6 As 107/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: KOŤA, s.r.o., sídlem Příkop 843/4, Brno, zastoupená JUDr. Filipem Mochnáčem, advokátem, sídlem Květná 171/11, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2024, č. j. 8833/1.30/24-4, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2026, č. j. 30 Ad 11/2024-51, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobkyně s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 20. 5. 2024, č. j. 8784/9.30/24-13, byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), za což jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Přestupku se žalobkyně dopustila tím, že jako kontrolovaná osoba v rozporu s § 10 odst. 2 kontrolního řádu neposkytla součinnost potřebnou pro výkon kontroly zahájené dne 6. 9. 2023 tím, že ani k opakované výzvě ze dne 10. 1. 2024 nepředložila ve stanovené lhůtě požadované doklady týkající se pracovněprávních vztahů zaměstnanců cizí státní příslušnosti a plnění informační povinnosti podle § 87 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud vycházel z následujících skutkových zjištění. Oblastní inspektorát práce zahájil u žalobkyně dne 6. 9. 2023 (oznámením ze dne 4. 9. 2023) kontrolu, jejíž předmět byl vymezen jako dodržování pracovněprávních předpisů dle § 126 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, a to se zaměřením zejména na kontrolu plnění informační a evidenční povinnosti zaměstnavatele při zaměstnávání zaměstnanců ze zahraniční. Oblastní inspektorát žalobkyni opakovaně vyzýval k poskytnutí součinnosti, zejména k předložení kopií dokladů týkajících se sjednaných pracovněprávních vztahů dvanácti (konkrétně označených) zaměstnanců cizí státní příslušnosti a kopií dokladů o splnění informační povinnosti podle § 87 zákona o zaměstnanosti ve vztahu ke dvěma (konkrétně označeným) zaměstnancům cizí státní příslušnosti. K poskytnutí součinnosti byla žalobkyně opakovaně vyzývána včetně poučení o následcích neuposlechnutí výzev, a sice výzvou ze dne 19. 10. 2023 (č. j. 25979/9.71/23-7), ze dne 31. 10. 2023 (č. j. 25979/9.71/23-10), ze dne 2. 1. 2024 (č. j. 25979/9.71/23-12) a ze dne 10. 1. 2024 (č. j. 25979/9.71/23-14). Na posledně uvedenou výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 12. 1. 2024, v němž sdělila, že do doby vyřízení stížnosti, kterou podala proti postupu kontrolního orgánu a který považuje za šikanózní, nebude správnímu orgánu předkládat žádné podklady.

3. Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů, že žalobkyně opakovaně a bezdůvodně neposkytla požadovanou součinnost, a to nikoli z důvodu objektivních překážek, nýbrž na základě vlastního rozhodnutí neuposlechnout výzev kontrolního orgánu. Krajský soud připomněl, že požadované doklady souvisely jak s předmětem kontroly, tak s činností žalobkyně jako zaměstnavatele, a žalobkyni nepřísluší selektivně vybírat a určovat, které podklady poskytne a které nikoli. Krajský soud neshledal v postupu správních orgánů zjevný exces. Za právně nevýznamné označil krajský soud rovněž námitky směřující k okolnostem zahájení kontroly a k tvrzeným nepřesnostem v komunikaci správních orgánů ohledně podnětu úřadu práce a součinnosti policie. V této souvislosti připomněl, že kontrola je zahajována z moci úřední, zahájení není podmíněno uplatněním podnětu. Krajský soud dále uvedl, že nezbytnou součástí povinnosti k předložení dokladů představuje stanovení lhůty, která tuto povinnost konkretizuje, že podání stížnosti proti postupu kontrolního orgánu nemá odkladný účinek, a proto bylo povinností žalobkyně na výzvu reagovat (navzdory podané stížnosti). Postup správních orgánů nelze hodnotit ani jako postup šikanózní. Ze správního spisu dle krajského soudu naopak vyplývá, že obě předchozí kontroly, při nichž byla zjištěna porušení právních předpisů žalobkyní, proběhly v letech 2016 a 2020, tedy s časovým odstupem. Krajský soud neshledal nepřiměřenou výši pokuty 50 000 Kč, která byla žalobkyni uložena při dolní hranici zákonné sazby (10 %); nebylo ani zjištěno, že by byla likvidační nebo že by správní orgán vybočil z mezí správního uvážení.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní namítá, že nedošlo k naplnění znaků přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, což podrobněji rozvádí následovně. Nejprve uvádí, že mezi nedoložením požadovaných dokladů a tvrzeným neumožněním výkonu oprávnění kontrolního orgánu chybí příčinná souvislost, neboť správním orgánům nic nebránilo ve výkonu kontroly pokračovat. Dále namítá, že požadované doklady nesouvisely s předmětem kontroly, který byl podle oznámení vymezen jako kontrola plnění informační a evidenční povinnosti zaměstnavatele při zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí. V této souvislosti stěžovatelka stejně jako v žalobě zopakovala, že postup oblastního inspektorátu práce byl vůči ní nestandardní a šikanózní, poukazuje zejména na nepravdivé či nepřesné informace správních orgánů o tom, že kontrola byla zahájena na podkladě podnětu úřadu práce, příp. na základě součinnosti policie. Podle stěžovatelky z odpovědí od těchto orgánů vyplynulo, že úřad práce pouze zaslal obecný seznam zaměstnavatelů s dřívějšími problémy při plnění informační povinnosti a policie v pozdějším období žádné relevantní informace neposkytla. Stěžovatelka taktéž upozornila, že kontrolní řád nestanoví ke splnění povinnosti součinnosti žádnou lhůtu, a proto nedodržení lhůty stanovené ve výzvě inspektorátu nemůže založit odpovědnost za přestupek. V této souvislosti zdůraznila, že v odpovědi na výzvu sdělila, že požadované doklady nepředloží do doby, než bude prošetřen jí vytýkaný postup oblastního inspektorátu práce a rozhodnuto o jí podané stížnosti.

5. Stěžovatelka zpochybnila také přezkoumatelnost napadeného rozsudku. Konkrétně poukázala na bod 42 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž krajský soud uzavřel, že v projednávané věci je naplněn materiální znak přestupku, aniž dostatečně vysvětlil, proč nejde o výjimečnou situaci, v níž by přes formální naplnění znaků přestupku nebyl dotčen žádný chráněný zájem. Dále upozornila na nepřezkoumatelnost bodu 66 napadeného rozsudku, v němž krajský soud bez bližšího odůvodnění uzavřel, že ze správního spisu nevyplývá nic, co by svědčilo o šikanózním či svévolném postupu správních orgánů. Stěžovatelka má za to, že právě okolnosti týkající se opakovaných kontrol a způsobu, jakým jí byly sdělovány informace o důvodech zahájení kontroly, měly být krajským soudem hodnoceny podrobněji.

6. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku krajského soudu a jím vydaného rozhodnutí o odvolání.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

7. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

8. Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud v souladu s konstantní judikaturou uvádí, že z jeho odůvodnění je patrné, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, jakým způsobem postupoval při jejich hodnocení a proč pokládá stěžovatelčiny námitky za nedůvodné (např. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatelky o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která Nejvyššímu správnímu soudu znemožňuje napadené rozhodnutí věcně přezkoumat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).

9. Pokud se jedná o stěžovatelkou poukazovaný bod 42 napadeného rozsudku, je nutno jej číst ve spojitosti s bodem 43 odůvodnění, kde krajský soud vysvětlil, že stěžovatelka opakovaně a bezdůvodně odmítala předložit doklady a svévolně posuzovala jejich relevanci, čímž ohrozila řádný výkon kontroly. Tolerance takového jednání by vedla k oslabení účinnosti kontrolních mechanismů jako celku. Obdobně bod 66 napadeného rozsudku, v němž krajský soud uzavřel, že ze správního spisu nevyplývá nic, co by svědčilo o šikanózním postupu ze strany správních orgánů, navazuje na předchozí body odůvodnění rozsudku (body 51 až 55), kde se krajský soud věnoval hodnocení okolností (včetně jejich relevantnosti), o které stěžovatelka šikanózní postup opírala. Za dané situace nelze úvahu obsaženou v bodu 66 napadeného rozsudku hodnotit jako izolovaný a nezdůvodněný závěr, jedná se o shrnutí předchozí argumentace soudu. Napadený rozsudek tak jako celek tvoří srozumitelný a vnitřně konzistentní celek, ze kterého je zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil a proč stěžovatelčiny žalobní námitky nepovažoval za důvodné.

10. Nejvyšší správní soud zároveň upozorňuje, že kasační stížnost se na řadě míst v podstatné části omezuje na pouhé „překlopení“ žalobní argumentace, místy téměř jejího doslovného převzetí, doplněného toliko obecnými dovětky, že „krajský soud žalobní námitku vypořádal nesprávně“. Takto pojatá formulace kasační stížnosti zjevně neodpovídá její povaze mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí krajského soudu, neboť namísto věcné polemiky s konkrétními důvody napadeného rozsudku v zásadě pouze opakuje výhrady již uplatněné v žalobě (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že stěžovatel je povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry krajského soudu. Přestože je v nyní souzené věci kasační stížnost na samé hraně projednatelnosti, Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému vypořádání námitek.

11. Podle § 8 písm. c) kontrolního řádu je kontrolující v souvislosti s výkonem kontroly dále požadovat poskytnutí údajů, dokumentů a věcí vztahujících se k předmětu kontroly nebo k činnosti kontrolované osoby (dále jen „podklady“); v odůvodněných případech může kontrolující zajišťovat originální poklady.

12. Podle § 10 odst. 2 téhož zákona platí, že kontrolovaná osoba je povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem a poskytovat k tomu potřebnou součinnost a podat ve lhůtě určené kontrolujícím písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou, pokud o to kontrolující požádá.

13. V projednávané věci byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu, podle kterého se fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že jako kontrolovaná osoba nesplní některou z povinností podle § 10 odst. 2

14. Stěžovatelka nejprve namítá, že nedoložení požadovaných dokladů nebránilo oblastnímu inspektorátu práce ve výkonu kontroly, a proto chybí příčinná souvislost mezi jejím jednáním a znaky přestupku.

15. Posouzení, které podklady jsou pro výkon kontroly potřebné, přísluší kontrolnímu orgánu, nikoli kontrolované osobě. Jak přiléhavě uvedl krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2022, č. j. 6 As 182/2020-43, kontrolovaná osoba není oprávněna rozhodovat o tom, které podklady má (smí) kontrolní orgán vyžadovat, ani svou vůlí modifikovat vrchnostenské oprávnění kontrolního orgánu. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že oprávnění podle § 8 písm. c) kontrolního řádu zahrnuje požadovat nejen podklady vztahující se přímo k předmětu kontroly, ale též podklady vztahující se k činnosti kontrolované osoby, přičemž kontrolovaná osoba nemůže sama určovat jejich relevanci ani je nahrazovat jinými podklady podle vlastní úvahy. Limitem je pouze zjevný exces, tedy požadavek na podklady zjevně nesouvisející ani s předmětem kontroly, ani s činností kontrolované osoby (již zmiňovaný rozsudek č. j. 6 As 182/2020-43, a dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2023, č. j. 8 As 74/2021-54, body 52, 53 a 60, nebo ze dne 4. 6. 2026, č. j. 9 As 116/2025-35, body 19 a 20).

16. Judikatura dále dovodila, že povinnost součinnosti je zpravidla splněna tím, že kontrolovaná osoba požadované podklady předloží. Nemůže-li tak učinit, musí alespoň sdělit objektivní důvody, pro které je předložit nemůže, neboť i tím poskytuje kontrolnímu orgánu informace podstatné pro další průběh kontroly (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2021, č. j. 8 As 177/2019-35, body 26 a 28). Není rozhodné, zda právní předpis výslovně ukládá kontrolované osobě povinnost určitý dokument uchovávat; rozhodující je jeho souvislost s předmětem kontroly. Pokud kontrolovaná osoba požadovanými dokumenty nedisponuje, musí tuto skutečnost kontrolnímu orgánu sdělit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2025, č. j. 10 As 289/2024-51, bod 12).

17. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře rovněž potvrdil, že subjektivní nesouhlas kontrolované osoby s potřebností či rozsahem vyžádaných dokladů ji nezbavuje povinnosti součinnosti a že prosté odmítnutí nebo pasivita může naplnit skutkovou podstatu přestupku neposkytnutí součinnosti, dojde-li tím ke ztížení či maření kontroly (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2026, č. j. 22 As 176/2025-98).

18. V nyní posuzované věci neobstojí stěžovatelčino tvrzení o neexistenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a naplněním znaků přestupku. Požadavek na předložení dokladů o pracovněprávních vztazích konkrétních zaměstnanců cizí státní příslušnosti a plnění informační povinnosti v této věci nepochybně souvisel s předmětem kontroly, jímž bylo dodržování pracovněprávních předpisů při zaměstnávání cizinců a plnění informační a evidenční povinnosti. Nejednalo se tedy o excesivní či šikanózní přístup ze strany kontrolního orgánu, nýbrž o legitimní výkon jeho oprávnění. Neposkytnutí požadovaných dokladů v daném případě výkon kontrolní činnosti správnímu orgánu přinejmenším ztěžovalo.

19. Pokud se jedná o námitky týkající se okolností zahájení kontroly (konkrétně podnětu úřadu práce, resp. součinnosti policie), Nejvyšší správní soud souhlasí s posouzením krajského soudu (viz body 51 až 55 napadeného rozsudku), dle kterého tyto skutečnosti nebyly pro posouzení odpovědnosti za přestupek významné. Kontrolní orgán zahajuje kontrolu z moci úřední (§ 5 odst. 1 kontrolního řádu) bez ohledu na to, zda tomu předcházel případný vnější podnět. Případná nepřesnost v tom, jak inspektorát následně informoval stěžovatelku o okolnostech předcházejících zahájení kontroly, proto nezákonnost kontroly založit nemohla, a tedy ani nezbavovala stěžovatelku povinnosti poskytnout k opakovaným výzvám kontrolnímu orgánu požadovanou součinnost.

20. Judikatura Nejvyššího správního soudu vyjmenovává jako typické příklady nezákonného kontrolního postupu zejména svévoli, šikanu či zjevný exces, nezákonnost kontroly může být dána tehdy, pokud kontrola vybočí ze zákonných mezí nebo postrádá legitimní kontrolní účel (rozsudek ze dne 10. 5. 2023, č. j. 8 As 239/2022-140, body 25 a 26, rozsudek ze dne 12. 9. 2018, č. j. 9 As 172/2018-29, bod 7, odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07). O takový případ se však v nyní posuzované věci zjevně nejednalo.

21. Stěžovatelka taktéž namítá, že § 10 odst. 2 a § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu nestanoví lhůtu ke splnění povinnosti součinnosti, a proto nemohla být sankcionována. Nejvyšší správní soud však ve shodě s krajským soudem (viz body 56 až 59 napadeného rozsudku) uvádí, že není v rozporu se zákonem, pokud je lhůta k poskytnutí součinnosti stanovena ve výzvě kontrolního orgánu; stanovení lhůty ve výzvě je s povinností poskytnutí součinnosti bytostně spjato. Bez určení okamžiku, do kdy mají být doklady předloženy, by povinnost součinnosti zůstala neurčitá a fakticky „bezzubá“. V daném případě lhůta stanovená k doložení dokladů vymezila konkrétní okamžik, od kterého bylo možno považovat povinnost součinnosti za nesplněnou.

22. Neobstojí ani stěžovatelčina argumentace, dle které odmítala doklady poskytnout až do okamžiku vyřízení jí podané stížnosti. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že součinnost je zpravidla splněna tím, že kontrolovaná osoba požadované podklady ve stanoveném čase předloží, popř. sdělí konkrétní objektivní důvody, pro které tak učinit nemůže (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2021, č. j. 8 As 177/2019-35, bod 26). Pokud kontrolovaná osoba na výzvu nereaguje nebo ji bez dalšího ignoruje, naplňuje tím skutkovou podstatu přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu (již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 116/2025-35, body 19, 23; obdobně body 12, 22 a 26). Podání stížnosti proti postupu kontrolního orgánu nemá odkladný účinek, neodůvodňuje tedy odložení splnění povinnosti součinnosti stěžovatelkou až do doby vyřízení stížnosti.

IV. Závěr a náklady řízení

23. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

24. O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. září 2026 Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu