5 Azs 140/2023

Rubrum

5 Azs 140/2023 - 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: S. M., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2023, č. j. 55 A 10/2023-108, t a k t o:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2023, č. j. 55 A 10/2023-108, s e r u š í a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 1. 2. 2023, č. j. OAM-736-37/ZR-2022, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

2. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž byla podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a současně mu byla dle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovena lhůta k vycestování z území 30 dnů od právní moci rozhodnutí. 5 Azs 140/2023

3. Stěžovatel s žalobcem zahájil dne 25. 4. 2022 z úřední povinnosti řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu občana třetího státu dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, a to na základě obdrženého trestního příkazu Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 T 13/2021 (ublížení na zdraví z nedbalosti u dopravní nehody, za což mu byl uložen peněžitý trest ve výši 60 000 Kč; který žalobce zaplatil). V rámci řízení stěžovatel na základě lustrace trestní zachovalosti žalobce dospěl k závěru, že žalobce se opakovaně dopouštěl trestné činnosti (především na úseku dopravy), tedy závažným způsobem narušil a narušuje veřejný pořádek; podrobně popsal jednotlivé skutky, přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na povahu trestné činnosti žalobce existuje důvodné nebezpečí trvalého ohrožení veřejného pořádku. Stěžovatel neshledal rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění nepřiměřeným, neboť neshledal z hlediska ekonomického či rodinných vazeb žádné konkrétní okolnosti, které by tomu nasvědčovaly; naopak ponechání pobytového oprávnění by bylo v rozporu s veřejným zájmem.

4. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný nesprávně posoudil výhradu veřejného pořádku v případě žalobce – rodinného příslušníka občana EU – nehodnotil, zda jednání žalobce představuje skutečné, dostatečně závažné a především do budoucna orientované aktuální ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, kdy současně platí, že se jedná o hodnocení nezbytné pro účely potenciální limitace práva volného pohybu občanů EU i jejich rodinných příslušníků; dodal, že i kdyby žalovaný při svém rozhodování nebyl povinen použít standardu čl. 27 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pobytová směrnice“), v případě žalobce není „izolovaně“ dáno ani naplnění kumulativních podmínek pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 77 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dále namítal, že žalovaný neprovedl náležité poměření dvou protichůdných zájmů, a to zájmu veřejného a zájmu na ochraně základního práva žalobce i jeho rodinných příslušníků na respektování soukromého a rodinného života, jak to žalovanému ukládá § 174a zákona o pobytu cizinců i přímo aplikovatelný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Krajský soud konstatoval, že podstatou sporu mezi účastníky řízení převedším bylo, zda stěžovatel měl či neměl žalobce považovat za rodinného příslušníka občana EU. Dospěl přitom s odkazem na čl. 2 odst. 2 písm. a) pobytové směrnice a § 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců k závěru, že rodinným příslušníkem občana EU je vždy manžel nebo manželka, a to bez ohledu na to, jakým pobytovým statutem manžel nebo manželka disponují. Pobytová směrnice ani zákon o pobytu cizinců totiž nevyžadují, aby manžel či manželka disponovali určitým pobytovým statutem, teprve na základě kterého by je bylo možné považovat za rodinného příslušníka občana EU; ve svých úvahách vycházel přitom z rozsudku NSS ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011-146.

6. Krajský soud, aniž by se věcně vypořádal s námitkami žalobce, zrušil rozhodnutí stěžovatele s tím, že stěžovatel pochybil, pokud na žalobce nepohlížel jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie; v napadeném rozhodnutí tak dle krajského soudu chybějí závěry o posouzení skutkového stavu z pohledu žalobce jakožto „rodinného příslušníka občana EU ”, a to jak ve vztahu k naplnění důvodů pro zrušení trvalého pobytu, tak ve 5 Azs 140/2023 - 28 pokračování vztahu posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do právní sféry žalobce; konstatoval, že tyto závěry nemůže namísto žalovaného učinit teprve soud.

7. V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tvrdí, že samotná skutečnost, že se žalobce v průběhu řízení o odnětí povolení k trvalému pobytu stal rodinným příslušníkem občana EU, nemůže být podle názoru stěžovatele důvodem pro zrušení rozhodnutí stěžovatele. V případě cizinců, kteří jsou rodinnými příslušníky občanů EU, je rovněž důvodem pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu skutečnost, že cizinec představuje hrozbu pro veřejný pořádek [viz § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců].

8. Stěžovatel tvrdí, že existence hrozby pro veřejný pořádek je důvodem pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu jak v případě občanů třetích států, tak i v případě rodinných příslušníků občanů EU. Tedy podřazením jednání žalobce pod tento neurčitý právní pojem se žalovaný dostatečně v odůvodnění věnoval; poukazoval přitom s ohledem na opakování typově podobné trestné činnosti na existenci hrozby pro veřejný pořádek do budoucna. Dle stěžovatele ani s ohledem na posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života nehraje roli, podle jakého konkrétního ustanovení zákona o pobytu cizinců bylo rozhodnutí stěžovatele vydáno.

9. Stěžovatel poukazuje na to, že i v minulosti ke skutkově obdobným případům došlo, tedy k tomu, že v průběhu řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu se cizinec, proti kterému toto řízení bylo vedeno, stal rodinným příslušníkem občana EU nebo tato informace v průběhu řízení vyšla teprve najevo. Nejvyšší právní soud například konstatoval v rozsudku ze dne 28. 2. 2020, č. j. 8 Azs 297/2019-50: „Nejvyšší správní soud považuje za žádoucí, aby se s ohledem na hospodárnost dalšího řízení vyjádřil také k argumentaci stěžovatele, dle níž měly správní orgány a žalovaný zohlednit skutečnost, že zde má stěžovatel syna, který je občanem EU, a nahlížet na něj jako na rodinného příslušníka občana EU. Hodnocení této námitky totiž není závislé na způsobu, jakým v dalším řízení krajský soud přistoupí k vypořádání výše vymezených důkazních návrhů. Nejvyšší správní soud z podkladů obsažených ve správním spisu v této souvislosti ověřil, že stěžovateli bylo uděleno povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny, konkrétně sloučení s jeho otcem, který je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky. Pobytové oprávnění stěžovatele tudíž není vázáno na jeho syna (občana ČR) a stěžovatel ani netvrdí, že by kdykoli žádal o to, aby mu byl udělen přechodný či trvalý pobyt rodinného příslušníka občana EU podle § 87a a násl. zákona o pobytu cizinců. Za této situace lze tedy ve vztahu k související kasační argumentaci stěžovatele uvést, že plně obstojí závěry krajského soudu, který dospěl k závěru, že pobytový titul stěžovatele se narozením jeho syna sám bez dalšího nezměnil. Nelze tudíž přisvědčit jeho námitce a aplikovat na posuzovanou věc ustanovení týkající se ukončení jiného typu pobytového oprávnění, než jakým disponoval stěžovatel a které se bez dalšího samotným narozením dítěte nezměnilo. V takovém případě lze skutečnost, že má stěžovatel syna, který je občanem ČR, zohlednit nanejvýš v rámci poměřování dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života.“

10. Logikou, kterou uplatnil krajský soud v napadeném rozsudku, by stěžovatel musel vždy před vydáním rozhodnutí zkoumat, zda je, či není cizinec, proti kterému se řízení vede, rodinným příslušníkem občana Evropské unie a zda tento občan vůbec pobývá na území. Stejnou logikou by naopak v případě, že by rušil pobytové oprávnění cizinci, kterému bylo 5 Azs 140/2023 vydáno povolení k trvalému pobytu jako rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie, musel zkoumat, zda je tento cizinec stále rodinným příslušníkem občana EU, a podle toho by tedy buď jeho trvalý pobyt rušil z důvodů uvedených v hlavě IVa zákona o pobytu cizinců, nebo v případě, že by zjistil, že rodinným příslušníkem občana Evropské unie již není, například proto, že se s občanem Evropské unie rozvedl, rozešel, nebo jeho syn či dcera, kteří jsou občany Evropské unie, již dosáhli věkové hranice 21 let by tedy zřejmě musel rušit cizinci povolení k trvalému pobytu jako občanu třetího státu podle hlavy IV. zákona o pobytu cizinců, přesněji podle v § 77 tohoto zákona.

11. Samotná definice či vymezení rodinného příslušníka občana EU není zcela nekomplikovaná, navíc je podmínkou i přítomnost občana Evropské unie na území. Kromě jiného se tato definice v průběhu let měnila. Jinými slovy ten, komu bylo povolení k trvalému pobytu vydáno jako rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie, jím již díky změně definice rodinného příslušníka občana EU v současnosti být nemusí. Někteří držitelé povolení k trvalému pobytu zase přestanou naplňovat definici rodinného příslušníka občana EU uplynutím času [například § 15a odst. 1 písm. b) dovršením věku 21 let u občana EU] nebo v případech rozvodu s občanem EU či rozchodu s ním, jde-li o nesezdané páry.

12. Pobytová směrnice upravuje situace, kdy dochází k zachování práva na pobyt na území, ovšem stejně jako zákon o pobytu cizinců, pouze pro přechodné pobyty rodinných příslušníků občanů EU [viz články 12 a 13 pobytové směrnice a § 87f odst. 2 zákona o pobytu cizinců]. Navíc v těchto případech se hovoří o zachování pobytového oprávnění nikoliv statusu rodinného příslušníka občana EU. V případě trvalých pobytů žádné takové ustanovení o zachování práva trvalého pobytu či případně postavení rodinného příslušníka občana EU zákon o pobytu cizinců ani pobytová směrnice neupravuje. Naopak článek 16 odst. 4 pobytové směrnice hovoří o tom, že nabyté právo trvalého pobytu může být ztraceno pouze z důvodu nepřítomnosti v hostitelském státě po dobu delší než dva po sobě jdoucí roky. Toto reflektuje i zákon o pobytu cizinců, který v § 87l nezakotvuje jako zvláštní důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu to, že by cizinec pozbyl postavení rodinného příslušníka občana EU nebo na území nepobýval společně občanem EU.

13. Stěžovatel dodává, že použití důvodů pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 87l zákona o pobytu cizinců není podmíněno tím, že držitel tohoto povolení je rodinným příslušníkem občana EU. Z tohoto důvodu stěžovatel vždy u osob, které získaly povolení k trvalému pobytu podle hlavy IVa zákona o pobytu cizinců, tedy coby rodinní příslušníci občanů EU, postupuje při rušení tohoto povolení podle § 87l téhož zákona, a to i když již rodinným příslušníkem občana EU podle § 15a zákona o pobytu cizinců nejsou. Navíc tím, že toto ustanovení hovoří obecně o zrušení povolení k trvalému pobytu, aniž by upřesňovalo, že trvalý pobyt musí být rušen cizinci, který je rodinným příslušníkem občana EU, je zřejmé, že toto ustanovení zákona o pobytu cizinců dopadá na povolení k trvalému pobytu, které je vydáno podle hlavy IVa zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení by neměl postupovat vůči osobám, které nenabyly právo trvalého pobytu jako rodinní příslušníci občanů EU, ale byl jim trvalý pobyt udělen podle hlavy IV zákona o pobytu cizinců, tedy jako občanům třetí země bez vazby na občana Evropské unie. Ostatně, to neplyne ani z pobytové směrnice, která hovoří o omezení práv vstupu a pobytu podle této směrnice. 5 Azs 140/2023 - 29 pokračování

14. Stěžovatel zdůrazňuje, že žalobce své právo trvalého pobytu na území neodvozuje od své manželky, státní příslušnice České republiky, toto pobytové oprávnění bylo uděleno z jiných důvodů uvedených v hlavě IV zákona o pobytu cizinců. Jestliže se žalobce chce dovolávat práv plynoucích z pobytové směrnice či zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkům občanů EU, pak musí prokázat nejen že je rodinným příslušníkem občana EU, ale že též společně s ním na území pobývá. Děje se tak běžně v řízení o provedení změny údajů v průkazu o povolení k pobytu, které se provádí vydáním nového průkazu o povolení k pobytu s vyznačením, že jde o rodinného příslušníka občana EU (§ 87u a § 117e zákona o pobytu cizinců), kdy je žadatel povinen předložit doklad prokazující požadovanou změnu, tedy v tomto případě doklad, že je rodinným příslušníkem občana EU a že společně s ním žije na území. Takové samostatné řízení žalobce neinicioval.

15. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti v podstatě setrval na své žalobní argumentaci; zdůraznil, že se v průběhu správního řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu, které s ním bylo vedeno podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, stal manželem státní občanky České republiky, nabyl tak právní postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie podle čl. 2 odst. 2 písm. a) pobytové směrnice, respektive rodinného příslušníka státního občana České republiky přihlášeného k trvalému pobytu na území České republiky, na nějž se pobytová směrnice uplatní v důsledku tzv. dorovnání provedeného českým zákonodárcem v § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců; pro nabytí tohoto právního postavení (rodinného příslušníka občana Evropské unie) nestanoví pobytová směrnice ani zákon o pobytu cizinců žádné další podmínky, tedy pro jeho nabytí postačí právní svazek v podobě manželství mezi občanem Evropské unie, respektive státním občanem České republiky přihlášeným k trvalému pobytu na území České republiky a státním příslušníkem třetí země.

16. Žalobce uvádí, že v projednávané věci nebylo pochyb o tom, že nabyl povolení k trvalému pobytu jako státní příslušník třetí země, nikoliv rodinný příslušník občana Evropské unie. V návaznosti na uvedené mu pak bylo i pobytové oprávnění rušeno v režimu hlavy IV zákona o pobytu cizinců upravující trvalý pobyt státních příslušníků třetích zemí na území České republiky, konkrétně podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Spornou otázkou však byla otázka výkladu a aplikace výhrady veřejného pořádku a požadavků kladených na správní orgán (stěžovatele) při posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení a jeho rodinných příslušníků, kdy účastník řízení, který původně nabyl povolení k trvalému pobytu jako státní příslušník třetí země, v průběhu řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu nabyl právní postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie, respektive státního občana České republiky přihlášeného k trvalému pobytu na území podle § 15a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a v návaznosti na uvedené se dovolával nepřímého účinku pobytové směrnice, tedy eurokonformního výkladu příslušných zákonných ustanovení. Žalobce se dále obsáhle vyjadřuje k výkladu a aplikaci výhrady veřejného pořádku, poukazuje na to, že pobytová směrnice vyžaduje po vnitrostátním orgánu, aby před přijetím opatření omezujícího svobodu pohybu a pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie z důvodu veřejného pořádku posoudil, zda jednotlivec představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice); takové posouzení však v žalobou napadeném 5 Azs 140/2023 rozhodnutí stěžovatele absentuje, a to právě z důvodu nesprávného výkladu aplikovaného neurčitého právního pojmu opakované závažné narušení veřejného pořádku.

17. Krajský soud dle žalobce po stěžovateli nepožadoval, aby rušil pobytové oprávnění podle jiného ustanovení zákona o pobytu cizinců, nýbrž aby vykládal jednotlivá ustanovení zákona o pobytu cizinců eurokonformně, tedy v souladu s pobytovou směrnicí. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že by měl před vydáním rozhodnutí zkoumat, zda cizinec, proti němuž se řízení vede, je, či není rodinným příslušníkem občana Evropské unie, žalobce připomíná, že tato povinnost mu vyplývá nikoliv z napadeného rozsudku krajského soudu, nýbrž ze zásady materiální pravdy vyjádřené v § 3 správního řádu, která je v řízení vedeném z moci úřední, v němž má být hlavnímu účastníkovi řízení uložena povinnost, doplňována povinností zjistit všechny skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, proti němuž je řízení vedeno (§ 50 odst. 3 správního řádu). To, zda účastník řízení před vydáním rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu nabyl právní postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie, tak byl správní orgán (stěžovatel) povinen zjistit bez ohledu na právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku. Nutno dodat, že v projednávané věci nebylo a nemohlo být samotné materiální splnění podmínky vymezené v § 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 2 odst. 2 písm. a) pobytové směrnice předmětem sporu, jelikož v průběhu správního řízení bylo nade vší pochybnosti prokázáno, že účastník řízení je manželem státní občanky České republiky přihlášené k trvalému pobytu na území České republiky.

18. Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, současně zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

19. Nejvyšší správní soud kasačním námitkám stěžovatele zcela přisvědčil. Předně nesdílí názor žalobce, že krajský soud neuložil stěžovateli, aby de facto postupoval podle hlavy IVa zákona o pobytu cizinců, která upravuje pobyt občanů EU a jejich rodinných příslušníků na území. Krajský soud totiž sám vymezil podstatu řízení v tom, zda měl stěžovatel považovat žalobce za rodinného příslušníka občana EU, přičemž následně z toho, že tak nečinil, dovodil, že „jakožto ve vztahu k rodinnému příslušníkovi EU“ rozhodnutí žalovaného postrádá odpovídající důvody pro zrušení trvalého pobytu. Jinými slovy, odkázal stěžovatele k užití ustanovení zákona o pobytu cizinců obsažených v hlavě VIa zákona o pobytu cizinců – Pobyt občanů Evropské unie a jeho rodinných příslušníků na území, konkr. § 87l odst. 1 písm. a) tohoto zákona.

20. Nejvyšší správní soud podotýká, že krajský soud nemohl stěžovateli vytknout, že jednotlivá ustanovení zákona o pobytu cizinců nevykládá eurokonformně, neboť krajský soud důvody, pro které stěžovatel pobytové oprávnění žalobce zrušil, vůbec nepřezkoumával.

21. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobci bylo uděleno pobytové oprávnění v režimu hlavy IV zákona o pobytu cizinců, tedy nikoli jako rodinnému příslušníkovi občana EU; pokud stěžovatel z důvodu narušení veřejného pořádku žalobci toto udělené pobytové oprávnění odnímá, musí postupovat v režimu, v jakém mu bylo uděleno (jinými 5 Azs 140/2023 - 30 pokračování slovy, lze zrušit pouze to, co bylo uděleno, nikoli to, co uděleno nebylo). Původní pobytový titul žalobce se nezměnil. V daném případě tak stěžovatel postupoval zcela správně, aplikoval-li § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Udělený pobytový titul žalobce se bez dalšího samotným získáním postavení rodinného příslušníka občana EU nezměnil (srov rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2020, č. j. 8 Azs 297/2019-50). Hodlá-li žalobce z tohoto titulu uplatňovat svůj nárok, nejprve musí požádat o povolení k pobytu rodinného příslušníka občana EU v rámci hlavy IVa zákona o pobytu cizinců.

22. Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným. Krajský soud a priori nesprávně za stěžejní otázku vzal, zda žalobce je, či není rodinným příslušníkem občana EU, nicméně o této otázce nebylo ve věci sporu, namísto toho, aby se věcně zabýval samotnými zrušujícími důvody uděleného pobytového oprávnění. Krajský soud se tak nevypořádal s žalobními námitkami, jimiž žalobce mířil k aplikaci výhrady veřejného pořádku tak, jak ji posoudil stěžovatel, a především, vůbec nehodnotil zásadní námitky stran zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Lze tak v podstatě uzavřít, že účinnou soudní ochranu žalobci dosud neposkytl.

23. Současně krajský soud ani nesdělil stěžovateli, v čem konkrétně ve svých závěrech ohledně posouzení otázky veřejného pořádku pochybil, krom obecného konstatování, že nepostupoval eurokonformně. Nelze tedy seznat, jakým právním názorem jej zavázal.

24. Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že rozsudek krajského soudu z hlediska své přezkoumatelnosti nemůže obstát. Dílem krajský soud zcela vykročil z předmětu přezkumu (důvody zrušení pobytového oprávnění), když za zásadní vymezil otázku, zda žalobce je, či není rodinným příslušníkem občana EU, což však nebylo ve věci sporné. Dílem pak dospěl k nesprávnému závěru o aplikaci ustanovení hlavy IVa zákona o pobytu cizinců, pročež rozhodnutí stěžovatele zrušil, aniž by však napadenému správnímu rozhodnutí vytkl konkrétní pochybení v posouzení otázky veřejného pořádku. Žalobními věcnými námitkami se krajský soud fakticky nezabýval, nikterak nereflektoval ani na vyjádření stěžovatele k žalobě.

25. Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení; v něm krajský soud posoudí naplnění zákonných podmínek pro zrušení pobytového oprávnění žalobce, a to jak z hlediska naplnění znaků závažného narušení veřejného pořádku v kontextu § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tak zásahu do soukromého a rodinného života v rozsahu žalobcem uplatněných námitek.

26. V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. října 2023 JUDr. Lenka Matyášová 5 Azs 140/2023 předsedkyně senátu