5 As 98/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Mgr. T. P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2026, č. j. 3 A 167/2025-29, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyni s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Vymezení věci

1. Kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 13. 10. 2025, č. j. MV-126760-13/TP-2025, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zmíněným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí – vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, analyticko-právního oddělení (dále též „povinný subjekt“), ze dne 11. 9. 2025, č. j. KRPK-55751-10/ČJ-2025-1900AP, ve věci žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“).

2. Žádostí ze dne 9. 7. 2025 se žalobkyně obrátila na povinný subjekt s tím, aby jí poskytl informaci ve formě kopie rozhodnutí či jiného úkonu, kterým byla ukončena trestní věc, v níž byla žalobkyně vyslechnuta v postavení osoby podávající vysvětlení. Povinný subjekt – poté, co stěžovatel zrušil jeho původní rozhodnutí o odmítnutí žádosti – žalobkyni zaslal kopii usnesení o odložení trestní věci ze dne 12. 3. 2025, č. j. KRPK-23007-266/TČ-2024-190981, a to v anonymizované podobě; k tomu žalobkyni zaslal i shora uvedené vyrozumění ze dne 11. 9. 2025, v němž jí sdělil, že provedl nezbytnou anonymizaci osobních údajů tak, aby nedošlo k ohrožení práv třetích osob, odkázal na § 8a informačního zákona a zároveň zmínil, že „znečitelnil identifikační údaje třetích osob, výpovědi třetích osob, a další údaje, jejichž prostřednictvím by při dohledání spojitostí z veřejně dostupných zdrojů mohly být třetí osoby přímo identifikovány (identifikační znaky základní školy, názvy mediálních prostředků, názvy článků, název veřejné zakázky a údaje právnické osoby vystupující v řízení)“.

3. V návaznosti na to se žalobkyně obrátila na stěžovatele podáním ze dne 21. 9. 2025 označeným jako „odvolání/stížnost proti poskytnutí neúplné informace“ a namítala mj. plošnou a nepřiměřenou anonymizaci poskytnutého usnesení o odložení trestní věci. Na výzvu stěžovatele žalobkyně doplnila, že jde o odvolání, kterým se domáhá přezkoumání závěrů výše citovaného vyrozumění – rozhodnutí povinného subjektu. Vzhledem k tomu, že toto vyrozumění stěžovatel nepovažoval za rozhodnutí o (částečném) odmítnutí žádosti dle § 15 odst. 1 informačního zákona, zamítl podané odvolání jako nepřípustné s poukazem na § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

2. Rozhodnutí městského soudu

4. Proti rozhodnutí stěžovatele podala žalobkyně žalobu, které městský soud vyhověl – napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení podle § 78 odst. 1 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

5. V odůvodnění rozsudku se městský soud zabýval vyrozuměním povinného subjektu, jehož povaha je pro celou věc zásadní. Nejprve připomněl, že § 15 odst. 3 informačního zákona povinnému subjektu umožňuje, avšak neukládá, aby v případě, že poskytuje informaci formou kopie dokumentu, z něhož vyloučil pouze osobní údaje, nevydával rozhodnutí o (částečném) odmítnutí žádosti. Povinný subjekt tak mohl žalobkyni zaslat jen anonymizované usnesení o odložení trestní věci; v daném případě však k zasílanému dokumentu připojil i vyrozumění, v němž se vyslovil k provedené anonymizaci – vysvětlil, že vyloučil údaje třetích osob, ale rovněž v možném rozsahu konkretizoval, jaké údaje znečitelnil a proč. Podle městského soudu lze proto pochopit, že žalobkyně nepostupovala podle § 15 odst. 3 věty druhé informačního zákona a nesdělila povinnému subjektu, že trvá na vydání rozhodnutí o žádosti v rozsahu vymezených osobních údajů. Z připojeného vyrozumění se totiž dozvěděla, že její žádost byla znečitelněním některých pasáží dokumentu částečně odmítnuta a rovněž, v jakém rozsahu a z jakých důvodů tak povinný subjekt učinil. Na základě toho městský soud uzavřel, že povinný subjekt současně s poskytnutím anonymizované kopie požadovaného dokumentu vydal i materiální rozhodnutí o odmítnutí části žádosti.

6. Důležité je, že vyrozumění bylo vydáno povinným subjektem v písemné formě, bylo podepsané oprávněnou úřední osobou, označené datem vydání a číslem jednacím a bylo žalobkyni oznámeno. Městský soud připomněl, že podání je nutno posuzovat podle jeho skutečného obsahu (§ 37 odst. 1 věta druhá správního řádu), a proto nelze aprobovat postup stěžovatele, který žalobkyni vyzval k odstranění vad a následně její odvolání zamítl jako nepřípustné. Poté, co povinný subjekt stěžovateli předal své stanovisko a příslušný spis, podle městského soudu nic nebránilo tomu, aby stěžovatel o podaném odvolání rozhodl věcně, nikoli ho zamítl jako nepřípustné s tím, že směřuje proti jinému úkonu než proti rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, vyrozumění ze dne 11. 9. 2025 je dle městského soudu rozhodnutím v materiálním smyslu, a stěžovatel se měl proto podaným odvoláním žalobkyně ze dne 21. 9. 2025 zabývat a přezkoumat napadené vyrozumění co do důvodů a rozsahu anonymizace, kterou povinný subjekt provedl.

3. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně

7. Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozsudku městského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a navrhl, aby Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

8. Městský soud vyšel z toho, že postup podle § 15 odst. 3 informačního zákona není povinný – podle jeho názoru jde jen o možnost povinného subjektu; pokud ovšem povinný subjekt žadateli sdělí, jaké údaje anonymizoval a proč, bude takový akt vždy představovat rozhodnutí o (částečném) odmítnutí žádosti. Tento závěr dle stěžovatele neguje možnost aplikace § 15 odst. 3 informačního zákona, jak byl zákonodárcem zamýšlen, a nerespektuje základní zásady činnosti správních orgánů. V situaci, kdy je žadateli zaslána zčásti znečitelněná kopie dokumentu, je v souladu s dobrou správou, aby byl žadatel vyrozuměn, jaké informace a z jakého důvodu byly v dokumentu znečitelněny, aniž by toto vyrozumění bylo rozhodnutím. Účelem § 15 odst. 3 informačního zákona bylo snížit administrativní zátěž povinných subjektů, tj. vydávat rozhodnutí o odmítnutí části žádosti jen tehdy, trvá-li na tom žadatel. Aplikace závěrů městského soudu by ve svém důsledku dle stěžovatele vedla k tomu, že pro zachování zmíněného účelu by povinné subjekty poskytovaly žadatelům částečně znečitelněné dokumenty bez jakéhokoli vyrozumění či upřesňující informace, příp. by pouze odkázaly na dané ustanovení informačního zákona. Žadatel by pak z kontextu zbytku dokumentu musel dovozovat, zda znečitelněné pasáže jsou osobními údaji nebo obchodním či bankovním tajemstvím, resp. pod jakou kategorii tyto pasáže podle povinného subjektu spadají.

9. Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku městského soudu, je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo, a jedná za něj pověřená osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je vyžadováno pro výkon advokacie. Poté NSS přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.

11. Kasační stížnost není důvodná.

12. Jádrem sporu v této věci je jediná otázka, totiž zda žalovaný v souladu se zákonem zamítl jako nepřípustné odvolání proti vyrozumění policie ohledně anonymizace poskytnuté informace ve formě kopie dokumentu – konkrétně kopie usnesení o odložení trestní věci. Toto usnesení policie jakožto povinný subjekt anonymizovala v rozsahu osobních údajů, což žalobkyni vysvětlila ve svém vyrozumění ze dne 11. 9. 2025, které však stěžovatel nepovažoval za rozhodnutí o odmítnutí žádosti; proto odvolání žalobkyně zamítl jako nepřípustné, aniž se zabýval podstatou věci spočívající v nesouhlasu žalobkyně s rozsahem anonymizace.

13. Nutno připomenout, že rozhodnutí o odmítnutí žádosti je jedním ze tří základních způsobů vyřízení písemně podané žádosti o informace, a to vedle odložení žádosti a vyhovění žádosti, tj. poskytnutí informace. Informační zákon přitom stanoví, aby povinný subjekt rozhodnutí o odmítnutí žádosti vydal vždy, když žádosti nevyhoví – viz § 15 odst. 1 informačního zákona: „Pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.“

14. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že není podstatné, zda se jedná o odmítnutí žádosti úplné nebo částečné – v obou případech povinný subjekt musí vydat rozhodnutí; nestačí neformální přípis či sdělení o neposkytnutí informace. Na druhou stranu někdy i takový přípis představuje rozhodnutí v materiálním smyslu, jak již opakovaně dovodila judikatura NSS s tím, že před podáním žaloby podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je potřeba vyčerpat opravný prostředek, tedy podat odvolání (rozklad); k tomu např. rozsudky NSS ze dne 21. 4. 2020, č. j. 9 As 24/2020-30, ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 As 32/2017-38, či ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007-80.

15. Jednoduše vyjádřeno – i neformální přípisy je potřeba posuzovat podle obsahu a není vyloučeno, že materiálně půjde o rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace – byť třeba jen částečné. „Není tedy podstatné, jak je příslušný akt označen, nýbrž skutečnost, zda se jako rozhodnutí chová“; srov. bod [17] odůvodnění rozsudku ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 As 46/2016-57, v němž se NSS zabýval povahou přípisu, jímž policie „zamítla“ žádost ohledně tzv. zbraňové amnestie, nicméně mutatis mutandis lze přijaté závěry uplatnit i v nyní posuzované věci.

16. Městský soud správně a v souladu se zákonem vyšel z toho, že povinný subjekt o odmítnutí žádosti či její části musí vydat rozhodnutí (viz § 15 odst. 1 informačního zákona), ledaže by byla dána výjimka dle § 15 odst. 3 informačního zákona, jenž stanoví: „Pokud povinný subjekt poskytuje informaci formou kopie dokumentu, z něhož vyloučil pouze osobní údaje nebo informace, které jsou bankovním nebo obchodním tajemstvím a které získal při postupech podle správního, daňového nebo kontrolního řádu, nemusí vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Sdělí-li žadatel v podané žádosti anebo do 15 dnů ode dne doručení požadované informace způsobem stanoveným tímto zákonem pro podání písemné žádosti o informace povinnému subjektu, že trvá na vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti v rozsahu vymezených osobních údajů nebo bankovního anebo obchodního tajemství, povinný subjekt jej vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti anebo do 15 dnů ode dne doručení sdělení žadatele“ (důraz přidán).

17. O toto ustanovení upravující specifický postup povinného subjektu, poskytuje-li informaci formou kopie dokumentu tak, jako tomu bylo právě v případě žalobkyně, byl informační zákon doplněn novelou provedenou zákonem č. 241/2022 Sb., s účinností od 1. 12. 2023. Dle důvodové zprávy: „Ustanovení § 15 odst. 3 upravuje procesní situaci, kdy povinný subjekt vyřídí žádost o poskytnutí informací formou kopií dokumentů kladně, avšak v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím z ní vyloučí osobní údaje (např. ve vydávaných kopiích správních rozhodnutí odstraní identifikační údaje účastníků řízení a svědků), případně bankovní nebo obchodní tajemství, pokud je získal při postupech podle správního, daňového nebo kontrolního řádu. V takovém případě nebude povinný subjekt muset vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Možné zneužití nadepsaného ustanovení povinným subjektem je pak minimalizováno tím, že žadatel může již ve své původní žádosti o informaci nebo do 15 dní od poskytnutí informace (s vyloučením výše popsaných částí) sdělit, že trvá na vydání rozhodnutí o odmítnutí žádosti v rozsahu neposkytnutých údajů (sdělení bude možné učinit identickou formou jako samotné podání žádosti o informace). Typicky půjde o případy, v nichž se žadatel neztotožní s rozsahem ochrany uplatněným povinným subjektem“ [sněmovní tisk č. 222/0, důvodová zpráva, zvláštní část, k části první – změna zákona o svobodném přístupu k informacím, k bodu 31 – § 15 odst. 3, 9. volební období, (2021-2025), www.psp.cz].

18. Z důvodové zprávy i ze znění samotného § 15 odst. 3 informačního zákona lze dovodit snahu zákonodárce o snížení zátěže povinných subjektů a jejich odbřemenění od povinnosti vydávat rozhodnutí, i když požadovaný dokument poskytly – byť zčásti znečitelněný v rozsahu osobních údajů, obchodního nebo bankovního tajemství. V tomto ohledu je možné souhlasit se stěžovatelem, který na tento úmysl zákonodárce odkazoval; ve zbytku však zdejší soud už se stěžovatelem souhlasit nemůže. Ze znění § 15 odst. 3 informačního zákona je naprosto jasné, že je na vůli povinného subjektu, zda zvolí jednodušší, administrativně nenáročný způsob vyřízení věci a vůbec žádné rozhodnutí nevydá, anebo naopak rozhodnutí vydá, aniž by čekal na případné sdělení žadatele, že požaduje vydání takového rozhodnutí (volbu povinný subjekt samozřejmě nemá, pokud bude tento požadavek obsažen už v samotné žádosti). Ostatně totéž potvrzuje i komentářová literatura, která zdůrazňuje možnost povinného subjektu nevydat rozhodnutí, nikoli povinnost (srov. Furek, A., Rothanzl, L., Míšek, J., Ludvík, O. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1186-1188).

19. V daném případě žalobkyně nepožadovala vydání rozhodnutí přímo v žádosti; tzn., že záleželo jen na policii, zda i přes splnění zákonných podmínek vydá rozhodnutí o odmítnutí části žádosti, či nikoli. Policie formální rozhodnutí nevydala. Spolu s anonymizovaným usnesením o odložení trestní věci však žalobkyni zaslala vyrozumění, které městský soud vyhodnotil tak, že materiálně jde právě o výše uvedené rozhodnutí o odmítnutí části žádosti žalobkyně – a to v rozsahu anonymizovaných osobních údajů. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud souhlasí a současně opakuje, že není rozhodující forma, ale obsah příslušného správního aktu, včetně toho, jak se reálně „chová“. V daném případě se podle přesvědčení NSS vyrozumění policie „chová“ jako rozhodnutí – má formalizovanou písemnou podobu, včetně data a čísla jednacího, je podepsáno úřední osobou (vedoucím oddělení analyticko-právního) a žalobkyni bylo řádně oznámeno (doručeno prostřednictvím datové zprávy); vedle toho je z vyrozumění zřejmé, jaké věci se týká, a rovněž je z něho zřejmá vůle policie jako povinného subjektu požadovanou informaci nevydat v úplnosti (tj. celou) z důvodu ochrany práv třetích osob. Tento obecný důvod navíc policie právně podřadila pod § 8a informačního zákona a skutkově konkretizovala ve vazbě na základní školu a další dotčené subjekty (stěžovatelka je učitelkou na základní škole a jak uvedla v podaném odvolání, nepožaduje dané informace „z plezíru“, nýbrž proto, aby mohla zvážit, jak bude postupovat ve vztahu k jednání školy a její ředitelky).

20. S ohledem na uvedené NSS ve shodě s městským soudem uzavírá, že policie vydáním vyrozumění ze dne 11. 9. 2025 rozhodla o odmítnutí části žádosti žalobkyně; těžko si představit, co víc by se žalobkyně mohla dozvědět. Je proto pochopitelné, že policii nesdělila, že trvá na vydání formalizovaného rozhodnutí ve smyslu § 15 odst. 3 informačního zákona a namísto toho podala odvolání ze dne 21. 9. 2025, které bylo téhož dne doručeno do datové schránky stěžovatele. Ten měl poté, co si vyžádal spis a stanovisko povinného subjektu, jenž setrval na svých závěrech, věcně rozhodnout o odvolání – tedy posoudit rozsah anonymizace ze strany povinného subjektu, se kterou žalobkyně nesouhlasila. Jakýkoli jiný postup představuje přehnaný formalismus a pomíjí pravou podstatu věci, kterou je právě nesouhlas s provedenou anonymizací usnesení o odložení trestní věci.

21. Nejvyšší správní soud sdílí závěry napadeného rozsudku, které jsou pečlivě a přesvědčivě odůvodněny. Dlužno ovšem dodat, že tyto závěry rozhodně nelze číst tak, jako to činí stěžovatel v kasační stížnosti – a sice, že každá doprovodná informace nebo vyrozumění vydané a zaslané žadateli o informace spolu s anonymizovanou kopií požadovaného dokumentu bude představovat vždy rozhodnutí o odmítnutí části žádosti. Takový závěr městský soud nevyslovil, o stěžovatelem namítané negaci § 15 odst. 3 informačního zákona a jeho užitečného účinku tak nelze vůbec hovořit. NSS opětovně zdůrazňuje, že důležitá je povaha a obsah vyrozumění, které je třeba posuzovat individuálně (ad hoc); nelze v tomto směru nijak paušalizovat, jako to činí stěžovatel.

22. Pokud v této souvislosti stěžovatel odkazuje na dobrou správu, té nepochybně konvenuje zaslání průvodní informace žadateli ohledně anonymizace. Nicméně je třeba počítat s tím, že pokud v praxi průvodní informace (přípis, sdělení či vyrozumění) zejména obsahově dosáhne takových parametrů, jako v nyní posuzovaném případě, pak se bude jednat o rozhodnutí o odmítnutí části žádosti v materiálním smyslu, které lze napadnout opravným prostředkem. To žalobkyně učinila. Bylo proto na stěžovateli, aby se jejím odvoláním věcně zabýval namísto toho, aby ho toliko z formálních důvodů zamítl jako nepřípustné podle § 92 odst. 1 správního řádu (dle NSS je tento závěr odpovídající i z hlediska dobré správy vyžadující mj. rychlé a komplexní řešení věci).

5. Závěr a náklady řízení

23. Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl zdejší soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalobkyni žádné náklady nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 7. srpna 2026 JUDr. Viktor Kučera předseda senátu