6 As 158/2013

Rubrum

6 As 158/2013 - 17 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: a) E. I., a žalobců: b) nezletilý A. I., a c) nezletilý T. I., všichni právně zastoupeni Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur, advokátem, se sídlem Karolinská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného č. j. KRPA-339106-18/ČJ-2013-000022 ze dne 10. září 2013, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) a žalobců b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 A 62/2013 - 37 ze dne 23. října 2013, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 4 A 62/2013 - 37, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Žalobci jsou státními příslušníky Ruské federace, kteří odcestovali do Polské republiky. Zde podala žalobkyně a) dne 3. července 2013 žádost o mezinárodní ochranu; o její žádosti polské státní orgány dosud nerozhodly. Při pobytu v azylovém táboře v Polské republice se žalobkyně a) seznámila s panem R. I., nar. X, který je rovněž státním příslušníkem Ruské federace a je otcem žalobců b) a c). Dne 10. září 2013 spolu s žalobci b) a c) všichni přicestovali na území České republiky, kde je téhož dne zajistila policejní hlídka. Při kontrole se žalobkyně a) prokázala dokladem žadatele o mezinárodní ochranu č. XY s platností do 2. srpna 2013 vydaným Polskou republikou. 6 As 158/2013

2. Téhož dne Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán“), vydalo rozhodnutí č. j. KRPA-339106-18/ČJ-2013-000022, kterým rozhodlo o zajištění žalobkyně a) jako účastnice řízení podle § 129 odst. 1 zákona č. 126/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účelem jejího předání podle nařízení Rady Evropského společenství č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“) na dobu 60 dnů ode dne omezení osobní svobody. Správní orgán dospěl k závěru, že v projednávané věci byly naplněny veškeré podmínky zajištění dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve vztahu k žalobkyni a).

3. Toto rozhodnutí napadli žalobkyně a) a žalobci b) a c) společnou žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V předmětné věci rozhodl městský soud rozsudkem č. j. 4 A 62/2013-37 ze dne 23. října 2013 tak, že žalobu zamítl.

II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní

4. Proti rozsudku městského soudu (dále jen „napadený rozsudek“) podali žalobkyně a) a žalobci b) a c) [dále též „stěžovatelka a)“ a „stěžovatelé b) a c)“] kasační stížnost a navrhovali jeho zrušení. V kasační stížnosti stěžovatelé výslovně uplatnili kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Obsahově však dané důvody spadají pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelé konkrétně namítali, že se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Stěžovatelé v kasační stížnosti dále zopakovali námitky uplatněné v řízení před městským soudem a argumentovali, že tyto námitky městský soud nesprávně právně posoudil.

5. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu a také tím, zda v řízení před městským soudem nedošlo k dalším vadám, k nimž by Nejvyšší správní soud musel přihlížet i nad rámec kasační stížnosti z úřední povinnosti [§ 109 odst. 4 s. ř. s.]. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] představuje natolik zásadní vadu, že k ní soud přihlíží i bez námitky, tj. z úřední povinnosti. Rozhodnutí stižené touto vadou totiž Nejvyšší správní soud nemůže meritorně posoudit. Za nepřezkoumatelné rozhodnutí pro nesrozumitelnost lze považovat ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, dále rozhodnutí která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), rozhodnutí jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, nebo rozhodnutí, která neobsahují vůbec právní závěry pokračování 6 As 158/2013 - 18 vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. prosince 2003 č. j. 2 Azs 47/2003-130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS, všechna zde uváděná rozhodnutí dostupná na http://www.nssoud.cz). Otázkou nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí pro nesrozumitelnost se Nejvyšší správní soud zabýval v řadě dalších rozsudků. Pro nyní posuzovaný případ postačí ocitovat rozsudek č. j. 2 Ads 58/2003-75 ze dne 4. prosince 2003, publ. pod č. 133/2004 Sb., ve kterém Nejvyšší správní soud judikoval, že za „nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat, co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod.“ Nesrozumitelným je proto i takové rozhodnutí, ze kterého nelze seznat, zda a jak soud rozhodl o návrhu účastníka řízení. Tuto skutečnost bylo třeba posoudit i v nyní projednávané věci, neboť z napadeného rozsudku nebylo jasné, zda soud rozhodl též o návrhu stěžovatelů b) a c).

7. Dle § 33 odst. 1 s. ř. s. je účastníkem řízení o žalobě ten, kdo podá návrh (žalobce, navrhovatel). Jestliže podá společný návrh více osob, jedná v řízení každý sám za sebe s účinky jen pro svou osobu (srov. § 33 odst. 8 s. ř. s). Dle § 46 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže a) soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení, včetně zastoupení, a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat, b) návrh byl podán předčasně nebo opožděně, c) návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou či d) návrh je podle tohoto zákona nepřípustný. Dle § 78 s. ř s. je-li žaloba důvodná, soud rozsudkem zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení. Není-li žaloba důvodná, soud ji rozsudkem zamítne.

8. Z předloženého spisu městského soudu sp. zn. 4 A 62/2013 Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobou ze dne 14. září 2013 se na městský soud společně obrátili tři žalobci, stěžovatelka a), stěžovatel b) a stěžovatel c). V žalobě tito žalobci společně uplatňovali námitky týkající se napadeného rozhodnutí o zajištění stěžovatelky a) a nemožnosti jejich předání do Polska. Přestože v uvedené věci žalobu podali tři žalobci, označil městský soud v návětí výroku rozsudku jako žalobkyni pouze štěžovatelku a) jako účastnici řízení. Napadený rozsudek dále obsahoval tři výroky, výrok I ve znění: „Žaloba se zamítá“ a výrok II, který stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrok III, kterým městský soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření, jímž by bylo žalovanému uloženo zdržet se předání žalobkyně do Polské republiky. I když obecné znění výroku I ve shora uvedené podobě ve správním soudnictví automaticky nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost, je nezbytné, aby v návětí výroku rozsudku byli řádně identifikováni účastníci řízení a přezkoumávané správní rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 38/2004 ze dne 10. února 2005, publ. pod č. 1070/2007 Sb. NSS).

9. Z formulace výrokového návětí a z formulace výroku napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud neseznal, zda městský soud rozhodl zamítavým výrokem o předmětu sporu ve vztahu ke každému ze tří žalobců, kteří u městského soudu společný 6 As 158/2013 návrh na zahájení řízení podali, resp. zda se stěžovateli b) a c) městský soud jednal jako s účastníky řízení a jejich návrh projednal a zamítl či zda o jejich návrhu rozhodl jinak. Tato nesrozumitelnost nemohla být odstraněna ani v kontextu odůvodnění napadeného rozsudku, neboť z odůvodnění a ostatně ani z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by některý z účastníků během řízení disponoval s předmětem sporu. Nadto městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku reprodukoval a následně částečně vypořádal argumenty pouze v jednotném čísle, což na první pohled vytváří dojem, jakoby žalobu podala pouze (jedna) žalobkyně a). Toliko v rekapitulaci žalobních námitek městský soud občas zmínil i oba nezletilé stěžovatele b) a c) (srov. str. 3 napadeného rozsudku), ve vlastním odůvodnění rozsudku však jejich postavení zcela ignoruje.

10. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že z napadeného rozsudku nevyplývá, zda městský soud tímto rozhodnutím rozhodl o společném návrhu ve vztahu ke každému ze tří stěžovatelů, resp. zda se stěžovateli b) a c) jednal též jako s účastníky řízení. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Nadto pokud městský soud v řízení neměl ujasněno, s kým jedná jako s účastníkem řízení, zatížil své řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. 7 Ans 3/2008-133 či obdobně nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 60/05 ze dne

15. června 2005, N 123/37 SbNU 555, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz).

11. Napadený rozsudek trpí též dalšími nedostatky. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že pokud správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá některou z námitek žalobce, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než jeho rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. července 2009 č. j. 8 Afs 73/2007-107 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2009 č. j. 8 Afs 73/2007-111).

12. Z předloženého spisu městského soudu sp. zn. 4 A 63/2013 Nejvyšší správní soud dále zjistil, že stěžovatelé v žalobě společně uplatnili několik námitek. První žalobní námitka spočívala v tvrzení, že v Polsku existovalo reálné riziko, že pan R. I. bude podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení ze strany čečenských zločineckých gangů. Česká republika měla tudíž povinnost dle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení převzít příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, což se nestalo, pročež mělo být zajištění stěžovatelů za účelem předání do Polské republiky nezákonné, v rozporu § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ve druhé žalobní námitce stěžovatelka a) argumentovala, že rozhodnutí o zajištění je nezákonné, neboť ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců k možnosti zajištění existovala mírnější alternativa. Stěžovatelé mohli být namísto v zajišťovacím středisku ubytováni v pobytovém či přijímacím středisku dle zákona č. 125/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a Česká republika měla stěžovatelům poskytnout příslušné výhody včetně ubytování dle směrnice Rady č. 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl. Tuto žalobní námitku uplatnili samostatně i stěžovatelé b) a c), a navíc ještě namítali, že jejich zajištěním došlo k porušení čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., podle něhož státy zabezpečí, aby žádné dítě nebylo pokračování 6 As 158/2013 - 19 nezákonně nebo svévolně zbaveno svobody; zatčení, zadržení nebo uvěznění dítěte se provádí v souladu se zákonem a používá se pouze jako krajní opatření a na nejkratší nutnou dobu (dále jen „třetí námitka“).

13. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že městský soud se přezkoumatelným způsobem vypořádal pouze s první žalobní námitkou. Pokud jde o druhou žalobní námitku, městský soud konstatoval, že „neshledal v postupu žalovaného, který nepřistoupil k použití zvláštních opatření za účelem vycestování cizince, pochybení. V daném případě neexistovala možnost využití mírnějších prostředků za účelem předání cizince na území Polska, než zajištění. Lze si představit jen těžko, že policie vyvolá zahájení dublinského řízení a v tu chvíli ztratí dohled nad cizincem, který se svévolně pohybuje po území členských států EU.“ Druhou žalobní námitku tedy městský soud zjevně nevypořádal dostatečně, neboť vůbec neuvedl, v čem považuje argumenty stěžovatelky a) o možnosti jejího ubytování v pobytovém či přijímacím středisku, resp. o povinnosti poskytnout jí ubytování dle směrnice Rady č. 2003/9/ES za liché, mylné či vyvrácené. Apodiktická argumentace městského soudu by naznačovala, že zkoumání mírnějších alternativ zajištění je vyloučeno automaticky takříkajíc z povahy věci vždy, pokud je vedeno řízení podle dublinského nařízení, což by si však zasloužilo podrobnější zdůvodnění v odpovědi na námitku stěžovatelů (srov. však rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 107/2012- 40 ze dne 18. října 2012, srov. též odstavec 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 134/2013-31 ze dne 30. října 2013). Třetí žalobní námitku vztahující se ke stěžovatelům b) a c) městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal vůbec. Tento nedostatek přitom úzce souvisí s výše pojednanou otázkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť není zřejmé, zda městský soud rozhodoval též o zamítnutí žaloby ve vztahu ke stěžovatelům b) a c).

IV. Závěr a náklady řízení

14. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížnost stěžovatelky a) a stěžovatelů b) a c) je důvodná, pročež napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.). V dalším řízení městský soud v rozhodnutí přezkoumatelným způsobem uvede, jak rozhodl o jednotlivých návrzích jednotlivých účastníků řízení. Městský soud též přezkoumatelným způsobem vypořádá veškeré uplatněné žalobní námitky ve vztahu ke každému z meritorně projednávaných návrhů, popř. uvede, které žalobní námitky považuje za nepřípustné a z jakého důvodu.

15. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 110 odst. 2 věta první s. ř. s.).

16. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že obdržel obdobnou kasační stížnost, kterou podal pan R. I. spolu se svými syny – stěžovateli b) a c); o ní rozhodl rozsudkem sp. zn. 6 As 157/2013 z téhož dne. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. 6 As 158/2013 V Brně dne 26. února 2014 JUDr. Karel Šimka předseda senátu