5 Azs 93/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: D. M., zastoupena JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. 13 Az 1/2026-25, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2025, č. j. OAM-1019/ZA-ZA15-K01-2025; tím žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mezinárodní ochrana dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

2. Stěžovatelka podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 10. 9. 2025. Dne 18. 9. 2025 poskytla údaje k podané žádosti, uvedla, že je uzbecké národnosti a vyznává islám; nemá žádné politické přesvědčení, ani nebyla politicky aktivní; je rozvedená, má dospělého syna a nezletilou dceru, o kterou se stará její syn. Uvedla, že z vlasti vycestovala dne 22. 8. 2024, letěla do Prahy a od té doby pobývá v České republice; disponovala francouzským turistickým vízem. O mezinárodní ochranu požádala proto, aby si zlegalizovala svůj pobytový status. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 18. 9. 2025 uvedla, že ve vlasti dělala dvacet pět let manikúru, potom začala špatně vidět a našla si práci jako pomocná síla v kuchyni. Měla ale nízký plat a dluhy v bance, rozhodla se proto vycestovat do České republiky. V bance si půjčila 1 900 000 tenge, matka stěžovatelky kvůli půjčce zastavila dům. Peníze si zapůjčila na oslavu svatby svého syna; také si půjčila od matky na cestu do České republiky. Bance dluží 600 000 tenge a matce asi 1 500 000 tenge. Své dluhy každý měsíc splácí. V případě návratu do vlasti nebude moci vydělat tolik peněž, aby půjčky splatila, a pokud je nesplatí, tak by ji mohli zatknout. Najít si lepší práci před odjezdem ze země původu nezkoušela. Po příjezdu do České republiky pracovala jako brigádnice v uzbecké restauraci, následně uklízela u soukromých osob, a poté pracovala ve skladu s ovocem a zeleninou. Potíže v zemi původu neměla.

3. Stěžovatelka v žalobě namítala, že přestože neuplatnila žádné důvody, pro které jí hrozilo pronásledování z důvodu politických postojů, rasy, sexuální orientace nebo náboženství, tak se domnívá, že jsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu, jelikož se nachází v lidsky pochopitelné a velice složité životní situaci, kdy při pobytu v domovském státě nevydělá prostředky nutné pro obživu nezletilé dcery a krytí dluhů, pročež by čelila bezdomovectví a totálnímu finančnímu úpadku. K tomu uvedla, že správní orgán nepostupoval dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť nezjistil skutečný stav věci a zcela pominul ústřední bod výpovědi stěžovatelky, a sice neutěšenou ekonomickou a sociální situaci v domovském státě. Stěžovatelka tvrdila, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné již z nedostatku odůvodnění, kdy se nijak nezaobírá hodnocením ekonomické a bezpečnostní situace v zemi, přičemž tvrzení, že jí hrozí toliko exekuční řízení, nepovažovala za pravdivé, neboť pomíjí důsledky finančního krachu, mezi které se řadí vyšší úroveň závazků a ztráta možnosti získat ubytování. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, co si žalovaný myslí o životní situaci stěžovatelky, přičemž možnost řešit situaci instituty zákona o pobytu cizinců je v jejím případě nepřiléhavé, jelikož svou situaci potřebuje řešit okamžitě. Stejně tak dle stěžovatelky nezjistil žalovaný dostatečně skutkový stav ve vztahu k udělení doplňkové ochrany.

4. Městský soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné. Ze všech informací, které stěžovatelka poskytla, poté dospěl shodně s žalovaným k závěru, že stěžovatelku vedly k vycestování ryze ekonomické důvody. Stěžovatelka vyjadřuje obavu z návratu do vlasti pro možný trestněprávní postih pro její nesplacené finanční závazky vůči soukromému věřiteli, kterým je banka a matka. Městský soud konstatoval, že není důvodná námitka stěžovatelky, že by byly informace o zemi původu shromážděné žalovaným neaktuální a nepřiléhavé na její situaci. Městský soud dospěl k závěru, že shromážděné podklady splňují veškeré požadavky, které na ně judikatura Nejvyššího správního soudu klade. Stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že dokumenty o situaci v Kazachstánu neodpovídají aktuálnímu stavu.

5. V kasační stížnosti stěžovatelka opakuje svůj azylový příběh. Namítá, aniž by zmínila, na základě jakého okruhu kasačních důvodů dle § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozsudek městského soudu napadá, že v zemi svého původu nenajde takové pracovní uplatnění, aby byla schopna splácet svoje dluhy. Stěžovatelka v žalobě namítala, že sociální a ekonomické důvody jsou podřaditelné pod institut humanitárního azylu. Jelikož tento institut již není po novelizaci zákona o azylu součástí české právní úpravy, jak uvedl městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatelka se domnívá, že jí uplatněné důvody lze podřadit pod § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. V případě návratu do země původu jí hrozí lidsky ponižující zacházení z důvodu, že by nebyla schopna zajistit obživu jak svoji, tak i své rodiny. Namítá, že žalovaný nepostupoval v souladu s § 3 správního řádu. Městský soud se dle stěžovatelky dostatečně nezaobíral možností získání doplňkové ochrany z důvodu životní situace stěžovatelky, rozhodnutí městského soudu je tak nepřezkoumatelné.

6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že při posouzení žádosti vycházel z dostatečného a uceleného souboru podkladů, má za to, že shromážděné dokumenty představují podklady objektivní, věrohodné a aktuální. Stěžovatelce byla dána možnost seznámit se s podklady a doplnit je, čehož však nevyužila. Žalovaný konstatuje, že sociální a ekonomické důvody nemohou samy o sobě založit udělení mezinárodní ochrany, pročež odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 2 Azs 8/2019-35. Vymáhání pohledávek je v Kazachstánu upravováno předpisy občanského a exekučního práva, nikoli práva trestního. Věřiteli stěžovatelky jsou navíc komerční banka a její vlastní matka, u nichž nelze předpokládat protiprávní či násilné jednání. Stěžovatelka v zemi původu disponuje rodinným zázemím (syn, matka), které zpochybňuje reálnost tvrzeného bezdomovectví či totálního strádání. Jak žalovaný tak i městský soud dospěli k závěru, že žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu byla podána účelově. Udělení mezinárodní ochrany nelze zneužívat k řešení osobních či finančních problémů ani k obcházení všeobecných pobytových předpisů (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018, č. j. 9 Azs 397/2017-66). Mezinárodní ochrana je institutem mimořádným a nelze jí nahrazovat standardní imigrační postupy. Žalovaný se ztotožňuje s rozsudkem městského soudu a navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout.

7. Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

8. Vzhledem k tomu, že se jedná o věc, v níž před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. nejprve posuzoval, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle judikatury může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelky.

9. Stěžovatelka jako důvod přijatelnosti své kasační stížnosti uvedla, že totožná situace se může týkat velkého množství jejich krajanů, přesahuje tak její vlastní zájmy a měla by být přijatelná. Navzdory tomuto tvrzení zdejší soud dospěl k závěru, že se o žádný z výše uvedených typových případů nejedná, kasační stížnost je nepřijatelná.

10. Judikatura Nejvyššího správního soudu potvrzuje, že mezinárodní ochrana neslouží k legalizaci pobytu cizince na území České republiky, lze ji poskytnout pouze na základě taxativně vymezených důvodů v zákoně o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003-47). Důvodem, pro který stěžovatelka požádala o mezinárodní ochranu, je jednoznačně snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005-43, vyslovil: „Institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“ K obdobným závěrům dospěl kasační soud také např. v rozhodnutích ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005-48; ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005-53; nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69.

11. Za vážnou újmu se podle § 14a odst. 2 zákona o azylu považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Nejvyšší správní soud poznamenává, že § 14a a § 14b zákona o azylu byly zrušeny zákonem č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tato skutečnost se však nevztahuje na případ stěžovatelky, neboť krajský soud rozhodoval ještě za účinnosti zákona o azylu ve znění účinném do 11. 6. 2026.

12. K otázce nelidského a ponižujícího zacházení, které by mohlo stěžovatelce v zemi původu hrozit, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka nedoložila v průběhu správního řízení jakékoliv problémy se státními orgány či bezpečnostními složkami, které by ve vlasti před svým odchodem měla, nebyla v zemi původu trestně stíhána, z Kazachstánu vycestovala zcela legálně a bez problémů. Žalovaný nedospěl k závěru, že by stěžovatelce v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy, s čímž se zdejší soud ztotožňuje.

13. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu mohou pronásledování i vážná újma hrozit též ze strany soukromých osob, avšak v zásadě pouze za situace, že se postižená osoba obrátí s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu (není-li zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout), přičemž tyto orgány neučiní přiměřené kroky k zabránění vážné újmy nebo pronásledování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008-57, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 5 Azs 44/2009-73, a tam citovaná judikatura). Subjektivní nedůvěra vůči orgánům země původu sama o sobě důvod pro nevyužití vnitrostátní ochrany nepředstavuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008-70, č. 1749/2009 Sb. NSS, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012-23). V situaci kdy se žadatel o azyl nepokusil svou situaci vyřešit prostřednictvím vnitrostátní ochrany, není možné poskytnout ochranu mezinárodní (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2025, č. j. 6 Azs 243/2024-28). Ani v této otázce se městský soud nedopustil pochybení, natož takového, které by bylo způsobilé zasáhnout do stěžovatelčina hmotněprávního postavení.

14. Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval dostupností policejní ochrany v zemi původu stěžovatelky např. v usnesení ze dne 17. 10. 2024, č. j. 5 Azs 147/2024-24. Stěžovatelka se může na státní orgány obrátit s žádostí o ochranu před věřiteli, i když je takovýto postup v posuzované věci nepravděpodobný a neodůvodněný, neboť věřiteli jsou banka a její matka, lze si tak jen těžko představit působení vážné újmy.

15. Stěžovatelka tvrdí, že důvodem, pro který potřebuje setrvat v České republice, je, že zde je schopná vydělat více peněz; tento důvod není azylově relevantním. Stěžovatelka v zemi původu vždy pracovala a rozhodla se odjet pracovat do České republiky, namísto toho, aby si zkusila najít v zemi původu lépe placenou práci či si jinak zvýšila svoji kvalifikaci. Její závěry o možnosti bezdomovectví také nejsou nijak podložené, jelikož její syn bydlí se svojí rodinou a nezletilou dcerou stěžovatelky (jeho sestrou) v nájemním bytě. Stěžovatelka před svým odjezdem bydlela s nimi ve společném bytě a není důvod se domnívat, že by s nimi nemohla bydlet nadále i po svém návratu. Navíc svoji rodinu v Kazachstánu finančně podporuje, když tvrdí, že zde je schopná svoji nezletilou dceru uživit a v zemi původu nikoliv, přičemž dcera pobývá v Kazachstánu. Judikatura Nejvyššího správního soudu jasně potvrzuje, že obtíže spočívající v nemožnosti splácení dluhu zemi původu nelze bez přistoupení dalších okolností vnímat jinak než jako důvody ekonomické, nepostačující nejen k udělení azylu podle § 12, ale ani doplňkové ochrany dle zákona o azylu (viz usnesení NSS soudu ze dne 12. 3. 2025, č. j. 6 Azs 243/2024-28, též rozsudky NSS ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005-60, ze dne 24. 7. 2019, č. j. 4 Azs 112/2019-46, usnesení NSS ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 208/2020-40, rozsudky NSS ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003-64, a ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65).

16. Veškeré závěry městského soudu mají oporu ve spise, ze kterého lze učinit závěr, že vymáhání dluhů je v domovské zemi stěžovatelky upraveno zákonem o exekucích, nikoli trestním zákonem. Možnost trestního stíhání se vztahuje pouze na neplacení výživného. Dluhy, které tíží stěžovatelku, nejsou v Kazachstánu postihovány trestněprávně (viz informace OAMP – Kazachstán, Postavení dlužníků v Kazachstánu ze dne 29. 9. 2025).

17. Nejvyšší správní soud uzavírá, že se městský soud nijak neodchýlil od judikatury kasačního soudu a nedopustil se ani hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost proto soud odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.

18. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí městského soudu. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady nad rámec správní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 10. září 2026 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu