6 As 414/2017

Rubrum

6 As 414/2017 - 21 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. J., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, se sídlem Příběnická 1908, Tábor, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2015, č. j. KUJCK 54785/2015/OREG, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2017, č. j. 10 A 166/2015 - 130, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Včas podanou kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2017, č. j. 10 A 166/2015 - 130 (dále jen „napadené usnesení“), jímž krajský soud zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2015, č. j. KUJCK 54785/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 3. 6. 2015, č. j. METAB 26044/2015/SÚ/Cha, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby „Truhlářská dílna s bazénem, Kanalizační přípojka splaškové kanalizace, Dešťová kanalizace, Vsakovací objekty, Vodovodní přípojka, Připojení objektu na vodu, Připojení objektu na NN, Zpevněné plochy“ na pozemku parc. č. X, X, 1077/6 v katastrálním území H. u T. Výrokem II. napadeného usnesení krajský soud žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29.614,- Kč.

2. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně popsal průběh předmětného soudního řízení a předchozí rozsudky Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že dne 15. 12. 2017 obdržel zpětvzetí žaloby, čemuž vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel o ustanovení § 60 odst. 3 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád 6 As 414/2017 správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť měl za to, že pro pozdější chování města Tábor odpadl předmět sporu.

3. Proti tomuto usnesení podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V doplnění kasační stížnosti ze dne 23. 2. 2018 uvedl, že napadené usnesení napadá v celém rozsahu. Měl za to, že kasační stížnost není nepřípustná podle ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s., neboť napadá oba výroky napadeného usnesení. Výrok o zastavení řízení je nesprávný kvůli tomu, že v řízení nebylo pokračováno, věc nebyla soudem meritorně projednána, což vedlo rovněž k tomu, že mu byla v rozporu se zákonem uložena povinnost k úhradě nákladů řízení. Zpětvzetí žaloby považoval stěžovatel za účelové, a to s ohledem na předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu, z něhož vyplývalo, že žaloba musí být věcně zamítnuta. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení popsal svůj názor, podle něhož nemohlo být v dané věci postupováno dle ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s., neboť odpůrcem v daném řízení nebylo město Tábor, s jehož pozdějším chováním žalobce spojuje svůj úspěch v dané věci. Nadto provedení standardní změny územního plánu neznamená, že předchozí územní plán byl nezákonný. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, event. aby zrušil pouze výrok II. napadeného usnesení a v tomto rozsahu krajskému soudu věc vrátil k dalšímu řízení, event. aby sám rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

4. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

5. Nejvyšší správní soud se a priori zabýval otázkou přípustností kasační stížnosti. Stěžovatel výslovně uvádí, že napadá výrok I. i výrok II. usnesení krajského soudu, tedy jak výrok o zastavení řízení, tak výrok o přiznání náhrady nákladů řízení žalobci.

6. Obdobnou procesní situací se zabýval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Ans 17/2012 – 33, v němž dospěl k právnímu názoru, že „Kasační stížnost žalovaného podaná proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení o žalobě z důvodu jejího zpětvzetí nesplňuje podmínku subjektivní přípustnosti opravného prostředku, ledaže žalovaný prokáže vznik újmy na svých právech.“ Další podstatnou okolností pro posouzení přípustnosti předmětné kasační stížnosti je ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s., podle kterého „Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.“ Výkladem tohoto ustanovení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, podle něhož „Ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně proti výroku o nákladech řízení.“

7. Nejvyšší správní soud má v projednávané věci za to, že kasační stížnost žalovaného je na místě odmítnout podle ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s., neboť stěžovatel fakticky brojí pouze proti výroku II. napadeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel sice formálně napadl i výrok I. napadeného usnesení (neboť je mu zjevně známa judikatura Nejvyššího správního soudu stran přípustnosti kasační stížnosti dle ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s.), ale výslovně zjevně brojí pouze proti tomu, že mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. O tom svědčí nejen petit předmětné kasační stížnosti, v němž stěžovatel eventuálně navrhuje zrušit pouze výrok II. napadeného 6 As 414/2017 - 22 pokračování usnesení a věc vrátit v tomto rozsahu krajskému soudu, případně aby Nejvyšší správní soud v tomto rozsahu sám rozhodl, ale i to, že proti výroku I. o zastavení řízení stěžovatel fakticky ničeho nenamítá, když nesouhlasí s tím, že žaloba nebyla věcně projednána, přičemž dovozuje, že pokud by se tak stalo, musela by být žaloba zamítnuta, z čehož podle něj vyplývá, že zpětvzetí žaloby bylo účelové. Nejvyšší správní soud přitom setrvává na právních závěrech obsažených v rozsudku ze dne 16. 5. 2012, č. j. 4 As 24/2012 – 18, podle kterých „není při rozhodování o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, kterým bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, oprávněn jakýmkoli způsobem projednávat věc samu. Předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu je v takovém případě pouze to, zda krajský soud správně posoudil podmínky pro zastavení řízení.“ Za dané procesní situace tedy není na místě dovozovat, že v případě věcného projednání by žaloba byla zamítnuta, přičemž pokud se tak nestalo, jedná se o účelový postup nepožívající právní ochrany, což podle stěžovatele vede k závěru o přípustnosti kasační stížnosti. Touto sofistikovanou právní argumentací se stěžovatel pouze snaží zakrýt fakt, že brojí pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, v němž s ohledem na rozsah kasační argumentace zjevně spatřuje jádro problému, neboť veškeré jeho úvahy, kterými brojí proti výroku o zastavení řízení, směřují ke zpochybnění výroku o náhradě nákladů řízení.

8. Stěžovatel tedy podle závěru Nejvyššího správního soudu fakticky ničeho nenamítá v tom směru, že by krajský soud neměl s ohledem na zpětvzetí žaloby řízení zastavit, resp. že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, když sám respektuje oprávnění žalobce disponovat návrhem po celou dobu řízení. Nezákonnost výroku o zastavení řízení totiž stěžovatel spatřuje hlavně v tom, že to vedlo k tomu, že mu byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení žalobci.

9. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížnost směřuje pouze proti výroku II. napadeného usnesení krajského soudu, tedy pouze proti výroku o nákladech řízení. Taková kasační stížnost však není přípustná (ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s.; k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64).

10. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl na základě ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 104 odst. 2 a ustanovením § 120 s. ř. s.

11. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Byl-li návrh odmítnut, nemá žádný z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. března 2018 JUDr. Petr Průcha předseda senátu