Nejvyšší správní soud · Rozsudek

6 Ads 65/2006

č. j. 6 Ads 65/2006-54

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2008-02-21 · zrušeno a vráceno · ECLI:CZ:NSS:2008:6.Ads.65.2006.54

  1. KS Ostrava 22 Ca 332/2005-32
  2. NSS 6 Ads 65/2006-54

Citované zákony (8)

Rubrum

č. j. 6 Ads 65/2006 - 54 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: P. Š., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 12. 2003, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2006, č. j. 22 Ca 332/2005 - 32, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2006, č. j. 22 Ca 332/2005 - 32, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 12 2003. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla stěžovatelovu žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů za dobu jeho věznění, a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon 261/2001 Sb.“). Žalovaná své rozhodnutí zdůvodnila tím, že stěžovateli nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu jeho věznění od 12. 4. 1977 do 12. 4. 1979 nevznikl, protože v jeho případě došlo ke zrušení původního soudního rozhodnutí na základě žádosti o povolení obnovy řízení a nikoliv způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci byla vyslovena usnesením č. j. 6 Ads 65/2006 - 55 Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 144/2001, za použití § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“) per analogiam. Toto rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci žalovaná rovněž nepovažuje za zrušení rozhodnutí o věznění ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., a proto stěžovatelovu žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky zamítla. V této věci žalovaná již dříve rozhodla dne 6. 5. 2002, č. X, a to tak, že stěžovatelovu žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. zamítla. V odůvodnění žalovaná tehdy uvedla, že stěžovateli nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky nevznikl, jelikož dle rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2001, sp. zn 3 T 144/2001, není účasten rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci ani podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen „zákon o protiprávnosti komunistického režimu“). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek a o věci rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2003, č. j. 2 A 1102/2002 - OL - 30, který rozhodnutí žalované pro vady řízení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění vedl, že by obdobné použití § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci nemělo přicházet v úvahu tam, kde je vytvořen skutkový základ pro použití konkrétní právní normy, která věc upravuje. Dále se Nejvyšší správní soud vyslovil, že není oprávněn přezkoumávat pravomocná rozhodnutí v řízení podle trestního řádu, ale že má za to, že nelze k stěžovatelem předloženému usnesení Okresního soudu v Olomouci o účasti na soudní rehabilitaci nepřihlédnout při rozhodování o jeho nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná ve věci znovu rozhodla, jak je výše uvedeno, dne 5. 12. 2003 pod č. X a stěžovatelovu žádost opět zamítla. Žalovaná ve svém novém rozhodnutí přihlédla k usnesení o stěžovatelově účasti na soudní rehabilitaci, jak jí bylo uloženo výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Proti tomuto rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji rozsudkem ze dne 9. 3. 2006 zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění rozhodnutí soud uvádí, že se po důkladném zvážení všech aspektů dané právní problematiky přiklonil k právnímu názoru vysloveném v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 33/2004 - 84, který dospěl k závěru, že „usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, nenahrazuje splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tj. zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona o soudní rehabilitaci nebo podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu“. Konstitutivní rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku Vojenského soudu bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení a nikoliv podle zákona o soudní rehabilitaci a na této pro rozhodnutí ve věci nejpodstatnější skutečnosti nemění dle názoru krajského soudu nic ani existence usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Toto usnesení má pouze deklaratorní charakter a žádné rozhodnutí o věznění se jím neruší. Navíc je krajský soud toho názoru, že toto usnesení bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch stěžovatele a odkazuje na obdobné rozhodnutí Nejvyššího č. j. 6 Ads 65/2006 - 56 soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 98/2003, ve věci R. R. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná nepochybila, jestliže v daném případě žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. zamítla kvůli nesplnění podmínek uvedených v § 2 odst. 1 citovaného zákona. V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatel napadl jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§ 103 odst. 1 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zastává názor, že vyslovení účasti na soudní rehabilitaci per analogiam podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci je důvodem k vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. a v této souvislosti poukázal na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, ve věci L. K., který se dle jeho názoru vztahuje na projednávanou věc. Dále stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě není oprávněn označit usnesení o účasti na soudní rehabilitaci za účelové porušení zákona s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 98/2003, a na podporu tohoto tvrzení stěžovatel uvádí nálezy Ústavního soudu ČR ve věci J. M. ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 434/03, ve věci R. R. ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 528/03, a ve věci J. V. ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 135/04. V závěru kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na nález ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, ve věci V. F. a tvrdí, že právní závěry těchto nálezů, ve kterých se Ústavní soud vyslovil k aplikaci zákona č. 261/2001 Sb., se vztahují i na projednávanou věc. Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná navrhla zamítnutí stížnosti s odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku s nímž se plně ztotožňuje. Dle názoru žalované nelze nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 135/04, jakož i nález ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03 v tomto konkrétním případě aplikovat, jelikož se týkají odlišných případů. Kasační stížnost byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku a je podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná, neboť je z jejího obsahu zřejmé, že stěžovatel uplatňuje kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že tato kasační stížnost je důvodná. Na základě obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že ohledně skutkového stavu není mezi účastníky sporu. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost předcházejícího soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a na podporu svého tvrzení se odvolává na výše uvedené nálezy Ústavního soudu, které se dle jeho názoru rovněž vztahují na projednávanou věc. č. j. 6 Ads 65/2006 - 57 Zásadní právní otázkou sporu tedy je, zda usnesení soudu, kterým je vyslovena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, může mít účinky splnění podmínky stanovené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., což je rozhodné pro nárok stěžovatele na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle citovaného zákona. K obdobné právní otázce se závazně vyslovil Ústavní soud ve věci V. F., nálezem ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I ÚS 712/05, v němž konstatoval, že „vzhledem ke specifické povaze předmětné věci je třeba, při jejím posuzování, ctít účel a smysl zákonů č. 119/1990 Sb. a č. 261/2001 Sb., které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem. S ohledem na to je třeba posoudit stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb. Tímto závěrem Ústavní soud zároveň bere v úvahu i skutečnost, že v minulosti bylo rozhodování v těchto věcech značně nejednotné.“ „…Jak již Ústavní soud několikrát vyslovil, účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu...“ S ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, je Nejvyšší správní soud povinen rozhodnout v intencích výše citovaného nálezu. Krajský soud v Ostravě se v napadeném rozhodnutí řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu týkajícím se povahy usnesení o účasti na soudní rehabilitaci per analogiam dle ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vysloveným v rozsudku NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 - 84, a jelikož bylo toto rozhodnutí nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I ÚS 712/05, z důvodu přílišného formalismu zrušeno, Nejvyššímu správnímu soudu s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy nezbývá, než rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 332/2005 - 32 ze dne 9. 3. 2006, pro naplnění stížního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Na Krajském soudu v Ostravě bude nyní v dalším řízení rozhodnout o zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. 561 001 1638 ze dne 5. 12. 2003 s tím, že stěžovatel předložením usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 3 T 144/2001, jímž byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, splnil podmínky stanovené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., čímž stěžovateli vznikl nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle citovaného zákona. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v dalším řízení (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. února 2008 č. j. 6 Ads 65/2006 - 58 JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu

Dotčená ustanovení

Zákon o soudní rehabilitaci 119/1990 Sb.
Zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 261/2001 Sb.
Zákon soudní řád správní 150/2002 Sb.

Citovaná rozhodnutí (12)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.