6 As 55/2026

Rubrum

6 As 55/2026 - 36 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobce: Share CAR!, z.s., sídlem Příbramská 67, Verneřice, zastoupený Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2025, č. j. 076997/ 2025/KUSK/OSŽPS/RAU, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2026, č. j. 50 A 19/2025-53, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu v Čáslavi ze dne 23. 4. 2025, č. j. MěÚ/38262/2025/DOP, jímž byl žalobce jako provozovatel vozidla uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Vozidlo provozované žalobcem překročilo nejvyšší dovolenou rychlost 50 km/h v obci Horky; úsekové měření rychlosti, v němž byla vozidlu provozovanému žalobcem naměřena rychlost 97 km/h, bylo provedeno automatizovaným technickým prostředkem (rychloměrem UNICAM, jehož funkčnost byla potvrzena ověřovacím listem č. 0111-CS-C108-04).

2. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze. Namítal, že správní orgány nedostatečně posoudily jeho tvrzení o existenci dopravní značky stanovující vyšší rychlostní limit 70 km/h, k čemuž již v odvolacím řízení předložil fotografii místa s uvedenou dopravní značkou a navrhl důkaz ohledáním. Dále žalobce 6 As 55/2026 namítl nesprávnost provedeného rychlostního měření, zejména nedodržení podmínek vyplývajících z technické dokumentace měřicího zařízení, konkrétně neprokázání způsobu vymezení měřeného úseku a nastavení zařízení. Žalobce zpochybnil také splnění informační povinnosti podle § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Dle jeho názoru zveřejněná informace o zřízení automatického systému měření neobsahovala bližší specifikaci měřeného úseku.

3. Krajský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že tvrzená dopravní značka se v místě přestupku nenacházela; žalobcem předložená fotografie neodpovídá posuzované lokalitě. Ve vztahu k námitkám týkajícím se rychlostního měření krajský soud ve shodě se správními orgány vycházel z platného ověřovacího listu rychloměru, který má charakter veřejné listiny a zakládá presumpci správnosti měření. Dospěl k závěru, že žalobce správnost měření relevantním způsobem nevyvrátil; námitky založené na tvrzených nedostatcích fotodokumentace a nastavení zařízení krajský soud nepovažoval za způsobilé zpochybnit správnost měření. K námitce nedostatečného splnění informační povinnosti podle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii krajský soud uvedl, že smyslem této povinnosti je zajistit informovanost veřejnosti o existenci monitorování, přičemž zákon nestanoví konkrétní podobu ani rozsah zveřejňované informace. Krajský soud považoval za dostatečné, že informace o zřízení automatického systému byla zveřejněna na webových stránkách příslušné obce s rozšířenou působností, a neztotožnil se názorem žalobce, že v tomto případě bylo nezbytné uvádět přesné umístění měřeného úseku.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž zpochybnil správnost závěru krajského soudu stran splnění informační povinnosti podle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. Krajský soud dle stěžovatele pochybil tím, že považoval za dostatečné zveřejnění informace o zřízení automatického systému měření bez bližší konkretizace měřeného úseku v obci. Stěžovatel zdůraznil, že účelem zákonné úpravy je zajistit, aby se veřejnost dozvěděla, že se nachází v monitorovaném úseku. To dle stěžovatele nelze naplnit bez (alespoň základní) lokalizace zařízení. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že směšuje formu zveřejnění informace s jejím obsahem, dle jeho názoru soudem vyslovený závěr vede k vyprázdnění smyslu právní normy a k nepřiměřenému formalismu.

5. Dále stěžovatel nesouhlasil se závěry krajského soudu stran splnění podmínek rychlostního měření. Namítal, že fotodokumentace neobsahuje referenční body měření v podobě příčných bílých čar, a proto nelze ověřit, zda byly snímky pořízeny na počátku a na konci měřeného úseku. Dle stěžovatele se krajský soud s touto námitkou věcně nevypořádal a nesprávně ji redukoval na otázku obecné technické způsobilosti zařízení. Stěžovatel má za to, že bylo třeba posoudit, zda konkrétní výstupy splňují podmínky stanovené pro použití měřicího zařízení, pouhý odkaz na ověřovací list nepostačuje. Současně stěžovatel poukázal na rozpory v údajích o délce měřeného úseku.

6. Stěžovatel taktéž zpochybnil doplnění důkazů krajským soudem. Dle jeho názoru krajský soud nepřípustně nahradil nedostatky dokazování ve správním řízení, které však nebylo způsobilé odstranit existující pochybnosti o skutkovém stavu. Tím došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. 6 As 55/2026 - 37 pokračování

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své předchozí vyjádření k žalobě a odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, s jehož závěry se ztotožnil.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

8. Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

9. Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a uplatní se na všechny věci, ve kterých před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je proto přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021-23, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021-31). Stěžovatelem uplatněné kasační námitky však neobsahují důvody, které by mohly založit přesah jeho vlastních zájmů, natož přesah svým významem podstatný.

10. K povinnosti obecní policie vhodným způsobem uveřejnit informace o zřízení stálých automatických systémů měření rychlosti dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že „účelem této informační povinnosti je zajistit, aby veřejnost věděla, že se nachází na monitorovaném místě“. Judikaturou opakovaně aprobovaným příkladem naplnění této povinnosti je např. zveřejnění informace na webových stránkách obce s rozšířenou působností (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022, č. j. 7 As 101/2021-37, bod 10, nebo ze dne 18. 5. 2022, č. j. 2 As 113/2021-41, body 39 až 41). Zákon tedy nevyžaduje, aby informace byla umístěna přímo v místě měření, ani to, aby bylo prokazováno, že se s ní konkrétní řidič skutečně seznámil. Rozhodující je, že taková informace existovala již v době spáchání deliktu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2020, č. j. 8 As 327/2018-45, ze dne 26. 8. 2021, č. j. 8 As 140/2019-42, nebo ze dne 22. 2. 2022, č. j. 7 As 356/2019-41). Krajský soud správně dovodil, že v daném případě obsah oznámení policie o zřízení stálého automatického systému zákonným a judikaturním požadavkům dostál.

11. Oznámení obsahuje informaci o měření v obci Horky, přičemž dokazování potvrdilo, že měření probíhalo téměř v celé délce hlavního silničního tahu I/38 vedoucího touto obcí. S ohledem na konkrétní místní poměry: (i) malé území obce (cca 2,34 km² včetně extravilánu), (ii) obcí prochází jediná hlavní silnice I. třídy (I/38) a vedle ní se v obci nachází pouze několik vedlejších komunikací, (iii) měření probíhalo téměř v celé obci, tedy v celé délce této významné tranzitní komunikace procházející obcí Horky, lze proto údaj o tom, že měření probíhá v obci Horky, považovat za dostatečný.

12. Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně vychází z toho, že měření rychlosti podle § 79a zákona o silničním provozu slouží ke „zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2019, 6 As 55/2026 č. j. 5 As 218/2018-39, ze dne 28. 2. 2020, č. j. 2 As 97/2019-37, nebo ze dne 20. 1. 2022, č. j. 3 As 453/2019-43). Smyslem § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, společně s § 79a zákona o silničním provozu, je vyloučení „šikany“ při měření rychlosti, tedy vyloučení měření v místech, kde je to pro bezpečnost silničního provozu bezvýznamné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 2 As 80/2021-23, ve spojitosti s rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017-30, nebo rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 2 As 97/2019-37). To zjevně nebyl uvedený případ. Je nepochybné, že smyslem a účelem zřízení úsekového měření na téměř celém území malé obce Horky, jíž prochází významný silniční tah I/38, bylo právě zajištění dodržování nejvyšší dovolené rychlosti v obci a tím i bezpečnosti silničního provozu na jejím území. Poukazuje-li stěžovatel na účel zákonné úpravy, kterým je zajištění vědomosti veřejnosti o tom, že se nachází v monitorovaném úseku (čemuž pak může přizpůsobit své chování a jízdu), v tomto konkrétním případě byl stěžovatel povinen tak učinit již vjetím na území obce Horky. S tím se totiž bez dalšího pojí požadavek na dodržování pravidel silničního provozu a maximální dovolené rychlosti v obci bez ohledu na to, zda na jejím území probíhá rychlostní měření, či nikoli.

13. Obdobně v případě námitek vztahujících se ke splnění podmínek měření rychlosti a k hodnocení důkazů krajský soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž má ověřovací list charakter veřejné listiny a zakládá presumpci správnosti měření, která může být vyvrácena pouze relevantními důkazy (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35, ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016-77, ze dne 13. 12. 2017, č. j. 7 As 304/2017-41, nebo ze dne 18. 9. 2018, č. j. 7 As 293/2018-19, a další). Podle judikatury, z níž krajský soud správně vycházel, bylo povinností stěžovatele v takovém případě tvrdit a předkládat důkazy zpochybňující údaje obsažené v této veřejné listině (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 As 146/2016-29, bod 21, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000). U přestupků spočívajících v překročení nejvyšší dovolené rychlosti Nejvyšší správní soud považuje za dostatečný důkazní základ oznámení o přestupku, fotodokumentaci a platný ověřovací list měřidla, nejsou-li tvrzeny konkrétní okolnosti podstatně snižující jejich důkazní hodnotu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2025, č. j. 7 As 59/2025-27, bod 9).

14. V řízeních o dopravních přestupcích tak sice správní orgán má povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu), a tuto povinnost nese nezávisle na procesní aktivitě obviněného. Současně však judikatura konstantně dovozuje, že pokud správní orgány opatří takovou sadu důkazů, která po jejich vzájemném zhodnocení spolehlivě svědčí o spáchání přestupku a nevzbuzuje rozumné pochybnosti, nejsou povinny preventivně vyvracet veškeré hypotetické námitky, které by mohl účastník řízení uplatnit (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS, bod 44 a násl.).

15. V posuzované věci nevyplývá ze stěžovatelovy argumentace konkrétní a rozumná pochybnost o tom, že měření jako celek neproběhlo v souladu s podmínkami použití zařízení a že by panovaly pochybnosti o správnosti provedeného měření. Vycházely-li správní orgány a posléze krajský soud z mapových podkladů, pořízené fotodokumentace, identifikace vozidla, údajů o měření a platného ověřovacího listu, které ve svém souhrnu tvoří logický a bezrozporný celek, postupovaly v souladu s výše odkazovanou judikaturou. 6 As 55/2026 - 38 pokračování

16. Ke stěžovatelově výtce ohledně neposouzení existence referenčních čar lze odkázat na body 40 a 41 odůvodnění napadeného rozsudku, kde krajský soud správně uvedl, že v daném případě z ničeho neplyne požadavek na to, aby po každém dílčím měření bylo evidováno a dokladováno, zda byl rychloměr nastaven právě na konkrétní stanovenou vzdálenost nebo zda byl měřený úsek vozovky označen bílými pruhy. Provedené dokazování navíc existenci bílých referenčních čar v měřeném úseku potvrdilo. Nejvyšší správní soud připomíná, že posouzení skutkových otázek je primárně úlohou krajského soudu, který vydaná správní rozhodnutí hodnotí v tzv. plné jurisdikci (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016-79, nebo ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 Afs 7/2020-52). Krajský soud se v daném případě žádných vad při dokazování nedopustil. Naopak řádně a srozumitelně v napadeném rozsudku odůvodnil a vysvětlil, jak skutkový stav posoudil a z jakých konkrétních důvodů a na základě jakých důkazů dospěl k závěrům napadeného rozsudku; a proč k provedení některých důkazů nepřistoupil.

17. S výše uvedeným pak souvisí i stěžovatelova námitka, že krajský soud namísto správních orgánů nepřípustně nahradil dokazování, čímž porušil rovnost účastníků řízení. Z ustálené judikatury k této otázce vyplývá, že krajský soud je v řízení o žalobě oprávněn hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění správních orgánů právě v mezích zásady tzv. plné jurisdikce a v případě potřeby je oprávněn je doplnit vlastním dokazováním (§ 77 odst. 2 s. ř. s.) (již výše zmiňované usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 As 24/2015-71, body 41 až 43 a body 49 až 52; nebo např. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 Ads 161/2007-33). Tato důkazní aktivita nepředstavuje nepřípustné nahrazování činnosti správních orgánů, nýbrž je legitimním nástrojem k ověření zákonnosti napadeného rozhodnutí, pokud směřuje k objasnění skutkového stavu v době rozhodování správního orgánu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 Ads 161/2007-33; usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 As 24/2015-71, body 42, 49, 52).

18. Soudní přezkum není pokračováním správního řízení ani jeho substitucí; dokazování prováděné soudem má doplňkový charakter a jeho rozsah se odvíjí od potřeby vypořádat konkrétní žalobní námitky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 Ads 161/2007-33; usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 As 24/2015-71, bod 42). Dospěje-li soud k závěru, že správní orgány zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, může nově uplatněná tvrzení považovat za irelevantní či nevěrohodná a navržené důkazy odmítnout jako nadbytečné (usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 As 24/2015-71, body 48 a 51). Teprve tehdy, jsou-li nedostatky zjištěného skutkového stavu takového rozsahu, že by jejich odstraňování krajským soudem znamenalo nahrazování činnosti správních orgánů, uloží soud tuto povinnost správnímu orgánu (tamtéž, body 49 a 52, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 7 As 377/2017-20, body 17 a 18). V projednávané věci krajský soud z mezí vytyčených zákonem a judikaturou nevybočil.

IV. Závěr a náklady řízení

19. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

20. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě 6 As 55/2026 zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz již citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 83/2021-28). Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu