5 Azs 338/2019

Rubrum

5 Azs 338/2019 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: K. N. D., zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2019, č. j. 17 A 136/2019 – 39, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2019, č. j. OAM-302/LE- BA04-BA04-PS-2019. Citovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), přičemž dobu trvání zajištění stanovil ve smyslu § 46a odst. 5 téhož zákona do 13. 9. 2019.

2. Dne 23. 5. 2019 byl stěžovatel zadržen Policií ČR poté, co byl při kontrole živnostenských provozoven nalezen skryt v kontejneru a nepředložil žádný doklad totožnosti. Stěžovatel uvedl údaje o své totožnosti a státní příslušnosti a k věci dále sdělil, 5 Azs 338/2019 že na území ČR přicestoval před 3 měsíci bez cestovního dokladu. Popsal, že z Vietnamu odcestoval v lednu 2018 letecky do Ruska na základě ruského turistického víza a strávil tam rok; do Evropy vycestoval, aby si našel práci. Doplnil, že z Vietnamu vycestoval s platným cestovním pasem, ale ztratil jej po měsíci, co byl v ČR, a nikde ztrátu nehlásil. Prohlásil, že si je vědom skutečnosti, že musí mít cestovní pas a vízum, aby mohl v ČR pobývat, ale vízum si nikde nezařizoval. Sdělil, že zde pracuje na tržnici SAPA a bydlí u známého, ale adresu nezná. Se stěžovatelem bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a následně vydala Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, rozhodnutí ze dne 23. 5. 2019, č. j. KRPA-199895-9/ČJ-2019-000022-ZSV, o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

3. Dne 26. 5. 2019 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany a na základě toho pak přistoupil žalovaný k vydání výše citovaného rozhodnutí o jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Z dosavadního jednání stěžovatele bylo totiž dle žalovaného zřejmé, že existují oprávněné důvody se domnívat, že stěžovatel nebude nadále respektovat své zákonné povinnosti, bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění, a že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla v jeho případě podána pouze účelově.

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu; v ní namítl nesprávné a nedostatečné posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Podle názoru stěžovatele nelze jen z jeho nelegálního vstupu a pobytu na území ČR a dalších členských států EU vyvozovat, že je nespolehlivou osobou, u které nelze uvažovat o uložení zvláštních opatření; poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017 č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, podle něhož samotný nelegální pobyt na území ČR nemůže být důvodem pro nemožnost využití zvláštních opatření podle zákona o pobytu cizinců. Podobný závěr lze pak využít i v případě úvahy o možném využití zvláštních opatření podle zákona o azylu, přičemž právě v případě stěžovatele nelze konstatovat, že by se jednalo o osobu, která by zvláštní opatření hodlala či chtěla jakkoliv mařit, a to s ohledem na to, že se na území ČR nedopustila žádného trestněprávně relevantního jednání, ani území ČR nehodlala pouze využít jako tranzitní zemi pro cestu do jiného státu. Závěr žalovaného o nemožnosti užití zvláštních opatření proto nemůže jako zjevně nesprávný a excesivní obstát a napadené rozhodnutí proto trpí vadou nezákonnosti. Z uvedených důvodů stěžovatel požádal, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

5. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. S odkazem na obsah správního spisu podobně jako žalovaný vyšel z toho, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až poté, co byl zadržen policií a zajištěn za účelem správního vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo účelové a učiněné s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění nebo jej pozdržet. Současně dovodil, že nelze uložit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, neboť z předchozího chování stěžovatele je možné důvodně předpokládat, že by se toto opatření minulo svým účinkem. Stěžovatel porušoval právní předpisy ČR, když svévolně neoprávněně pobýval na území ČR bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu, dokonce bez jakéhokoliv dokladu 5 Azs 338/2019 - 29 pokračování totožnosti. Své zákonné povinnosti spojené s pobytem na území ČR zcela ignoroval, a při následné kontrole se úmyslně pokoušel skrýt v kontejneru, aby mohl i nadále nelegálně setrvávat na území ČR a dále porušovat zákony týkající se zaměstnávání cizinců na území ČR. S ohledem na uvedené, krajský soud uzavřel, že mírnější opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu nebylo možné použít a zajištění stěžovatele bylo zcela namístě a v souladu se zákonem. V této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 – 23.

6. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost, v níž uplatnil důvod obsažený v § 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) tedy z důvodu vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Stěžovatel zpochybňuje závěry žalovaného, potažmo krajského soudu ohledně nemožnosti účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu. Podle přesvědčení stěžovatele byl žalovaný a následně i krajský soud povinen vypořádat se v tomto ohledu se všemi klíčovými prvky jeho pobytové historie; k ní pak poukázal na to, že se nikdy neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí a nedopustil se protiprávního jednání představujícího zásadní porušení veřejného pořádku. V případě stěžovatele je zřejmé, že žádost o mezinárodní ochranu podal sice přinejmenším sekundárně rovněž z důvodu zamezení realizace správního vyhoštění, avšak okolnosti jeho předchozího pobytu na území České republiky nenasvědčují tomu, že by nebyl schopen plnit eventuálně uložená zvláštní opatření. V případě stěžovatele nelze konstatovat, že by se jednalo o osobu, která by zvláštní opatření hodlala či chtěla jakkoliv mařit. Na základě toho stěžovatel v závěru kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření popřel důvodnost kasační stížnosti a navrhl její zamítnutí. Poukázal přitom na obsah správního spisu s tím, že zákonné povinnosti během svého pobytu na území ČR stěžovatel vědomě nerespektoval a zjištěné okolnosti ve svém souhrnu svědčily pro závěr o jeho zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Současně sdělil, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno dne 13. 9. 2019.

8. Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

9. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

10. Kasační stížnost není důvodná.

11. Podstatou věci je přezkum rozhodnutí o zajištění stěžovatele, které žalovaný vydal dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jenž stanoví: „Ministerstvo může v případě nutnosti 5 Azs 338/2019 rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním soudem).

12. V projednávaném případě není sporné, že se jedná o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců – a to s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Tuto skutečnost stěžovatel nijak nerozporoval a je zcela zjevná z obsahu správního spisu (viz dále). Základní předpoklad pro zajištění stěžovatele byl tedy splněn. Nicméně další a dlužno dodat, že neméně důležitý předpoklad zajištění dle shora citovaného ustanovení zákona o azylu souvisí se subsidiaritou zajištění vůči mírnějším opatřením; k tomu srov. mutatis mutandis usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS, v němž byl sice řešen případ zajištění podle zákona o pobytu cizinců, avšak jeho závěry lze vztáhnout též na zajištění podle zákona o azylu, neboť základní logická vazba je v obou případech stejná – k zajištění lze přistoupit jen tehdy, pokud mírnější donucovací opatření nebudou dostatečně účinná.

13. Jednoduše řečeno, zákon o azylu podmiňuje podle § 46a odst. 1 zajištění žadatele tím, že nelze „účinně uplatnit zvláštní opatření“; těmi se dle § 47 odst. 1 zákona o azylu rozumí uložení povinnosti: „a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“

14. Smyslem a účelem těchto opatření je obecně to, aby byla zajištěna dostupnost cizince pro potřeby řízení o mezinárodní ochraně. Současně ovšem nelze odhlížet od toho kterého typového důvodu zajištění pod písm. a) až f) v § 46a odst. 1 zákona o azylu; v nyní souzené věci byl stěžovatel zajištěn z důvodu uvedeného pod písm. e) – to znamená v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění a kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, jak je uvedeno výše, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro řízení o správním vyhoštění, případně pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění (bude-li vydáno). Tento závěr potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu, která ve vztahu k posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu pak dále dovodila, že nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění; v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48.

15. Ostatně na pobytovou historii se odkazuje i sám stěžovatel, jemuž lze dát obecně za pravdu v tom, že důvody zajištění a důvody neúčinnosti zvláštních opatření by neměly být totožné, byť na sebe budou úzce navázané tak, jako v nyní projednávané věci. V ní 5 Azs 338/2019 - 30 pokračování žalovaný v rámci zvažování účinnosti zvláštních opatření významně vycházel z důvodu zajištění, což Nejvyšší správní soud považuje za logické a odpovídající uvedené judikatuře – a to tím spíše, že pobytová historie stěžovatele nebyla nijak bohatá, resp. nebylo možno ji blíže zjistit, jak je patrné ze správního spisu.

16. Dne 23. 5. 2019 byl stěžovatel zadržen Policií ČR poté, co byl při kontrole živnostenských provozoven nalezen skryt v kontejneru a nepředložil žádný doklad totožnosti. Do protokolu dne pobýval na území ČR neoprávněně, bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu. Z tohoto důvodu byl dne 23. 5. 2019 zajištěn, a následně umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění, kde dne 26. 5. 2019 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, a proto ho dne 27. 5. 2019 žalovaný tzv. „přezajistil“ do režimu zákona o azylu.

17. Jako již bylo uvedeno, účelem zajištění stěžovatele bylo zabezpečení jeho dostupnosti v řízení o správním vyhoštění; vždyť právě řízení o správním vyhoštění bylo důvodem, pro který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, a lze důvodně předpokládat, že při využití zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu by byl cíl tohoto řízení zmařen. Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku [§ 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu] totiž umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin a nelze vyloučit, že by se stěžovatel po odchodu z pobytového střediska již nevrátil a zůstal na území ČR v ilegalitě, jako tomu bylo před jeho zadržením. K témuž důsledku by mohlo vést též uložení povinnosti pouze hlásit se osobně ministerstvu [§ 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu].

18. Krajský soud proto nechybil, pokud žalobu stěžovatele zamítl s tím, že v daném případě zvláštní opatření nebylo možno účinně uplatnit, neboť by nebyla dostatečně zabezpečena účast stěžovatele při řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany, resp. při řízení o jeho správním vyhoštění.

19. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že posouzením možnosti uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu se žalovaný (a následně i krajský soud) náležitě zabýval a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Nejvyšší správní soud tak považuje odůvodnění rozhodnutí žalovaného a krajského soudu za dostatečná a mající oporu ve spisech.

20. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., za použití § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

22. Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 11. 6. 2019, č. j. 13 A 39/2019 – 18, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Podle § 35 odst. 10 in fine s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje 5 Azs 338/2019 navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za 1 úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“), a to ve výši 3100 Kč [srov. § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 advokátního tarifu] a náhradu hotových výdajů paušální částkou za každý úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 3400 Kč. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH, soud mu takto vypočtenou částku navýšil o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, tj. 714 Kč [srov. § 14 odst. 2, § 36 odst. 1, § 47 odst. 1 písm. a) a 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v relevantním znění]. Celkem tedy činí odměna ustanoveného zástupce 4114 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 13. ledna 2020 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu