5 Azs 305/2024

Rubrum

5 Azs 305/2024 - 37 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: N. O., zast. JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2024, č. j. 21 Az 25/2024-23, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 8. 2024, č. j. OAM-742/ZA-ZA11-D07-2024. Tímto rozhodnutím žalovaný podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť žádost shledal podle § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona nepřípustnou. Dalším výrokem uvedeného rozhodnutí žalovaný určil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Lotyšská republika.

2. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný vysvětlil, že stěžovatel byl v době podání žádosti o mezinárodní ochranu držitelem platného pobytového oprávnění vydaného Lotyšskou republikou. Ta následně uznala svou příslušnost dle čl. 12 nařízení Dublin III k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný se zabýval otázkou, zda v případě Lotyšské republiky existují závažné důvody se domnívat, že v tomto členském státě dochází k systémovým nedostatkům v rámci azylového řízení či podmínek přijetí 5 Azs 305/2024 žadatelů o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce Nařízení Dublin III. Z jím shromážděných podkladů však žádné takové nedostatky nevyplynuly. Stěžovatel není podle žalovaného ani zranitelnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu a neuvedl žádné podstatné důvody, proč přicestoval právě do České republiky. Žalovaný neshledal žádný důvod pro aplikaci diskrečního ustanovení dle čl. 17 nařízení Dublin III.

3. V žalobě podané k městskému soudu stěžovatel namítal, že v České republice již má vytvořené zázemí, zatímco v Lotyšské republice nemá žádné sociální vazby. Žalovaný podle něj dostatečně nezjišťoval důvody, proč stěžovatel neusiloval o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě a zdali mu v této souvislosti nehrozí obdobné nebezpečí jako při vycestování do země původu. Proto bylo podle stěžovatele rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné.

4. Městský soud k žalobním námitkám uvedl, že podle čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III je státem příslušným k posouzení stěžovatelovy žádosti skutečně Lotyšská republika. Při tomto posouzení nejsou relevantní obecné okolnosti týkající se socioekonomického, studijního či kulturního zázemí žadatele. Soud popsal základní parametry lotyšského azylového systému a vyhodnotil, že nic nenasvědčuje systémovým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III. Žalovaný se touto otázkou řádně zabýval a dospěl ke stejnému závěru. Městský soud připomněl, že stěžovatel ve správním řízení ani v žalobě nezmiňoval jiné okolnosti než nedostatek zázemí. Podle městského soudu žalovaný rovněž dostatečně odůvodnil, proč nevyužil diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu městský soud konstatoval, že žalovaný nerozhodoval na základě libovůle, ale naopak řádně zhodnotil všechny relevantní skutečnosti. V mezích žalobních bodů městský soud neshledal ani žádné jiné procesní pochybení žalovaného.

5. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu blanketní kasační stížností, kterou následně na výzvu Nejvyššího správního soudu prostřednictvím svého právního zástupce doplnil o jediný odstavec, v němž namítá, že soud nekriticky převzal závěry žalovaného a nepřihlédl k důvodům pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatel totiž není schopen zajistit si obživu v domovském státě, který nechrání lidská práva a neumožňuje uplatňování práv politických. Na území České republiky má stěžovatel sociální i kulturní zázemí a ze svého příjmu kryje i náklady rodiny žijící v zemi původu. Námitkou ohledně nemožnosti obstarat si obživu v domovském státě se městský soud podle stěžovatele dostatečně nezabýval, stejně jako posouzením bezpečnostní a politické situace v zemi původu. Z podkladů zajištěných žalovaným podle stěžovatele nevyplývá spolehlivý závěr o možnosti řešení soukromoprávního sporu za pomoci tamního policejního orgánu.

6. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti rekapituluje průběh řízení a shrnuje důvody svého rozhodnutí. Je přesvědčen, že postupoval v souladu se zákonem o azylu a správním řádem a že shromáždil dostatečné podklady pro rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, příp. zamítl pro nedůvodnost. 5 Azs 305/2024 - 38 pokračování

8. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

9. Kasační stížnost však není přípustná.

10. V projednávané věci bylo řízení o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť k jejímu posuzování je ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie (nařízením Dublin III). V takové situaci se důvody žádosti o mezinárodní ochranu neposuzují, ale je namístě zabývat se tím, zda k určení příslušnosti jiného členského státu pro posouzení žadatelovy žádosti o mezinárodní ochranu došlo v souladu s nařízením Dublin III, zákonem o azylu, případně dalšími relevantními právními normami. Tomu v zásadě odpovídala i stěžovatelova žaloba, byť byla jeho právním zástupcem vágně a kuse formulována, a právě na základě této žaloby městský soud přezkoumával zákonnost rozhodnutí žalovaného.

11. Podle § 103 odst. 1 s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, c) zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, e) nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení“.

12. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. „[k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl“.

13. Stěžovatel neuvádí, který z kasačních důvodů uplatnil. To samo o sobě nepřípustnost kasační stížnosti nezpůsobuje, neboť Nejvyšší správní soud posuzuje důvody kasační stížnosti podle jejich obsahu, a nikoli formálního označení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004-47, všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Tvrzení uváděná ve stěžovatelově kasační stížnosti však není možné podřadit pod žádný z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel totiž prostřednictvím svého právního zástupce uvádí pouze námitky obsahující kusá tvrzení o obtížné ekonomické (případně lidskoprávní či 5 Azs 305/2024 bezpečnostní) situaci v zemi původu (U.) a o blíže neidentifikovaném soukromoprávním sporu, který údajně nemůže řešit za pomoci orgánů státní moci v zemi původu.

14. Nelze vyloučit, že by kasační argumentace, byť vágní a kusá, mohla být relevantní při věcném posuzování stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu (týká-li se skutečně stěžovatele, tedy nejde-li ve skutečnosti o text, který právní zástupce stěžovatele pouze bezmyšlenkovitě převzal z jiných podání, která učinil jménem svých klientů), k němuž však v nynější věci dosud nedošlo, neboť je k němu v souladu s nařízením Dublin III příslušná Lotyšská republika. Městský soud žalobu stěžovatele zamítl právě proto, že neshledal žádné překážky přemístění stěžovatele do Lotyšské republiky, jejíž příslušnost k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu tak zároveň potvrdil. Proti důvodům, na nichž stojí výrok napadeného rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009-77, publ. pod č. 2103/2010 Sb. NSS), však stěžovatel nikterak nebrojí.

15. Jelikož se kasační stížnost opírá jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., Nejvyšší správní soud ji shledal dle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou, a proto ji podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 16. ledna 2025 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu