných vyjádření), kterou stěžovatel uplatnil poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí, v souladu s § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží. Nicméně i v případě, že by ke stěžovatelově argumentaci týkající se absence nezbytných vyjádření Nejvyšší správní soud přihlédl, nezakládala by důvodnost nyní posuzované kasační stížnosti. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu, se kterým se zdejší soud při svém dřívějším rozhodování důkladně seznámil. Je zcela nepochybné, že součástí správního spisu byla také vyjádření obou stěžovatelem zmíněných orgánů (tj. příslušného silničního správního orgánu i Policie ČR). Proto je potřeba přisvědčit žalovanému, že stěžovatelova argumentace absencí zákonem vyžadovaných podkladů rozhodnutí není pravdivá.

20. Pokud jde o otázku vlivu ochranného pásma lesa na následnou zástavbu rodinnými domy, také k ní se Nejvyšší správní soud závazně vyjádřil, a to již ve svém prvním zrušujícím rozsudku č. j. 5 As 12/2025-66, konkrétně v bodech [27]-[29]. Tento závazný právní názor krajský soud při svém v pořadí druhém i v nyní napadeném (třetím) rozsudku respektoval. V rozsudku č. j. 5 As 12/2025-66 Nejvyšší správní soud mimo jiné zdůraznil, že i ze samotného potvrzujícího závazného stanoviska orgánu státní správy lesů (které bylo podkladem posuzovaného rozhodnutí) vyplývá, že smyslem ochranného pásma lesa není úplně vyloučit realizaci staveb v tomto ochranném pásmu. Umístění a povolení stavby v tomto ochranném pásmu je „toliko“ na místě podrobit zvýšenému dohledu orgánu státní správy lesů v zájmu zachování lesa. I zástavba rodinnými domy by tak mohla být přípustná, pro vyřešení této otázky je však potřeba znát konkrétní podobu a umístění rodinných domů. Nejvyšší správní soud tedy závazně vyslovil, že výstavba rodinných domů by mohla být (zcela v souladu se zákonem a bez jakéhokoli „nepřípustného ohýbání zákona“) přípustná. Bližší hodnocení této otázky však nebylo v nyní posuzované věci možné. Stěžovatel ani v této části kasační stížnosti nerespektování závazného právního názoru nenamítá, pouze zcela obecně rozporuje závazné právní závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené již v rozsudku č. j. 5 As 12/2025-69. Ani v této části tak kasační stížnost není přípustná.

21. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelovu kasační stížnost v souladu s § 104 odst. 3 písm. a) jako nepřípustnou odmítl, neboť předkládala k rozhodnutí pouze otázky, ke kterým již Nejvyšší správní soud právní názor závazný v této věci vyslovil, ani nestála na tvrzení, že krajský soud tento závazný právní názor nerespektoval. Ke stěžovatelově kasační námitce týkající se absence některých zákonem předvídaných vyjádření Nejvyšší správní soud nepřihlédl, jelikož se jednalo o skutkové novum ve smyslu § 109 odst. 5 s. ř. s.

5. Závěr a náklady řízení

22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost přípustnou, a proto ji podle § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 a § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. odmítl (výrok I.).

23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta (výrok II.).

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 6. srpna 2026 JUDr. Viktor Kučera předseda senátu