6 Ads 73/2010
č. j. 6 Ads 73/2010-61
V PLATNOSTI- KS Plzeň 16 Cad 243/2009-34
- NSS 6 Ads 73/2010-61
- ÚS IV.ÚS 3256/10
Právní věta
Osobě, která byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, za který byla rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nenáleží příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., pokud trest odnětí svobody nevykonala.
Citované zákony (10)
Rubrum
6 Ads 73/2010 - 61 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: Z. G., zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2010, č. j. 16 Cad 243/2009 - 34, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2010, č. j. 16 Cad 243/2009 - 34, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb. (dále též „nařízení vlády“). V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná uvedla, že pro dobu tvrzeného věznění žalobkyně od 5. 4. 1975 do 5. 4. 1976 nebyly podmínky uvedené v § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády splněny, protože bylo zjištěno, že v uvedené době žalobkyně trest odnětí svobody nevykonávala, když tento trest odnětí svobody vůbec nenastoupila. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 16 Cad 243/2009 - 34, tak, že rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2009, č. X, zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalované k novému řízení a rozhodnutí. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že žalobkyně v žalobě uplatnila dva žalobní body, a to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu absence náležitostí podle § 68 správního řádu, když v napadeném rozhodnutí není především uvedeno, na základě jakých skutečností byla žádost žalobkyně zamítnuta, 6 Ads 73/2010 - 62 poněvadž zmínka o tom, že žalobkyně trest nevykonala, nemá oporu v žádném z důkazů, a dále žalobkyně namítala, že spadá do okruhu oprávněných osob, které byly nezákonně zbaveny osobní svobody a následně rehabilitovány, o nichž není nutné, aby trest jako takový byl vykonán, když z dikce zákona postačuje, že byl trest uložen. První žalobní námitka byla shledána důvodnou z toho důvodu, že žalovaná si nijak neověřila tvrzení žalobkyně, že trest odnětí svobody nevykonala. Podle názoru krajského soudu je proto napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu absence náležitostí ve smyslu § 68 správního řádu, neboť ani ze správního spisu nelze zjistit, na základě jakých skutečností byla žádost žalobkyně zamítnuta, neboť správní spis žádné takové podklady neobsahuje. V případě druhého žalobního bodu krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3 Ads 53/2006 - 31, má za to, jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, že mezi okruh osob, které mají nárok na příplatek k důchodu podle nařízení vlády, spadá i žalobkyně, neboť se jedná o osobu, která byla nezákonně zbavena osobní svobody a byla rehabilitována podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a míní se tedy osoba, u níž vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání. Žalobkyně pod tento okruh osob spadá, neboť bylo zahájeno trestní stíhání, žalobkyně byla zbavena osobní svobody a byla rehabilitována podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Z uvedených důvodů krajský soud proto shledal obě žalobní námitky důvodnými a vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalované je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí, krajský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalované je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, která spočívá v nedostatku důvodů rozhodnutí ve smyslu § 71 odst. 1 písm. a) s. ř. s., krajský soud vyslovil, že se rozhodnutí zrušuje pro tyto vady a zároveň vyslovil, že se věc vrací žalované k novému řízení a rozhodnutí (§ 78 odst. 4 s. ř. s.) s tím, že žalovaná ve věci znovu rozhodne o žádosti žalobkyně, přičemž rozhodnutí bude v souladu s § 67 a § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a zároveň doplní řízení o požadované podklady. Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 písm. a) a d) s. ř. s. Cituje ust. § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády, z něhož vyplývá, že nárok na poskytnutí příplatku k důchodu mají státní občané České republiky, kteří v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni, mimo jiné podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, popřípadě byli zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády se příplatek ke starobnímu nebo plnému invalidnímu důchodu stanoví ve výši 50 Kč za každý započatý měsíc výkonu trestu odnětí svobody, jeho části nebo výkonu vazby. K námitce soudu, že žalovaná vycházela z toho, že žalobkyně nevykonala trest odnětí svobody, který jí byl uložen, aniž by si toto její tvrzení ze žádosti o přiznání příplatku ověřila, žalovaná uvádí, že ověřování tohoto tvrzení by bylo nadbytečné a nelogické. Zde je nutno vycházet i z údaje obsaženého v rehabilitačním usnesení, podle kterého se žalobkyně od 7. 4. 1974 zdržovala v cizině, přičemž odsouzena byla až dne 8. 4. 1975. Z toho jednoznačně vyplývá, že uložený trest odnětí svobody nevykonala. Chybné je i tvrzení soudu o tom, že správní spis neobsahuje podklady, na základě jakých skutečností byla žádost vedlejší účastnice zamítnuta. K tomuto pochybení došlo zřejmě tím, že krajský 6 Ads 73/2010 - 63 soud pro nadbytečnost neprováděl důkaz žádosti žalobkyně ze dne 8. 8. 2008, ale ani důkaz rozhodnutím žalované ze dne 5. 6. 2009, které přesto zrušil. Rovněž je nesprávné i další tvrzení krajského soudu uvedené ve 4. odst. na straně 4 rozsudku o tom, že žalobkyně byla nezákonně zbavena osobní svobody a následně byla rehabilitována podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Zde citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3 Ads 53/2006 - 31, řeší jiný okruh otázek a na daný případ se nevztahuje. Žalobkyně byla odsouzena pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního zákona, který byl rehabilitován podle § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. přímo ze zákona, čemuž odpovídá i rehabilitační usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 3. 1991, sp. zn. Rt 178/91, konstatující zrušení rozsudku tohoto soudu ze dne 8. 4. 1975, sp. zn. T 127/75 ve výroku o vině i trestu. Nesprávné je podle žalované i tvrzení krajského soudu o tom, že žalobkyně spadá do okruhu osob, které mají nárok na příplatek k důchodu podle nařízení vlády, neboť ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády jako jednu z nezbytných podmínek pro přiznání příplatku k důchodu stanoví výkon trestu odnětí svobody, výkon vazby, popř. nezákonné zbavení osobní svobody v případech, kdy proti žadateli nebylo zahájeno trestní stíhání a následně byl rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Tomu, že citované nařízení vlády pro přiznání příplatku k důchodu vyžaduje výkon trestu odnětí svobody nebo vazby, jednoznačně svědčí i ustanovení § 2 nařízení vlády, které výši přiznaného příplatku k důchodu váže právě na délku vykonaného trestu odnětí svobody nebo vazby. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek nesprávně posoudil právní otázku nároku žalobkyně na příplatek k důchodu podle nařízení vlády a jeho odůvodnění je nesrozumitelné a vnitřně rozporné, žalovaná navrhla, aby rozsudek krajského soudu byl Nejvyšším správním soudem zrušen v obou výrocích a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu o tom, že jí příplatek k důchodu náleží. Kromě toho je podle žalobkyně nutné zohlednit i tu skutečnost, že výklad právního předpisu tak, jak jej uvádí žalovaná, není správný a rovněž tak není v souladu s praxí, kterou žalovaná v obdobných případech uplatňovala. Žalobkyni je to totiž známo a upozorňovala na to již v průběhu soudního řízení, že žalovaná v minulosti ve velmi obdobném případě z blízkosti žalobkyně rozhodla o tom, že příplatek k důchodu náleží, a to přesto, že takto oprávněný subjekt uložený trest ve skutečnosti vykonal (poznámka Nejvyššího správního soudu: zde zřejmě má být správně uvedeno, že uložený trest ve skutečnosti nevykonal). Žalobkyně vychází z toho, že právní předpis stanoví dva okruhy osob, které mohou předmětný příspěvek požadovat a žalobkyně přitom spadá do druhé skupiny oprávněných osob, tedy těch, kteří byli nezákonně zbaveni osobní svobody a následně rehabilitováni. Pro tento okruh oprávněných osob, do kterého spadá i žalobkyně, přitom není nutné, aby trest jako takový byl vykonán, dle dikce zákona totiž postačuje, aby byl trest uložen. Tato podmínka pak u žalobkyně byla splněna, jak vyplývá z odsuzujícího rozhodnutí Okresního soudu v Tachově. S ohledem na tyto skutečnosti je proto žalobkyně i nadále přesvědčena o tom, že u ní byly splněny podmínky pro přiznání příplatku k důchodu podle nařízení vlády, a proto napadený rozsudek považuje za správný a žádá, aby byl v plném rozsahu potvrzen. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které žalovaná uplatnila ve své kasační 6 Ads 73/2010 - 64 stížnosti. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost je důvodná. Mezi účastníky je nepochybné, že usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 3. 1991, č. j. Rt 178/91, bylo rozhodnuto tak, že ust. § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 8. 4. 1975, sp. zn. T 127/75, jímž byla Z. G., narozena Y odsouzena za trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně a k trestu propadnutí majetku. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo trestní stíhání obviněné Z. G. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního zákona, kterého se měla podle obžaloby dopustit tím, že se od 7. 4. 1974 zdržovala v cizině bez povolení československých úřadů, zastaveno. V žádosti o příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. žalobkyně prostřednictvím své advokátky výslovně uvedla, že k výkonu trestu odnětí svobody v jejím případě nedošlo. Jde tedy především o posouzení, zda údaj žalobkyně, že trest odnětí svobody nevykonala, měla žalovaná ověřovat, jak z toho vychází krajský soud. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené negativní tvrzení nebylo třeba ověřovat, přičemž souhlasí s žalovanou, že takovéto ověřování by bylo nadbytečné a nelogické. Povinností žalované by bylo ověřovat tvrzenou dobu výkonu trestu odnětí svobody; o takový případ se však ve věci žalobkyně nejedná. Krajský soud dal za pravdu žalobkyni, že spadá do okruhu oprávněných osob, které byly nezákonně zbaveny osobní svobody a následně rehabilitovány, u nichž není nutné, aby trest jako takový byl vykonán, když z dikce zákona postačuje, že byl trest uložen. Především nutno uvést, že krajský soud vychází z nesprávného předpokladu, že žalobkyně byla zbavena osobní svobody. To, že žalobkyně byla pravomocným trestním rozsudkem odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ještě neznamená, že byla zbavena osobní svobody. Pokud zákon č. 119/1990 Sb. v § 33 odst. 2 uvádí, že ustanovení tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonné zbavených osobní svobody v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a § 4 zákona, míří tím na případy, kdy trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. To však není případ žalobkyně, u níž trestní stíhání zahájeno bylo a byla i pravomocně trestně odsouzena. Za zbavení osobní svobody pak lze považovat zejména případy zadržení a vzetí do vazby, aniž by došlo k zahájení trestního stíhání. Za zbavení osobní svobody nelze považovat odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, aniž by došlo k výkonu tohoto trestu, jak se krajský soud nesprávně domnívá. Nejvyšší správní soud plně souhlasí s názorem žalované, že jednou z nezbytných podmínek pro přiznání příplatku k důchodu je v případě žalobkyně, která byla pravomocně trestně odsouzena, skutečný výkon tohoto trestu. K tomu v případě žalobkyně nedošlo, takže žalovaná postupovala správně, když žalobkyni příplatek k důchodu nepřiznala. S žalovanou lze souhlasit i potud, že argumentace krajského soudu rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3 Ads 53/2006 - 31, je nepřípadná, protože v uvedené věci byl posuzován případ žalobce, který byl umístěn ve vazbě po té, co proti němu bylo vzneseno obvinění pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi a pro trestný čin podvracení republiky, přičemž trestní stíhání bylo zastaveno s tím, že jednání obviněného nedosahuje společenské 6 Ads 73/2010 - 65 nebezpečnosti trestného činu. Byl tedy řešen případ poskytnutí příplatku k důchodu žalobci, jenž byl obviněn, vazebně stíhán a následně za tuto vazbu rehabilitován postupem podle § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Tvrzení krajského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku, že žalobkyně byla rehabilitována podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je pak zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, jak vyplývá ze správního spisu. Napadený rozsudek je pak i nesrozumitelný, neboť v souvislosti s nesprávným údajem o rehabilitaci žalobkyně podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. uvádí, že za osobu rehabilitovanou podle uvedeného ustanovení se míní osoba, u níž vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání, přičemž v následující větě krajský soud uvádí, že žalobkyně pod tento okruh osob spadá, neboť bylo zahájeno trestní stíhání. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán shora vysloveným právním názorem (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení
Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. července 2010 JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.