6 Ads 147/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Štěpána Výborného a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: Ž. M., zemř. 24. 5. 2026, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2025, č. j. MPSV-2025/192584-925, o kasační stížnosti F. M., a F. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2026, č. j. 4 Ad 24/2025-31, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobkyně žádala o přiznání dávky státní sociální podpory - příspěvku na bydlení v samostatném pokoji v domě seniorů. Úřad práce České republiky – krajská pobočka pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 1. 7. 2025 žalobkyni tuto dávku nepřiznal. Odvolání žalobkyně žalovaný shora uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Žalobkyně se poté bránila proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou městský soud neshledal důvodnou a zamítl ji.

2. Dne 24. 5. 2026 žalobkyně zemřela (viz výpis z Centrální evidence obyvatel, č. l. 22 spisu). Podanou kasační stížností se F. M., a F. M. (dále jen „stěžovatelé“), domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku městského soudu. Uvádí, že ve lhůtě pro podání kasační stížnosti nelze očekávat vyjasnění otázky, kdo bude dědicem oprávněným vystupovat v řízení namísto žalobkyně. Stěžovatelé jsou však (pokud je jim známo) jedinými žijícími příbuznými žalobkyně v linii přímé.

3. Kasační stížnost tedy podávají osoby odlišné od žalobkyně, a proto se Nejvyšší správní soud musel nejprve zabývat otázkou, zda se jedná o osoby oprávněné kasační stížnosti podat.

4. Podle § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost může podat účastník řízení před krajským soudem nebo osoba zúčastněná na tomto řízení. Podle § 107 odst. 2 občanského soudního řádu ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.

5. Stěžovatelé vyvozují své oprávnění podat kasační stížnost, resp. své procesní nástupnictví v řízení o dávce, ze skutečnosti, že jsou potenciálními dědici žalobkyně.

6. V rozsudku ze dne 7. 4. 2011, č. j. 3 Ads 20/2011-64, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „v přezkumném řízení soudním, kde soud přezkoumává již pravomocná rozhodnutí správního orgánu o sporném nároku, je určení procesního nástupce zpravidla závislé na znění konkrétního zvláštního zákona, především na tom, zda učiní veřejnoprávní nárok možným předmětem dědictví, či zda upraví přechod hmotného práva jiným způsobem, nebo zda ho, byť implicitně, vyloučí vůbec.“

7. V posuzované věci městský soud přezkoumával nepřiznání dávky státní sociální podpory, konkrétně příspěvek na bydlení. U toho příspěvku není z povahy věci vyloučeno případné procesní nástupnictví v soudním řízení. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v § 56 odst. 1 stanoví: Zemřela-li oprávněná osoba po uplatnění nároku na dávku, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nárok na částky splatné do dne smrti oprávněné osoby stejným dílem osoby, k nimž bylo přihlíženo při stanovení rozhodného příjmu podle § 7, jde-li o dávku poskytovanou v závislosti na výši příjmu, a v ostatních případech osoby uvedené v § 7 odst.

2. Podle odst. 3 tohoto ustanovení však nároky na dávky podle tohoto zákona nejsou předmětem dědictví.

8. Z naposledy citovaného § 56 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře vyplývá, že příspěvek na bydlení není předmětem dědictví, a proto je pro posouzení otázky procesního nástupnictví nerozhodné, zda jsou stěžovatelé (potenciálními) dědici žalobkyně.

9. Ze správního spisu je dále patrné, že v projednávaném případě nevystupovaly žádné další osoby, k nimž bylo přihlíženo při posuzování nároku na dávku (příspěvku na bydlení). Podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře byl pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení rozhodný příjem vlastníka, nebo nájemce bytu a společně posuzovaných osob. Podle § 7 odst. 2 téhož zákona společně posuzovanými osobami jsou (krom splnění dalších podmínek) ty osoby, které s oprávněnou osobou spolu trvale žijí. Žalobkyně jako oprávněná osoba byla jedinou osobou, která bydlela (trvale žila) v samostatném pokoji v domu pro seniory. Ani stěžovatelé na výzvu soudu nesdělili, z čeho své procesní nástupnictví s ohledem na znění § 56 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře dovozují. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že zde nemohou být žádné další oprávněné osoby, tj. žádní procesní nástupci, kteří by byli oprávněni podat proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, a tím dále uplatňovat nárok na dávku (příspěvek na bydlení). Stěžovatelé procesními nástupci nejsou.

10. Kasační stížnost tedy podaly osoby k tomu zjevně neoprávněné, a Nejvyšší správní soud ji proto odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s. (výrok I).

11. Výrok II o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. září 2026 JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D. předseda senátu