6 As 138/2014

Rubrum

6 As 138/2014 - 45 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobců: a) Ing. N. V., b) R. V. a c) P. V., zastoupených JUDr. Juliem Kramaričem, advokátem, se sídlem U Santošky 22/955, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2012, č. j. KUOK 58412/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, č. j. 22 A 115/2012 – 60, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobců s e z a m í t á .

II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Magistrát města Olomouce (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 12. března 2012, č. j. SMOI/OPS/42/2883/2009/Ze žalobcům jakožto spoluvlastníkům nařídil odstranění stavby samostatně stojícího skořepinového venkovního bazénu z keramického kompozitu včetně příslušenství umístěného v Olomouci, část obce Olomouc – město, na 6 As 138/2014 pozemku parc. č. 79/14 (ostatní plocha) v katastrálním území Olomouc – město, přičemž stavbou dotčený pozemek přináleží k nemovitosti č. p. 569, ulice S. 18 (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území Olomouc – město, neboť je předmětná stavba prováděna bez rozhodnutí stavebního úřadu, ačkoliv vyžaduje územní rozhodnutí, popř. územní souhlas. Magistrát takto rozhodl poté, co byla pravomocně zamítnuta žádost žalobců o dodatečné povolení stavby z důvodu nepředložení všech potřebných podkladů a zejména z důvodu negativního závazného stanoviska oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje magistrátu, vyplývajícího ze skutečnosti, že stavba je umístěna v památkové rezervaci Olomouc.

2. Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení v návětí označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců proti zmíněnému rozhodnutí magistrátu o nařízení odstranění stavby. Krajský soud nepřisvědčil námitkám žalobců a uvedl, že pokud se chtěli bránit proti negativnímu závaznému stanovisku, měli podat žalobu proti rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí magistrátu o zamítnutí dodatečného povolení stavby. Závazné stanovisko totiž bylo podkladem právě v řízení o dodatečném povolení stavby, nikoliv v řízení o nařízení odstranění stavby. V rámci řízení o odstranění stavby je rozhodné zjištění, že stavba podléhá rozhodnutí, opatření či jinému úkonu stavebního úřadu, neexistence takového rozhodnutí a zjištění, kdo je vlastníkem stavby. Při splnění uvedených podmínek není na vůli stavebního úřadu, jak bude postupovat; za situace, kdy stavba nebyla dodatečně povolena, je jediným zákonným postupem její odstranění.

II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní

3. Proti označenému rozsudku krajského soudu žalobci a), b) a c) (nyní stěžovatelé) brojili včas podanou kasační stížností z důvodu nesprávného právního posouzení [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a z důvodu, že při zjišťování skutkové podstaty, ze které správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].

4. Stěžovatelé v kasační stížnosti uvedli, že byl porušen princip neselektivního rozhodování zakotvený v § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Aniž by se předmětná stavba nacházela v památkovém území, vztáhl magistrát na dotčené řízení regulativy, jejichž splnění zjevně nevyžadoval ve vztahu ke stavbám nacházejícím se na stejném území, které jsou taktéž naprosto nepůvodní a ahistorické.

5. Podle mínění stěžovatelů je napadené rozhodnutí žalovaného přímo spojeno s negativním závazným stanoviskem oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje magistrátu, na jehož základě žalovaný s odkazem na § 149 odst. 3 správního řádu pokračování 6 As 138/2014 - 46 neprováděl další dokazování. Stěžovatelé dále konstatovali, že jim toto závazné stanovisko nebylo v průběhu řízení jakkoliv doručeno.

6. Na základě uvedených důvodů stěžovatelé Nejvyššímu správnímu soudu navrhli, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stavební úřad magistrátu se v řízení stavbou řádně zabýval, zjišťoval, zda je možné udělit dodatečné povolení a v řízení o odstranění stavby přesně a bez veškerých pochyb specifikoval předmět rozhodnutí o odstranění stavby, přičemž pečlivě zhodnotil veškeré podklady a své závěry podrobně odůvodnil. Magistrát vycházel primárně z negativního závazného stanoviska oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje a ze skutečnosti, že stavba je v rozporu i s platným regulačním plánem městské památkové rezervace. Pozemek, na němž se stavba nachází, přináleží k bytovému objektu, který sice není kulturní památkou, ale je objektem památkového zájmu v důsledku své polohy na okraji památkové rezervace Olomouc; za dvorem tohoto objektu probíhá městská hradební zeď jakožto součást chráněného souboru městských opevnění. Také ustanovení § 149 odst. 3 správního řádu bylo podle žalovaného ve správním řízení aplikováno správně. Dále žalovaný uvedl, že zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, na jehož základě městská památková rezervace Olomouc vznikla, výslovně neupravoval možnost vztahovat podmínky ochrany kulturních památek i na nemovitosti na území památkové rezervace, které kulturními památkami nejsou. Tato ochrana ovšem byla rozšířena zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, který výše řešené umožňuje. Žalovaný závěrem konstatoval, že napadený rozsudek považuje za zákonný a správný a navrhl Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost žalobců zamítnout jako nedůvodnou.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají o § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

9. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

10. Pro nyní projednávanou věc je zásadní vztah mezi řízením o nařízení odstranění nepovolené (tzv. černé) stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. prosince 2012, a řízením o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 2 a odst. 3 stavebního zákona ve znění do 31. prosince 2012. Tato dvě řízení jsou spolu značně provázána. Prvotním je vždy řízení o odstranění stavby, jehož cílem je návrat do původního stavu (restitutio in integrum). Řízení o dodatečném povolení stavby, které může být zahájeno na žádost stavebníka či vlastníka, je ve vztahu k řízení o odstranění stavby akcesorické povahy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 3 As 18/2011 – 117, citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Řízení 6 As 138/2014 o nařízení odstranění stavby zahajuje ze své úřední povinnosti stavební úřad, který také odpovídá za úplnost skutkových zjištění nezbytných k prokázání existence zákonných předpokladů potřebných k vydání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby či zařízení, a na něm zároveň leží důkazní břemeno. Pokud ovšem provádí stavební úřad řízení, směřující k vydání rozhodnutí o odstranění stavby, zatěžuje část důkazního břemene i vlastníka stavby, která má být odstraněna, avšak jen v případě, že s odstraněním stavby nesouhlasí. V těchto případech totiž musí vlastník stavby (stavebník) podat žádost o dodatečné povolení stavby a předložit doklady nezbytné k posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 30 Ca 394/1999, publ. pod č. 901/2001 in Soudní judikatura ve věcech správních, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. srpna 2012, č. j. 4 As 20/2012 - 28).

11. V rozsudku ze dne 11. dubna 2013, č. j. 7 As 154/2012 - 26 však Nejvyšší správní soud konstatoval, že i přes vzájemnou spojitost řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečné stavby se jedná o dvě samostatná řízení s rozdílným účelem, čemuž odpovídá i obsah rozhodnutí v těchto řízeních vydávaných. Účelem řízení o odstranění stavby a rozhodnutí v tomto řízení je uvedení právního a skutečného stavu do souladu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2008, č. j. 8 As 42/2007 – 110, č. 1761/2009 Sb. NSS; toto rozhodnutí se týká starého stavebního zákona č. 50/1976 Sb., citovaný závěr je však použitelný i pro nyní projednávaný případ). Účelem řízení o dodatečném povolení stavby je dodatečné zhojení závažné vady, kterou je vědomá ignorance zákona stavebníkem, pod podmínkou, že dodatečně povolená stavba není v rozporu s veřejným zájmem, územně plánovací dokumentací, ani s cíli a záměry územního plánování. Jedná se tedy o posouzení možnosti dodatečně povolit stavbu, přičemž je na stavebníkovi, aby prokázal splnění podmínek stanovených v § 129 odst. 2 stavebního zákona.

12. Podmínky, jejichž splnění stavební úřad v těchto dvou řízeních zkoumá, se tudíž liší. V případě řízení o dodatečném povolení stavby jde o kumulativní splnění podmínek § 129 odst. 2 stavebního zákona, zatímco u řízení o odstranění stavby jde o kumulativní splnění podmínek § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy že se jedná o stavbu prováděnou nebo provedenou bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním a že stavba nebyla dodatečně povolena (výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. dubna 2013, č. j. 7 As 154/2012 - 26). Z toho vyplývá, že je rozdílný i okruh námitek, jichž se lze v jednotlivých řízeních dovolávat. Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že v řízení o odstranění stavby stěžovatel „může namítat jen nesplnění podmínek upravených v ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy že stavbu prováděl v souladu s rozhodnutím vydaným podle stavebního zákona nebo že stavba byla dodatečně povolena.“ (tamtéž).

13. Tyto skutečnosti, totiž že předmětná stavba byla provedena bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu a že nebyla povolena ani v řízení o dodatečném povolení, jsou, soudě podle informací obsažených ve spise i podle kasačních námitek stěžovatelů, mezi stranami nesporné. Uplatněné námitky stěžovatelů, jakkoliv mohly být důvodné (Nejvyšší správní soud jejich důvodnost nyní nehodnotí ani hodnotit nemůže), měly být uplatněny v řízení, v němž stavební úřad zamítl žádost stěžovatelů o dodatečné povolení pokračování 6 As 138/2014 - 47 stavby, popř. v navazujícím soudním řízení, jak ostatně uvedl krajský soud na straně 5 napadeného rozsudku. V nynějším řízení vedeném před Nejvyšším správním soudem již není prostor, pro jejich projednání, jak plyne ze stavebního zákona a z výše citované judikatury. To platí jak pro námitky směřující proti závaznému stanovisku oddělení památkové péče odboru koncepce a rozvoje magistrátu, tak pro námitky, podle nichž předmětná stavba nenarušuje historické prostředí památkové rezervace, jelikož se v sousedství nacházejí další nepůvodní a ahistorické stavby. Žádná z těchto námitek nespadá pod rozsah podmínek, které je možno s ohledem na ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona ve znění do 31. prosince 2012 přezkoumávat v řízení o odstranění stavby, respektive v rámci soudního přezkumu tohoto řízení a rozhodnutí v něm vydaných.

14. Co se týče námitky nedoručení závazného stanoviska stěžovatelům, Nejvyšší správní soud se jí nemůže zabývat, neboť se jedná o námitku nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s., kterou stěžovatelé neuplatnili v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učinit mohli. Nutno však pro úplnost dodat, že i tato námitka se míjí s předmětem řízení o odstranění stavby, tudíž i při včasném uplatnění by její osud byl stejný, jako osud ostatních námitek mířících na řízení o dodatečném (ne)povolení stavby.

15. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Z výše popsaných důvodů podanou kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji.

IV. Náklady řízení

16. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměli úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci, podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. září 2014 JUDr. Petr Průcha předseda senátu