6 As 137/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: J. K., zastoupená Mgr. Jaroslavem Kadlecem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Městský úřad Bechyně, sídlem nám. T. G. Masaryka 2, Bechyně, proti nečinnosti žalovaného v řízení o odstranění stavby zahájeném oznámením ze dne 5. 4. 1995, č. j. 638/95/výst., o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2026, č. j. 51 A 6/2026-35, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobkyně s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Žalobkyně se žalobou na ochranu proti nečinnosti dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhala, aby Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému povinnost „rozhodnout o pokračování řízení o odstranění stavby, které bylo zahájeno oznámením Městského úřadu Bechyně č. j. 638/95/výst. o zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 5. 4. 1995, a vydat konečné rozhodnutí, a to do 15 dní ode dne právní moci tohoto rozhodnutí“.

2. Krajský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Vycházel z toho, že žalobkyně namítá nečinnost žalovaného v řízení zahájeném a vedeném podle § 88 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). V takovém případě lhůtu pro vydání rozhodnutí stanovil § 49 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Dle krajského soudu proto bylo nutno včasnost podané žaloby posuzovat od uplynutí lhůty pro vydání správního rozhodnutí, nikoli od posledního úkonu učiněného ve správním řízení. Krajský soud zároveň dovodil, že vzhledem k tomu, že k nečinnosti došlo před účinností soudního řádu správního, lhůta k podání žaloby nemohla začít běžet dříve než 1. 1. 2003. Lhůta pro podání žaloby v délce jednoho roku proto uplynula dne 2. 1. 2004. Pokud tedy žalobkyně podala žalobu na ochranu proti nečinnosti až dne 19. 2. 2026, učinila tak dle krajského soudu opožděně.

II. Kasační stížnost a doplňující podání

3. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. V ní zdůraznila, že se žalobou domáhala pokračování v řízení, nikoli toho, aby žalovaný vydal rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k tomu, že správní orgán o pokračování v řízení nevydával žádné rozhodnutí, nebyl vázán lhůtami dle § 49 správního řádu z roku 1967. Lhůta k podání žaloby se tak dle stěžovatelky měla odvíjet až od posledního úkonu, který učinila, tj. od podnětu na ochranu proti nečinnosti ze dne 20. 10. 2025. Stěžovatelka uvedla, že kvůli nečinnosti žalovaného jí byl zamezen přístup k lesnímu pozemku, o který nemůže řádně pečovat. Dále má za to, že žalovaný v řízení před krajským soudem nepředložil kompletní správní spis a je nepřijatelné, aby jí z tohoto důvodu byla odepřena soudní ochrana. Stěžovatelka uzavírá, že posuzovaná věc úzce souvisí s restitučním řízením, přičemž formalistický přístup soudů jí může způsobit další křivdu.

4. V doplňujícím podání stěžovatelka reagovala na soudem zaslaný spisový přehled správního spisu žalovaného, k němuž uvedla, že je spisový materiál shodný s tím, který jí poslal již krajský soud. Stěžovatelka uvedla, že ve spisu scházející doklady, které jí byly žalovaným poskytnuty k dané věci (nebo s ní bezprostředně souvisejí), včetně dokladů shromážděných z jiných úřadů, a že je zašle spolu s vyjádřením Nejvyššímu správnímu soudu do 15. září 2026. Stran otázky úplnosti správního spisu stěžovatelka k podání doložila jako přílohy žádost o informace adresovanou žalovanému a sdělení žalovaného k této žádosti.

5. Žalovaný práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

7. Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, z povahy věci přichází v úvahu pouze kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004-98, č. 625/2005 Sb. NSS, a ze dne 27. 11. 2025, č. j. 6 As 151/2025-21, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06).

8. V této věci proto stěžovatelka mohla účinně napadat toliko správnost závěru krajského soudu stran opožděnosti podané žaloby. Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti a doplňujícím podání směřuje své námitky také proti vlastní nečinnosti žalovaného ve správním řízení a způsobu, jakým žalovaný vedl správní spis, těmito otázkami se Nejvyšší správní soud nemohl v tomto řízení zabývat. Jedná se totiž o důvody, které nesměřují proti napadenému usnesení krajského soudu. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud nebyl ani povinen vyčkávat na další doklady, které stěžovatelka (jak uvádí v doplňujícím podání) shromáždila z jiných úřadů a které považuje za důležité pro věc samu, případně doklady, které dle jejího tvrzení chybějí ve správním spisu, k nimž shodně uvedla, že je soudu zašle nejpozději do 15. 9. 2026. Tyto doklady nejsou pro posouzení sporné právní otázky (včasnosti/opožděnosti podané žaloby) rozhodné, věcí samou se krajský soud s ohledem na závěr o opožděnosti podané žaloby nezabýval, ani zabývat nemohl. Z téhož důvodu (jak bylo uvedeno výše) tak nemohl činit ani Nejvyšší správní soud.

9. Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu na ochranu proti nečinnosti podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. Podle odst. 2 téhož ustanovení zmeškání lhůty nelze prominout.

10. Z citovaného ustanovení a konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ochrany ve správním soudnictví podle § 79 a násl. s. ř. s. se nelze dovolávat proti jakékoli absenci činnosti správního orgánu. Aplikace těchto ustanovení je omezena pouze na případy, kdy správní orgán má ve správním řízení povinnost vydat rozhodnutí (ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.), jímž bude založeno, změněno nebo závazně určeno právo nebo povinnost žalobce, nebo kdy má správní orgán povinnost vydat osvědčení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Ans 6/2010-142, ze dne 11. 9. 2013, č. j. 6 Ans 2/2013-91, bod 15, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, bod 24).

11. Pokud tedy stěžovatelka namítá, že se podanou žalobou nedomáhala vydání rozhodnutí ve věci samé, nýbrž pokračování v řízení, u něhož zákon žádnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nepředepisuje, je nutno konstatovat, že taková žaloba by z důvodů uvedených výše nebyla přípustná. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se lze totiž domáhat vydání nikoli procesních rozhodnutí upravujících vedení řízení, nýbrž vydání rozhodnutí ve věci samé, případně osvědčení. Stěžovatelčino tvrzení, že se v žalobě domáhala pouze pokračování v řízení, navíc není pravdivé, jak dokládá petit žaloby citovaný v bodě [1] tohoto rozsudku. Z něj nepochybně vyplývá, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala (vedle pokračování v řízení) také vydání konečného rozhodnutí ve věci samé. Lhůtu k podání žaloby tak bylo nutno odvíjet od uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o odstranění stavby, nikoli od posledního učiněného úkonu, jak se stěžovatelka domáhá v kasační stížnosti.

12. Krajský soud v této souvislosti v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že stavební zákon z roku 1976 lhůtu pro rozhodnutí v řízení o odstranění stavby neupravoval. Nevylučoval však aplikaci obecných předpisů o správním řízení, a proto se v řízení uplatnily lhůty, které byly stanoveny § 49 správního řádu z roku 1967. Počítání lhůty od posledního úkonu v řízení se použije pouze v případech, ve kterých zákon nestanoví správnímu orgánu žádnou lhůtu, v níž by měl požadované rozhodnutí nebo osvědčení vydat. Zákon lhůtu nestanoví tehdy, jestliže zvláštní zákon upravující konkrétní typ správního řízení vylučuje aplikaci obecné lhůty pro vydání rozhodnutí ve správním řádu a zároveň sám žádnou lhůtu k vydání rozhodnutí či osvědčení neupravuje (shodně KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, § 80).

13. V daném případě by se tak počátek běhu lhůty, rozhodný pro posouzení včasnosti podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, odvíjel ode dne, kdy uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci samé, přičemž jakékoli později učiněné úkony správního orgánu nebo účastníka řízení neměly na její běh vliv (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012-20, č. 2871/2013 Sb. NSS).

14. Krajský soud však zároveň správně neopomněl, že v případě namítané nečinnosti správního orgánu, k níž došlo před účinností soudního řádu správního a která trvá i po 31. 12. 2002, judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla k závěru, že lhůta podle § 80 odst. 1 s. ř. s. nemohla započít dříve, než bylo možné toto právo se zřetelem na právní úpravu uplatnit poprvé, tedy od 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti soudní řád správní. Je nepřípustné, aby lhůta k podání žaloby mohla začít (a případně i skončit) dříve, než vůbec bylo možné žalobu podat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2006, č. j. 8 Ans 3/2005-107, č. 931/2006 Sb. NSS, ze dne 29. 1. 2020, č. j. 9 Ads 1/2019-31, nebo ze dne 9. 11. 2021, č. j. 3 As 399/2020-42).

15. Na základě shora uvedených východisek krajský soud otázku včasnosti podané žaloby správně posoudil. Skutečnost určující počátek jednoroční lhůty nastala účinností soudního řádu správního dne 1. 1. 2003. Posledním dnem lhůty pro podání žaloby tak byl den, který se svým označením shodoval se dnem, který určil její počátek (§ 40 odst. 2 s. ř. s.). V tomto případě připadl poslední den jednoroční lhůty na 1. 1. 2004, konec lhůty se tedy posunul na nejblíže následující pracovní den 2. 1. 2004 (§ 40 odst. 3 s. ř. s.). Pokud tedy stěžovatelka podala žalobu krajskému soudu až dne 19. 2. 2026, učinila tak opožděně.

16. Na lhůtu pro podání žaloby nemělo v daném případě vliv ani případné přerušení řízení. Ze sdělení žalovaného založeného na č. l. 12 správního spisu (ze dne 7. 12. 1998, č. j. 2491/98/výst.), vyplývá, že řízení „bylo přerušeno s tím, že bude pokračovat po rozhodnutí pozemkového úřadu, event. příslušného soudu“. Přerušením řízení sice dle § 29 odst. 5 správního řádu z roku 1967 docházelo ke stavení lhůty pro vydání rozhodnutí, avšak pokud lhůta pro vydání rozhodnutí pominula, nemá přerušení na její marné uplynutí vliv (obdobně viz již zmiňovaný rozsudek č. j. 5 Ans 4/2012-20, a dále rozsudky ze dne 26. 11. 2021, č. j. 1 Azs 221/2021-32, č. 4284/2022 Sb. NSS, bod 42, ze dne 14. 11. 2022, č. j. 3 As 182/2020-78, bod 10, ze dne 3. 3. 2023, č. j. 1 As 4/2023-25, ze dne 25. 3. 2024, č. j. 10 Azs 9/2024-34, bod 7, nebo ze dne 24. 3. 2026, č. j. 2 As 286/2025-31, bod 16). V posuzované věci není rozhodnutí o přerušení řízení součástí správního spisu, nelze proto s jistotou ověřit, zda a kdy k přerušení řízení skutečně došlo. Dle žalovaného překážka, pro kterou mělo být řízení přerušeno, odpadla právní mocí rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu (vydaného dne 13. 4. 2000 pod č. 0 1324). Protože tato skutečnost nastala také před nabytím účinnosti soudního řádu správního, uplatní se pro běh lhůty pro podání žaloby závěry vyslovené výše.

17. Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že na závěrech krajského soudu neshledal nic přepjatě formalistického. Lhůtu pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti nelze podle zákona prominout. Krajský soud tak za dané procesní situace správně žalobu odmítl pro opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 Afs 11/2011-79, č. 2409/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 24. 11. 2021, č. j. 6 As 271/2020-19). Skutečnost, že se po marném uplynutí lhůty již nelze soudně domáhat vydání rozhodnutí, je s pojetím lhůty inherentně spjata a představuje podstatu lhůt (nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19, jenž shledal § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s. ústavně konformním).

IV. Závěr a náklady řízení

18. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

19. O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. září 2026 Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu