5 Azs 258/2020 - 67

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) N. V. C., b) N. T. D., c) N. X. T., d) N. V. M., e) N. T. H., f) B. M. H., g) N. T. T. M., h) N. T. T., ch) L. T. M., i) N. Q. H., j) T. N. T., k) N. T. P. L., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské nám. 5, Praha, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a žalobců a), b), d), h), i) a k) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2020, č. j. 50 A 76/2019 - 69, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.

II. Kasační stížnost žalobců a), b), d), h), i) a k) se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům c), e), f), g), ch) a j) na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného celkem částku 18 368 Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalobců a), b), d), h), i) a k) nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný se kasační stížností domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), a to v rozsahu výroku II., kterým bylo v části týkající se žalobců c), e), f), g), ch) a j) zrušeno rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 25. 10. 2019, č. j. 138242-3/2019-OPL, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

2. Žalobci a), b), d), h), i) a k) kasační stížnosti napadali výrok I. v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 25. 10. 2019, č. j. 138242-3/2019-OPL; tímto rozhodnutím ministr zahraničních věcí (Mgr. Tomáš Petříček, Ph.D.) zamítl rozklad všech 12 žalobců uvedených v záhlaví [ad a) až k)] a potvrdil usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále též „zastupitelský úřad“) ze dne 23. 7. 2019, č. j. 2373-4/2019-HANOKO, jímž byly zamítnuty žádosti žalobců o upuštění od osobního podání žádostí o vydání zaměstnanecké karty a zastaveno řízení o těchto žádostech dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

3. Ve dnech 14. 6. 2019 a 18. 6. 2019 převzal zastupitelský úřad žádosti žalobců o vydání zaměstnanecké karty – tedy specifického povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42g zákona o pobytu cizinců; k těmto žádostem kromě jiného žadatelé přiložili uzavřené pracovní smlouvy ze dne 17. 5. 2019 se společností ČESKÉ HOUBY a.s. (na pozici sběrač hub – žampionů). Součástí každé žádosti o vydání zaměstnanecké karty byla též žádost o upuštění od povinnosti osobního podání této žádosti s odkazem na § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož lze od dané povinnosti v odůvodněných případech upustit. Žalobci přitom poukázali na to, že v současné chvíli podání žádostí o zaměstnaneckou kartu lidsky důstojným způsobem a v časově přijatelném horizontu není možné – a to z důvodu nemožnosti sjednání termínu osobního podání žádostí, jejichž příjem byl pozastaven na základě usnesení vlády České republiky č. 474 ze dne 18. 7. 2018, přičemž i po případném znovuspuštění přihláškového systému lze očekávat překážky pro registraci za účelem osobního podání žádostí.

4. Zastupitelský úřad nejprve všechny žádosti spojil ke společnému řízení. Následně usnesením ze dne 23. 7. 2019 žádosti o upuštění od povinnosti jejich osobního podání zamítl, a v důsledku toho řízení o všech podaných žádostech o vydání zaměstnanecké karty zastavil. Zdůraznil, že žalobci uplatněný důvod pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti je „zcela obsoletní“. Již dne 22. 5. 2019 totiž byli všichni žadatelé informováni o možnosti osobního podání žádostí o zaměstnanecké karty, přičemž registrace k osobnímu podání proběhla dne 6. 6. 2019. Této možnosti mohli žalobci využít, a zajistit si tak termín k osobnímu podání své žádosti o zaměstnaneckou kartu. Pro žadatele, kteří se rozhodnou podat žádost později, pak zastupitelský úřad připomněl, že je nutno vyčkat na vyhlášení nového termínu objednávání. V závěru usnesení zastupitelský úřad podotkl, že kapacita e-mailového objednávání k osobnímu podání žádosti o zaměstnanecké karty je nastavena tak, aby žadatelé měli možnost žádosti podat v přiměřeném čase a lidsky důstojným způsobem.

5. Proti usnesení zastupitelského úřadu podali žalobci rozklad, který ministr zahraničních věcí výše uvedeným rozhodnutím ze dne 25. 10. 2019 zamítl; v odůvodnění vyšel podobně jako zastupitelský úřad z toho, že žadatelé měli možnost registrace pro osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Tvrdí-li žadatelé/žalobci, že e-mailové objednávání nezaručuje možnost sjednání termínu k osobnímu podání žádosti, ničím to nedoložili. Ani v jednom případě nebylo ze strany žalobců doloženo, že by se o registraci, byť jen jedinkrát, pokusili.

II. Rozhodnutí krajského soudu

6. Proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí podali žalobci žalobu, kterou krajský soud výrokem I. zamítl ve vztahu k žalobcům a), b), d), h), i) a k). Ve vztahu ke zbývajícím 6 žalobcům c), e), f), g), ch) a j) naopak krajský soud shledal žalobu důvodnou, a proto v části týkající se právě těchto žalobců napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení – výrok II; dalšími souvisejícími výroky III., IV. a V. rozhodl krajský soud o náhradě nákladů řízení.

7. Během nařízeného jednání provedl krajský soud dokazování a zjistil, že informace týkající se registračního termínu dne 6. 6. 2019 byla na webových stránkách zastupitelského úřadu zveřejněna dne 22. 5. 2019 s tím, že žadatelé se mohou objednávat k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu prostřednictvím e-mailové adresy [email protected]. Krajský soud dále provedl důkaz výtisky e-mailů žalobců a), b), c), e), f), g), ch), i) a j), kterými se pokoušeli dne 6. 6. 2019 k osobnímu podání žádosti registrovat. Z těchto výtisků krajský soud zjistil, že zatímco žalobci c), e), f), g), ch) a j) zaslali svůj registrační e-mail na adresu [email protected], žalobci a), b) a i) jej zaslali na adresu [email protected].

8. S odkazem na dosavadní judikaturu k dané věci krajský soud konstatoval, že pro naplnění pojmu „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je v zásadě zapotřebí splnění dvou podmínek, a to aby se cizinec neúspěšně pokoušel o sjednání termínu pro osobní podání žádosti dlouhodobě a opakovaně. Podmínku dlouhodobosti měl krajský soud za splněnou, neboť zastupitelský úřad na základě usnesení vlády České republiky č. 474 ze dne 18. 7. 2018, po dobu takřka jednoho roku vůbec žádné žádosti o zaměstnanecké karty nepřijímal. Pro omezení přijímání pobytových žádostí přitom vláda postrádala zákonné zmocnění, jak dovodil Nejvyšší správní soud, který tento postup označil za protiústavní; viz rozsudek ze dne 25. 4. 2019, č. j. 1 Azs 2/2019 - 54, č. 3904/2019 Sb. NSS. V reakci na tento rozsudek zastupitelský úřad uveřejnil dne 22. 5. 2019 na své úřední desce informaci o registraci pro sjednání termínu osobního podání žádosti dne 6. 6. 2019. Další termín registrace zastupitelský úřad stanovil na 9. 7. 2019, avšak následně jej odložil na 9. 8. 2019. K vypsání pozdějších termínů registrace již nedošlo, neboť ke dni 31. 7. 2019 nabyl účinnosti zákon č. 176/2019 Sb., kterým došlo k novele zákona o pobytu cizinců a vložení nového § 181b obsahujícího dříve chybějící zákonné zmocnění vlády ke stanovení maximálního počtu pobytových žádostí formou nařízení. Vláda následně vydala nařízení č. 220/2019 Sb., které nabylo účinnosti dne 1. 9. 2019 a stanovilo maximální počet žádostí o běžnou zaměstnaneckou kartu na 0 (maximální počet 200 žádostí dle přílohy č. 2 nařízení č. 220/2019 Sb. je zcela rezervován pro programy vysoce kvalifikovaný zaměstnanec nebo klíčový a vědecký personál).

9. Podle krajského soudu nelze žalobcům vytýkat, že se o sjednání termínu nepokusili v době, kdy zastupitelský úřad žádné žádosti o zaměstnaneckou kartu v důsledku výše uvedeného vládního usnesení č. 474 vůbec nepřijímal. Poté, co je přijímat začal, pak v podstatě poskytl reálně jen dvě možnosti, kdy se žalobci mohli k osobnímu podání žádosti pokusit registrovat, a to dne 6. 6. 2019 a 9. 8. 2019. Nicméně důležitou roli hraje též skutečnost, že původně ohlášený termín dne 9. 7. 2019 zastupitelský úřad zrušil a posunul jej právě na 9. 8. 2019. Tím vystavil žalobce nejistotě, zda stejně nebude postupovat i v případě následně stanoveného termínu a zda se vůbec ještě další příležitost k registraci naskytne, a to s ohledem na očekávanou legislativní změnu (viz výše). Ve světle těchto okolností krajský soud důsledné trvání též na podmínce opakovanosti neúspěšných pokusů o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti nepovažoval za přiměřené. Podle jeho názoru nelze akceptovat scénář, v němž by cizinec po téměř ročním svévolném znemožnění podání žádosti o zaměstnaneckou kartu ze strany zastupitelského úřadu musel následně po neúspěšném pokusu o registraci využít též druhý (a zároveň poslední) termín, jehož uskutečnění bylo navíc v dané době zcela nejisté.

10. U žalobců c), e), f), g), ch) a j), kteří se o sjednání termínu pro osobní podání žádosti dne 6. 6. 2019 neúspěšně pokusili na adrese [email protected], jak vyplynulo z dokazování při jednání, proto krajský soud uzavřel, že se jedná o „odůvodněný případ“, v němž měl zastupitelský úřad žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti vyhovět. Z uvedené adresy je zřejmé, že se jedná o doménu žalovaného, přičemž z povahy věci k zaslaným e-mailům musel mít přístup též zastupitelský úřad, který registraci vyřizoval. Správní orgány tak měly doklad o neúspěšném pokusu shora uvedených žalobců po celou dobu správního řízení k dispozici. Požadavek správních orgánů na doložení těchto neúspěšných pokusů byl tedy dle krajského soudu nadbytečný, neboť tato skutečnost jim musela být známa z úřední činnosti. Pokud by však i přesto vznikly pochybnosti, měly správní orgány vyzvat žalobce k doložení jejich neúspěšného pokusu o registraci.

11. Další žalobci – ad a), b) a i) se sice o registraci dne 6. 6. 2019 pokusili, avšak svůj registrační e-mail zaslali na jinou adresu, než kterou zastupitelský úřad pro příjem registrací určil; takový pokus nelze považovat za validní, neboť tito žalobci nedodrželi stanovenou proceduru. Zbývající žalobci – ad d), h) a k) pak jakýkoli pokus o registraci soudu nedoložili, krajský soud tudíž jejich tvrzení neměl za prokázané, podobně jako rozhodující správní orgány. Proto žalobu ve vztahu k této šestici žalobců zamítl. Nelze totiž zcela rezignovat na požadavek alespoň minimální aktivity žadatele o pobytové oprávnění předtím, než o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti požádá.

III. Kasační stížnosti a vyjádření k nim

12. Rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností jak žalovaný, tak šestice žalobců – ad a), b), d), h), i) a k), kteří neměli úspěch ve věci, neboť ve vztahu k nim byla žaloba zamítnuta. III. a) Kasační stížnost žalovaného, vyjádření žalobců c), e), f), g), ch) a j) a replika žalovaného

13. Nejprve ke kasační stížnosti žalovaného, který napadl rozsudek krajského soudu v rozsahu výroku II., tj. v té části, v níž bylo rozhodnutí ministra zahraničních věcí vůči žalobcům c), e), f), g), ch) a j) zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, což se promítlo též do výroku V., kterým krajský soud přiznal těmto úspěšným žalobcům náhradu nákladů řízení. Důvody kasační stížnosti žalovaný podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

14. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] žalovaný spatřoval v tom, že krajský soud rezignoval na povinnost žalobců doložit svá tvrzení. Tato povinnost je zakotvena v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců a je jí žadateli o vydání povolení k dlouhodobému pobytu/zaměstnanecké karty uloženo důkazní břemeno; to žalobci neunesli, neboť během správního řízení nedoložili neúspěšnost svých pokusů o registraci, kterou navíc ani netvrdili. Závěry krajského soudu považoval žalovaný za neudržitelné a připomněl, že zastupitelský úřad obdrží stovky e-mailů od žadatelů, kteří se pokusili sjednat si termín k osobnímu podání žádosti (dne 6. 6. 2019 celkem 1 185 e-mailů). Ti z žadatelů, kteří zaslali svůj e-mail do naplnění stanovené kapacity (dne 6. 6. 2019 celkem 200 žadatelů), pak obdrží automatickou odpověď, že jejich žádost byla přijata a následně je jim zaslán konkrétní termín k osobnímu podání žádosti. Ostatní obdrží automatickou odpověď, že stanovená kapacita žadatelů byla vyčerpána. V daném případě však tato automatická odpověď o neúspěšnosti registrace doložena nebyla – a to ani následně v řízení před krajským soudem; ten provedl dokazování a následně vyšel z prostých registračních e-mailů, které podle stěžovatele nejsou a nemohou být dokladem o neúspěšnosti registračního pokusu. Současně žalovaný zdůraznil, že nemá povinnost tyto automatické odpovědi nijak kontrolovat či archivovat. Nemá ani právní podklad ke zpracování osobních údajů neúspěšných žadatelů.

15. Pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu je podle žalovaného nutno prokázat několik neúspěšných pokusů o registraci za delší časové období, což žalobci nesplnili. Jejich žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání jsou navíc datovány dnem 4. 6. 2019, tedy ještě před vyhlášeným termínem registrace k osobnímu podání dne 6. 6. 2019, a argumentace v nich obsažená je omezena jen na pozastavení přijímání žádostí v důsledku vládního usnesení č.

474. Podle žalované přitom nelze nijak usuzovat na úmysl žalobců podat žádosti o zaměstnaneckou kartu kdykoli během období, kdy se zastupitelský úřad řídil zmíněným usnesením vlády a předmětné žádosti nepřijímal. Ostatně určitými indikátory, které tomu nasvědčují, jsou doložené pracovní smlouvy žalobců datované shodně až dnem 17. 5. 2019, přičemž podání žádosti o zaměstnaneckou kartu vždy následuje až po sjednání pracovní smlouvy. Za těchto skutkových okolností tedy dle žalovaného vůbec nelze uvažovat o tom, že se žalobcům c), e), f), g), ch) a j) dlouhodobě a opakovaně nedařila registrace k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a že by se u nich mělo jednat o „odůvodněný případ“ podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

16. Jako jinou vadu řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], žalovaný spatřoval to, že krajský soud provedl jako důkaz e-maily dokládající neúspěšný pokus žalobců o registraci, které žalobci nepřiložili k samotné žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání; tím žalobcům umožnil napravit jejich vlastní liknavost během správního řízení a postupoval v rozporu se zásadou subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů do správního řízení. Na základě toho žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud v napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku II. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

17. Žalobci c), e), f), g), ch) a j) ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného zdůraznili kontext celé věci a zejména dlouhodobou objektivní nemožnost sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na zastupitelském úřadě, což je podle nich samo o sobě dostatečným důvodem pro naplnění pojmu „odůvodněný případ“ podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Pokud bylo opravdu nutné učinit alespoň jeden marný pokus o registraci, nepředpokládali, že dokumentaci k němu nebude mít zastupitelský úřad, a proto až následně v žalobě svoji argumentaci rozvedli a doložili doklad o neúspěšné registraci v podobě e-mailu. Z prosté logiky věci plyne, že poslali-li registrační e-mail v souladu s pokyny na webových stránkách zastupitelského úřadu a následně nebyly pozváni k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, tak byl jejich pokus neúspěšný bez ohledu na to, zda doložili či nedoložili též automatickou odpověď na svůj registrační e-mail. Uvedení žalobci současně odmítly argumentaci žalovaného, která má vyvolat dojem jejich účelového jednání, a připomněli, že jakékoli dřívější podepsání pracovní smlouvy a podání žádosti o zaměstnaneckou kartu nemělo žádný smysl, neboť bylo fakticky znemožněno. Navrhli tedy, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného zamítl.

18. K vyjádření žalobců c), e), f), g), ch) a j) podal žalovaný repliku, v níž setrval na důvodech kasační stížnosti rozvedených shora s tím, že neúspěšné pokusy o registraci termínu k osobnímu podání žádosti neosvědčují prosté registrační e-maily, které žalovaný nemá povinnost zpracovávat a archivovat; těmito e-maily disponuje jen po dobu, než jsou úspěšným žadatelům přiděleny termíny k osobnímu podání žádosti, poté je e-mailová schránka vyprázdněna. III. b) Kasační stížnost žalobců a), b), d), h), i) a k) a vyjádření žalovaného

19. Kasační stížnost vedle žalovaného podali také žalobci a), b), d), h), i) a k) – a to proti výroku I., jímž byla jejich žaloba zamítnuta, a souvisejícímu výroku III. o náhradě nákladů řízení. Důvody kasační stížnosti podřadili pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., přičemž nejprve provedli historický exkurz toho, jak funguje dotčený zastupitelský úřad v Hanoji, jenž dlouhodobě neumožňuje podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty, resp. sjednání si termínu pro její osobní podání v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Původní systém Visapoint byl nahrazen telefonickým objednáváním, následně došlo k objednávání e-mailovému, které bylo posléze zrušeno s odkazem na usnesení vlády č. 474 ze dne 18. 7. 2018 a od července 2018 byl úplně zastaven příjem veškerých žádostí o vydání zaměstnanecké karty. V červnu 2019 byl stanoven jeden termín pro získání registrace k osobnímu podání žádosti, další dva termíny byly nakonec zrušeny s tím, že od srpna 2019 je přijímání žádostí o zaměstnanecké karty zastaveno s odkazem na zákon o pobytu cizinců a navazující nařízení vlády č. 220/2019 Sb.

20. Za daných okolností jsou žalobci toho názoru, že nebylo nutné individuálně prokazovat snahu o získání termínu pro podání žádosti, neboť nemožnost sjednat termín podání žádosti představovala objektivní překážku na straně zastupitelského úřadu, kterou je nutno považovat za „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Požadavek předložení e-mailů prokazujících snahu o registraci proto považovali žalobci a), b), d), h), i) a k) za nadbytečný a zbytečně formalistický, nota bene v situaci, kdy e-maily byly adresovány přímo zastupitelskému úřadu na jeho e-mailovou doménu @mzv.cz. Zastupitelský úřad, jakož i žalovaný, jehož je zastupitelský úřad organizační složkou, měl mít tyto e-maily ve své úřední evidenci a měl si je sám obstarat jako podklad pro rozhodnutí. To ovšem žalovaný neučinil, a proto jeho rozhodnutí nemohlo obstát ve vztahu ke všem žalobcům. I kdyby neúspěšní žalobci registrační e-mail předložili [případ žalobců d), h) a k)], resp. registrační e-mail poslali na správnou adresu [případ žalobců a), b), a i)], jejich výsledná pozice by se nezměnila, z čehož dovozují částečnou vnitřní rozpornost závěrů krajského soudu.

21. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobců a), b), d), h), i) a k) odkázal na obsah svojí vlastní kasační stížnosti a napadeného rozsudku, dle něhož nelze rezignovat na požadavek alespoň minimální aktivity žadatele o pobytové oprávnění předtím, než o upuštění povinnosti osobního podání požádá. To v řízení o žalobě neúspěšní žalobci neučinili, resp. své marné pokusy o registraci nijak nedoložili; napadený rozsudek krajského soudu v tomto ohledu obstojí, a proto žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

22. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti obou kasačních stížností a shledal, že kasační stížnosti byly podány včas, směřují proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná; za stěžovatele/žalovaného jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, a stěžovatelé/žalobci a), b), d), h), i) a k) jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.) Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasačních stížností a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.

23. Kasační stížnosti nejsou důvodné.

24. Podstatou věci je přezkum rozhodnutí žalovaného, resp. ministra zahraničních věcí, kterým potvrdil usnesení zastupitelského úřadu, jenž zamítl žádosti 12 žalobců o upuštění od povinnosti jejich osobního podání a v důsledku toho rovněž zastavil řízení o všech těchto žádostech o vydání zaměstnanecké karty. Zaměstnanecká karta představuje podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců specifické povolení k dlouhodobému pobytu, o jehož vydání musí žadatel podle § 169d odst. 1 téhož zákona požádat osobně.

25. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, může zastupitelský úřad „v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu“.

26. Vymezení typových případů, za nichž je důvodné od osobního podání žádosti upustit, se Nejvyšší správní soud opakovaně věnoval, viz shrnutí judikatury v jeho rozsudku ze dne 30. 7. 2020, č. j. 2 Azs 148/2019 - 40, bod [11]. Konkrétní důvody, které odůvodňují upuštění od povinnosti podat žádost osobně, musí vymezit žadatel, což plyne z jeho povinnosti důvodnost žádosti „doložit“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 - 67). V případě, že odvozuje důvodnost upuštění od osobního podání žádosti o pobytové oprávnění z toho, že se mu z důvodů na straně správního orgánu nedaří podat žádost standardním způsobem, musí doložit konkrétní neúspěšné pokusy o registraci k termínu osobního podání žádosti, nikoli jen obecně odkázat na to, že se o ni v určitém období pokoušel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 - 36). IV. a) Ke kasační stížnosti žalovaného

27. Žalovaný v kasační stížnosti v prvé řadě namítal to, že v řízení u krajského soudu úspěšní žalobci c), e), f), g), ch) a j) neunesli své důkazní břemeno ohledně důvodnosti žádosti o upuštění od povinnosti podat žádost o zaměstnaneckou kartu osobně. Podle žalovaného žalobci během správního řízení nedoložili neúspěšnost svých pokusů o registraci, kterou navíc ani netvrdili. To ovšem neodpovídá obsahu předloženého správního spisu, ve kterém je mj. založen rozklad žalobců, resp. jeho doplnění ze dne 2. 9. 2019, v němž jejich zástupce (Mgr. Petr Václavek) výslovně uvedl, že „správní orgán stanovil jeden termín sjednávání termínů pro podání žádostí, a sice dne 6. 6. 2019. Jak již bylo uvedeno výše, právní zástupce účastníků řízení tohoto přihlašování samozřejmě u svých klientů využil, avšak neúspěšně (resp. s úspěšností pro 1 jiného klienta). Následný termín, 9. 7. 2019, byl ze strany správního orgánu zrušen a poslední termín, který byl v této věci vyhlášen, 9. 8. 2019 opět právní zástupce účastníků využil, avšak opětovně s úspěšností pouze 1 klienta.“

28. Tímto žadatelé/žalobci evidentně reagovali na důvod zamítnutí svých žádostí ze strany zastupitelského úřadu a současné zastavení řízení, na což žalovaný nijak nereagoval a v podstatě bez dalšího rozhodl o zamítnutí rozkladu. Teprve krajský soud se při dokazování v rámci jednání zodpovědně zabýval tím, zda se žalobci opravdu neúspěšně pokusili o registraci termínu k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Dovodil přitom, že na základě doložených e-mailů zaslaných na adresu [email protected] tak učinilo 6 z 12 žalobců, u nichž podané žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na svá předchozí rozhodnutí ve skutkově i právně obdobných věcech – viz rozsudky ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 Azs 178/2020 - 105, a ze dne 14. 12. 2020, č. j. 5 Azs 254/2020 - 114.

29. V uvedených rozsudcích Nejvyšší správní soud sice vyslovil výhrady k úvaze krajského soudu ohledně toho, že e-maily jako pokusy o neúspěšnou registraci představovaly skutečnosti, které musely být správním orgánům známy z úřední činnosti. Krajský soud se nezabýval otázkou, zda žalovaný tyto e-maily kontroluje a uchovává, a pokud nikoli, zda tím porušuje svoje povinnosti. Závěry krajského soudu v tomto směru označil Nejvyšší správní soud do jisté míry za spekulativní, neboť otázce dostupnosti e-mailů a konkrétnímu technickému řešení registračního systému se při dokazování nevěnoval. Na druhou stranu Nejvyšší správní soud – ve shodě s krajským soudem – neměl pochyb, že žalovaný v řízení o rozkladu měl povinnost vyzvat žalobce, aby upřesnili, kteří z nich se konkrétně o registraci pokusili, a aby tento pokus prokázali. Jednalo se o podstatnou skutečnost, u níž bylo zásadní, zda bude v řízení prokázána.

Poučení