6 As 168/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Juřičkové a soudců Štěpána Výborného a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. O., zastoupený Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem, sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 3. 2026, č. j. KUOK 25377/2026, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2026, č. j. 65 A 40/2026-34, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a usnesení krajského soudu

1. Žalobce podal u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci žalobu proti v záhlaví specifikovanému správnímu rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí Magistrátu města Olomouce (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 10. 2025, č. j. SMOL/461703/2025/ OS/OP/Sek, ve věci určení veřejně přístupné účelové komunikace.

2. Krajský soud žalobu z důvodu opožděnosti odmítl. Dospěl k závěru, že žalobci bylo rozhodnutí žalovaného doručeno fikcí do datové schránky dne 10. 4. 2026; poslední den lhůty pro podání žaloby proto připadl na 10. 6. 2026. Žalobce podal žalobu až dne 11. 6. 2026, tzn. opožděně.

3. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, že pro posouzení včasnosti žaloby bylo rozhodné datum doručení žalobou napadeného rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Zdůraznil, že žalobce, jakožto vlastník (spoluvlastník) pozemků parc. č. XA a XB v k. ú. S, vystupoval v řízení o určení veřejně přístupné komunikace v pozici hlavního účastníka podle § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Z § 144 odst. 6 správního řádu přitom vyplývá, že pravidlo o doručování veřejnou vyhláškou v řízení s velkým počtem účastníků se nevztahuje na účastníky podle § 27 odst. 1 téhož zákona, kteří jsou správnímu orgánu známi. Krajský soud odmítl, že by žalovaný svým postupem vyvolal stav právní nejistoty, neboť do datové schránky bylo žalobci doručeno již prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný tak navázal na postup správního orgánu I. stupně. Žalobce byl nadto odvolatelem; již z tohoto důvodu mu byl žalovaný povinen doručit žalobou napadené rozhodnutí individuálně, což učinil.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti usnesení krajského soudu kasační stížností. Namítá, že se krajský soud nevypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi. Žalobou napadené usnesení bylo doručováno veřejnou vyhláškou, což je přímo uvedeno i v textu rozhodnutí. Stěžovatel se proto oprávněně domníval, že uvedený způsob doručení je rozhodující. Na tuto námitku se stěžovateli nedostalo od krajského soudu náležité odpovědi.

5. Stěžovateli není známo, kdy byla veřejná vyhláška zveřejněna a sňata z úřední desky, a krajský soud tyto skutečnosti ani nezjišťoval. Okamžik doručení žalobou napadeného rozhodnutí proto nelze postavit najisto. S ohledem na skutečnost, že při doručování veřejnou vyhláškou se písemnost považuje za doručenou patnáctým dnem po vyvěšení, došlo k doručení nejdříve 11. 4. 2026; prostřednictvím datové schránky se stěžovatel s písemností seznámil až 21. 4. 2026. Žalovaný využil dva způsoby doručování téhož rozhodnutí, v důsledku čehož se stěžovatel ocitl v procesní nejistotě. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, či ze dne 26. 1. 2017, č. j. 9 As 99/2016-40) vyplývá, že opožděnost žaloby musí být vždy jednoznačně prokázána. V pochybnostech je třeba považovat žalobu za včasnou. Přesně o takovou situaci se jedná v projednávané věci. Stěžovatel spatřuje v odmítnutí žaloby zásah do práva na přístup k soudu garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Počátek běhu lhůty pro podání žaloby je třeba odvíjet od doručení veřejnou vyhláškou, v opačném případě by došlo ke znevýhodnění stěžovatele oproti jiným účastníkům řízení, kteří měli lhůtu pro podání žaloby podstatně delší.

6. Konečně stěžovatel upozorňuje i na skutečnost, že ve vztahu k pozemku parc. č. XB je jeho právní postavení odlišné a měl být považován za účastníka řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu, což krajský soud nezohlednil.

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že odvolací řízení vedl na základě odvolání podaného stěžovatelem. Veřejnou vyhláškou bylo doručováno i prvostupňové rozhodnutí (což je na něm uvedeno), přesto bylo stěžovateli doručeno do datové schránky. Ze spisové dokumentace je zřejmé, že při podání odvolání se stěžovatel řídil zákonnou patnáctidenní lhůtou počítanou ode dne doručení do datové schránky.

8. Pokud se jedná o postavení stěžovatele ve správním řízení, žalovaný má za to, že je na něj třeba pohlížet jako na účastníka řízení ve smyslu § 27 odst. 1 správního řádu, neboť je vlastníkem pozemku parc. č. XB a spoluvlastníkem pozemku parc. č. XA v k. ú obce S, na nichž byla deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace. Žalovaný proto stěžovateli doručoval žalobou napadené rozhodnutí do datové schránky (k doručení došlo fikcí dne 10. 4. 2026). Stejným způsobem stěžovateli doručoval i správní orgán I. stupně a prostřednictvím datové schránky komunikoval i samotný stěžovatel. Kasační argumentaci považuje žalovaný za účelovou.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

10. Kasační stížnost není důvodná.

11. Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že napadené usnesení není nepřezkoumatelné. Krajský soud se při posuzovaní včasnosti žaloby zabýval všemi podstatnými skutečnostmi a srozumitelně ozřejmil, z jakého důvodu se odvíjí počátek běhu lhůty pro podání žaloby od doručení žalobou napadeného rozhodnutí do datové schránky stěžovatele, nikoliv od okamžiku doručení rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Argumentaci krajského soudu nadto shledal Nejvyšší správní soud věcně správnou.

12. Podle § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.

13. Podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán předčasně nebo opožděně.

14. V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že žalovaný stěžovateli zaslal žalobou napadené rozhodnutí do datové schránky – k dodání došlo dne 31. 3. 2026. Stěžovatel se do datové schránky přihlásil až dne 21. 4. 2026, přičemž k doručení žalobou napadeného rozhodnutí došlo fikcí desátým dnem od dodání datové zprávy, tj. v pátek 10. 4. 2026 (viz § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Současně stěžovatel nikterak nerozporuje, že žalobu podal až ve čtvrtek 11. 6. 2026. Pokud by se tedy počátek běhu dvouměsíční lhůty pro podání žaloby odvíjel od doručení žalobou napadeného rozhodnutí do stěžovatelovy datové schránky, byla by žaloba opožděná, neboť poslední den lhůty připadl na středu 10. 6. 2026 (viz § 40 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel však namítá, že pro počátek běhu lhůty je rozhodující okamžik doručení rozhodnutí veřejnou vyhláškou. Tomuto tvrzení Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

15. Jak správně vysvětlil krajský soud v přezkoumávaném usnesení, stěžovatel byl ve správním řízení hlavním účastníkem podle § 27 odst. 1 správního řádu, neboť je vlastníkem (spoluvlastníkem) pozemků, na nichž byla deklarována existence veřejně přístupné účelové komunikace. Nadto byl (jediným) odvolatelem, tzn. osobou, která svým úkonem zahájila odvolací řízení. Je proto nepochybné, že byl žalovaný povinen doručit stěžovateli žalobou napadené rozhodnutí individuálně, v jeho případě do datové schránky (viz § 19 odst. 1 správního řádu). Z hlediska posouzení včasnosti žaloby je přitom rozhodný zákonem předepsaný způsob doručování účastníkovi řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 As 139/2017-73). Pro určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. je tudíž v dané věci rozhodný okamžik doručení do datové schránky, tj. 10. 4. 2026, kdy nastala fikce doručení žalobou napadeného rozhodnutí.

16. Na uvedeném nemůže nic změnit skutečnost, že žalovaný doručoval totéž rozhodnutí souběžně i veřejnou vyhláškou (což deklaroval i v textu rozhodnutí), neboť tento způsob doručení se na stěžovatele, jakožto na esenciálního účastníka řízení, nevztahoval (viz § 144 odst. 6 správního řádu, podle kterého v řízení s velkým počtem účastníků řízení lze doručovat písemnosti, včetně písemností uvedených v § 19 odst. 5, veřejnou vyhláškou. To se netýká účastníků řízení uvedených v § 27 odst. 1, kteří jsou správnímu orgánu známi; těmto účastníkům řízení se doručuje jednotlivě). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2024, č. j. 5 As 251/2022-34, v němž shledal, že okamžik vyvěšení rozhodnutí na úřední desce neměl vliv na řádné doručení žalobou napadeného rozhodnutí, a tedy ani na běh lhůty pro podání žaloby. Ta se odvíjela pouze od oznámení rozhodnutí tehdejšímu stěžovateli jakožto odvolateli. Není přitom pravdou, že by žalovaný vyvolal u stěžovatele stav právní nejistoty. Ze správního spisu je patrné, že do datové schránky bylo stěžovateli doručováno již prvostupňové rozhodnutí, proti němuž podal stěžovatel včasné odvolání. Žalovaný tedy v odvolacím řízení doručoval totožným způsobem jako prvostupňový správní orgán, přičemž v žalobou napadeném rozhodnutí stěžovatele výslovně označil za hlavního účastníka řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu. Odkazy stěžovatele na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 71/2006-82 a č. j. 9 As 99/2016-40 jsou zcela nepřiléhavé, neboť v nyní projednávané věci bylo postaveno najisto, k jakému okamžiku došlo k doručení žalobou napadeného rozhodnutí a kdy byla podána žaloba, pročež bylo možné učinit jednoznačný závěr o opožděnosti žaloby. Nejvyšší správní soud naopak v rozsudku ze dne 23. 11. 2016, č. j. 1 As 227/2016-54, obecně zdůraznil, že účastník řízení může legitimně očekávat, že úkony správního orgánu a rozhodnutí jím vydaná v tomtéž řízení budou témuž účastníku oznámena stejným způsobem. Náhlá změna způsobu doručování může narušit princip ochrany legitimního očekávání účastníků řízení, nikoli naopak.

17. Přisvědčit nelze ani tvrzení stěžovatele, že v důsledku počítání běhu lhůty od doručení rozhodnutí do datové schránky byl znevýhodněn oproti jiným osobám, jimž žalovaný doručoval toliko veřejnou vyhláškou. Na všechny účastníky se vztahuje totožná dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, jejíž počátek se odvíjí od okamžiku, kdy jim bylo rozhodnutí zákonem předvídaným způsobem doručeno. Stěžovatel byl hlavním účastníkem řízení (a nadto odvolatelem), proto mu byl žalovaný povinen doručovat v řízení individuálně (prioritně do datové schránky). Individuální doručení každému účastníkovi řízení představuje standardní a preferovaný postup. Naopak doručení veřejnou vyhláškou (vyvěšením na úřední desce) je spíše výjimkou z pravidla, jíž je možné užít pouze v zákonem předvídaných situacích (typicky tam, kde není individuální doručení možné, či z důvodu hospodárnosti v řízení s velkým počtem účastníků). Doručení veřejnou vyhláškou představuje nižší procesní standard, a to již jen z toho důvodu, že listina se nedostane přímo do dispozice účastníka řízení, a ten je proto odkázán na pravidelné sledování úřední desky správního orgánu. Není tedy pravdou, že by byl stěžovatel jakkoliv znevýhodněn tím, že mu správní orgán (nutno zdůraznit v souladu se zákonem) žalobou napadené rozhodnutí doručil do datové schránky. Uvedený způsob doručení je naopak projevem vyšší ochrany procesních práv účastníka řízení, než je tomu v případě doručování veřejnou vyhláškou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2023, č. j. 6 As 285/2021-55).

18. Nedůvodná je rovněž námitka, že krajský soud nezohlednil odlišnost postavení stěžovatele ve vztahu k pozemku parc. XB. Z argumentace stěžovatele předně není vůbec patrné, z čeho by jím tvrzená odlišnost měla pramenit (či jak by se měla konkrétně projevovat), neboť ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel je vlastníkem (potažmo spoluvlastníkem) obou dotčených pozemků parc. č. XB a XA, na nichž žalovaný deklaroval existenci veřejně přístupné komunikace. I kdyby zde však taková odlišnost existovala, nemohlo by to založit dvojaké postavení stěžovatele v tom smyslu, že by mu byl správní orgán povinen doručovat dvěma různými způsoby, tj. jak veřejnou vyhláškou, tak individuálně. Jak již Nejvyšší správní soud vysvětlil výše, vzhledem k tomu, že stěžovatel byl esenciálním účastníkem řízení (a nadto odvolatelem), byl žalovaný povinen mu doručovat individuálně, a to bez ohledu na skutečnost, že vedl řízení s velkým počtem účastníků podle § 144 správního řádu. Doručování veřejnou vyhláškou se na stěžovatele za těchto okolností nevztahovalo. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku č. j. 6 As 285/2021-55, vedlejšímu účastníkovi stavebního řízení, kterému bylo v prvním stupni doručováno veřejnou vyhláškou dle § 144 odst. 6 správního řádu, musí být po podání odvolání doručováno individuálně.

19. Pro úplnost Nejvyšší správní soud připomíná, že v žalobě nejprve i samotný stěžovatel uvedl, že mu bylo rozhodnutí žalovaného doručeno do datové schránky, a to 21. 4. 2026. Až v návaznosti na výzvu soudu, z níž vyplynulo, že k doručení do datové schránky došlo fikcí již 10. 4. 2026, stěžovatel předestřel argumentaci ohledně doručení rozhodnutí veřejnou vyhláškou. V tomto kontextu se jeví jeho argumentace poněkud nevěrohodnou a účelovou. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel (jakožto držitel datové schránky) si musel být vědom právních důsledků, které se pojí s doručováním do datové schránky, včetně skutečnosti, že nepřihlásí-li se do ní oprávněná osoba ve lhůtě deseti dnů od dodání datové zprávy, nastane fikce doručení. Takto tomu bylo v posuzovaném případě. Přestože se stěžovatel do datové schránky přihlásil až dne 21. 4. 2026, za okamžik doručení je třeba považovat pátek 10. 4. 2026. Stěžovatel však stále mohl žalobu podat až do dne 10. 6. 2026. Krajský soud proto postupoval správně, odmítl-li žalobu pro její opožděnost.

IV. Závěr a náklady řízení

20. Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. září 2026 Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu