6 As 5/2023 – 23

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: Hakimo s.r.o., sídlem Vaníčkova 1639, 272 01 Kladno, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 19, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2022, č. j. 071873/2022/KUSK, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2023, č. j. 50 A 4/2022–36, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2023, č. j. 50 A 4/2022–36, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

1. Magistrát města Kladna rozhodnutím ze dne 8. 4. 2022, č. j. OŽ/1603/22/Sv, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. k) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), kterého se dopustila tím, že nejméně dne 22. 7. 2021 v 11:05 hodin a dne 10. 9. 2021 v 10:03 hodin v rozporu s § 31 odst. 2 živnostenského zákona nezajistila viditelné označení svého sídla na adrese Vaníčkova 1639, Kladno obchodní firmou a identifikačním číslem osoby. Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2.000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 6. 2022, č. j. 071873/2022/KUSK, odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

2. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného posoudil krajský soud jako důvodnou, pročež rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

3. Krajský soud předeslal, že si je vědom dříve vydaných rozsudků téhož soudu ze dne 22. 12. 2022, č. j. 52 A 3/2022–36, a ze dne 27. 12. 2022, č. j. 56 A 3/2022–37, v nichž bylo rozhodováno o takřka identických věcech, jako je posuzovaný případ, přičemž v těchto věcech byly žaloby zamítnuty. Soud se však s právním závěrem zmiňovaných rozsudků neztotožnil, a proto případ žalobkyně posoudil rozdílně.

4. Krajský soud na rozdíl od správních orgánů přistoupil na argumentaci žalobkyně, že požadavek na viditelnost označení sídla podnikatele může být splněn i za situace, kdy označení nelze spařit z veřejně přístupného místa. K uvedenému závěru krajský soud dospěl na základě prostého jazykového výkladu § 31 odst. 2 věty první živnostenského zákona, který stanoví toliko požadavek na viditelnost označení, a nikoliv viditelnost z veřejně přístupného místa. Opačný výklad je dle soudu příliš extenzivní, což je nepřípustné zejména v řízení trestní povahy, jímž je i řízení o přestupku.

5. Požadavek viditelnosti bude dle názoru krajského soudu splňovat takové označení, které obsahuje základní identifikační údaje ve zřetelné a srozumitelné formě, které se nachází na obvyklém místě (např. na dveřích nebo fasádě objektu, na informační ceduli před vstupem do objektu, či v recepci objektu). Naproti tomu za viditelné nebude možno zejména považovat označení nečitelné, zakryté nebo schované. Svůj závěr soud dále podpořil také výkladem systematickým, při němž srovnává povinnost označení sídla s povinností označení provozovny dle § 17 odst. 7 věty první živnostenského zákona, dle které musí být provozovna označena nejen viditelně, ale také trvale a zvenčí. Zaměňování účelu sídla a provozovny vůči veřejnosti dle názoru krajského soudu způsobuje chybný výklad zastávaný správními orgány. Dle definice sídla podnikatele uvedené v § 429 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, určuje podnikatel své sídlo vlastním rozhodnutím; zákon přitom nevyžaduje, aby podnikatel sídlo materiálně využíval. Představa žalovaného, že podnikatel při svých aktivitách běžně přichází do styku s veřejností ve svém sídle, je mylná. Za účelem styku s veřejností totiž podnikateli slouží provozovna, tedy prostor, kde je živnost provozována. Od této skutečnosti se tak odvíjí odlišné požadavky na označování sídla a provozovny.

6. Krajský soud dále uvádí, že povinnost označit objekt, v němž má podnikatel sídlo, viditelně z místa přístupného veřejnosti nepředchází vzniku tzv. fiktivních společností, jelikož používání formálních (virtuálních) sídel je v obchodním styku běžným jevem, který sám o sobě nesvědčí o tom, zda podnikatel vykazuje reálnou podnikatelskou činnost. Stejně tak krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci správních orgánů stran dosažitelnosti sídla podnikatele pro orgány veřejné moci. Krajský soud připomněl, že od 1. 11. 2009 byla všem právnickým osobám zřízena datová schránka, čímž se význam dosažitelnosti sídla podnikatele pro orgány veřejné moci podstatně snížil. Povinné zřízení datových schránek se až do 31. 12. 2022 netýkalo podnikajících fyzických osob, to však nepředstavuje důvod pro rozšíření povinnosti viditelného označení sídla podnikatele. Současně soud přihlédl také k právu orgánů veřejné moci při kontrolní činnosti vstupovat na pozemky, do staveb a jiných prostor, které nejsou veřejně přístupné.

7. Závěrem se krajský soud neztotožnil ani s argumentací relevancí způsobu označení sídla pro účely doručování fyzických zásilek, dle názoru soudu má totiž v této otázce stěžejní význam údaj o adrese sídla ve veřejném rejstříku, případně údaj o adrese uvedený ve smlouvě, a nikoliv fyzické označení sídla podnikatele.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně

8. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost.

9. Stěžovatel uvádí, že se z jeho pohledu jedná o překvapivý rozsudek, neboť v obdobných věcech krajský soud žaloby zamítl. Vyjma rozsudků uvedených samotným krajským soudem se jedná také o rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2022, č. j. 44 A 3/2022–45.

10. Stěžovatel doplňuje, že mezi účastníky je nesporné, že označení sídla žalobkyně není viditelné z veřejně přístupného místa. Dle stěžovatele splní podnikatel povinnost viditelně označit objekt, v němž má sídlo, tím, že označení objektu umístí tak, aby veřejnost (spotřebitel) nemusela překonat překážku v podobě zahradní branky (uzamčené či odemčené), vstoupit na soukromý pozemek a obejít celý objekt sídla, aby viděla označení obchodní firmou. Sídlo podnikatele je druhým zásadním identifikačním prvkem podnikatele, neboť umožňuje obracet se na něj a uplatňovat vůči němu nároky z právních vztahů a určuje místní příslušnost soudů a jiných orgánů veřejné moci. Krajský soud vykládá otázku viditelnosti označení sídla rozporně, protože na jednu stranu za viditelné označení pokládá označení, které není nečitelné, zakryté nebo schované, současně však označení sídla žalobkyně, které se nachází mimo dosah veřejnosti, nepokládá za schované.

11. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud se otázkou rozdílu mezi sídlem a provozovnou podnikatele zabýval pouze teoreticky, vůbec nezohlednil, že žalobkyně provozovnu nemá. Úvahy soudu, co by spotřebitel ve vztahu k provozovně mohl a nemohl, tak nemají oporu ve skutkových zjištěních.

12. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nesrozumitelný a postrádá zákonné důvody pro rozhodnutí, v čemž stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku.

13. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že i v ostatních řízeních vedených u krajského soudu byl vysloven závěr, že stěžovatel činí nepřiměřeně extenzivní výklad, požaduje–li, aby označení sídla bylo viditelné z veřejně přístupného místa. I v řízeních, v nichž krajský soud zamítal obdobné žaloby, jsou rozsudky v otázce nepřiměřeně extenzivního výkladu konstantní. Ve všech rozsudcích krajský soud stěžovateli vytkl, že zaměňuje povinnost označit sídlo s povinností označit provozovnu. Rozhodnutí správních orgánů jsou založena na zastaralém přístupu, při němž správní orgány předpokládají, že spotřebitel za účelem pořízení zboží, či obdržení služeb přichází za podnikatelem. To však v dnešní době již není reálné. K argumentu stěžovatele, že krajský soud nevzal v úvahu, že žalobkyně nemá provozovnu, žalobkyně uvádí, že touto skutečností se nijak nezabývaly ani správní orgány ve svých rozhodnutích. Navíc existence provozovny se nijak neprojevuje na povinnosti označit sídlo dle § 31 odst. 2 živnostenského zákona. V ostatních řízeních krajský soud nerespektoval mantinely trestního/přestupkového řízení jako ultimae rationis a zákaz ukládání trestněprávních sankcí na základě extenzivně vyloženého zákona.

14. Podle žalobkyně není správné hodnocení stěžovatele, že označení jejího sídla bylo schované, jelikož se nacházelo u jediného vchodu do domu, který je pouze situován z druhé strany domu než branka sloužící ke vstupu na pozemek. Dle názoru žalobkyně stěžovatel také nesprávným způsobem hodnotí způsob jejího podnikání – žalobkyně poskytuje účetní služby jiným podnikatelům, a to převážně elektronickou formou, do jejího sídla její klienti (a ani žádní spotřebitelé) nedocházejí. Žalobkyně poukazuje na vybranou rozhodovací činnost stěžovatele a namítá, že stěžovatel přistupuje k obdobným případům rozdílně. Závěrem žalobkyně dodává, že své zákonné povinnosti řádně plní a s orgány veřejné správy komunikuje bez obtíží.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

15. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

16. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a dospěl k závěru, že kasační stížnost žalovaného je důvodná.

17. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelově obecné námitce nepřezkoumatelnosti. Z napadeného rozsudku zřetelně vyplývá, jaké skutečnosti vzal krajský soud v potaz, k jakým závěrům na základě těchto skutečností dospěl a jakými úvahami se při tom řídil.

18. Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že na stejné adrese jako žalobkyně sídlí minimálně dalších pět společností, které byly správními orgány pokutovány za porušení povinnosti viditelně označit sídlo. Tyto společnosti stejně jako žalobkyně napadly rozhodnutí správních orgánů žalobou u krajského soudu. Ten svými rozsudky č. j. 52 A 3/2022–36, č. j. 56 A 3/2022–37, č. j. 44 A 6/2022–26 a č. j. 44 A 3/2022–45 podané žaloby zamítl, protože se ztotožnil se závěrem správních orgánů o porušení § 31 odst. 2 živnostenského zákona. Naopak pozdějšími rozsudky č. j. 50 A 4/2022–36 (tato věc) a č. j. 50 A 6/2022–25 krajský soud rozhodnutí správních orgánů zrušil, jelikož dle jeho názoru nelze z § 31 odst. 2 živnostenského zákona dovozovat požadavek, že označení sídla podnikatele musí být viditelné z veřejně přístupného prostranství.

19. Všechny výše uvedené rozsudky krajského soudu byly napadeny kasačními stížnostmi. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. 4 As 17/2023–34, potvrdil zamítavý rozsudek krajského soudu ve věci sp. zn. 52 A 3/2022, přičemž dospěl k závěru, že povinnost označit objekt, ve kterém se nachází sídlo podnikatele, je splněna až v případě, kdy je označení viditelné pro veřejnost, resp. kdy je označení pro veřejnost přístupné. V jiném případě totiž označení přestává plnit svůj primárně informační účel. Nevyšší správní soud poté o ostatních kasačních stížnostech směřujících proti zamítavým rozsudkům krajského soudu rozhodl usneseními pro nepřijatelnost (srov. usnesení ze dne 29. 5. 2023, č. j. 4 As 18/2023–33, ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 As 16/2023–39, a ze dne 25. 5. 2023, č. j. 9 As 17/2023–32), jelikož se jedná o věci, ve kterých v prvním stupni rozhodoval samosoudce a rozhodná právní otázka již byla vyřešena v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu.

20. V nyní posuzované věci kasační stížnost směřuje proti prvnímu ze zrušujících rozsudků krajského soudu a v něm obsažené odlišné argumentaci. Nejvyšší správní soud odlišné argumentaci prezentované v napadeném rozsudku nepřisvědčil, naopak se ztotožnil s výkladem provedeným Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 4 As 17/2023–34. V odůvodnění citovaného rozsudku je vypořádána také argumentace prezentovaná krajským soudem v nyní projednávané věci, Nejvyšší správní soud proto v podrobnostech na citovaný rozsudek odkazuje a dále shrnuje toliko nosné důvody rozhodnutí.

21. Nejvyšší správní soud v předešlé věci dospěl k závěru, že označení sídla je možné považovat za viditelné tehdy, je–li viditelné z veřejně přístupného místa (veřejného prostranství), nebo z místa, k němuž je zajištěn přístup veřejnosti. Z důvodových zpráv k zákonům č. 130/2008 Sb. a č. 356/1999 Sb. dovodil, že sídlo podnikatele má svůj význam jako jedno z kontaktních míst podnikatele. Není pak rozhodné, že ke kontaktu s podnikatelem v jeho sídle dojde zřídka, či že je takový kontakt nepravděpodobný. Zákonodárce pro potřebu realizace těchto kontaktů stanovil povinnost viditelně označit objekt sídla vyjmenovanými identifikátory podnikatele. Není důležité, s kým je tento kontakt uskutečněn (zda je to spotřebitel, věřitel, či orgán veřejné moci) a za jakým účelem (kontrola, reklamace, vymáhání dluhu). Jediným udržitelným výkladem, který vyplývá z textu zákona a z citovaných důvodových zpráv, je ten, že označení musí být vnímatelné zrakem, musí z něj být dostatečně patrné identifikátory podnikatele a musí být patrné osobám od podnikatele odlišným. Tuto funkci pak zcela jistě nemůže plnit označení, které není viditelné z veřejně přístupného místa. Požadavek na viditelnost označení z veřejně přístupného místa je dle názoru Nejvyššího správního soudu vzhledem k výše učiněným závěrům obsažen již ve smyslu označení sídla jako takového. Aby bylo označení sídla pro osoby odlišné od podnikatele (a osoby žijící v rodinném domě) viditelné, musí být viditelné přímo z veřejně přístupného místa, protože v opačném případě nemůže plnit svoji informační funkci.

22. V nyní projednávané věci krajský soud založil svoji argumentaci mimo jiné na rozdílných podmínkách označení sídla (§ 31 odst. 2 živnostenského zákona) a označení provozovny (§ 17 odst. 7 živnostenského zákona). S krajským soudem lze souhlasit v tom, že zákonodárce formuloval podrobnější požadavky na označení provozovny, nikoliv však v tom, že jsou nutně přísnější. Označení provozovny musí splňovat parametr viditelnosti, přičemž tato viditelnost musí být trvalá, neboť označení musí být na provozovně trvale umístěno. Označení musí být kromě toho umístěno zvenčí provozovny (tj. zejména zvenčí budovy nebo zvenčí místnosti v budově, kde má provozovnu více podnikatelských subjektů). Ve vztahu k sídlu stanoví živnostenský zákon povinnost viditelného označení objektu sídla podnikatele. Oba druhy označení jistě nelze pojmově a obsahově směšovat, což ostatně vyplývá i z toho, že nedostatečné označení provozovny se trestá podle jiného ustanovení živnostenského zákona [§ 62 odst. 1 písm. g)].

23. Z odlišně formulovaných požadavků na označení sídla a provozovny však nelze dovozovat, že označení sídla nemusí být viditelné z veřejně přístupného místa. Krajský soud byl totiž při srovnání textu obou ustanovení živnostenského zákona ukládajících povinnost označení sídla, resp. provozovny, nedůsledný. Podle § 31 odst. 2 živnostenského zákona je podnikatel povinen viditelně označit obchodní firmou, popřípadě názvem, nebo jménem a příjmením a identifikačním číslem osoby, objekt, v němž má sídlo, liší–li se od bydliště … Lze rozumně předpokládat, že zákonodárce, navzdory odlišnosti formulace, zamýšlel dosáhnout tímto obdobného výsledku jako v případě provozovny. Požadavkem na označení objektu, v němž se nachází podnikatelovo sídlo, nepochybně míří na označení vnější.

24. Opačný závěr není zdůvodnitelný ani tím, že sídlo primárně neslouží ke styku podnikatele s veřejností a má toliko evidenční účel, jak nesprávně dovodil krajský soud. V odůvodnění rozsudku krajský soud rozsáhle polemizuje s účelem označení sídla podnikatele, přičemž zcela přehlíží, že živnostenský zákon stále požadavek na viditelné označení sídla podnikatele obsahuje.

25. Povinnost označení sídla platí pro všechny podnikatele bez rozdílu. Lze jistě uvažovat nad tím, jaký význam má označení sídla podnikatelů, kteří podnikají v provozovně, nebo těch, kteří pro výkon svého podnikání z důvodu jeho povahy provozovnu ani jiné reálné místo nepotřebují (jako je tomu ostatně i u žalobkyně). Tyto úvahy však nemění nic na tom, že zákonodárce stanovil povinnost označit viditelně sídlo pro všechny podnikatele bez ohledu na druh podnikání nebo existenci provozovny. Z důvodové zprávy k zákonu č. 356/1999 Sb. navíc nutně nevyplývá, že by sídlo nehrálo roli kontaktního místa i u těchto podnikatelů. Naopak z ní lze vyvodit, že sídlo je jedním z kontaktních míst u všech podnikatelů bez rozdílu, přestože může být tento jeho význam u podnikatelů využívajících ke svému podnikání provozovnu reálně méně důležitý.

26. Na věci nic nemění ani to, je–li reálný dopad označení sídla postupně umenšen v důsledku technologického pokroku ovlivňujícího způsob podnikatelských a jiných mezilidských kontaktů. Argumentace krajského soudu, že v současnosti mohou třetí osoby uplatňovat svá práva a plnit své povinnosti zcela bez fyzického kontaktu s podnikatelem, odhlíží od toho, že rozvoj technologií a zavedení právních domněnek či fikcí neznamená ústup od požadavku na takové označení sídla, které je viditelné veřejnosti, neboť třetí osoby mohou mít i nadále dobré důvody uvedených možností nevyužít a pokusit se osobně kontaktovat podnikatele v jeho sídle. Rozvoj technologických a právních možností kontaktu s podnikatelem neznamená povinnost jich využívat. Povinnost obsažená v § 31 odst. 2 živnostenského zákona nebyla tímto vývojem ve svém jádru dotčena. Ostatně, se závěrem krajského soudu, že v důsledku elektronické komunikace v obchodním styku klesá význam dostupnosti sídla podnikatele, by bylo možno obšírně polemizovat, pro posuzovanou věc však tato otázka není, s ohledem na výše uvedené, podstatná.

27. Argumentuje–li žalobkyně tím, že sama je pro své klienty i orgány veřejné moci vždy kontaktní a neskrývá se, neznamená to nic pro posouzení otázky porušení povinnosti dle § 31 odst. 2 živnostenského zákona. Sankcionováno bylo porušení informační povinnosti, nikoliv povinnosti být kontaktní.

28. Krajský soud rovněž dovodil, že kontrolní orgán měl za účelem řádného zjištění skutkového stavu (tedy zjištění, že se označení sídla nachází na vchodových dveřích do rodinného domu) využít svých kontrolních oprávnění a překonat uzamčená vrátka. Takový postup by však byl za daných okolností zbytečný, neboť pokud je smyslem povinnosti dle § 31 odst. 2 živnostenského zákona informovat veřejnost, postačí k prověření plnění této povinnosti využít běžné možnosti, které má jakýkoliv jednotlivec (tedy detailní prohlédnutí objektu z veřejně přístupného místa, zazvonění na zvonek, případně zmáčknutí kliky na vstupní brance ke zjištění, zda lze vstoupit na pozemek).

29. V žádném případě pak nelze uvažovat o vyhasnutí právní normy, a to jak (obecně) z důvodů právních, tak (ve vztahu k posuzované normě) z důvodů skutkových, jak zevrubně vysvětlil Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku č.j. 4 As 17/2023–34.

30. Obdobně nelze přisvědčit námitce žalobkyně, že správní orgány nerespektovaly zásadu nulla poena sine lege (s ohledem na okolnosti případu a argumentaci žalobkyně jde spíše o zásadu nullum crimen sine lege). Tato zásada zahrnuje dílčí požadavky na právní úpravu, podle níž může příslušný orgán posuzovat vinu a ukládat trest. Ačkoliv může být požadavek na označení sídla předmětem zdánlivě složitého právního výkladu, neznamená to, že ho zákonodárce nedefinoval jasně (užití neurčitých právních pojmů, které vyžadují nikoliv zcela triviální výklad, se nepříčí zásadě nullum crimen sine lege certa – viz rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2018, č. j. 9 As 165/2017–45). Každé rozumně uvažující osobě totiž musí být jasné, že zákonným požadavkům nemůže dostát takové označení objektu, v němž je umístěno podnikatelovo sídlo, které mohou uzřít pouze osoby užívající tento objekt.

31. Rovněž na argumentaci žalobkyně stran správnosti skutkového závěru, že vstupní vrátka na pozemek byla zamčená, odpověděl Nejvyšší správní soud již v rozsudku 4 As 17/2023–34. Jak v předchozí, tak i v projednávané věci byl podkladem pro rozhodnutí kontrolní protokol, jehož obsah je dle § 53 odst. 3 správního řádu nadán presumpcí pravdivosti. Bylo tedy na žalobkyni, aby své tvrzení zpochybňující pravdivost kontrolního protokolu prokázala (viz rozsudky NSS ze dne 12. 3. 2020, č. j. 4 As 409/2019–46, a ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 As 196/2018–30). Ustala však u tvrzení, jímž popírala pravdivost kontrolního protokolu, jehož obsah se opírá o záznamy z úkonů předcházejících kontrole ze dne 22. 7. 2021 a 10. 9. 2021. Ty byly vyhotoveny vždy dvěma pracovníky správního orgánu I. stupně a je v nich výslovně uvedeno, že vstupní vrátka byla uzamčena, na zazvonění na domovní zvonek nikdo nereagoval. Za této situace tedy nelze mít za to, že by žalobkyně kontrolní zjištění relevantním způsobem zpochybnila, natož aby vyvrátila domněnku pravdivosti obsahu kontrolního protokolu.

32. Nejvyšší správní soud konečně dodává, že krajský soud vyhodnotil správně námitku týkající se dosavadní rozhodovací praxe žalovaného. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006–132, „správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.“ Ze spisové dokumentace ani z argumentace žalobkyně není možné dovodit, že by správní orgány v rámci posouzení označení sídla na adrese Čs. Armády 1979, Kladno, založily ustálenou rozhodovací praxi.

IV. Závěr a náklady řízení

33. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.), že § 31 odst. 2 živnostenského zákona vyžaduje, aby bylo označení sídla podnikatele viditelné z veřejně přístupného místa.

34. Podle § 110 odst. 3 věty první s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem IV. Závěr a náklady řízení