5 Azs 123/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. D. P., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2026, č. j. 50 A 10/2026-31, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, takto:

Výrok

I. Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

II. Žalobci s e u k l á d á zaplatit ve lhůtě 3 (tří) dnů od právní moci tohoto usnesení soudní poplatek (podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví, který činí podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků částku 1 000 Kč.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2026, č. j. 50 A 10/2026-31, zamítl žalobu podanou žalobcem proti rozhodnutí ze dne 20. 3. 2026, č. j. CPR-2118-3/ČJ-2026-930310-V240, jímž žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, ze dne 3. 12. 2025, č. j. KRPK-50712-70/ČJ-2024-190022. Tímto rozhodnutím byla žalobci podle § 50a odst. 2 písm. b) a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uložena povinnost opustit území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, s jejímž doplněním spojil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s.

3. V odůvodnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že v důsledku nabytí právní moci rozhodnutí o povinnosti opustit území zmíněných států je povinen se navrátit do země původu, tedy do Vietnamu. Celou svou rodinu (dceru, syna a družku) má přitom na území České republiky, kde on sám pobývá více než 20 let. Jeho syn je českým občanem a stěžovatel je na něm ekonomicky závislý, neboť vzhledem ke svému věku již nepracuje. Vycestováním stěžovatele by došlo k narušení citových vazeb a zásahu nejen do života stěžovatele, ale i jeho rodiny. Vzhledem k věku a zdravotnímu stavu stěžovatele by mohlo jít o odloučení dlouhodobé až trvalé. Stěžovatel nemá žádnou jinou možnost, jak svůj pobyt na území České republiky do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti legalizovat. Poznamenává rovněž, že případné vyhovění jeho návrhu nikterak nezasáhne do práv třetích osob. Je přesvědčen, že zásah, který mu hrozí, převažuje nad protichůdným veřejným zájmem. Stěžovatel uzavírá, že za celou dobu nebyl a není nebezpečný pro občany České republiky.

4. Žalovaná s návrhem stěžovatele na přiznání odkladného účinku nesouhlasí. Podle ní by to bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, jímž je požadavek, aby se na území České republiky zdržovali pouze ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy a respektují právní řád. Má-li být uložení povinnosti opustit území daných států účinným opatřením, musí jeho důsledky podle žalované nastat co nejdříve po protiprávním jednání. Přiznání odkladného účinku do doby rozhodnutí o veškerých opravných prostředcích jen bezdůvodně prodlužuje pobyt cizince na území České republiky. Žalovaná připomíná, že právě vzhledem k rodinné situaci stěžovatele bylo zvoleno nejmírnější opatření, které pro něj nemá žádné negativní dopady do budoucna. Poté, co si vyřídí příslušná pobytová oprávnění, stěžovateli nic nebrání v tom, aby se na území České republiky vrátil.

5. Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

6. Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tam, kde kasační stížnost nemá odkladný účinek ze zákona, je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pouze pro případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

7. Nejvyšší správní soud po zhodnocení důvodů uváděných stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 73 odst. 2 ve spojení s § 107 s. ř. s. jsou naplněny.

8. Nejvyšší správní soud vycházel zejména z předpokladu, že nedojde-li k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, bude stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocných rozhodnutí správních orgánů nucen vycestovat zpět do země původu, což by znamenalo citelný zásah do jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel je osobou vyššího věku a že je dle svého tvrzení ekonomicky závislý na svém synovi, který je českým občanem. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že otázka intenzity stěžovatelových rodinných vazeb v České republice nemůže být předmětem posouzení soudu při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť tyto otázky mohou být podstatné pro posouzení samotné kasační stížnosti, soud by tedy jejich hodnocením nepřípustně předjímal své konečné rozhodnutí. Pro účely rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy Nejvyšší správní soud musel vyjít z předpokladu, že stěžovatel na území České republiky má jím tvrzené osobní a rodinné vazby, což ostatně v základním rozsahu připouští i žalovaná ve svém vyjádření.

9. Lze proto přistoupit k poměřování újmy, která by mohla stěžovateli vzniknout právními následky rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů, a případné újmy, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by došlo k odložení účinků těchto rozhodnutí. Zásah do práv stěžovatele by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože existuje reálné nebezpečí, že by ještě předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti, musel opustit území České republiky, kde dlouhodobě žije a kde má osobní a rodinné vazby. Naopak není bez dalšího zřejmé, že by jeho dočasné setrvání na území České republiky do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti mělo působit jakoukoli újmu konkrétním jiným osobám. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že by újma hrozící stěžovateli v důsledku rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů byla nepoměrně větší než případná újma hrozící v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jiným osobám.

10. Nejvyšší správní soud dále posoudil návrh na přiznání odkladného účinku z hlediska zbývající podmínky stanovené v § 73 odst. 2 s. ř. s., podle níž přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Rovněž tuto podmínku má soud za splněnou. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se zdejší soud vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008-131, č. 1698/2008 Sb. NSS).“.

11. V projednávané věci stojí proti podstatné újmě, která hrozí stěžovateli, riziko narušení veřejného zájmu pouze nižší intenzity. Stěžovateli nebyla uložena povinnost opustit území daných států z důvodu ohrožení bezpečnosti státu, nýbrž pro neoprávněný pobyt, který trval po velmi dlouhou dobu. To samozřejmě nelze bagatelizovat, nic však nenasvědčuje tomu, že by se stěžovatel na území České republiky (mimo prokázání se cizím dokladem před několika lety) dopouštěl nějaké další protiprávní či dokonce trestné činnosti. Přiznání odkladného účinku je navíc rozhodnutím toliko dočasné povahy, které pouze na omezenou dobu oddaluje povinnost stěžovatele vycestovat z území České republiky (a výše uvedených zemí), jež se plně obnoví v případě, že bude kasační stížnost neúspěšná a stěžovatel mezitím nezíská jiný pobytový titul. Nejvyšší správní soud má proto za to, že za dané situace hrozí stěžovateli a jeho rodině v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti újma, která svou intenzitou převyšuje míru rizika ohrožení veřejného zájmu spojenou s dalším dočasným setrváním stěžovatele na území České republiky.

12. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek (výrok I. tohoto usnesení). Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele proti pravomocnému rozhodnutí o jeho povinnosti opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace měla ex lege odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí (§ 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, v účinném znění), postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti rozhodnutí žalované.

13. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nikterak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o kasační stížnosti.

14. Pokud jde o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku (výrok II. tohoto usnesení), vycházel soud ze závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/2023-21, publ. pod č. 4616/2024 Sb. NSS, zejména bodu [23], podle něhož tato povinnost vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit. Proto je soud ve správním soudnictví v usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku současně povinen výrokem uložit povinnost zaplatit poplatek za rozhodnutí o tomto návrhu, a to ve výši 1 000 Kč podle položky 20 sazebníku poplatků. Tento soudní poplatek je splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

15. Soudní poplatek lze zaplatit: - v hotovosti na pokladně Nejvyššího správního soudu v úředních hodinách (informace o úředních hodinách dostupné zde: https://www.nssoud.cz/kontakty/pokladna) - bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – 46127621/0710, vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci QR platba platby je: 1050512326.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). Pokud úhradu soudního poplatku provádí jiná osoba než povinná, je nutné do zprávy pro příjemce na příkazu k úhradě uvést, za koho se úhrada provádí. Nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude přistoupeno k jeho vymáhání. V Brně dne 27. srpna 2026 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu