6 As 273/2023

Rubrum

6 As 273/2023 - 36 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudců Filipa Dienstbiera a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Ing. T. W., zastoupen JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2022, č. j. MV-176202-33/TP-2019, o kasační stížnosti žalobce proti výrokům III a V rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 141 A 24/2022-35, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e v r a c í soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Waltera, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje (dále jen „povinný subjekt“) částečně odmítlo žalobcovu žádost o informace. Neposkytlo mu osobní údaje třetích osob a videozáznam z minikamery policisty ze dne 9. 11. 2019 v čase od 11:41 do 11:

48. Žalobce toto rozhodnutí napadl odvoláním. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí povinného subjektu potvrdil.

2. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil v části, v níž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí poskytnutí videozáznamu z minikamery policisty (výrok I). Krajský soud zrušil i rozhodnutí povinného subjektu v části, v níž povinný subjekt odmítl poskytnutí 6 As 273/2023 videozáznamu z minikamery policisty (výrok II). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok III). Dále krajský soud uložil povinnému subjektu poskytnout žalobci videozáznam z minikamery policisty (výrok IV). Závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci přiznal náhradu zaplaceného soudního poplatku, nikoliv však nákladů na zastoupení advokátem (výrok V).

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní

3. Proti výrokům III a V rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil ohledně napadení výroku III pod § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a ohledně napadení výroku V pod § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.

4. Podle stěžovatele není výrok III rozsudku krajského soudu určitý a není náležitě odůvodněn.

5. Na náhradě nákladů řízení přiznal krajský soud stěžovateli pouze 3.000 Kč, což odpovídá výši soudního poplatku. S odkazem na § 60 odst. 7 s. ř. s. mu však nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení, a to kvůli tomu, že měl žalobce zneužít právo na soudní ochranu, neboť žalobu podal, aby se na úkor žalovaného obohatil. Tento závěr není řádně odůvodněn a je v rozporu se spisem. To, že žalobce vede množství soudních řízení, samo o sobě nepředstavuje zneužití práva. Stěžovatel navíc bývá ve většině případů úspěšný a svými žádostmi o informace sleduje (především) svůj vlastní zájem (ochranu svých zájmů v souvislosti s provozem pilařského závodu, jehož se všechny jeho žádosti týkají). Nevede tedy pouze „spor pro spor“.

6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v době, kdy stěžovateli krajský soud přiznával náhradu nákladů právního zastoupení, podával opravné prostředky a žaloby. Nyní nepodává ani opravné prostředky, natož aby podával žaloby. V roce 2023 žalobce ani jeho zástupce již žádnou žádost o informace ani nepodal.

7. Stěžovatel v dalším podání poukázal na to, že se jeho úspěšnost u krajského soudu měla od podání kasační stížnosti ještě zvýšit. Dále konstatoval, že mu krajský soud nadále nepřiznává náhradu nákladů právního zastoupení. Závěrem odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2024, č. j. 11 Co 89/2024-225, podle něhož je úvaha o zištné motivaci jednání paní Mgr. W. a jejího syna (nynějšího stěžovatele) pouze spekulativní.

III. Posouzení kasační stížnosti

8. Nejvyšší správní soud nejprve konstatoval, že kasační stížnost obsahuje všechny náležitosti stanovené v § 106 odst. 1 s. ř. s., byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

9. Kasační stížnost není přípustná. 6 As 273/2023 - 37 pokračování

10. Přípustností kasační stížnosti ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení (§ 104 odst. 2 s. ř. s.) se zabýval rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS. Dospěl k závěru, že kasační stížnost proti výroku o náhradě nákladů řízení je přípustná, pokud stěžovatel spolu s tímto výrokem napadá i výrok ve věci samé (je-li proti němu kasační stížnost přípustná): „Podle názoru rozšířeného senátu zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale naopak umožnit jej tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumává výrok o věci samé.“ (viz bod 31 usnesení rozšířeného senátu). Brojí-li však stěžovatel pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, je kasační stížnost nepřípustná. Z usnesení rozšířeného senátu přitom plyne, že předmětem přezkumu má být především výrok ve věci samé (viz rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2016, č. j. 3 Ads 25/2015-46). Je to totiž právě přezkum výroku ve věci samé, od kterého se odvozuje přípustnost kasační stížnosti proti výroku o náhradě nákladů.

11. Stěžovatel však věc pojal zcela opačně. Brojí sice i proti výroku ve věci samé, činí tak ovšem toliko formálně a účelově. Primárně napadá výrok o náhradě nákladů řízení, vůči němuž směřuje podrobnou argumentaci, a napadnutí výroku ve věci samé v kasační stížnosti plní roli jakéhosi přívažku s vidinou, že právě díky tomu Nejvyšší správní soud podrobí věcnému přezkumu výrok o náhradě nákladů řízení.

12. To je patrné jak ze samotné kasační stížnosti, která je ve vztahu k napadení výroku III rozsudku krajského soudu velmi stručná a povrchní (bez jakékoliv vazby na napadený rozsudek), pročež v této její části nelze nalézt ani žádnou kasační námitku (viz dále), tak z kontextu této věci.

13. Stěžovatel ve vztahu k výroku III rozsudku krajského soudu uvádí pouze toto: „Výrok III. o zamítnutí žaloby není určitý a není náležitě odůvodněn. Rozsudek krajského soudu trpí vadou podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Tuto formulaci však nelze považovat za kasační námitku. Požadavky, které jsou kladeny na formulaci kasačních námitek, lze čerpat z judikatury rozšířeného senátu vztahující se k formulaci žalobních bodů (shodně rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 As 202/2022-25). Z kasační námitky musí být patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů považuje stěžovatel napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Tato tvrzení musí být individualizovaná: „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých ‚obvyklých‘ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného.“ (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 488/2005 Sb. NSS).

14. Stěžovatel však v první větě v zásadě pouze parafrázuje § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., aby v druhé větě řekl, že je s tímto ustanovením rozsudek v rozporu. Stěžovatel však vůbec nevysvětluje, proč by měl být výrok III neurčitý či v čem by měl být nedostatečně 6 As 273/2023 odůvodněn. Nejde přitom o situaci, kdy by odůvodnění výroku zcela absentovalo. V takovém případě by bylo logické, že by na něj nemohl stěžovatel blíže reagovat.

15. Nejvyššímu správnímu soudu se naopak věc jeví zcela jasně. Povinný subjekt odmítl poskytnout záznam z minikamery, kromě toho však částečně odmítl i žádost o poskytnutí listin, a sice v rozsahu osobních údajů. Žalovaný toto rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Potvrdil tedy jak odmítnutí poskytnout záznam z minikamery, tak částečné odmítnutí poskytnout informace zahrnující osobní údaje. Stěžovatel napadl žalobou rozhodnutí v celém rozsahu, tedy nikoliv pouze co do neposkytnutí záznamu z minikamery. Jeho argumentace však směřovala pouze do neposkytnutí záznamu z minikamery. Patrně si vůbec neuvědomoval, že napadl rozhodnutí i v rozsahu neposkytnutí osobních údajů. V tomto rozsahu proto krajský soud žalobu zamítl (nic jiného mu ani nezbývalo). Krajský soud svůj postup jasně vysvětlil (viz body 35 a 38 rozsudku).

16. V tomto kontextu není z kasační stížnosti zřejmé, z jakých konkrétních skutkových či právních důvodů považuje stěžovatel výrok III rozsudku krajského soudu za nezákonný. Není úkolem Nejvyššího správního soudu domýšlet stěžovatelovu argumentaci a na podkladě spisu dovozovat, v jakých konkrétních skutečnostech či ohledech mohl stěžovatel spatřovat pochybení krajského soudu. Jak již Nejvyšší správní soud několikrát uvedl, smyslem kasační stížnosti je polemika s rozsudkem krajského soudu (viz usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, bod 8). Ohledně výroku III však stěžovatel žádnou polemiku nevede a zjevně ani vést nechce. Jeho cílem je pouze domoci se přezkumu výroku o náhradě nákladů řízení, vůči jehož odůvodnění již s krajským soudem vede detailní polemiku. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatel neuplatnil ve vztahu k výroku III žádnou kasační námitku.

17. I sám stěžovatel si jistě uvědomuje, že i kdyby Nejvyšší správní soud skutečně výrok III přezkoumal a eventuálně by jej i zrušil, stejně včas neuplatnil žádný žalobní bod ve vztahu k neposkytnutí osobních údajů (viz § 71 odst. 2 větu druhou s. ř. s.), a proto by nemohl být ani v dalším řízení úspěšný. Stěžovatel si navíc byl velmi dobře vědom toho, že povinný subjekt odmítl žádost i v rozsahu neposkytnutí osobních údajů. V žalobě totiž uvádí, že povinný subjekt odmítl poskytnout „mj.“ záznam z minikamery policisty (zvýraznění doplnil Nejvyšší správní soud). Navzdory tomu však uplatnil argumentaci pouze k neposkytnutí záznamu z minikamery. V tomto ohledu byl stěžovatel v řízení před krajským soudem zcela úspěšný, a nebyl tak oprávněn podat v tomto rozsahu kasační stížnost z důvodu nedostatku její subjektivní přípustnosti. Je tak zřejmé, že stěžovatel neposkytnutí osobních údajů nejenže nenapadl, ale vůbec jej ani napadat nechtěl.

18. Kromě toho nelze nezmínit, že stěžovatelův zájem na přezkumu výroku o náhradě nákladů řízení je opravdu značný. Zjevně totiž přesahuje zájem na náhradě nákladů vynaložených v tomto konkrétním řízení. Stěžovatel vede či vedl značné množství „informačních sporů“. Dle jeho vlastní argumentace mu v mnoha z nich krajský soud nepřiznává náhradu nákladu právního zastoupení, byť je procesně úspěšný.

19. Na základě všeho výše uvedeného lze učinit jediný závěr. V tomto případě stěžovateli vůbec nejde o poskytnutí osobních údajů obsažených v jím požadovaných dokumentech, ale 6 As 273/2023 - 38 pokračování pouze o přezkum výroku o náhradě nákladů řízení. Kasační stížnost proti výroku III rozsudku krajského soudu tak podal pouze formálně a účelově. Takové obcházení § 104 odst. 2 s. ř. s. však považuje Nejvyšší správní soud za nepřípustné.

20. Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že ve vztahu k výroku III neuplatnil stěžovatel žádnou kasační námitku. Navíc je zjevné, že výrok III napadl pouze s úmyslem domoci se přezkumu výroku o náhradě nákladů řízení, o samotný přezkum výroku III mu vůbec nešlo.

21. Námitkami proti výroku V rozsudku krajského soudu se tedy Nejvyšší správní soud nemůže věcně zabývat. Přezkum výroku o náhradě nákladů řízení je totiž možný pouze v případech, kdy Nejvyšší správní soud věcně přezkoumá výrok ve věci samé. To se však v tomto případě nestalo. Tyto (jediné řádně uplatněné) námitky jsou proto z přezkumu vyloučeny na základě § 104 odst. 2 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení NSS ze dne 18. 1. 2013, č. j. 8 Azs 32/2012-30, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval procesně obdobnou věcí).

IV. Závěr a náklady řízení

22. Vzhledem k tomu, že jediné řádně uplatněné námitky směřují proti výroku o náhradě nákladů řízení, shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nepřípustnou podle § 104 odst. 2 s. ř. s., a proto ji odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn § 60 odst. 3 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

24. Stěžovatel uhradil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč. Nejvyšší správní soud rozhodl, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek v plné výši. K odmítnutí kasační stížnosti došlo před prvním jednáním ve věci a podle § 10 odst. 3 věty třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud v takovém případě vrátí zaplacený poplatek za řízení. Tato částka bude stěžovateli vyplacena k rukám jeho zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. září 2024 Mgr. Tomáš Kocourek, Ph.D. předseda senátu