5 As 82/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) Obec Troubsko, se sídlem Zámecká 150/8, Troubsko, b) Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Bosonohách z.s., se sídlem Pražská 469/29, Brno, oba zastoupeni Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalované: Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje se sídlem v Brně, se sídlem Jeřábkova 1847/4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu ze dne 15. 4. 2026, č. j. 29 A 28/2022-633 takto:

Výrok

I. Kasační stížnost proti výrokům I., IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2026, č. j. 29 A 28/2022-633, s e o d m í t á .

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2026, č. j. 29 A 28/2022-633, s e ve výroku II., III. a VI. r u š í a v tomto rozsahu s e věc v r a c í krajskému soudu k dalšímu řízení.

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v rozsahu výroku I. tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) dne 22. 3. 2022 domáhali ochrany před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v nezahájení správního řízení podle § 84 odst. 1 písm. m) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), pokud jde o provoz zdrojů hluku, dálnice D1 a silnice 2. třídy II/602, na území obce Troubsko a městské části Brno – Bosonohy (dále také jen „dotčené území“).

2. Krajský soud ve věci rozhodoval již potřetí. Rozsudkem ze dne 27. 1. 2023, č. j. 29 A 28/2022-459, žalobu zamítl. Připustil ji sice k věcnému přezkumu, neboť shledal naplnění podmínek stanovených v rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39, v rámci věcného přezkumu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. S ohledem na § 84 zákona o ochraně veřejného zdraví omezil rozsah svého přezkumu na posouzení, zda žalovaná při své úvaze o (ne)zahájení řízení dodržela limity správního uvážení. Krajský soud shledal, že žalovaná nepostupuje nečinně; má aktuální přehled o hladinách hluku, které produkuje provoz z dálnice D1 a silnice II/602, a to na základě aktuálních měření, podle nichž k překračování hygienických limitů nedochází. Současně krajský soud odmítl argumentaci žalobců, podle níž aplikace staré hlukové zátěže byla pro obě komunikace vyloučena již v letech 2005 a 2006 z důvodu, že mezi 1. 1. 2001 a daty vydání prvních hlukových výjimek došlo ke zvýšení hlukové zátěže o více jak 2 dB. Takový postup by totiž byl v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity. Krajský soud rovněž zdůraznil, že žalovaná má s ohledem na provedené studie (měření hluku pro obě komunikace v letech 2019, 2020 a 2021) za dostatečně prokázané, že je v dané lokalitě možné korekci pro starou hlukovou zátěž aplikovat. Autorizované subjekty, které postupovaly v souladu s nařízením č. 272/2011 Sb. a metodickým pokynem, řádně posoudily aplikaci staré hlukové zátěže. Krajský soud pouze shledal nedodržení metodického pokynu v nejaktuálnější studii hlukových hladin ze dne 4. 1. 2022; to však nepovažoval za dostatečně závažné.

3. Ke kasační stížnosti žalobců byl uvedený rozsudek krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2023, č. j. 9 As 90/2023-36, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v případě zjištění, že jsou hygienické limity prokazatelně překračovány, nemá žalovaná správní uvážení, zda bude, či nebude konat, ale konat musí. Z rozsudku krajského soudu nebyla dle NSS seznatelná úvaha, proč v žalobě vymezená data o hlučnosti na dotčeném území z let 2001 až 2016 nelze prospektivně zohlednit v rámci ukončení režimu staré hlukové zátěže po 30. 7. 2016. Takové prospektivní zohlednění by přitom nebylo v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity, jak krajský soud uvedl, neboť by působilo jen do budoucna po 30. 7. 2016. Nejvyšší správní soud proto krajskému soudu uložil, aby se zabýval argumentací žalobců, podle níž nebylo do 30. 6. 2023 možné na hluk z dálnice D1 a silnice II/602 aplikovat zvýšené hygienické limity hluku pro starou hlukovou zátěž z důvodu zvýšení hladin hluku o více jak 2 dB ve smyslu § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2023. Zároveň jej upozornil, že s účinností od 1. 7. 2023 již nařízení vlády č. 272/2011 Sb. nestanovuje mechanismus ukončení režimu staré hlukové zátěže v situaci, v níž po 1. 1. 2001 dojde ke zvýšení hladin hluku o více než 2 dB. V dalším řízení proto měl krajský soud vycházet z § 87 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). O žalobním návrhu, jímž se žalobci domáhali deklarace nezákonnosti zásahu (nezahájení řízení) v minulosti, bylo nutné rozhodnout podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2023. Naopak uložení opatření směřujícího k upuštění od zásahu spočívajícího v nezahájení správního řízení je z logiky věci možné jen v případě, že nejen takový zásah, ale i jeho nezákonnost nadále trvají. Toto posouzení tak měl krajský soud provést podle právní úpravy účinné v době svého rozhodování. V tomto směru NSS upozornil, že s ohledem na konkrétní skutková zjištění krajského soudu týkající se dodržování hygienických limitů může potenciálně nastat situace, v níž žalobě bude namístě vyhovět v rozsahu navrhovaného výroku I., nikoli však již ve zbylé části.

4. Krajský soud následně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 8. 2024, č. j. 29 A 28/2022-492. Ve výroku II. tohoto rozsudku konstatoval, že nezahájení správního řízení o pozastavení či omezení zdrojů hluku, dálnice D1 a silnice 2. třídy II/602, na území obce Troubsko a městské části Brno-Bosonohy, žalovaným k podnětu žalobců ze dne 7. 10. 2021, je nezákonným zásahem. Výrokem III. napadeného rozsudku poté krajský soud žalované uložil povinnost do 15 dnů od právní moci uvedeného rozsudku k podnětu žalobců ze dne 7. 10. 2021 zahájit řízení o pozastavení nebo omezení provozu zdrojů hluku, dálnice D1 a silnice 2. třídy II/602, na území obce Troubsko a městské části Brno-Bosonohy.

5. Krajský soud předně přisvědčil žalobcům, že žalovaná nemohla vycházet z korekce pro starou hlukovou zátěž. Dospěl k závěru, že jak u dálnice D1, tak i silnice II/602 došlo k ukončení režimu staré hlukové zátěže v souladu s § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2023.

6. Ve vztahu k dálnici D1 krajský soud vyšel z akustických studií hluku z let 2019 a 2021, v nichž byl proveden výpočet hluku v roce 2000. Tyto hodnoty hluku krajský soud porovnal s naměřenými hladinami hluku ze září a října 2003 a z černa 2004, jak plynou z rozhodnutí žalované ze dne 10. 6. 2005, č. j. BM-6487/2005-HOK-Fa. Dospěl přitom k závěru, že minimálně u rodinného domu na ulici O. X v B.-B. se v noční době hluk z dálnice D1 po 1. 1. 2001 zvýšil o více jak 2 dB (zde krajský soud vyšel z obou akustických studií). Obdobný závěr přitom platí i pro noční hluk v lokalitě u rodinného domu v ulici N. X v T. (zde krajský soud vyšel pouze ze studie z roku 2021).

7. V případě silnice II/602 vyšel krajský soud z akustické studie z června 2019. Tam vypočtené hodnoty hluku z roku 2000 opět porovnal s naměřenými hodnotami hluku z dubna 2006, jak plynou z rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2006, č. j. 8600/2006/BN/HOK/Fa. Rovněž zde dospěl k závěru, že v lokalitě ulice P. v Brně-Bosonohách se hluk ze silnice II/602 po 1. 1. 2001 zvýšil o více jak 2 dB. Podle § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2023, proto nemohla být v předmětných úsecích (Brno-Bosonohy a Troubsko, pokud jde o dálnici D1; Brno-Bosonohy, pokud jde o silnici II/602) použita korekce pro starou hlukovou zátěž.

8. Krajský soud žalované vytkl, že vycházela z nesprávné premisy ohledně možnosti aplikovat v lokalitě korekci staré hlukové zátěže. Vyšel proto ze základní výše hodnot hygienických limitů (60 dB v denní době, 50 dB v noční době) a posoudil, zda je k nim možné v dotčeném území přičíst korekci +5 dB podle § 12 odst. 6 věty třetí nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2023. Konkrétní hygienické limity soud stanovil následovně: v měřicím místě u rodinných domů na ulicích O. X a P. X v B.-B. ve výši 65 dB v denní době a 55 dB v noční době; u rodinného domu v ulici N. X v T. ve výši 60 dB v denní době a 50 dB v noční době (vyměřené hladiny hluku před zvýšením o 2 dB nedosahovaly hladin hluku v tabulce č. 2 části A přílohy č. 3 nařízení vlády, a tudíž nebylo možné využít korekci + 5 dB).

9. Pro určení, zda v době tvrzeného zásahu došlo k překročení hygienických limitů, krajský soud vyšel předně z akustické studie z července 2021. Z ní zjistil, že pro měřicí bod u rodinného domu v ulici N. X v T. byl změřen hluk z dálnice D1 ve dne 59,4 dB a v noci 57,8 dB. Došlo tedy k překročení limitu 50 dB v noční době. V případě silnice II/602 poté krajský soud odkázal na rozhodnutí žalované ze dne 23. 9. 2019, č. j. KHSJM 50240/2019/BM/HOk, v němž žalovaná vycházela z akustické studie ze dne 5. 6. 2019. Z ní krajský soud zjistil, že v měřicím místě u rodinného domu v ulici P. X v B.-B. byly stanoveny hodnoty akustického tlaku na 71,5 ± 1,7 dB v denní době a 63,1 ± 1,7 dB v noční době. Došlo tak k překročení hygienických limitů uplatňujících se v této lokalitě (65 dB ve dne, 55 dB v noci).

10. Krajský soud proto konstatoval, že žalovaná pochybila, když vycházela z nesprávně stanovených hygienických limitů, přičemž nesprávně vyhodnotila, že provozovatel pozemních komunikací neporušuje povinnost stanovenou mu § 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. V důsledku nečinnosti žalované tak bylo nezákonně zasaženo do práv žalobců.

11. Závěrem krajský soud posoudil (v bodech 57. až 59. napadaného rozsudku), zda je možné vyhovět žalobním návrhům II a III, a tedy uložení odpovídajících povinností žalované. V tomto směru uvedl, že v souladu s § 87 odst. 1 s. ř. s. je nutné rozhodovat podle právní úpravy rozhodné v době jeho rozhodování. Je tudíž nutné uplatnit aktuální hygienické limity plynoucí z nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2023. Hodnotu limitů určil ve výši 68 dB v denní době a 58 dB v noční době. Vyhovění návrhu na uložení povinnosti zahájit řízení přitom odůvodnil následovně: „ke dni svého rozhodnut ze zjištěného skutkového stavu [soud] zjistil, že [v] dané lokalitě docházelo k překračování hygienických limitů hluku“.

12. Proti druhému rozsudku krajského soudu brojila žalovaná kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 1 As 181/2024-44, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

13. Nejvyšší správní soud označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný v rozsahu výroku III., jímž krajský soud uložil žalované povinnost zahájit řízení o pozastavení nebo omezení provozu zdrojů hluku z dálnice D1 a silnice 2. třídy II/602 na území obce Troubsko a městské části Brno-Bosonohy. Z rozsudku krajského soudu nebylo konkrétně seznatelné, z jakých důvodů dospěl k závěru, že zásah i jeho nezákonnost ke dni jeho rozhodnutí nadále trvají, aby bylo možné žalované uložit opatření směřující k upuštění od nezákonného zásahu, v daném případě povinnost zahájit správní řízení. Krajský soud sice obecně konstatoval, že v dané lokalitě docházelo k překračování hygienických limitů hluku, s tím, že aktuální hygienický limit podle právní úpravy nařízení vlády č. 272/2011 ve znění účinném od 1. 7. 2023 činí 68 dB v denní době a 58 dB v noční době. Podle kasačního soudu však v rozsudku absentuje jakékoli výslovné vztažení těchto hygienických limitů ke skutkové situaci v projednávané věci. Především není zřejmé i) zda ke dni rozhodnutí krajského soudu dochází k překračování platných hygienických limitů hluku; a pokud ano, zda tomu tak je v případě ii) všech zdrojů hluku (tj. dálnice D1 i silnice 2. třídy II/602), nebo jen některého z nich; a rovněž iii) na celém dotčeném území (tj. obce Brno-Bosonohy a obce Troubska), nebo jen na jeho části.

14. Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud dospěl k určitým skutkovým zjištěním o hladinách hluku v dotčené lokalitě, jež byly naměřeny v roce 2021 a 2019. Tato svá zjištění pak vztáhl ke skutkovému stavu ke dni zásahu, tedy k 4. 11. 2021. Nejvyšší správní soud připomněl, že krajský soud musí rozhodovat podle skutkového stavu ke dni jeho rozhodování (§ 87 odst. 1 věta první s. ř. s.). NSS navíc nepřehlédl, že krajským soudem zjištěné hladiny hluku na území Troubska (ulice N. X) z dálnice D1 v roce 2021 jsou nižší než nové hygienické limity platné po 1. 7. 2023.

15. Pro účely dalšího řízení NSS opětovně zdůraznil potřebu rozhodnout o uložení povinnosti zahájit řízení o omezení nebo pozastavení zdrojů hluku pouze za předpokladu, že zásah, ale i jeho nezákonnost nadále trvají. Nejvyšší správní soud dále upřesnil požadavky na hodnocení skutkového stavu při posuzování, zda zásah nadále trvá. Předně musí krajský soud zohlednit, že hlučnost je proměnlivou veličinou, jejíž hladina může záviset zejména na dopravní zátěži, omezeních provozu, stavu komunikace či existenci protihlukových opatření. Při rozhodování podle § 87 odst. 1 věty první s. ř. s. pak soud musí vycházet z aktuálních skutkových zjištění vztahujících se ke konkrétnímu zdroji hluku a dotčenému území. Podklady o hlučnosti by měly pocházet z relevantního období předcházejícího rozhodnutí soudu a neměly by vyvolávat pochybnosti o své aktuálnosti. Tu je nutné posuzovat nejen podle časového odstupu od pořízení podkladů, ale i s ohledem na případné změny okolností, například změnu intenzity dopravy, omezení provozu nebo realizaci protihlukových opatření.

16. Dále Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu přihlédnout ke specifikům zásahu spočívajícího v nezahájení správního řízení z moci úřední. Takový zásah může nastat tehdy, pokud správní orgán nezákonně nekoná, ačkoli konat má, a tím dochází k zásahu do veřejných subjektivních práv. Je proto především na správním orgánu, aby své rozhodnutí nezahájit řízení alespoň základním způsobem opřel o relevantní skutková zjištění a podklady. Pokud tak neučiní, může být jeho postup již z tohoto důvodu nezákonný. Jestliže však správní orgán své závěry dostatečně skutkově podloží, je na žalobci, aby tyto závěry zpochybnil a případně prokázal opak.

17. Nejvyšší správní soud shledal důvodnou rovněž námitku žalobců, podle níž krajský soud opomněl rozhodnout o žalobním návrhu III, jímž se žalobci domáhali uložení zákazu žalované používat v úředních postupech týkajících se hluku z uvedených zdrojů na dotčeném území hygienický limit staré hlukové zátěže. Byť se dle NSS jedná o vadu čistě formální, neboť v důsledku změny právní úpravy od 1. 7. 2023 se již hygienický limit pro starou hlukovou zátěž neuplatňuje, krajský soud nevyčerpal celý předmět řízení. NSS proto krajskému soudu uložil v dalším řízení tuto vadu napravit.

18. V rozsahu výroku II, jímž krajský soud deklaroval nezákonnost minulého zásahu žalované, napadený rozsudek obstál. Byť Nejvyšší správní soud z metodologického hlediska souhlasil s žalovanou, že ideální by bylo srovnávat pouze srovnatelné (tj. naměřené hodnoty jen s naměřenými, vypočtené hodnoty jen s těmi, které byly vypočteny stejným postupem), považoval NSS přesto úvahy krajského soudu prováděné při hodnocení důkazů a činění skutkových zjištění za udržitelné.

19. Nejvyšší správní soud konstatoval, že korekce pro starou hlukovou zátěž podle právní úpravy účinné do 31. 6. 2023 představovala svojí povahou výjimku z obecného pravidla. Podstatou byla možnost uplatnit přechodně pro starou hlukovou zátěž dodatečnou korekci k obecně platným hygienickým limitům ve výši + 20 dB (příloha č. 3, část A tabulka č. 1 k nařízení vlády 272/2011 Sb.). Tím docházelo k odchýlení se od základního pravidla obecně stanovených hygienických limitů. Stejně jako ostatní výjimky je proto nutné její rozsah vykládat restriktivně.

20. Stanovení data posuzování zvýšení hluku o více než 2 dB výslovně „po 1. 1. 2001“, a nikoli po datu účinnosti daného pravidla (od 30. 7. 2016) reflektuje smysl povahy korekce staré hlukové zátěže jakožto dočasného, přechodného řešení pro existující zástavbu (rozsudek NSS č. j. 9 As 90/2023-36, bod 21). Účelem je tedy ukončit tento výjimečný režim v případech, kdy se úroveň hlučnosti po 1. 1. 2001 dále zvýšila. Uvedený účel právní úpravy tak podle názoru NSS rovněž hovoří ve prospěch širší možnosti hodnocení otázky zvýšení hluku včetně porovnávání naměřených a vypočtených hodnot hlučnosti.

21. S tím souvisí cíl právní úpravy v podobě ochrany zdraví před nepříznivými účinky hluku, kterému pochopitelně lépe odpovídají skutečné naměřené hodnoty hluku než hodnoty vypočtené. Jejich použití by tedy mělo být výjimkou, a to zejména pro situace, kdy není a nemůže být k dispozici změřená skutečná hodnota hluku. Z dokumentů obsažených ve spise přitom plyne, že se mnohdy významnou měrou od sebe liší vypočtené a naměřené hodnoty hluku, což žalovaná odůvodňuje tím, že k datu 2000 nemá pro hluk z dálnice D1 a silnice II. třídy II/602 na dotčeném území změřené hodnoty hluku k dispozici. NSS připustil, že neexistence naměřených hodnot hlučnosti jistě odůvodňuje jejich zpětné stanovení k roku 2000 za pomoci výpočtu. Uvedené nicméně neznamená, že vypočtené hodnoty hluku nelze za žádných okolností porovnávat se skutečnými změřenými hodnotami hlučnosti, které více odpovídají skutečnému stavu, a tedy i smyslu právní úpravy. Pokud žalovaná nemá pro rok 2000 k dispozici změřené hodnoty hluku, jako tomu je v nyní projednávané věci, nemůže tento nedostatek přenášet na krajský soud či osoby, jež se cítí být hlukem negativně dotčeny.

22. Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud žalovaná chtěla postupovat metodologicky správně, mohla na argumentaci žalobců o zániku režimu staré hlukové zátěže reagovat tím, že pro jimi poukazované roky (zejména 2005 a 2006) nechá zpracovat výpočty hlučnosti a ty předloží soudu. To však neučinila. Namísto toho setrvala na nesouměřitelnosti vypočtených hodnot z roku 2000 s hodnotami naměřenými o přibližně dvacet let později a adekvátně nereagovala na žalobní tvrzení žalobců týkajících se především situace a dat z první dekády nového tisíciletí.

23. Stran hlukové zátěže z dálnice D1 žalovaná pouze odkázala na srovnání dat hlučnosti z let 2021 a 2019. V těchto případech však dochází k poměřování dat hluku vypočtených právě až v těchto letech (tedy hlučnost v roce 2021 oproti hlučnosti v roce 2000 a hlučnost v roce 2019 oproti hlučnosti v roce 2000). Tato data však sama o sobě nijak nevyvrací argumentaci žalobců, že aplikace hlukové zátěže byla pro obě komunikace vyloučena již na základě dat z let před rokem 2016. To platí tím spíše, když samotná žalovaná v kasační stížnosti připustila, že výpočty hluku se i pro ten stejný rok liší podle toho, k jakému okamžiku a na základě jakých vstupních dat jsou prováděny. Pokud jde o silnici 2. třídy II/602, žalovaná zpochybňovala pouze metodologický postup, aniž by předložila jakékoli výpočty hlučnosti, z nichž by bylo zřejmé, že ani v letech 2005 a 2006 nedošlo ke zvýšení hlučnosti o více než 2 dB oproti stavu v roce 2001. Žalovaná tudíž dle NSS neměla přezkoumatelným způsobem postaveno najisto, že v rámci celého období (tedy v průběhu všech let mezi 2001 a 2021, zejména pak v letech, na které poukazovali žalobci) nedošlo na základě vypočtených hodnot pro každé z těchto období ke zvýšení hluku o více jak 2 dB.

24. I s ohledem na v minulosti vedená řízení v téže věci a výtky správních soudů by žalovaná měla mít o to více postaveno najisto, že k vyloučení režimu pro starou hlukovou zátěž nemohlo prospektivně po 30. 7. 2016 dojít, a to ani na základě dat o hlučnosti (byť vypočtených) z let před rokem 2016, jak na to žalobci v podnětu a následně před soudem poukazovali. Jestliže sama žalovaná v minulosti opakovaně udělovala provozovateli daných pozemních komunikací časově omezené výjimky z důvodu překračování hygienických limitů, a činila tak právě v době, kdy mělo dle žalobců ke skončení korekce starou hlukovou zátěží dojít (tedy již před rokem 2016), pak se její pozdější tvrzení založené na zpětných výpočtech, že k navýšení o 2 dB nikdy nedošlo, nejeví jako přesvědčivá.

25. NSS proto dospěl k závěru, že vyhodnocení skutkového stavu provedené krajským soudem prostřednictvím porovnání vypočtených a naměřených hodnot hlučnosti je možné a udržitelné.

26. Po druhém kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu žalobci vzali zpět žalobu v části, v níž se domáhali, aby krajský soud žalovanému zakázal používat hygienický limit staré hlukové zátěže v úředních postupech týkajících se hluku z provozu na dálnici D1 a silnici II/602, na území obce Troubsko a městské části Brno – Bosonohy.

27. Žalobci doplnili důkazy dokládající aktuální stav hluku z provozu na silnici II/602 (protokol o měření z 24.-25. 10. 2024) a navrhli provést k důkazu akustické posouzení VUT ze dne 6. 12. 2024. Ke splnění hlukových limitů podle žalobců bude nutné zavést vícero opatření (omezení průjezdu těžké nákladní dopravy, snížení maximální povolené rychlosti na silnici II/602, výměna oken).

28. Žalovaná předložila protokol č. 80165/2024 ze dne 4. 9. 2025 o měření hluku z provozu dálnice D1 na území Brno-Bosonohy a Troubsko (dále jen „protokol o hluku z dálnice D1“) a protokol č. 80164/2024 ze dne 4. 9. 2025 o měření hluku z provozu silnice II/602 na území Brno-Bosonohy a Troubsko (dále jen „protokol o hluku ze silnice II/602“). Výsledky měření hluku z dálnice D1 podle žalované prokazují, že hluk z tohoto zdroje nepřekračuje hygienické limity. Žalovaná současně soudu předložila hlukovou studii Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě, podle níž je v celé hodnocené oblasti z hlediska limitu jednoznačně problematická komunikace II/602. Žalovaná uvedla, že překračování hlukových limitů ze silnice II/602 bude s provozovatelem řešit postupem podle zákona o odpovědnosti za přestupky.

29. Krajský soud ve věci znovu rozhodl v pořadí třetím, v záhlaví označeným rozsudkem (dále též jen „napadený rozsudek“). Výrokem I. soud určil, že „nezahájení správního řízení o pozastavení či omezení zdrojů hluku dálnice D1 a silnice 2. třídy II/602 na území obce Troubsko a městské části Brno-Bosonohy žalovaným k podnětu žalobců ze dne 7. 10. 2021 bylo nezákonným zásahem.“ Výrokem II. vyslovil, že „nezahájení správního řízení o pozastavení či omezení zdrojů hluku silnice 2. třídy II/602 na území vesnice Veselka, která je místní částí obce Troubsko, a městské části Brno-Bosonohy žalovaným je nezákonným zásahem.“ Výrokem III. pak krajský soud žalované uložil do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k podnětu žalobců ze dne 7. 10. 2021 zahájit řízení o pozastavení nebo omezení provozu zdroje hluku, silnice 2. třídy II/602, na území vesnice Veselka, která je místní částí obce Troubsko, a městské části Brno-Bosonohy. Výrokem IV. krajský soud „řízení v části žaloby, v níž se žalobci domáhali, aby krajský soud žalovanému v zakázal používat hygienický limit staré hlukové zátěže v úředních postupech, týkajících se hluku z provozu na dálnici D1 a silnici II/602, na území obce Troubsko a městské části Brno – Bosonohy,“ zastavil. Výrokem V. krajský soud žalobu „v části, v níž se žalobci domáhali ochrany před trvajícím nezákonným zásahem spočívajícím v nezahájení správního řízení o pozastavení či omezení zdroje hluku dálnice D1 na území obce Troubsko a městské části Brno-Bosonohy žalovaným k podnětu žalobců ze dne 7. 10. 2021 a dále povinnosti zahájit řízení o pozastavení nebo omezení provozu tohoto zdroje hluku“, zamítl a výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

30. Krajský soud nejprve zrekapituloval skutečnosti podstatné pro komplexní posouzení situace v lokalitě. Připomněl, že žalobci se dlouhodobě cítí omezeni na svých veřejných subjektivních právech vlivem hluku pocházejícího z dálnice D1 a silnice II/602, které se nacházejí v blízkosti obce Troubsko a městské části Brno-Bosonohy. Jelikož se žalobci domnívají, že emise hluku překračují hlukové limity stanovené nařízením vlády č. 272/2011 Sb., podali podnět žalované, aby jako orgán ochrany veřejného zdraví omezila či pozastavila provoz těchto komunikací. Žalovaná na podnět reagovala sdělením ze dne 4. 11. 2021, č. j. KHSJM 65538/2021/BM/HOK, v němž uvedla, že neshledala důvody pro zahájení správního řízení, neboť žalobci nedoložili aktuální důkazy, které by prokázaly porušení hlukových limitů. Zároveň konstatovala, že byla realizována určitá opatření s předpokladem snížení hlukové zátěže v lokalitě, především položení „protihlukového koberce“ na silnici II/602. Závěrem uvedla, že v předmětném úseku dálnice D1 a silnice II/602 nebyl ukončen režim staré hlukové zátěže.

31. Žalovaná dále rozhodnutím ze dne 23. 9. 2019, č. j. KHSJM 50240/2019/BM/HOK, zamítla žádost Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace kraje, o vydání v pořadí již čtvrtého časově omezeného povolení provozu zdroje hluku – silnice II/602 v ulici P. v Brně (dále jen „hluková výjimka“). Tato žádost byla reakcí na rozsudek krajského soudu č. j. 29 A 85/2016-171, který zrušil předchozí (třetí) hlukovou výjimku. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 As 308/2018-31, rozsudek krajského soudu potvrdil.

32. Krajský soud připomněl, že měření hluku z dálnice D1 bylo zpracováno v červenci 2021 studií „D1 Rekonstrukce vozovky km 181,827 – 193,800 – Měření hluku – revize 1“. Studie obsahuje konstatování, že naměřené hodnoty hluku z dopravy v chráněném venkovním prostoru staveb nepřekračují hygienický limit ekvivalentní hladiny akustického tlaku pro denní i noční dobu, s tím, že konečné posouzení přísluší místně příslušnému územnímu pracovišti krajské hygienické stanice. Obdobný závěr obsahuje i dokument předložený žalovanou, o provedeném měření z června 2021.

33. Podle výsledků předložených nových měření hluk ze silnice II/602 prokazatelně překračuje hygienické limity hluku pro denní i noční dobu na území obce Troubsko a městské části Brno-Bosonohy.

34. Krajský soud s odkazem na předchozí rozsudek NSS sp. zn. 9 As 90/2023 znovu odmítl názor žalované, že v projednávané věci řízení dle § 84 odst. 1 písm. b) nebo písm. m) zákona o ochraně veřejného zdraví nelze vůbec zahájit. Citované ustanovení nedává žalované prostor ke správnímu uvážení, zda správní řízení zahájí či nikoliv. Žalovaná je odpovědným orgánem úseku ochrany veřejného zdraví, včetně zajišťování ochrany před hlukem, kterému k plnění dozorové pravomoci § 84 zákona o ochraně veřejného zdraví přiznává řadu konkrétních oprávnění. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k jednoznačnému závěru, že jestliže žalovaná zjistí překračování pevně daných hygienických limitů, musí správní dozor začít vykonávat, včetně uplatňování nápravných opatření. Skutečnost, že existují i jiná řízení, která může žalovaná v takovém případě zahájit, např. řízení přestupkové, neznamená, že je zahájení správního řízení dle § 84 zákona o ochraně veřejného zdraví na její správní úvaze.

35. Soud nijak nezpochybňoval, že žalovaná i vzhledem k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 818/24, situaci nepodceňuje. Na druhou stranu výkon dozoru musí být skutečně efektivní, v projednávaném případě to znamená především to, aby provozovatel zdroje hluku byl donucen přijmout taková opatření, která povedou k dlouhodobému dodržování hygienických limitů. Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 10. 2023, č. j. MZDR 29929/2023-1/OVZ, na který žalovaná odkazovala, krajský soud nepovažoval ani co do jeho obsahu za argumentačně relevantní. Nadto jej označil za značně zjednodušující, pokud měl obecně vylučovat zahájení správního řízení o pozastavení každého liniového zdroje hluku.

36. Námitce žalované, podle níž lze řízení dle § 84 odst. 1 písm. b) nebo m) zákona o ochraně veřejného zdraví vést pouze ve vztahu ke zdrojům hluku, jež „lze vypnout“, krajský soud nepřisvědčil. Jestliže je úkolem žalované dozor nad dodržováním povinností hygienických hlukových limitů, nelze určité provozovatele zdrojů hluku privilegovat jen proto, že daný zdroj hluku slouží veřejnému zájmu. Žalovaná může v zájmu ochrany veřejného zdraví pozastavit provoz nebo používání zdroje hluku. Podle krajského soudu je tuto pravomoc vykládat optikou výše citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu, tedy jako hledání rovnováhy mezi ochranou zdraví obyvatel a umožněním používání veřejných komunikací, s nimiž je určitá míra hluku nutně spojena.

37. Krajský soud dále posuzoval otázku, jaké hygienické limity se v dané lokalitě aplikovaly do 30. 6. 2023, tedy před účinností novely nařízení č. 272/2011 Sb., která dosavadní způsob jejich stanovení zásadně změnila. Soud zkoumal použití korekce tzv. staré hlukové zátěže, která vedla ke zvýšení „standardních“ hygienických limitů o 20 dB v denní době a o 10 dB v době noční. Tím se výrazně snižovala pravděpodobnost, že hluk z komunikací bude hodnocen jako překračující hygienické limity. Takový postup současně nelze dle soudu považovat za nezákonný per se, neboť Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/18 ze dne 18. 12. 2018, neshledal samotný systém korekcí, včetně korekce staré hlukové zátěže, protiústavním. Krajský soud dále zkoumal, zda v nynější věci byly splněny podmínky pro použití této korekce. Podle § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2023, ji totiž nebylo možné uplatnit, pokud se hluk působený dopravou na pozemní komunikaci po 1. 1. 2001 zvýšil o více než 2 dB. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 90/2023 dovodil, že pro toto posouzení lze vycházet i z dat z let 2001 až 2016. Žalovaná proto nemohla zkoumat použitelnost korekce pouze porovnáním hodnot z roku 2000 s měřeními z let 2019 až 2021, ale měla zohlednit i dřívější dostupná měření a podklady.

38. Z porovnání vypočtených a naměřených hodnot hluku pak krajskému soudu vyplynulo, že minimálně u rodinného domu na ulici O. X v B.-B. se v noční době hluk z dálnice D1 po 1. 1. 2001 zvýšil o více než 2 dB, obdobně pak i u domu na ulici N. X v T. U silnice II/602 je zvýšení o více než 2 dB zřejmé zejména z porovnání hodnot pro lokalitu ulice P. v Brně-Bosonohách, a to ve vztahu k údajům z roku 2000, měření z roku 2006 a akustické studii z roku 2015. Krajský soud proto uzavřel, že žalovaná v dotčeném území nemohla vycházet z hygienických limitů stanovených za použití korekce staré hlukové zátěže. Tento závěr ostatně odpovídá i odůvodnění dřívějšího rozsudku krajského soudu, jenž obstál v přezkumu Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 1 As 181/2024-50.

39. S ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku sp. zn. 9 As 90/2023 krajský soud nejprve vypořádal první žalobní petit, tedy tvrzený nezákonný zásah spočívající v nezahájení řízení o omezení či pozastavení provozu zdrojů hluku. Krajský soud přitom podle § 87 odst. 1 s. ř. s. vycházel z právní úpravy účinné do 30. 6. 2023 a ze skutkového stavu ke dni 4. 11. 2021, kdy žalovaná sdělila žalobcům, že neshledala důvody k zahájení správního řízení.

40. Žalovaná dle krajského sudu pochybila, neboť vycházela z nesprávného předpokladu, že v dotčených lokalitách lze aplikovat korekci na starou hlukovou zátěž. Žalovaná měla vycházet z hygienických limitů podle § 12 odst. 3 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2023, tedy ze standardních limitů 60 dB v denní době a 50 dB v noční době, případně z těchto limitů navýšených o korekci +5 dB podle § 12 odst. 6 věty třetí téhož nařízení. Tato korekce připadala v úvahu tam, kde hluk již před svým zvýšením o více než 2 dB přesahoval hodnoty 65 dB ve dne nebo 55 dB v noci. Krajský soud proto uzavřel, že v lokalitách O. X a P. X v B.-B. bylo třeba použít limity 65 dB ve dne a 55 dB v noci, zatímco v lokalitě N. X v T. platily standardní limity 60 dB ve dne a 50 dB v noci.

41. Ze zjištěných hodnot následně vyplynulo, že v době tvrzeného zásahu docházelo k překračování hygienických limitů. U rodinného domu v ulici N. X v T. akustická studie z července 2021 zjistila hluk z dálnice D1 ve výši 59,4 dB ve dne a 57,8 dB v noci, čímž byl překročen noční limit. U rodinného domu v ulici P. X v B.-B. byly podle akustické studie z roku 2019 zjištěny hodnoty 71,5 ± 1,7 dB ve dne a 63,1 ± 1,7 dB v noci, tedy hodnoty přesahující i limity navýšené o korekci +5 dB. Žalovaná proto nesprávně vyhodnotila, že provozovatel pozemních komunikací neporušuje povinnost podle § 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví; jeho nečinností tak bylo nezákonně zasaženo do práv žalobců.

42. Žalobci se v zásahové žalobě původně domáhali uložení dvou povinností: 1) aby žalovaná zahájila řízení o omezení či pozastavení provozu zdrojů hluku a 2) aby v úředních postupech týkajících se hluku z dálnice D1 a silnice II/602 na území obce Troubsko a městské části Brno-Bosonohy nepoužívala korekci na starou hlukovou zátěž. Jelikož však žalobci vzali žalobu v části týkající se druhé povinnosti zpět, krajský soud se dále zabýval pouze otázkou, zda je žalovaná povinna zahájit správní řízení.

43. Z měření hluku provedeného dne 29. 4. 2025 a z hlukové studie z července 2025 krajský soud zjistil, že hluk ze silnice II/602 překračuje hygienické limity v noční době na všech měřených místech a v denní době na dvou místech v Brně-Bosonohách. Krajský soud proto uzavřel, že v době jeho rozhodování dochází k překračování hygienických hlukových limitů na území městské části Brno-Bosonohy. Ve vztahu k obci Troubsko soud přihlédl k tomu, že měřicí místo Jihlavská 196/1 se nachází ve vesnici Veselka, která je místní částí obce Troubsko, avšak od zbytku obce je oddělena dálnicí D1. Hluk ze silnice II/602 je proto relevantní pouze pro tuto místní část. Jelikož zde bylo prokázáno překračování hygienických limitů v noční době, provozovatel tohoto zdroje hluku porušuje povinnost podle § 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. Žalovaná je proto povinna zahájit řízení podle § 84 odst. 1 písm. b) nebo m) téhož zákona; pokud tak dosud neučinila, dopouští se nezákonného zásahu do práv žalobců.

44. Naopak u dálnice D1 nebylo měřením ze dne 29. 4. 2025 prokázáno překročení hygienických limitů ani v Brně-Bosonohách, ani v Troubsku. Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobců, že výsledky měření jsou nepoužitelné z důvodu probíhající rekonstrukce dálnice, neboť intenzita dopravy byla v době měření srovnatelná, resp. celkově vyšší než v roce 2021, a stavební práce nepředstavovaly takový odklon od běžného provozu, který by výsledky znehodnocoval. Nedůvodná je také námitka týkající se vnitřních hlukových limitů, neboť podle § 30 odst. 1 poslední věty zákona o ochraně veřejného zdraví se splnění povinnosti k ochraně před hlukem v chráněném venkovním prostoru stavby považuje i za splnění této povinnosti ve vnitřním prostoru stavby. U dálnice D1 tedy nebyly splněny podmínky pro uložení povinnosti žalované zahájit řízení o omezení či pozastavení zdroje hluku.

45. Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaná (dále jen ,,stěžovatelka‘‘) kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

46. Dle stěžovatelky krajský soud provedl nesprávné vyhodnocení navýšení hlučnosti o 2 dB na dálnici D1. Porovnání vypočtených a naměřených hodnot na dálnici D1 z let 2001 až 2023, které soud provedl v bodech [54 až 56] rozsudku, neindikuje, že by v průběhu porovnávaných let došlo na dálnici D1 k navýšení hlučnosti o více jak 2 dB. Právě naopak, hodnoty hlučnosti podle údajů použitých krajským soudem byly v průběhu let postupně snižovány. Z toho důvodu tak nemohlo dojít k odnětí staré hlukové zátěže na daném úseku dálnice D1.

47. Stěžovatelka dále namítá, že jí právní předpisy v oblasti ochrany veřejného zdraví neumožňují vést správní řízení o omezení zdroje hluku. Ze znění § 84 odst. 1 písm. b) a m) zákona o ochraně veřejného zdraví stěžovatelka dovozuje, že orgány ochrany veřejného zdraví jsou ze zákona oprávněny vést správní řízení pouze o pozastavení výkonu činnosti či provozování nebo používání zdroje hluku. Stěžovatelka tak není oprávněna vést správní řízení o omezení zdroje hluku, jak ji nařídil krajský soud výrokem III.

48. V další části kasační stížnosti stěžovatelka argumentuje tím, že správní řízení o pozastavení zdroje hluku není zákonodárcem zamýšleno pro hluk z liniových staveb. Odvolává se přitom na Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 10. 2023, č. j. MZDR 29929/2023-1/OVZ, jenž ve svém závěru uvádí, že se úprava obsažená v § 84 odst. 1 písm. m) zákona o ochraně veřejného zdraví se na liniové zdroje hluku, tj. hluku z pozemních komunikací, nevztahuje. Žalovaná si je vědoma, že soudy jsou při svém rozhodování vázány pouze zákony a mezinárodními smlouvami, nicméně úmysl Ministerstva zdravotnictví, jakožto gestora zákona o ochraně veřejného zdraví, je zřejmý. Správní řízení o pozastavení zdroje hluku ve smyslu § 84 odst. 1 písm. m) zákona o ochraně veřejného zdraví má být vedeno jen ve specificky určených případech a pouze u těch zdrojů hluku, které nejsou liniovými zdroji hluku a které je tak možné pozastavit, tj. „vypnout“. Obdobně hovoří i stěžovatelkou citovaná odborná literatura. V souladu s ní se stěžovatelka domnívá, že je nutné rozlišit odstranění závady (např. vadný stroj, špatně seřízená klimatizace), u které lze nařídit její pozastavení, od liniové stavby, pozemní komunikace II/602, kde je hluk vytvářený hlukem z dopravy a takto „vypnout“ jej nelze. Stěžovatelka připouští, že v extrémním případě lze, ale to by znamenalo uzavřít liniovou stavbu pro veškerou dopravu včetně residentů v dané oblasti. Zákonodárce nepochybně nezamýšlel, aby orgány ochrany veřejného zdraví oplývaly touto pravomocí a mohly správní řízení o pozastavení zdroje hluku vztahovat i na liniové stavby nadregionálního významu a uzavíraly tak dlouhodobě zkolaudované dálnice, silnice či železnice.

49. Podle stěžovatelky je zřejmé, že proti sobě stojí protichůdné zájmy jednotlivých subjektů; zájmy residentů bydlících poblíž komunikace na snížení hlučnosti, zájmy obce na jejím rozvoji, zájmy podniků a občanů bydlících v obcích a jejich širším okolí na přepravě osob a zboží. Odkaz krajského soudu na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, stěžovatelka nepovažuje za přiléhavý. V rámci správního řízení o pozastavení zdroje hluku je stěžovatelka v předmětné věci postavena před dvě možnosti, a to buďto rozhodnout o uzavření pozemní komunikace, nebo toto správní řízení zastavit. Stěžovatelka má za to, že v rámci správního řízení o pozastavení zdroje hluku u liniové stavby zde žádné hledání rovnováhy není možné. V tomto správním řízení se jedná o volbu pouze mezi extrémním opatřením (uzavření komunikace) a žádným opatřením (zastavení řízení); vedení správního řízení tak postrádá smysl. Uzavření komunikace na předmětném úseku by vedlo ke kolapsu dopravy a paralýze dopravní obslužnosti v dané oblasti.

50. Stěžovatelka namítá, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky přípustnosti zásahové žaloby vymezené v rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39 („ŽAVES“), konkrétně podmínka subsidiarity této žaloby. Podle stěžovatelky je v případě hluku z pozemní komunikace možné vést jiné správní řízení, než je správní řízení podle § 84 odst. 1 písm. b) a m) zákona o ochraně veřejného zdraví, a to správní řízení o přestupku podle § 92g odst. 1 téhož zákona. Právě uvedené správní řízení v daném případě stěžovatelka vedla a skončilo pravomocným příkazem o uložení pokuty ze dne 27. 3. 2026, č. j. KHSJM 05638/2026/BM/HOK. Tímto příkazem stěžovatelka uložila pokutu 200 000 Kč správci pozemní komunikace II/602, a to pro překročení stanovených hygienických limitů hluku v chráněných venkovních prostorech staveb na určených měřících místech v obci Troubsko a městské části Brno-Bosonohy. V napadeném rozsudku krajského soudu nebyly nijak popsány meze správního řízení o pozastavení nebo omezení provozu zdroje hluku z pozemní komunikace. Nebylo objasněno, v jaké podobě by mělo být správní řízení vedeno, ani co má být jeho výsledkem. Stěžovatelka se domnívá, že pokud krajský soud nařídil zahájit správní řízení o pozastavení zdroje hluku, tak měl jednoznačně vyložit, co by mělo být reálným výsledkem takového řízení. Pokud měl soud za to, že je možné v rámci tohoto řízení stanovit dílčí omezení či opatření, měl jednoznačně vyložit, o jaký případný druh omezení by se mohlo jednat a jak konkrétně by mělo být toto omezení v rozhodnutí o pozastavení zdroje hluku specifikováno. Stejně tak krajský soud neosvětlil odpověď na otázku, zda má být řízení o pozastavení zdroje hluku zahájeno vždy, když orgán ochrany veřejného zdraví zjistí, že původce hluku překročil stanovený hygienický limit.

51. S ohledem na uvedené kasační důvody stěžovatelka označila napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí a rovněž nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky.

52. Závěrem stěžovatelka namítá, že krajský soud rozhodl bez nařízení ústního jednání a rovněž neinformoval stěžovatelku o doplnění spisu před vydáním rozsudku. Stěžovatelka na výzvu ze dne 7. 2. 2025, č. j. 29 A 28/2022-562, krajskému soudu sdělila, že nesouhlasí s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání. Krajský soud ústní jednání nenařídil a nadto z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobci doplnili soudní spis o další vyjádření, o kterém stěžovatelka nebyla nijak informována. Tím, že stěžovatelka nemohla plně uplatnit svá procesní práva v řízení před soudem, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný z důvodu jiné vady řízení před soudem.

53. Stěžovatelka rovněž rozporuje, že jí krajský soud uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v plné výši, ačkoliv tito neměli ve věci plný úspěch, což je v rozporu s § 60 s. ř. s.

54. Konečně, stěžovatelka odmítá, že by byla ve věci nečinná. Opakuje svá tvrzení o pokutě uložené správci komunikaci II/602, zmiňuje záměr správce komunikace vyměnit v roce 2026 obrusnou vrstvu vozovky za nízkohlučnou a zdůrazňuje svou participaci v oblasti územního rozvoje, zejména územního plánování.

55. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

56. Žalobci ve vyjádření ke kasační stížnosti předně konstatovali, že se jedná o opakovanou kasační stížnost, a zároveň stěžovatelka ani v jednom bodě nenamítá, že se krajský soud v napadeném rozsudku neřídil závazným právním názorem NSS. Veškeré kasační důvody, směřující proti závěrům rozsudku krajského soudu jsou výsledkem aplikace právních názorů NSS, vyjádřených v některém z jeho předchozích rozsudků v projednávané věci, jsou proto nepřípustné. I pokud by z nějakého důvodu byly shledány jako přípustné, musí být posouzeny jako nedůvodné. Kromě toho jsou dle přesvědčení žalobců nepřípustné i takové kasační body (důvody), které stěžovatelka mohla uplatnit již ve své předchozí kasační stížnosti, avšak bez vážného důvodu tak neučinila.

57. K námitce chybného srovnání hodnot hlučnosti z dálnice D1 krajským soudem žalobci uvedli, že stěžovatelka stejnou námitku uplatnila již ve své první kasační stížnosti, o které bylo rozhodnuto druhým rozsudkem NSS. Námitka je tak dle žalobců nepřípustná, případně nedůvodná, neboť vychází z chybné interpretace hodnocení předmětné otázky krajským soudem.

58. Nepřípustná je dle žalobců rovněž námitka stěžovatelky, podle níž jí právní předpisy neumožňují vést řízení o omezení zdroje hluku. Otázku rozsahu oprávnění a povinností stěžovatelky při překračování hlukových limitů vyplývajících z § 84 odst. 1 písm. b) a m) zákona o ochraně veřejného zdraví, a to i pokud je zdrojem nadlimitního hluku provoz na pozemní komunikaci, závazně vyřešil první rozsudek NSS. Stěžovatelka navíc tento důvod neuplatnila ve své první kasační stížnosti.

59. Námitka, že správní řízení o pozastavení zdrojů hluku není zamýšleno pro hluk z liniových staveb, se dle názoru žalobců svou podstatou shoduje s předchozí kasační námitkou. Stěžovatelka se v ní navíc pouze odvolává na Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví, k němuž se NSS výslovně vyjádřil v druhém rozsudku tak, že stěžovatelka disponuje ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 oprávněními, jak případně uloženou povinnost vynutit. Pokud proto Metodický pokyn obecně vylučuje pozastavení každého liniového zdroje hluku pro specifika užívání pozemních komunikací, není podle krajského soudu jeho obsah argumentačně relevantní. Stěžovatelka nemůže ignorovat nezákonný stav – nadlimitní hlukovou zátěž – a musí uložit vlastníku či správci komunikace všechna dostupná opatření k jejímu snížení. Žalobci dále upozorňují, že sama stěžovatelka v rozhodnutí o poslední žádosti správce komunikace II/602 o „hlukovou výjimku“ došla k závěru, že této žádosti nelze vyhovět, protože nebyla realizována všechna dostupná opatření ke snížení hlučnosti. Tvrzení stěžovatelky, že nemá pravomoc nařídit opatření ke snížení hluku na liniových stavbách, konkrétně na komunikaci II/602, je i s těmito závěry v rozporu.

60. K námitce absence rozumného předpokladu pro vedení nařízeného řízení žalobci k dílčí námitce nesplnění podmínek přípustnosti zásahové žaloby uvedli, že přípustnost žaloby, resp. aktivní věcnou legitimaci žalobců, podrobně posoudil již krajský soud ve svém prvním rozsudku v projednávané věci, se závěrem, že podmínky vymezené v precedenčním rozsudku NSS ve věci „ŽAVES“ jsou splněny a žaloba je věcně projednatelná. Následně se věcí dvakrát zabýval NSS, z toho ve druhém případě na základě kasační stížnosti stěžovatelky. Z obsahu obou rozsudků NSS jednoznačně vyplývá, že se závěrem o splnění podmínek přípustnosti žaloby NSS souhlasil. Druhou dílčí uplatněnou námitku, podle níž krajský soud neobjasnil, v jaké podobě by mělo být správní řízení vedeno, ani co má být jeho výsledkem, považují žalobci za nepřípustnou ze stejných důvodů. Přesvědčení stěžovatelky, že nemůže zahájit a vést řízení o pozastavení nebo omezení provozu zdroje hluku, jímž je pozemní komunikace, NSS v obou svých rozsudcích výslovně odmítl. Stěžovatelka navíc ve své předchozí kasační stížnosti takovouto námitku neuplatnila. Opět již z těchto základních důvodů nemůže být dle přesvědčení žalobců ani tato dílčí námitka přípustná.

61. Žalobci poukazují na to, že stěžovatelka nejprve na konání jednání netrvala, jak vyplývá z jejího vyjádření ze dne 13. 4. 2022 (č. l. 241 soudního spisu), kterým výslovně souhlasila s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání. Následně před vydáním prvního rozsudku krajského soudu jednání ve věci dne 17. 1. 2023 proběhlo; na tomto jednání byla provedena většina důkazů, z nichž krajský soud vyšel i v nyní napadeném rozsudku. Z hlediska skutkových zjištění bylo třeba doplnit pouze dokazování k otázce, zda ke dni vydání rozsudku krajského soudu dochází k překračování platných hlukových limitů provozem na dálnici D1 a silnici II/602 na území obce Troubsko a městské části Brno – Bosonohy. Skutková zjištění k těmto otázkám založil krajský soud na důkazech předložených samotnou stěžovatelkou, konkrétně na Protokolu o měření hluku č. 80165/2024 ze dne 4. 9. 2025, zpracovaném zkušební laboratoří Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě (pro hluk z dálnice D1) a Protokolu o měření hluku č. 80164/2024 ze dne 4. 9. 2025, zpracovaném stejnou zkušební laboratoří, pro hluk ze silnice II/602. Tyto důkazy předložila stěžovatelka krajskému soudu spolu se svým vyjádřením ze dne 2. 10. 2025; nepochybně byla stěžovatelka s obsahem těchto důkazů seznámena. Nekonáním dalšího jednání před vydáním napadeného rozsudku tedy stěžovatelka nemohla být zkrácena na svých právech.

62. K námitce neseznámení stěžovatelky s podáním žalobců ze dne 26. 2. 2026 žalobci uvádějí, že soud totiž nemá povinnost prodlužovat řízení tím, že se účastníci budou k věci vyjadřovat ad infinitum. Žalobci v podání ze dne 26. 2. 2026 shrnuli své stanovisko ke skutečnostem podstatným pro rozhodnutí krajského soudu, z rozsudku nevyplývá, že by toto vyjádření mělo pro obsah rozsudku zásadní význam. Skutečnost, že toto podání nebylo stěžovatelce zasláno, tak nepředstavuje porušení jejích procesních práv.

63. Námitka uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v plné výši je s ohledem na znění § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná, a kromě toho i věcně nedůvodná. Krajský soud vyhověl žalobě v rozsahu většiny uplatněných návrhů a jádro žalobní argumentace obstálo v plném rozsahu. V této souvislosti žalobci upozorňují, že ke svému vyjádření ze dne 6. 2. 2025 přiložili faktury za měření hluku z října 2024 ve výši 19 360 Kč (Ing. P. B., PhD.), a za Akustické posouzení VÚT v Brně z prosince 2024 ve výši 7 260 Kč. V podání ze dne 23. 1. 2026 pak žalobci tyto částky uvedli ve vyčíslení požadované náhrady nákladů řízení. Krajský soud žalobcům obecně přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce, ale náhradu za uvedené odborné podklady žalobcům nepřiznal a tento postup nijak nezdůvodnil. Žalobci proto žádají NSS, aby uložil stěžovatelce povinnost uhradit jim náhradu těchto nákladů, pokud je posoudí jako účelně vynaložené, ve svém rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatelky.

64. K závěrečné informaci stěžovatelky o pokutě uložené správci komunikace II/602, o záměru správce komunikace vyměnit v roce 2026 obrusnou vrstvu vozovky za nízkohlučnou a o své participaci v oblasti územního rozvoje, žalobci sdělují, že tato tvrzení nepředstavují kasační důvody ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s., tím méně pak přípustné kasační námitky.

65. S ohledem na uvedené žalobci navrhují, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, eventuálně zamítl, a dále přiznal žalobcům náklady řízení o kasační stížnosti, včetně nákladů za odborné podklady.

66. Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jedná za ni k tomu pověřený zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

67. Stěžovatelka kasační stížností formálně napadla rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, přestože její argumentace směřuje převážně k výroku II. a III. rozsudku krajského soudu.

68. Kasační stížnost je v rozsahu výroku rozsudku krajského soudu I. IV. a V. nepřípustná.

69. V rozsahu výroku rozsudku krajského soudu II., III. a VI. je kasační stížnost přípustná.

70. Nejvyšší správní soud se zabýval přípustností podané kasační stížnosti, jelikož se jedná v pořadí již o třetí kasační stížnost, z toho druhou kasační stížnost stěžovatelky. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka však v kasační stížnosti vůbec nenamítá, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Namísto toho stěžovatelka uplatňuje kasační námitky, které jsou převážně opakováním kasačních námitek uplatněných již v předešlé kasační stížnosti.

71. Smyslem citovaného ustanovení je zamezit tomu, aby se Nejvyšší správní soud musel zabývat znovu věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a krajský soud se jím řídil (nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Opakovaná kasační stížnost je však přípustná, pokud NSS ve zrušujícím rozsudku krajskému soudu vytkl procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav či nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Kasační stížnost proti druhému či dalšímu rozhodnutí krajského soudu totiž nemůže být nepřípustná, pokud se předchozí rozsudek NSS nemohl vyjádřit k meritu věci.

72. První rozsudek krajského soudu zrušil NSS pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Druhý rozsudek krajského soudu NSS zrušil pro nepřezkoumatelnost v rozsahu výroku III. jímž krajský soud uložil stěžovatelce povinnost zahájit řízení o pozastavení nebo omezení provozu zdrojů hluku z dálnice D1 a silnice 2. třídy II/602, naopak v rozsahu výroku II. jímž krajský soud deklaroval nezákonnost minulého zásahu stěžovatelky, napadený rozsudek obstál.

73. Ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným; brání Nejvyššímu správnímu soudu v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné, neboť také tímto závěrem svého předchozího rozsudku v dané věci je vázán.

74. Nepřípustné jsou tudíž všechny kasační námitky, které obsahově směřují proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2023, č. j. 9 As 90/2023-36, a ze dne 24. 10. 2024, č. j. 1 As 181/2024-44, jelikož se jimi stěžovatelka snaží brojit proti již vyjádřenému názoru kasačního soudu, což je nepřípustné. Konkrétně jde o námitky nesprávného vyhodnocení stran navýšení hlučnosti o 2 dB na dálnici D1 a dílčí námitky relativizující povinnost stěžovatelky vést správní řízení o omezení zdroje hluku podle zákona o ochraně veřejného zdraví.

75. K uvedeným otázkám se Nejvyšší správní soud dostatečně určitě vyjádřil v předcházejících rozsudcích. Stěžovatelka již ve své první kasační stížnosti namítala, že k překračování hlukových limitů v dotčeném území ze zdrojů hluku (dálnice D1 a silnice 2. třídy II/602) nedochází, což dovozovala z měření hluku z července 2021 a protokolu z měření zpracovaného dne 4. 1. 2022 (bod 16 rozsudku č. j. 1 As 181/2024-44). Konkrétně stěžovatelka uváděla, že nejvyšší naměřená hodnota na měřicích místech na dálnici D1 byla 57,6 dB v denní době a 53,3 dB v noční době. Dovolávala se přitom aplikace přechodného ustanovení v čl. II nařízení vlády č. 433/2022 Sb., jímž je možné stanovit hygienický limit 70 dB v denní době a 60 dB v noční době.

76. Nejvyšší správní soud již v rozsudku č. j. 1 As 181/2024-44 vyslovil, že při hodnocení skutkového stavu, tedy zda po 1. 1. 2001 došlo na dotčeném území ke zvýšení hluku o více než 2 dB, je nutné postup krajského soudu posuzovat z hlediska přesvědčivosti a racionality jeho hodnocení důkazů; nelze přitom pominout povinnost veřejné správy průběžně si opatřovat relevantní podklady pro své rozhodování.

77. NSS souhlasil se stěžovatelkou, že z metodologického hlediska by bylo ideální porovnávat pouze srovnatelné hodnoty, tedy naměřené s naměřenými a vypočtené s vypočtenými stejným postupem. Přesto však označil úvahy krajského soudu ve specifických skutkových okolnostech dané věci za udržitelné. Vyšel přitom z následujících úvah (bod 54 a násl. rozsudku).

78. Korekce pro starou hlukovou zátěž představovala podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2023 výjimku z obecných hygienických limitů, neboť umožňovala přechodně uplatnit dodatečnou korekci + 20 dB. Jako každou výjimku ji bylo třeba vykládat restriktivně, a to i při posuzování podmínek jejího ukončení podle § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 272/2011 Sb. Stanovení rozhodného data posuzování zvýšení hluku o více než 2dB výslovně „po 1. 1. 2001“ vyjadřuje dočasnou a přechodnou povahu režimu staré hlukové zátěže. Účelem je ukončit tento výjimečný režim tam, kde se hluk po tomto datu dále zvýšil.

79. NSS současně vyslovil, že cíli právní úpravy, jímž je ochrana zdraví před hlukem, lépe odpovídají skutečně naměřené hodnoty než hodnoty vypočtené. Výpočty se mohou měnit podle vstupních údajů a použitého modelu a mohou se významně lišit i pro tentýž rok. Ze spisu navíc vyplynulo, že rozdíly mezi vypočtenými a naměřenými hodnotami mohou být značné. Určující proto musí být především skutečná hlučnost; vypočtené hodnoty mají sekundární význam, zejména tam, kde naměřené hodnoty nejsou a nemohou být k dispozici.

80. V projednávané věci stěžovatelka vycházela pro rok 2000 z vypočtených hodnot, neboť naměřené hodnoty neměla k dispozici. Podle Nejvyššího správního soudu to však neznamená, že tyto vypočtené hodnoty nelze za žádných okolností porovnat s pozdějšími skutečně naměřenými hodnotami, které lépe odpovídají skutečnému stavu, a tedy i smyslu právní úpravy. Po krajském soudu pak nelze požadovat, aby sám zpětně dopočítával hodnoty hlučnosti pro jednotlivé minulé roky. Pokud stěžovatelka neměla pro rok 2000 naměřené hodnoty, nemůže tento nedostatek přenášet na soud ani na osoby negativně dotčené hlukem:,,[j]e naopak (její) povinností (…) jako správního úřadu odpovědného za výkon zdravotního dozoru, aby měla možnost uplatnit korekci pro starou hlukovou zátěž dostatečně zdůvodněnou a podloženou (již rozsudek NSS č. j. 9 As 90/2023 - 36, bod 30).‘‘ Nejvyšší správní soud současně vyslovil: ,,Pokud tedy stěžovatelka chtěla postupovat metodologicky správně (a srovnávat vypočtené hodnoty pouze s hodnotami vypočtenými), mohla na argumentaci žalobců o zániku režimu staré hlukové zátěže reagovat tím, že pro jimi poukazované roky (zejména 2005 a 2006) nechá zpracovat výpočty hlučnosti a ty předloží soudu. To však neučinila. Namísto toho setrvává na nesouměřitelnosti vypočtených hodnot z roku 2000 s hodnotami naměřenými o přibližně dvacet let později a adekvátně nereagovala na žalobní tvrzení žalobců týkajících se především situace a dat z první dekády nového tisíciletí.‘‘

81. Konkrétně u hluku z dálnice D1 stěžovatelka odkázala jen na srovnání údajů z let 2019 a 2021 s rokem 2000. Již v předešlém rozsudku však NSS vyslovil, že uvedená data nevyvracejí argumentaci žalobců, že režim staré hlukové zátěže mohl skončit již před rokem 2016. U silnice II/602 stěžovatelka zpochybnila pouze metodologii, aniž předložila vlastní výpočty pro roky 2005 a 2006. Neměla tedy přezkoumatelně postaveno najisto, že v celém období od roku 2001 do roku 2021 nedošlo ke zvýšení hluku o více než 2 dB. NSS přitom poukázal i na to, že stěžovatelka v minulosti opakovaně povolovala dočasné výjimky z dodržování hygienických limitů hluku na dotčeném území. V prvním rozsudku v dané věci č. j. 9 As 90/2023-36 NSS uvedl, že tato praxe nasvědčuje tomu, že k překračování hygienických limitů z uvedených zdrojů hluku v minulosti přinejmenším mohlo docházet. Jestliže stěžovatelka udělovala výjimky právě v době, kdy podle žalobců již mělo dojít ke skončení režimu staré hlukové zátěže, oslabuje to přesvědčivost jejího pozdějšího tvrzení založeného na zpětných výpočtech, že ke zvýšení hluku o více než 2 dB nikdy nedošlo. Krajský soud proto nepochybil, když ,,při hodnocení splnění předpokladů pro ukončení režimu staré hlukové zátěže vyšel z hodnot hluku, které měl od obou účastníků k dispozici: tedy pro roky 2003 až 2006 z hodnot změřených, zatímco pro rok 2000 z hodnoty vypočtené.‘‘

82. Krajský soud následně aplikoval závazný právní názor NSS v nyní napadeném rozsudku a porovnal výpočty hladiny hluku pro rok 2000, obsažené v akustických studiích zpracovaných v letech 2019 a 2021, s hodnotami naměřenými v letech 2003 až 2004. Obě studie (z roku 2019 i 2021) obsahují retrospektivní výpočet hlučnosti ke stavu v roce 2000, resp. k rozhodnému datu 1. 1. 2001. V akustické studii ze dne 28. 11. 2019 (č. l. 26 až 38 soudního spisu) byl vypočten hluk z dálnice D1 v roce 2000 s korekcí na obměnu vozového parku na třech místech. U domu N. X v P. byl v denní době vypočítán hluk 61,8 dB a 54 dB v noci, u domu Z. X v T. 67,9 dB ve dne a 59,7 dB v noci a u domu O. X v B.-B. 67,8 dB ve dne a 59,5 dB v noci. Akustické posouzení z června 2021 (č. l. 390 až 394 soudního spisu) stanovilo pro rok 2000 u týchž domů hladiny hluku 64,1 ve dne a 58,4 dB v noci (N. X, P.), 61,9 a 56,2 dB (Z. X, T.) a 65,9 a 60,1 dB (O. X, B.-B.). U domu N. X v T. činily hodnoty 60,3 dB ve dne a 54,6 dB v noci. Stěžovatelka v rozhodnutí ze dne 10. 6. 2005, č. j. BM-6487/2005-HOK-Fa, vycházela z měření z let 2003 a 2004. V noční době bylo naměřeno 61,7 ± 2 dB u domu N. X v T. a 64,2 ± 2 dB u domu O. X v B.-B. Na základě porovnání uvedených hodnot krajský soud zjistil, že u domu O. X se noční hluk z dálnice D1 po 1. 1. 2001 zvýšil o více než 2 dB, a to bez ohledu na rozdíly mezi podklady. Totéž platí pro dům N. X, zde však byl k dispozici pouze jeden výpočet. V předmětném úseku dálnice D1 proto nebylo možné použít korekci starou hlukovou zátěží podle § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2023.

83. Nejvyšší správní soud shledal v rozsudku č. j. 1 As 181/2024-44 uvedený postup krajského soudu možným a udržitelným. Jelikož způsob posouzení nezákonnosti zásahu v době podání podnětu žalobců a nepřípustnosti použití korekce na starou hlukovou zátěž již v přezkumu Nejvyššího správního soudu obstál, je jednou vysloveným právním názorem vázán nejen krajský soud, ale také NSS, rozhoduje-li za jinak nezměněných skutkových poměrů v téže věci o kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského soudu.

84. Stěžovatelka nyní v kasační stížnosti setrvává na svém přesvědčení, že v průběhu porovnávaných let nedošlo na dálnici D1 k navýšení hlučnosti o více jak 2 dB. Nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem. Postup zvolený krajským soudem však odpovídá skutkovým a právním možnostem, za kterých krajský soud o žalobě rozhodoval. Nejvyšší správní soud již v minulém rozsudku konstatoval, že v situaci, kdy stěžovatelka nemá k dispozici naměřené hodnoty hluku z roku 2000, přičemž uplatnitelnost korekce pro starou hlukovou zátěž sama nedostatečně dovozuje pouze na základě srovnání vypočtených hodnot hluku zpětně pro roky 2000 a 2019, resp. 2021, nikoli však již pro předcházející období (zejména před rokem 2016), lze postup krajského soudu považovat za racionální, odpovídající restriktivní povaze staré hlukové zátěže jako přechodné výjimky a smyslu právní úpravy ochrany zdraví před hlukem.

85. Stěžovatelka se v nynější kasační stížnosti omezila na námitku, že studie z roku 2019 se týkala domu O. X, nikoli O. X. Tato otázka však není rozhodná. Krajský soud dovodil nárůst hluku nezávisle na rozdílech mezi oběma podklady, takže jeho závěry obstojí i bez studie z roku 2019. Stěžovatelka rovněž nijak nespecifikuje, z jakých důvodů má za to, že právní názor krajského soudu není správný a omezuje se pouze na repetitivní nesouhlas s jeho postupem. Za této situace je s ohledem na výše uvedenou judikaturu daná námitka nepřípustná.

86. Nejvyšší správní soud konstatuje, že vůči výroku I. nyní napadeného rozsudku krajského soudu je kasační stížnost nepřípustná z důvodu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Výrok II. předchozího rozsudku krajského soudu (nyní výrok I), jímž byla deklarována nezákonnost minulého zásahu žalované obstál v kasačním přezkumu (viz rozsudek NSS č. j. 1 As 181/2024-44). Právním názorem vysloveným v dané věci Nejvyšším správním soudem je vázán nejen krajský soud (viz § 110 odst. 4 s. ř. s.), ale také sám Nejvyšší správní soud (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 4 As 3/2018-50, č. 4015/2020 Sb. NSS).

87. Rovněž k dalším dílčím námitkám relativizujícím rozsah oprávnění a povinností stěžovatelky při překračování hlukových limitů vyplývajících z § 84 odst. 1 písm. b) a m) zákona o ochraně veřejného zdraví, se Nejvyšší správní soud rovněž dostatečně určitě vyjádřil již v prvním rozsudku č. j. 9 As 90/2023-36 (viz bod 24 a násl).

88. Stěžovatelka je odpovědným orgánem na úseku ochrany veřejného zdraví, včetně zajištění ochrany před hlukem. K plnění dozorové pravomoci přiznává orgánům ochrany veřejného zdraví § 84 zákona o ochraně veřejného zdraví řadu konkrétních oprávnění, která uvozuje slovem „mohou“. Tento výraz sice typicky může vymezovat správní uvážení, neplatí to však bezvýjimečně (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS; obdobně Skulová, S. Správní uvážení. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 66). Z použití slova „mohou“ proto dle NSS neplyne, že stěžovatelka může při překračování hygienických limitů libovolně zvolit, zda bude, či nebude konat. § 84 je kompetenčním ustanovením vymezujícím pravomoci stěžovatelky při výkonu státního zdravotního dozoru. Formulace „mohou pozastavit“ tedy znamená, že orgány ochrany veřejného zdraví mají za splnění zákonných podmínek pravomoc tak učinit. Tomu odpovídá důvodová zpráva, komentářová literatura i povaha správního dozoru, který zahrnuje rovněž ukládání nápravných opatření.

89. Z účelu a úkolů stěžovatelky jako orgánu státního zdravotního dozoru vyplývá její povinnost reagovat na prokazatelné překračování hygienických limitů hluku: ,,Nečinnost (stěžovatelky) v případě prokazatelného překračování hygienických limitů pro akustický hluk proto nelze akceptovat. Překračování hygienických limitů hluku totiž negativně dopadá do právní sféry hlukem dotčených osob (např. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 As 308/2018-39). Důsledkem nečinnosti žalované v situaci, kdyby k překračování limitů hluku prokazatelně docházelo, by tak mohl být nepříznivý dopad do veřejných subjektivních práv dotčených osob, což je právě situace, pro kterou citovaný rozsudek rozšířeného senátu č. j. 6 As 108/2019-39 připustil možnost soudní ochrany v rámci podané žaloby podle § 82 s. ř. s.‘‘

90. Jinými slovy, zjistí-li stěžovatelka překračování hygienických limitů, nedisponuje správním uvážením, zda bude konat, ale musí vyvinout dostatečné úsilí k nápravě. Volba konkrétního opatření však musí odpovídat okolnostem věci (nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 4/18). Rovněž možnost stěžovatelky zahájit i jiná, například přestupková řízení, neznamená, že samotné zahájení správního řízení závisí na jejím uvážení.

91. NSS shledal v posuzované věci jako relevantní skutečnost, že stěžovatelka v minulosti vedla řadu řízení o udělení dočasných výjimek z dodržování hygienických limitů hluku podle § 31 zákona o ochraně veřejného zdraví, a tyto dočasné výjimky na dotčeném území opakovaně povolovala (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 As 308/2018-31).

92. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 1. 2025, sp, zn. I. ÚS 818/24, vyslovil, že stát má pozitivní závazek chránit pokojné užívání domova plynoucí z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ačkoliv je na státu, jaký systém ochrany jednotlivců před nadměrným hlukem zvolí, je potřeba, aby nalezl spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy a aby státem zvolená opatření byla opravdu účinná. Jestliže státní orgán nezákonně toleruje porušování protihlukové regulace a institut časově omezené výjimky používá k faktické legalizaci protiprávního překračování hlukových limitů, jedná v rozporu se svými pozitivními závazky plynoucími z čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud současně konstatoval, že nebýt nezákonného rozhodnutí stěžovatelky o vydání hlukové výjimky, stěžovatelka i provozovatel zdroje hluku by museli činit opatření k řešení překračování hlukových limitů. Povinnost státu dostát uvedeným závazkům tím, že zajistí ochranu obydlí před nadměrným hlukem, Ústavní soud zopakoval i v nedávném nálezu ze dne 17. 6. 2026, sp. zn. I. ÚS 143/26. Ústavní soud posuzoval přiměřenost omezení práva podnikat, s tím, že ani existence dílčích benefitů, které mohou veřejnosti z podnikání určité osoby plynout, neznamená, že by soudy měly rezignovat na ochranu dotčených osob před hlukem.

93. Námitku rozporující působnost stěžovatelky podle § 84 zákona o ochraně veřejného zdraví uplatnila stěžovatelka poprvé až nyní v kasační stížnosti. V předchozím řízení stěžovatelka pouze namítala, že v projednávané věci měla prostor uvážit, zda řízení o zastavení provozu zdroje hluku zahájí, či nikoliv, resp. že není důvod pro zahájení řízení.

94. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165, konstatoval, že opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit již v předchozí kasační stížnosti, je podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. V citovaném usnesení uvedl: „Podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. je kasační soud vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, přičemž nad jejich rámec posuzuje skutečnosti v těchto ustanoveních uvedené. Po stěžovateli lze spravedlivě požadovat, aby v souladu s principem vigilantibus iura a dispoziční zásadou uplatnil veškeré důvody, z nichž dovozuje nezákonnost rozhodnutí krajského soudu nebo vady řízení, které jeho vydání předcházely, již v první kasační stížnosti, pokud tak (mj. s ohledem na obsah řízení před krajským soudem a důvody jeho rozhodnutí) učinit může. Smyslem řízení o kasační stížnosti je nepochybně posoudit rozhodnutí ze všech hledisek uvedených v § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. pokud možno v jednom řízení, nikoliv je postupně přezkoumávat v závislosti na tom, který důvod stěžovatel uplatní v dalších kasačních stížnostech poté, co jeho předchozí námitce bylo vyhověno. Takové „řetězení“ kasačních stížností by odporovalo zásadě právní jistoty a principu předvídatelnosti rozhodování, a nebylo by korektní ani ve vztahu ke krajskému soudu, jehož rozsudek vydaný za nezměněných skutkových a právních poměrů by byl postupně zrušován na základě nových důvodů uplatňovaných v opakovaných kasačních stížnostech. (…) Není pochyb o tom, že ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. - jak bylo vyloženo shora citovanou judikaturou - brání Nejvyššímu správnímu soudu v tom, aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkového a právního stavu vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné, neboť také tímto závěrem svého předchozího rozsudku v dané věci je vázán. Obdobně je třeba nahlížet na námitky, které účastník řízení ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl. Nejvyšší správní soud o takových námitkách nerozhodoval, a jejich posouzení se proto nestalo součástí závazného právního názoru či pokynu.“

95. Nepřípustné jsou i obsahově související námitky stěžovatelky argumentující Metodickým pokynem Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 10. 2023, č. j. MZDR 29929/2023-1/OVZ. Nejvyšší správní soud se již v předcházejícím rozsudku č. j. 1 As 181/2024-44 vyjádřil, že ve formální rovině nejsou interní metodické pokyny veřejné správy pro soud závazné; soudy jsou při svém rozhodování vázáni výhradně zákonem (a na jeho základě přijatými podzákonnými předpisy), resp. mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).

96. Z povahy kasační stížnosti jakožto opravného prostředku vyplývá, že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí krajského soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením (nebo změnou) napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat kasační stížnost tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který krajský soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že kasační soud napadené rozhodnutí zruší (srov. přiměřeně usnesení NS ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1997, pod č. 28, dále srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018-52).

97. Krajský soud výrokem IV. napadeného rozsudku zastavil řízení pro částečné zpětvzetí žaloby, výrokem V. zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali ochrany před trvajícím nezákonným zásahem spočívajícím v nezahájení správního řízení o pozastavení či omezení zdroje hluku dálnice D1 na území obce Troubsko a městské části Brno-Bosonohy stěžovatelkou k podnětu žalobců ze dne 7. 10. 2021 a dále povinnosti zahájit řízení o pozastavení nebo omezení provozu tohoto zdroje hluku; v případě zamítnutí žaloby ve vztahu k žalobcům nelze shledat žádnou relevantní újmu, která by stěžovatelce vznikla.

98. Kasační stížnost směřující proti těmto výrokům napadeného rozsudku krajského soudu je proto subjektivně nepřípustná [viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018-52: „Žalovaný správní orgán je osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení podle § 47 písm. a) s. ř. s.; taková kasační stížnost musí být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. c) za použití § 120 s. ř. s.“].

99. Stěžovatelka dále namítá, že nesouhlasila s rozhodnutím o věci samé bez jednání a krajský soud jej přesto nenařídil a nijak nezdůvodnil, proč nařízeno nebylo.

100. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže lze ve věci rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a účastníci to shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[s]tanoví-li tak tento zákon, rozhoduje soud bez jednání o věci samé i v dalších případech“.

101. Z předloženého spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka byla přípisem krajského soudu ze dne 6. 4. 2022 vyzvána k vyjádření dle § 51 odst. 1 s. ř. s., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání. Dne 26. 4. 2022 bylo krajskému soudu doručeno vyjádření stěžovatelky k rozhodování soudu bez nařízení jednání, ve kterém sdělila, že souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání (č. l. 241). Jelikož žalobci vyjádřili s rozhodnutím o věci samé bez jednání nesouhlas (č. l. 239), proběhlo před vydáním prvního rozsudku krajského soudu jednání ve věci dne 17. 1. 2023.

102. Souhlas účastníka řízení s rozhodnutím krajského soudu o věci samé bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s. udělený ještě předtím, než v řízení krajský soud poprvé rozhodoval, nelze bez dalšího vztáhnout na nové rozhodnutí krajského soudu poté, co bylo jeho první rozhodnutí NSS zrušeno (viz rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2010, č. j. 5 Azs 3/2010-92).

103. V posuzované věci tak byli účastníci opětovně obesláni s výzvou ze dne 7. 2. 2025 k vyjádření dle § 51 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka výslovně vyjádřila přípisem ze dne 24. 2. 2025 svůj nesouhlas s rozhodnutím o věci samé bez jednání. Krajský soud však tento přípis nereflektoval a rozhodl bez jednání, aniž by pro takový postup byly naplněny zákonné podmínky, a aniž by svůj postup jakkoli v odůvodnění rozsudku zdůvodnil. Rozhoduje-li krajský soud ve věci znovu po zrušení svého předchozího rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, není oprávněn rozhodnout o věci samé bez jednání, aniž by bylo v řízení postaveno najisto, že jsou splněny zákonné podmínky pro takový procesní postup (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2009, čj. 9 Afs 92/2008-110, rozsudek ze dne 11. 11. 2004, čj. 6 Azs 28/2003-59); takový postup představuje vadu řízení před krajským soudem, pro kterou nezbylo než napadený rozsudek zrušit ve výroku II. a III. zrušit.

104. Vzhledem k tomu, že výrok o nákladech řízení je závislý na výroku II. a III. napadeného rozsudku, zrušil Nejvyšší správní soud rovněž výrok VI. rozsudku krajského soudu.

105. Pokud jde o výroky napadeného rozsudku I., IV. a V., Nejvyšší správní soud kasační stížnost v tomto rozsahu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. Dále Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., že v části, v níž byla kasační stížnost odmítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu jeho nákladů.

106. V novém rozhodnutí krajský soud rovněž rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. srpna 2026 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu