6 As 43/2022

Rubrum

6 As 43/2022 – 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: doc. MUDr. F. V., CSc., zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7A, České Budějovice, proti žalovanému: státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, sídlem Goethova 1949/2, České Budějovice, proti usnesení žalovaného ze dne 22. 11. 2021, č. j. KZV 13/2021-154, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2022, č. j. 63 A 2/2022-38, takto:

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2022, č. j. 63 A 2/2022-38, s e r u š í .

II. Žaloba s e o d m í t á .

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce byl přibrán do trestního řízení podle § 105 odst. 1 a 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, jako znalec k prohlídce a pitvě mrtvoly (§ 115 odst. 1 trestního řádu) a vypracování znaleckého posudku. Za provedení těchto úkonů si vyúčtoval znalečné, s jehož výší se ale neztotožnila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „policejní orgán“).

2. Policejní orgán proto usnesením podle § 110b trestního řádu ve spojení s § 31 odst. 7 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“) a vyhlášky č. 504/2020 Sb., o znalečném, určil žalobci 6 As 43/2022 znalečné ve výši 22 732,27 Kč a ohledně zbylé částky 2 178 Kč návrh žalobce zamítl. Proti tomuto usnesení podal žalobce stížnost.

3. Žalovaný usnesením označeným v záhlaví podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost žalobce jako nedůvodnou.

4. Žalobce se proti tomuto usnesení bránil žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V ní mimo jiné uvedl, že podle usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 360/03 (U 22/31 Sb.NU 339) je rozhodnutí o určení znalečného svou povahou rozhodnutím správním, i když je činěno v trestním řízení.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. f) s. ř. s. Podle krajského soudu je přezkum napadeného usnesení státního zástupce ve správním soudnictví vyloučen zvláštním zákonem, a to trestním řádem. Policejní orgán i státní zástupce totiž ve věci rozhodovali jako orgány činné v trestním řízení, a právě trestní řád byl tudíž při rozhodování o výši znalečného klíčový. Krajský soud dále označil usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 360/03, jehož se dovolává žalobce, za překonané. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016 č. j. 10 As 11/2016-153, je nepřípustné, aby správní soud přezkoumával zákonnost postupů provedených orgány činnými v trestním řízení podle trestního řádu.

II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní

6. Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.

7. Podle stěžovatele nebylo usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 360/03, na které odkázal již v žalobě, překonáno. Ústavní soud odkazuje na toto usnesení i v novějších rozhodnutích, například v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3583/15 ze dne 13. 12. 2016. Stěžovateli není známo rozhodnutí Ústavního soudu, které by věc řešilo odlišně. Nedošlo ani k takové změně právní úpravy, která by závěr Ústavního soud činila nepoužitelným. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 11/2016-153, na který odkázal krajský soud, se týká přezkumu postupu podle § 157a trestního řádu, a nikoliv přezkumu rozhodnutí o znalečném podle § 110b trestního řádu, a navíc se ve věci řešené tímto rozsudkem nejednalo o majetkový nárok.

8. Nesprávná je podle stěžovatele také úvaha krajského soudu, že klíčovým předpisem pro rozhodování o výši znalečného byl trestní řád. Při výši znalečného se totiž postupuje podle zvláštních právních přepisů, a to zejména podle zákona o znalcích a vyhlášky o znalečném.

9. Přezkoumání napadeného rozhodnutí ve správním soudnictví by podle stěžovatele nevedlo ke dvojkolejnosti přezkumu, neboť trestní soudy již toto rozhodnutí v žádném z řízení upravených trestním řádem přezkoumat nemohou. Krajský soud vyslovil nedostatek své pravomoci s vědomím, že stěžovatel nemá možnost domoci se soudního přezkumu jinak – ani podáním ústavní stížnosti by totiž stěžovatel nemohl dosáhnout přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud tak rozhodl v rozporu s právní větou nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16 ze dne 14. 3. 2017 (N 44/84 SbNU 499), podle které „[v] podmínkách právního státu platí zásada, že každý může očekávat efektivní ochranu 6 As 43/2022 - 22 pokračování základních práv státem, aby tato práva nebyla pouze teoretická či iluzorní. Není proto možné, aby orgány veřejné moci vzájemně popíraly svoji pravomoc a vůbec se nezabývaly podstatou tvrzeného zásahu do základních práv osob, jež se na ně se svými podáními obracely, a to obzvláště tehdy, kdy věděly, že druhý orgán tuto ochranu odmítl poskytnout z důvodu nedostatku pravomoci.“

10. Stěžovatel uzavírá, že znalecká činnost je vždy vykonávána podle zákona o znalcích bez ohledu na to, zda jde o vypracování znaleckého posudku pro trestní řízení nebo například pro správní řízení. Není důvod, aby rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce o znalečném nepodléhala přezkumu správními soudy, podléhá-li jim rozhodnutí o znalečném ve správním řízení. Při rozhodování policejního orgánu nebo státního zástupce o znalečném podle § 110b trestního řádu je autoritativním způsobem rozhodováno o právu znalce ve vztahu k veřejnému rozpočtu, a jsou tak splněny znaky právní věci spadající do pravomoci správních soudů podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Trestní řád neumožňuje, aby byl přezkum usnesení státního zástupce v posuzované věci proveden trestními soudy, zároveň ale v žádném ze svých ustanovení nevylučuje přezkum ze strany správních soudů. Krajský soud odmítnutím žaloby nesprávně upřel soudní přezkum rozhodnutí o jeho majetkovém právu.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

11. Napadeným usnesením krajský soud odmítl žalobu jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí lze podat pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti tohoto rozhodnutí (viz již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005 č. j. 3 Azs 33/2004-98, č. 625/2005 Sb. NSS).

12. Nejvyšší správní soud shledal, že žaloba měla být odmítnuta pro nedostatek pravomoci správních soudů podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nikoliv jako nepřípustná podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Napadené usnesení krajského soudu proto sice zrušil, ale zároveň sám rozhodl o odmítnutí žaloby.

13. Podle ustálené judikatury se pravomoc správních soudů (§ 4 s. ř. s.) nevztahuje na trestní řízení. Správní soudy tak nemohou poskytovat soudní ochranu proti úkonům orgánů činných v trestním řízení (viz ve vztahu k zásahové žalobě rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Aps 2/2004-69, č. 623/2005 Sb. NSS; ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí rozsudek ze dne 27. 10. 2005 č. j. 6 As 58/2004-45, č. 1407/2007 Sb. NSS; a ve vztahu k nečinnostní žalobě rozsudek ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 28/2008-29). Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, č. j. 10 As 11/2016-153, na který odkázal již krajský soud, tento obecný závěr potvrdil a na jeho základě dovodil, že zákrok policejního orgánu jako orgánu činného v trestním řízení nemůže být přezkoumán správními soudy v řízení o zásahové žalobě. Nejde tedy o rozhodnutí, které by mělo být vykládáno úzce a jen v kontextu tehdy řešené věci, jak tvrdí stěžovatel.

14. Tuto judikaturu a závěr, že pravomoc správních soudů se nevztahuje na trestní řízení a úkony orgánů činných v trestním řízení, Ústavní soud potvrdil nálezem ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3173/16 (N 44/84 SbNU 499), bod 37 (kterého se paradoxně dovolává stěžovatel); a předtím v usnesení ze dne 28. 8. 2014 6 As 43/2022 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623), bodě 9 a násl. Podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16, bodu 38, je tedy pro učení pravomoci správních soudů klíčové, zda příslušný orgán v dané věci vystupoval jako orgán činný v trestním řízení a činil úkony trestního řízení, nebo nikoliv.

15. V posuzované věci byl stěžovatel jako znalec přibrán do trestního řízení. Policejní orgán rozhodoval o znalečném, které stěžovateli přizná, na základě § 110b trestního řádu, podle něhož výši znalečného určí orgán činný v trestním řízení, který znalce … k podání znaleckého posudku přibral. Nesouhlasí-li orgán činný v trestním řízení s výší vyúčtovaného znalečného, rozhodne usnesením. Proti usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Kompetenci policejního orgánu rozhodnout o výši znalečného tedy zakládá trestní řád, a to výslovně jako orgánu činnému v trestním řízení. Policejní orgán tedy vystupoval jako orgán činný v trestním řízení.

16. Žalovanému, tedy státnímu zástupci, svěřuje kompetenci rozhodnout o stížnosti proti usnesení policejního orgánu rovněž trestní řád. Žalovaný podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud podotýká, že právě rozhodnutí státního zástupce bylo předmětem přezkumu u správních soudů. I kdyby snad vyvstaly pochybnosti o tom, zda policejní orgán v dané věci vystupoval jako orgán činný v trestném řízení, skutečnost, že jeho rozhodnutí přezkoumává státní zástupce na základě úpravy obsažené v trestním řádu, by tyto pochybnosti musela rozptýlit. Podle ustálené judikatury totiž orgány státního zastupitelství obvykle nevykonávají působnost v oblasti veřejné správy a obvykle tak nemohou být správním orgánem žalovatelným ve správním soudnictví (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022, č. j. 6 As 65/2021-30, bod 32 a tam citovaná judikatura). Vykonává-li státní zástupce kompetenci podle trestního řádu, jako je rozhodování o stížnosti proti usnesení policejního orgánu, jde právě o jednu z obvyklých situací, kdy státní zástupce nevykonává působnost v oblasti veřejné správy.

17. Stěžovatelem zdůrazňovaná skutečnost, že výše znalečného se určuje podle zákona o znalcích a vyhlášky o znalečném, je bez právního významu. Nezáleží totiž na tom, podle jakých pravidel měl policejní orgán a žalovaný určit výši znalečného, ale zda jim zákon tuto kompetenci svěřil jako orgánům činným v trestním řízení. Tak tomu v posuzované věci bylo.

18. Policejní orgán a žalovaný tedy vystupovali v dané věci jako orgány činné v trestním řízení, a proto nemohou jejich rozhodnutí přezkoumat správní soudy.

19. Nadto je třeba uvést, že i stěžovatel v posuzované věci vystupoval jako subjekt trestního řízení. Znalec totiž je subjektem trestního řízení, je-li rozhodováno o znalečném. Jako jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek, má znalec v takové situaci stejné postavení jako strana (§ 12 odst. 6 trestního řádu). Jak uvádí komentářová literatura, takovou osobou je mimo jiné „znalec, jenž uplatnil znalečné za znalecký úkon“ (ŠÁMAL, Pavel. § 12. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 256, bod 33), případně „znalec co do rozhodnutí, jímž mu bylo přiznáno znalečné“ (PROVAZNÍK, Jan. § 12. In: DRAŠTÍK, Antonín; FENYK, Jaroslav a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, bod 75). Jelikož je znalec v těchto případech subjektem trestního řízení, musí se domáhat svých práv v jeho rámci. Řízení před správními soudy není a nemůže být pokračováním trestního řízení; o právech a povinnostech subjektů trestního řízení správní soudy nemohou rozhodovat. 6 As 43/2022 - 23 pokračování

20. Ani námitka stěžovatele, že byl zbaven přístupu k soudu, jelikož ani trestní řád mu nezajišťuje soudní přezkum, nemůže v posuzované věci zvrátit závěr o nedostatku pravomoci správních soudů. Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16, zdůraznil, že „[ž]ádný orgán veřejné moci se … v demokratickém právním státě nesmí pohybovat mimo meze, které mu jsou ústavním pořádkem a zákonem vymezeny“ (bod 45), potvrdil, že správní soudy neměly pravomoc k přezkumu postupu policejního orgánu jako orgánu činného v trestním řízení, a dovodil, že tuto pravomoc mají orgány státního zastupitelství (bod 46 a násl.). Posuzovaná věc je obdobná: kompetenci poskytnout ochranu proti rozhodnutí policejního orgánu jako orgánu činného v trestním řízení měl státní zástupce (žalovaný). I kdyby trestní řád neumožňoval soudní přezkum jeho rozhodnutí, vzhledem k závěrům citovaného nálezu Ústavního soudu by nebyly správní soudy oprávněny dovodit, že pravomoc soudního přezkumu náleží jim.

21. Stěžovatel se dovolává právního názoru vyjádřeného v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 360/03 (U 22/31 SbNU 339), že rozhodnutí o znalečném učiněné v trestním řízení podléhá přezkumu správních soudů. Tento závěr byl ale překonán nosnými důvody citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 3173/16, podle něhož správní soudy nejsou oprávněny dovozovat si pravomoc přezkoumat rozhodnutí či jiné úkony orgánů činných v trestním řízení. Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), bod 88, „precedenční síla kteréhokoliv nálezu převažuje nad silou usnesení“. Totéž by bylo možno říct ve vztahu k usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3583/15 ze dne 13. 12. 2016, jímž stěžovatel rovněž argumentuje. V tomto případě se ale Ústavní soud navíc zabýval přezkumem rozhodnutí občanskoprávního soudu o znalečném, a nijak se tedy nevyjádřil k tomu, zda jsou rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení přezkoumatelná správními soudy.

22. Nejvyšší správní soud uzavírá, že přezkum napadeného rozhodnutí státního zástupce nespadá do pravomoci správních soudů. Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínek řízení měla být žaloba krajským soudem odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (shodně k důvodu pro odmítnutí viz již citované rozsudky ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Aps 2/2004-69, č. 623/2005 Sb. NSS; ze dne 27. 10. 2005 č. j. 6 As 58/2004-45, č. 1407/2007 Sb. NSS; ze dne 21. 7. 2016 č. j. 10 As 11/2016-153, bod 47).

23. Za této situace Nejvyšší správní soud shledal, že je namístě zrušit usnesení krajského soudu, jímž byla žaloba nesprávně odmítnuta jako nepřípustná dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a zároveň žalobu odmítnout ze správného důvodu, tedy dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (viz shodně rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017-31, č. 3733/2018 Sb. NSS, bod 71 in fine).

IV. Závěr a náklady řízení

24. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu a současně rozhodl o odmítnutí žaloby (§ 110 odst. 1 věta první, část věty za středníkem s. ř. s.).

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud se zřetelem k celkovému výsledku řízení před správními soudy podle § 60 odst. 3 věty první s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba 6 As 43/2022 odmítnuta. Zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost Nejvyšší správní soud v takovém případě nevrací (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 4 Azs 187/2020-49, č. 4263/2021 Sb. NSS). Za podanou žalobu byl žalobci soudní poplatek vrácen krajským soudem, a byť bylo usnesení krajského soudu v celém rozsahu zrušeno, po žalobci nemůže být z tohoto důvodu vrácení poplatku nárokováno, neboť žaloba byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. května 2023 JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D. předseda senátu