5 Azs 365/2018

Rubrum

5 Azs 365/2018 - 25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. P. V., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2018, č. j. 17 A 126/2018 – 38, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému s e p ř i z n á v a j í odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Průběh dosavadního řízení

1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2018, č. j. KRPU-167901-23/ČJ-2018-040022-SV-ZZ, byl žalobce zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění a byl umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Balková. Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že žaloba žalobce proti uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 75 A 21/2018 – 36, a kasační stížnost žalobce směřující proti tomuto 5 Azs 365/2018 rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 Azs 330/2018 – 22.

2. Dne 26. 8. 2018 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany a rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-180/LE-LE05-LE27-PS-2018, byl zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“). Doba trvání zajištění byla stanovena do 14. 12. 2018.

3. Proti rozhodnutí žalovaného o zajištění dle zákona o azylu podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Plzni, který ji shora uvedeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 17 A 126/2018 – 38, přezkoumávaným v nyní posuzované věci, zamítl.

4. K žalobní námitce, podle níž měl žalovaný v daném případě přistoupit k uložení zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu namísto zajištění, krajský soud poukázal na skutečnost, že žalobce byl zajištěn po té, co byl dne 21. 8. 2018 spolu s dalšími 24 vietnamskými občany zadržen německou policií na dálnici A17 jako spolucestující ve vozidle Citroën Jumpy bezprostředně po překročení státní hranice z ČR do Německa. Jelikož nebyl držitelem cestovního dokladu a na území Německa vstoupil nelegálně, byl dne 23. 8. 2018 předán na základě readmisní dohody Policii ČR, OPKPE Ústí nad Labem. Při následné kontrole totožnosti nepředložil příslušníkům policie k prokázání své totožnosti žádný doklad a nebyl schopen prokázat ani oprávněnost pobytu na území schengenského prostoru. Dále bylo zjištěno, že v rámci řízení provedeného německou policií uvedl cizinec ke své osobě různá data narození (25. 8. 2000 a 10. 9. 1995). Následně v rámci správního řízení vedeného OPKPE Ústí nad Labem žalobce sdělil, že byl informován již ve Vietnamu, že když bude uvádět, že je osobou mladší 18 let, získá snadněji pobyt v Německu. Bylo tedy zjištěno, že žalobce pobýval na území ČR neoprávněně bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu. Z tohoto důvodu s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a byl zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Z jeho jednání bylo totiž zřejmé, že existuje reálné nebezpečí, že své povinnosti nadále nebude respektovat a bude mařit výkon správního rozhodnutí o vyhoštění. Žalobce byl podle krajského soudu následně zajištěn dle zákona o azylu z toho důvodu, že žádost o mezinárodní ochranu si podal teprve tehdy, když byl zadržen policií a zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.

5. Z uvedených důvodů měl krajský soud za to, že by uplatnění zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo v případě žalobce účinné. O neúčinnosti zvláštních opatření svědčí dle krajského soudu to, že porušoval právní předpisy ČR i Evropské unie, když svévolně neoprávněně pobýval na území ČR i přinejmenším dalšího státu Evropské unie, konkrétně Německa, bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu, dokonce bez jakéhokoliv dokladu totožnosti. Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území ČR a Evropské unie zcela ignoroval, a aby je obešel, využil služeb převaděčů a překročil hranice Evropské unie nelegálně. Následně neoprávněně pokračoval do ČR a dále na území Německa. Po svém zadržení pak v Německu záměrně uváděl nepravdivé údaje o své totožnosti. Na základě těchto skutečností dospěl žalovaný dle krajského soudu k závěru, že z jednání žalobce je zřejmé, že v jeho případě existuje nebezpečí, že se bude i nadále vyhýbat svým povinnostem a bude nadále porušovat právní předpisy, a to nejen ČR, ale i dalších států Evropské unie, a bude mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. 5 Azs 365/2018 - 26 pokračování

6. Žalovaný dle hodnocení krajského soudu uvedl ve svém rozhodnutí podstatné skutečnosti vyplývající ze správního řízení, které odůvodňovaly neuplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu (str. 3-5 žalobou napadeného rozhodnutí). Žalovaný se dostatečným a přezkoumatelným způsobem vypořádal s nemožností uložení zvláštních opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že by uplatnění zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu nebylo účinné, neboť žalobce nejenže vědomě nerespektoval právní řád ČR, ale také jednal zcela účelově. Žalovaný se podle krajského soudu vypořádal s individuálními okolnostmi případu žalobce, přičemž krajský soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Krajský soud uzavřel, že existuje důvodná obava, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. S ohledem na uvedené tak mírnější opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu nebylo podle krajského soudu možné použít a zajištění žalobce bylo zcela namístě a v souladu se zákonem.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

7. Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

8. Stěžovatel namítá, že krajský soud posoudil možnost uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu zjevně nesprávně. Ačkoliv žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí fakticky zopakoval vlastní vyhodnocení důvodnosti zajištění stěžovatele podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a stejnou argumentací zdůvodnil i nemožnost využití zvláštních opatření, krajský soud tento postup aproboval a uvedl, že důvody zajištění stěžovatele podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a důvody nemožnosti využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu byly totožné, což je v případě stěžovatele podle jeho názoru nepřípadné.

9. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 – 23 (všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), na nějž v rozsudku odkázal krajský soud, na případ stěžovatele dle jeho názoru nedopadá, neboť v něm se Nejvyšší správní soud vypořádával se situací cizince se zcela odlišnou pobytovou historií, než v jaké se nacházel stěžovatel. V uvedené věci zajištěný cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až po sedmi letech pobytu nad území ČR, z čehož dva roky pobýval na tomto území nelegálně, zatímco stěžovatel se na území České republiky ocitl poprvé, provinil se „pouze“ nelegálním pobytem a dle jeho mínění nelze konstatovat, že by snad projevil neúctu k právnímu řádu České republiky, natožpak opakovaně.

10. Stěžovatel dále odkázal na bod 15 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (přepracované znění) (dále jen „přijímací směrnice“), kde se mj. uvádí: „Zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v jasně vymezených výjimečných případech stanovených touto směrnicí a v souladu se zásadou nezbytnosti a přiměřenosti, pokud jde o způsob i účel zajištění.“ Tento princip se dle stěžovatele promítá do zásady přednostního využití zvláštních opatření oproti zajištění žadatele, jak je stanovena v § 46a odst. 1 zákona o azylu. Z logiky věci tedy důvody umožňující zajištění jako takové nemohou být v řadě případů totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, a žalovaný je 5 Azs 365/2018 povinen se při vysvětlení svého přesvědčení o údajné nemožnosti využití zvláštních opatření vypořádat se všemi klíčovými prvky stěžovatelovy pobytové historie, a to zcela individuálně.

11. Stěžovatel připouští, že skutečně podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v reakci na své zajištění [stěžovatel potvrzuje, že svou žalobou ani nezpochybňoval důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu], nicméně v případě stěžovatele, který se nikdy neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí a nedopustil se protiprávního jednání představujícího zásadní porušení veřejného pořádku, nelze pouze z jeho nelegálního vstupu na území schengenského prostoru a několikadenního nelegálního pobytu na území členských států vyvozovat, že by se jednalo o nespolehlivou osobu, u které nelze uvažovat o uložení zvláštních opatření.

12. Stěžovatel zdůrazňuje, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o pobytu cizinců, jakož i do zákona o azylu byla podle jeho názoru nutnost implementace čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), takže příslušná zákonná ustanovení musí být vždy vykládána v souladu se smyslem, cíli a požadavky návratové směrnice. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, a ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 – 57.

13. Pobytová historie stěžovatele tedy dle jeho názoru svědčí o tom, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal sice přinejmenším sekundárně rovněž z důvodu zamezení realizace správního vyhoštění, avšak neexistují žádné důvody se domnívat, že by nehodlal plnit své povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť přinejmenším od podání své žádosti prokázal, že je připraven spolupracovat s příslušnými orgány a že není jeho úmyslem za každou cenu mařit výkon příslušných rozhodnutí.

14. Stěžovatel tedy již neměl dle svého vyjádření v době zajištění důvod vycestovat na území Německa, protože tím by zcela minimalizoval své naděje na získání mezinárodní ochrany a citelně by si zkrátil dobu legálního pobytu na území Evropské unie. S ohledem na absenci jakýchkoliv motivů pro maření řízení o udělení mezinárodní ochrany a existenci zcela opačné snahy o prodloužení legálního pobytu, čehož lze dosáhnout pouze řádným plněním povinností v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, tedy není důvod pochybovat o tom, že by stěžovatel řádně plnil své povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany, a názor žalovaného i krajského soudu, podle nichž není možné o uložení zvláštního opatření uvažovat, má tak stěžovatel za nesprávný.

15. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trval na důvodnosti zajištění stěžovatele dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí a na vyjádření k žalobě. Z výpovědi stěžovatele dle názoru žalovaného vyplynulo, že stěžovatel své zákonné povinnosti na území ČR vědomě nerespektoval. Žalovaný i krajský soud vycházely z okolností, které ve svém souhrnu svědčily pro závěr, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově s cílem odvrátit hrozící vyhoštění. Žalovaný zároveň informoval Nejvyšší správní soud o tom, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno dne 14. 12. 2018. 5 Azs 365/2018 - 27 pokračování III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

16. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

17. Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu a uplatněných důvodů kasační stížnosti, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

18. Podstatou věci je přezkum rozhodnutí o zajištění stěžovatele, které žalovaný vydal dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jenž stanoví: „Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“ (pozn.: zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem)

19. Nejvyšší správní soud se možností uplatnění zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu namísto zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu opakovaně zabýval, přičemž ze závěrů této své prejudikatury, jak byla shrnuta např. v rozsudku ze dne 13. 1. 2020, č. j. 5 Azs 338/2019 – 28, Nejvyšší správní soud vycházel i v nyní posuzované věci.

20. Ani v nynějším případě není sporné, že se jedná o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců – a to s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Tuto skutečnost stěžovatel nijak nerozporoval, naopak ji výslovně připustil a je zjevná i z obsahu správního spisu. Základní předpoklad pro zajištění stěžovatele byl tedy splněn. Nicméně další a dlužno dodat, že neméně důležitý předpoklad zajištění dle citovaného ustanovení zákona o azylu souvisí se stěžovatelem namítanou subsidiaritou zajištění vůči mírnějším opatřením; k tomu srov. mutatis mutandis usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, publ. pod č. 3559/2017 Sb. NSS, v němž byl sice řešen případ zajištění podle zákona o pobytu cizinců, avšak jeho závěry lze vztáhnout též na zajištění podle zákona o azylu, neboť základní logická vazba je v obou případech stejná – k zajištění lze přistoupit jen tehdy, pokud mírnější donucovací opatření nebudou dostatečně účinná (byť na institut zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu dopadá primárně úprava alternativ k zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu dle čl. 8 odst. 2 a 4 přijímací směrnice, nikoliv úprava alternativ k zajištění státních příslušníků třetích zemí za účelem jejich navrácení dle čl. 15 odst. 1 návratové směrnice, jak mylně uvádí stěžovatel). 5 Azs 365/2018

21. Jednoduše řečeno, zákon o azylu podmiňuje podle § 46a odst. 1 zajištění žadatele tím, že nelze „účinně uplatnit zvláštní opatření“; těmi se dle § 47 odst. 1 zákona o azylu rozumí uložení povinnosti „a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené“.

22. Smyslem a účelem těchto opatření je obecně to, aby byla zajištěna dostupnost cizince pro potřeby řízení o mezinárodní ochraně. Současně ovšem nelze odhlížet od toho kterého typového důvodu zajištění pod písm. a) až f) v § 46a odst. 1 zákona o azylu; v nyní souzené věci byl stěžovatel zajištěn z důvodu uvedeného pod písm. e) – to znamená v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově s cílem vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, a kdy účelem zajištění takového žadatele není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, jak je uvedeno výše, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro řízení o správním vyhoštění, případně pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění [tento důvod zajištění odpovídá důvodu dle čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice]. Tento závěr potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu, která ve vztahu k posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu pak dále dovodila, že nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. Je proto namístě zohlednit mj. pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu, v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48.

23. Je pravdou, jak namítá stěžovatel, že důvody zajištění a důvody neúčinnosti zvláštních opatření by neměly být totožné, byť na sebe budou úzce navazovat tak jako i v nyní projednávané věci. V ní žalovaný i krajský soud v rámci zvažování účinnosti zvláštních opatření vycházeli z důvodu zajištění, což Nejvyšší správní soud považuje za logické a odpovídající uvedené judikatuře. Stěžovatel sice přes území ČR „pouze“ neoprávněně tranzitoval a byl posléze zadržen po svém neoprávněném vstupu na území Spolkové republiky Německo a předán zpět do ČR, nicméně nelze odhlížet ani od toho, že stěžovatel při kontrole nepředložil žádný doklad totožnosti a zároveň, jak sám doznal, vědomě uváděl německým a zpočátku i českým orgánům nepravdivý údaj o svém datu narození, aby vzbudil dojem, že je nezletilou, tedy zranitelnou osobou a dosáhl tak na s tím spojené výhody. Toto chování stěžovatele nesvědčí o tom, že měl v úmyslu spolupracovat se správními orgány, na čemž nic nezměnila ani jeho následná žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou podal až po té, kdy byl zajištěn za účelem správního vyhoštění, a to z toho důvodu, jak sám přiznává, aby zamezil realizaci svého správního vyhoštění. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným i s krajským soudem, že za uvedených skutkových okolností by účel zajištění stěžovatele, tedy zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, při využití zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu mohl být zmařen. Uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku [§ 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu] totiž umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší než 24 hodin a nelze vyloučit, že by se stěžovatel po odchodu z pobytového střediska již nevrátil a zůstal na území ČR v ilegalitě, jako tomu bylo před jeho zadržením. K témuž důsledku by mohlo vést též uložení povinnosti pouze se osobně hlásit žalovanému [§ 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu].

24. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že posouzením možnosti uložení zvláštního opatření podle § 47 zákona o azylu se 5 Azs 365/2018 - 28 pokračování žalovaný a následně i krajský soud zabývali a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnili.

IV. Závěr a náklady řízení

25. Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

27. Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 13. 9. 2018, č. j. 17 A 126/2018 – 17, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Podle § 35 odst. 10 in fine s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“), a to ve výši 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 advokátního tarifu] a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 3400 Kč, vše zvýšeno o částku odpovídající DPH 19 %, celkem tedy přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů činí 4114 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 22. ledna 2021 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu