6 As 256/2015

Rubrum

6 As 256/2015 - 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: ROBSTAV stavby k.s., IČO: 27430774, se sídlem Pražská 483, Písek - Pražské Předměstí, zastoupen Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2015, č. j. 265/520/15, 17121/ENV/15, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 3 A 72/2015 – 8, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného blíže označeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 6 As 256/2015 29. 1. 2015, č. j. ČIŽP/43/OOH/1407466.016/15/ZPH – usnesení o námitce podjatosti podle § 14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Tímto usnesením rozhodl vedoucí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu v Plzni o námitce podjatosti, vznesené žalobcem ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení tak, že žalobcem označení pracovníci (vedoucí oddělení odpadového hospodářství a inspektorka oddělení odpadového hospodářství) nejsou vyloučeni z provádění kontroly a projednávání a rozhodování v řízení vedeném pod sp.zn. 1407466.

2. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 27. 10. 2015, č. j. 3 A 72/2015 – 8, žalobu jako nepřípustnou odmítl dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d/ zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je z přezkoumání soudem vyloučeno dle § 68 písm. e/ ve spojení s § 70 písm. c/ s. ř. s., neboť jde o úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Usnesením dle § 14 odst. 2 správního řádu je řešena otázka, zda úřední osoba, jíž se týká vznesená námitka podjatosti, je vzhledem k existenci zákonem stanovených důvodů vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Jedná se tedy o otázku vedení řízení, neboť jde o to, zda konkrétní úřední osoba může či nemůže v tom kterém řízení provádět úkony jménem správního orgánu. Vyřešení této otázky musí předcházet rozhodnutí o věci samé, přičemž případné vady správního řízení spočívající v tom, že se projednávání a rozhodování věci za správní orgán účastnila úřední osoba, u níž byl dán některý ze zákonem stanovených důvodů vyloučení, je možné namítat v žalobě směřující proti meritornímu rozhodnutí správního orgánu. K tomu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Afs 20/2003 - 23, rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 51/2011 - 135, rozsudek ze dne 11. 10. 2007, č. j. 4 As 46/2007 - 75), z níž vyplývá jasný závěr, že rozhodnutí o podjatosti úřední osoby nemůže podléhat samostatnému přezkumu ve správním soudnictví.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

3. Žalobce (dále též „stěžovatel“) usnesení městského soudu napadl kasační stížností ze dne 13. 11. 2015. V ní se dovolává důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b), a d) s. ř. s. Tvrdí, že se městský soud nevypořádal s jeho žalobními námitkami, je přesvědčen, že žalovaný v rozhodnutí uvedl důvody, pro které je zřejmá podjatost úředních osob a že poměr k věci a ke stěžovateli byl vyjádřen postojem uvedených úředních osob, které, ačkoliv nebyl v řízení proveden jediný důkaz, konstatovaly v oznámení o zahájení řízení, že má „ČIŽP za prokázané, že kontrolovaná osoba porušila svým jednáním § 11 odst. 2 zákona“. Úřední osoby mají být nezávislé, objektivní a ctít presumpci neviny, takto však v daném případě nepostupovaly.

4. S odůvodněním napadeného usnesení městského soudu stěžovatel nesouhlasí, tímto postupem byl zkrácen v právu na spravedlivý proces. Očekával, že úřední osoby budou nepodjaté, bez zájmu na jeho potrestání, z textu oznámení o zahájení řízení plyne, že se tak neděje. Dovolává se čl. 36 Listiny základních práv a svobod, podle níž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se 6 As 256/2015 - 23 pokračování základních práv a svobod podle Listiny. Je proto toho názoru, že ze soudního přezkumu nemůže být vyloučeno rozhodnutí o podjatosti/ nepodjatosti úředních osob právě z důvodu, že v případě, že by o právech a povinnostech stěžovatele rozhodovaly ve správním řízení podjaté úřední osoby, nejednalo by se o spravedlivý proces.

5. Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou a ztotožňuje se s právním posouzením věci městským soudem, který vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel pak má možnost brojit proti závěrům o nepodjatosti úředních osob v rámci případné žaloby proti rozhodnutí ve věci samé, tím je ochrana ústavně zaručených práv zajištěna.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že je podána včas, osobou oprávněnou, a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s.

7. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.

8. Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle obsahu kasační stížnosti stěžovatel vznáší námitku nezákonnosti napadeného usnesení městského soudu spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Jelikož se jedná o kasační stížnost proti usnesení, jímž byla žaloba odmítnuta pro nepřípustnost, argumentoval stěžovatel v kasační stížnosti tím, že pochybnost o nepodjatosti pracovníků správního orgánu představuje natolik závažnou procesní otázku, že je třeba ji projednávat, a to samostatně a dříve, než bude vydáno finální meritorní rozhodnutí. Jeho námitka nezákonnosti napadeného usnesení městského soudu spočívající v nesprávném právním posouzení věci, tedy obsahově koresponduje s důvodem § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy situací, kdy městský soud rozhodl nezákonně o odmítnutí návrhu stěžovatele.

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že podaná žaloba směřuje proti rozhodnutí o nepodjatosti úřední osoby a takové rozhodnutí je dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou odkázal, z přezkoumání soudem vyloučeno. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10 2003, č. j. 3 Afs 20/2003 - 23, je rozhodnutí o vyloučení pracovníka správního orgánu rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení (§ 70 písm. c) s. ř. s.) a které není přezkoumatelné samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Obdobně otázku možnosti samostatného přezkoumávání rozhodnutí o podjatosti posoudil kasační soud i v rozsudku ze dne 11. 10. 2007, č. j. 4 As 6 As 256/2015 46/2007 - 75. V něm mj. uvedl „ Otázka podjatosti je s to předurčit výrazným způsobem výsledek řízení s ohledem na řešení věci samé. To ovšem nic nemění na tom, že řízení o námitce podjatosti vůči pracovníku (či pracovníkům) správního orgánu je řešením procesní otázky, tj. relativně samostatným řízením odvozujícím svůj smysl a účel od projednání věci samé. Řízení dle ustanovení § 9 - § 13 správního řádu je řízením, v němž se vydávalo podle správního řádu samostatné procesní rozhodnutí, a to před vydáním meritorního rozhodnutí ve věci či zastavením řízení. To samo o sobě ovšem neznamená, že se jednalo o rozhodnutí, vůči němuž mohla být samostatně podána žaloba. Z povahy věci plyne, že procesní rozhodnutí vydané správním orgánem je možné napadnout až spolu s meritorním rozhodnutím ve věci, kde může být případně shledána vada řízení spočívající v nesprávném posouzení námitky podjatosti, nevydání samostatného rozhodnutí o nevyloučení pracovníků správního orgánu, jejichž nepodjatost byla zpochybněna, apod. Rozhodnutí o námitce podjatosti je tedy rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení, a které je v souladu s ustanovením § 70 písm. c) s. ř. s. ze samostatného soudního přezkumu vyloučeno. Tento výkladový závěr je správný tím spíše, že proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 12 odst. 2 správního řádu nebylo možné podat ani samostatné odvolání ve správním řízení, což potvrzuje právní názor městského soudu, že napadené rozhodnutí je ze samostatného soudního přezkumu vyloučeno a žalobu bylo třeba z důvodu nepřípustnosti podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.“

11. Ačkoliv citovaný závěr byl vysloven ve vztahu k předchozí právní úpravě rozhodování o podjatosti úředních osob (zákon č. 71/1967 Sb., správní řád), nyní účinná a v daném případě aplikovaná úprava (§ 14 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) se od původní výrazným způsobem neodchyluje (vyjma možnosti podat odvolání proti usnesení o námitce podjatosti). Ustanovení soudního řádu správního, vymezující přípustnost žaloby proti rozhodnutím správního orgánu nadto nedoznala změn, které by měly vliv na posouzení přípustnosti samostatného soudního přezkumu procesního rozhodnutí o nepodjatosti úředních osob. Nejvyšší správní soud proto nemá důvod se v této věci odchýlit od své ustálené judikatury, citované i městským soudem.

12. Existuje-li ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (či rozhodnutí rozšířeného senátu) poskytující zcela jednoznačné závěry o nemožnosti samotného soudního přezkumu určitého typu úkonu správního úkonu, lze pak žalobu napadající takový úkon považovat za nepřípustný návrh. Městský soud se v takovém případě nemusel uchýlit k předběžnému posouzení či hodnocení otázky, zda je napadené rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť řešení této otázky je již po delší dobu pevně judikatorně zakotveno (srov. a contrario rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 Afs 102/2007 – 74).

13. Z judikatury vztahující se k otázce soudního přezkoumání rozhodnutí o námitce podjatosti (rozsudek ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Afs 20/2003 – 23, rozsudek ze dne 11. 10. 2007, č. j. 4 As 46/2007 – 75) vyplývá, že ačkoli je takové rozhodnutí vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu, lze jej napadnout spolu s meritorním rozhodnutím ve věci, kde může být případně shledána vada řízení spočívající v nesprávném posouzení námitky podjatosti. Ve shora uvedených rozsudcích Nejvyšší správní soud dovodil, že vyloučením rozhodnutí o námitce podjatosti ze samostatného soudního přezkumu nedochází k porušení práva na soudní ochranu proti rozhodnutím správních orgánů (čl. 36 6 As 256/2015 - 24 pokračování odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť přezkum rozhodnutí o námitce podjatosti není vyloučen úplně, nýbrž pouze koncentrován do řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o věci samé.

14. Z pravomoci soudu tak není vyloučeno rozhodnutí týkající se základních práv a svobod, a není tím ani porušeno právo stěžovatele na spravedlivé projednání jeho věci vyplývající (nejen) z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ochrana práva na spravedlivý proces během správního řízení je zajištěna postupem stanoveným zákonem, tzn. možností podání žaloby proti rozhodnutí ve věci samé. Výsledek posouzení podjatosti úřední osoby, je-li v žalobě vznesena námitka podjatosti úředních osob, je následně podroben přezkoumání soudem. K tomu lze odkázat na řadu rozhodnutí krajských soudů i kasačního soudu, v nichž se námitkou podjatosti úředních osob soudy zabývají, avšak vždy až v řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci samé (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 - 119, navazující rozsudek č. j. 1 As 89/2010 - 152, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 55/2012 - 32).

IV. Závěr

15. Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly; žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení o kasační stížnosti převyšující rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. srpna 2016 Mgr. Jana Brothánková předsedkyně senátu