6 As 96/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobce: Ing. T. P., zastoupený Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2, proti žalovanému: rektor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, sídlem Technická 1905/5, Praha 6, zastoupený JUDr. Filipem Marcem, Ph.D., advokátem, sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2025, č. j. 961/310/2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2026, č. j. 11 A 114/2025-59, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Proti žalobci bylo vedeno disciplinární řízení z důvodu užití nástrojů umělé inteligence při zpracování disertační práce a z důvodu plagiátorství. Rozhodnutím děkana Fakulty potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (dále jen „VŠCHT“) ze dne 18. 12. 2024 byl žalobce vyloučen ze studia. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 8. 2025 tak, že rozhodnutí děkana zrušil a disciplinární řízení zastavil, neboť žalobce přestal být (z důvodů uvedených v bodu [2] tohoto rozsudku) studentem.

2. Rozhodnutím ze dne 4. 4. 2025 děkan Fakulty potravinářské a biochemické technologie VŠCHT podle § 56 odst. 1 písm. b) a § 68 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), rozhodl o ukončení kombinovaného doktorského studia žalobce v doktorském studijním programu Biotechnologie pro nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu VŠCHT. Nesplnění požadavků spočívalo v tom, že žalobce řádně neukončil studium do konce maximální doby studia. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku rozhodnutí děkana potvrdil.

3. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. V odůvodnění rozsudku městský soud upozornil, že se nemohl zabývat žalobcovými námitkami týkajícími se disciplinárního řízení (a provádět k tomu navržené důkazy), neboť žalobce napadl žalobou rozhodnutí o ukončení studia z důvodu překročení maximální délky, nikoli rozhodnutí vydané ve věci disciplinárního řízení. Tím byl vymezen předmět soudního přezkumu. Městský soud vysvětlil, že k překročení maximální doby studia došlo výhradně v důsledku zpětvzetí žalobcovy žádosti o stanovení termínu obhajoby disertační práce. Tuto žádost mohl žalobce za splnění dalších podmínek opětovně podat, resp. nebyl povinen vzít původní žádost zpět; bylo zcela na žalobci a v jeho dispozici, jak bude postupovat.

4. Podle městského soudu žalovaný správně vycházel z maximální doby studia, která je ve studijním a zkušebním řádu VŠCHT stanovena transparentně. K tomu městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že maximální doba studia je dobou objektivní, přičemž je na studentovi, aby v této době splnil veškeré studijní povinnosti. To však žalobce neučinil, a proto děkan rozhodl o ukončení jeho studia. Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že ukončením studia bylo porušeno žalobcovo právo na vzdělání zaručené čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K tvrzenému nerovnému zacházení městský soud uvedl, že žalobce neoznačil žádný konkrétní případ, v němž by bylo postupováno rozdílně.

II. Kasační stížnost a další podání účastníků

5. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Nesouhlasil s přístupem městského soudu, který se odmítl zabývat otázkami týkajícími se disciplinárního řízení (zatíženého dle stěžovatele podstatnými vadami). Stěžovatel souhlasí se závěrem městského soudu, že maximální doba studia je dobou objektivní, dle jeho názoru však měla být prodloužena, jelikož nemohl studijní povinnosti splnit včas v důsledku pochybení správního orgánu. Postup žalovaného, který rozhodl o odvolání proti rozhodnutí vydanému v disciplinárním řízení až po uplynutí maximální doby studia, považuje stěžovatel za účelový. Žádost o stanovení termínu obhajoby vzal zpět ve chvíli, kdy byla zpochybněna integrita jeho práce.

6. Stěžovatel namítá, že městský soud svým formalistickým výkladem a bez přihlédnutí k individuálním okolnostem případu zcela vyprázdnil obsah ústavně garantovaného práva na vzdělání. Nezohlednil, že stěžovatel se dostal do finální fáze studia. Dále stěžovatel vypočetl důkazy, které městský soud odmítl v přechozím řízení provést, ačkoli měla prokázat jeho tvrzení. Stěžovatel zároveň považuje rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný, neboť v něm zcela chybí úvaha, zda postup žalovaného „nevykazoval znaky svévole a zda je v souladu se spravedlivým výkonem veřejné moci“.

7. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku. Podle žalovaného má řízení o disciplinárním přestupku jiný předmět a skutkový základ než řízení o ukončení studia pro překročení jeho maximální délky ukončené rozhodnutím, které stěžovatel napadl žalobou. Žalovaný poukázal na to, že stěžovateli nebylo bráněno v dokončení studia, naopak mu bylo v jeho průběhu opakovaně vycházeno vstříc. Dále uvedl, že navrhované důkazy městský soud neprovedl z důvodu jejich nadbytečnosti (nesouvisely s předmětem soudního přezkumu).

8. Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž se nejprve věnoval žalovaným tvrzené nekonkrétnosti podané kasační stížnosti. V této souvislosti připomněl, že podstatou kasační stížnosti není polemika s tím, že disciplinární řízení a řízení o ukončení studia představují dvě samostatná správní řízení. To však dle stěžovatele neznamená, že skutkové okolnosti jednoho nemohou být právně významné pro posouzení zákonnosti druhého. Stěžovatel namítl, že při přezkumu zákonnosti ukončení studia nelze abstrahovat od okolností, které vedly k tomu, že studium nebylo možné dokončit. K tomu směřovaly také navržené důkazy (výslechy svědků), které soud považoval za nadbytečné. Nosnou právní otázkou proto je, zda lze při přezkumu zákonnosti rozhodnutí o ukončení studia pro překročení maximální doby zcela pominout okolnosti, které k překročení této doby vedly, když k tomu podle stěžovatele došlo právě v důsledku postupu samotného žalovaného. Ačkoli žalovaný tvrdí, že disciplinární řízení je pro nynější věc irelevantní, přesto podstatnou část svého vyjádření staví na tvrzeních týkajících se údajného plagiátorství a použití umělé inteligence při zpracování disertační práce. Stěžovatel uzavřel, že vyjádření žalovaného nepřináší žádnou argumentaci, která by vyvracela kasační námitky. Proto setrval na podané kasační stížnosti a na svém návrhu, aby soud rozhodl v souladu s petitem kasační stížnosti.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

10. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností, kterou u napadeného rozsudku neshledal. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je krajský (zde městský) soud povinen vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí soudu přitom nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každý jednotlivý argument (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130, ze dne 12. 3. 2024, č. j. 4 Afs 119/2022-47, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 1901/25, bod 42). Závěry městského soudu jsou jasné, srozumitelné a vnitřně bezrozporné; městský soud neopomněl vypořádat žádnou z uplatněných žalobních námitek, včetně té, že postup žalovaného nelze hodnotit jako účelový (viz bod 38 odůvodnění).

11. Z hlediska věci samé je v projednávané věci klíčové posouzení otázky, zda stěžovateli bylo studium na vysoké škole z důvodu překročení maximální doby studia ukončeno v souladu s předpisy.

12. Podle § 68 odst. 1 písm. g) zákona o vysokých školách vysoká škola rozhoduje o právech a povinnostech studenta ve věci nesplnění požadavků podle § 56 odst. 1 písm. b).

13. Dle § 56 odst. 1 písm. b) téhož zákona se studium ukončuje, nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu.

14. Dle čl. 14 odst. 2 písm. d) studijního a zkušebního řádu VŠCHT se studium ukončuje překročením maximální doby studia.

15. Maximální dobou studia doktorského studijního programu se ve smyslu čl. 9 odst. 3 studijního a zkušebního řádu VŠCHT rozumí standardní doba studia prodloužená o tři roky. Do maximální doby studia se nezapočítává doba přerušení studia podle čl. 12 odst. 6 a 13 a vyloučená doba definovaná právním předpisem.

16. V nyní projednávané věci je mezi účastníky řízení nesporné, že standardní doba studia doktorského studijního programu Biotechnologie byla stanovena na čtyři roky, a maximální doba studia tak činila sedm let.

17. Jak Nejvyšší správní soud vyslovil např. již v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 37/2010-78, nebo z nejnovějších v rozsudku ze dne 9. 6. 2026, č. j. 4 As 15/2026-41 (bod 23), do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří v souladu s § 6 zákona o vysokých školách též tvorba a uskutečňování studijních programů a organizace studia. Zákon o vysokých školách ukládá vysokým školám vydávat vnitřní předpisy (§ 6 odst. 2 a § 17), mezi nimi i studijní a zkušební řád.

18. V odkazovaném rozsudku č. j. 4 As 15/2026-41 Nejvyšší správní soud v této souvislosti vyslovil (viz bod 25), že „mezi podmínky stanovené studijním a zkušebním řádem může patřit i dokončení studia před uplynutím maximální doby studia. Zákon sice tento institut nijak nedefinuje, výslovně však s možností jeho zahrnutí do studijního a zkušebního řádu počítá [viz § 54 odst. 3, § 54b odst. 3 a 7, § 95b písm. g) zákona o vysokých školách a § 2 zákona č. 188/2020 Sb., o zvláštních pravidlech pro vzdělávání a rozhodování na vysokých školách v roce 2020 a o posuzování doby studia pro účely dalších zákonů].” Judikatura Nejvyššího správního soudu (kromě výše odkazovaných rozsudků srovnej např. rozsudek ze dne 30. 1. 2025, č. j. 6 As 129/2024-29) tak aprobovala možnost stanovit maximální dobu studia jako objektivní dobu, která je svou povahou nepřekročitelná a s jejímž koncem je spojen nejzazší termín, v němž student musí splnit veškeré své studijní povinnosti.

19. V návaznosti na výše uvedené proto nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že i přes objektivní povahu lhůty bylo namístě v jeho případě připustit výjimku a umožnit mu dokončit studium nad rámec tohoto maximálního časového období. Jak správně uvedl městský soud v napadeném rozsudku, zjistí-li správní orgán, že student nesplnil požadavky stanovené studijním a zkušebním řádem, podle § 68 odst. 1 písm. g) zákona o vysokých školách (ve spojení s § 56 odst. 1 písm. b) téhož zákona) nemá prostor pro uvážení či volbu mezi různými variantami postupu a studium ukončí (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2025, č. j. 21 As 100/2025-35, bod 47).

20. Na uvedeném nic nemění ani argumentace, že se stěžovatel dostal do finální fáze doktorského studia a zbývalo mu pouze odevzdat upravenou verzi disertační práce a tuto práci obhájit. K tomu Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem uvádí, že s ohledem na objektivní charakter maximální doby studia je stěžejní toliko to, zda v ní stěžovatel řádně splnil veškeré své studijní povinnosti. Nesplnění, byť jen jediné, chybějící povinnosti v maximální době studia je důvodem pro ukončení studia.

21. V této souvislosti nelze souhlasit ani se stěžovatelovou argumentací, dle které nemohl své studijní povinnosti splnit v důsledku pochybení, či dokonce svévolného postupu ze strany žalovaného. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením městského soudu, dle kterého v daném případě nebylo možné obhajobu disertační práce provést s ohledem na zpětvzetí stěžovatelovy žádosti o stanovení termínu obhajoby, nikoli v důsledku postupu žalovaného, který stěžovatel označuje za svévolný. Zákon ani vnitřní předpisy VŠCHT nezakazují provést obhajobu disertační práce v případě probíhajícího disciplinárního řízení. Nelze se tedy ztotožnit s argumentací stěžovatele, že to byl právě postup žalovaného (včetně namítaného nedodržení lhůt pro rozhodnutí), který stěžovateli fakticky znemožnil studium dokončit před uplynutím maximální doby studia. Bylo na stěžovateli, jakým způsobem přistoupí k plnění a rozvržení svých studijních povinností, a bylo také na jeho rozhodnutí, zda vezme zpět svou žádost o stanovení termínu obhajoby, či nikoli.

22. Důvodná není ani námitka týkající se „formalistického oddělení“ disciplinárního řízení a řízení o ukončení studia pro překročení maximální doby studia. Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že stěžovatel napadl žalobou rozhodnutí žalovaného o ukončení studia z důvodu nedokončení studia v maximální době. Tím byl vymezen i předmět soudního přezkumu. Námitky směřující do jiného správního řízení a v něm vydaného rozhodnutí nemohly být předmětem věcného posouzení v tomto soudním řízení, jehož předmět je odlišný.

23. Pokud stěžovatel v této souvislosti vypočítává důkazy, které městský soud odmítl v předchozím řízení provést, z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008-108, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Azs 26/2009-100, ze dne 2. 9. 2009, č. j. 2 Azs 26/2009-123, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010-72, nebo ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 As 358/2021-38) vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, je však povinen náležitě a přezkoumatelně odůvodnit, z jakých důvodů k jejich provedení nepřistoupil. Tomuto požadavku městský soud dostál. V bodech 35 a 36 odůvodnění napadeného rozsudku městský soud vysvětlil, proč byly navržené důkazy bez významu pro projednávanou věc, a tedy nelze dospět k závěru, že by se jednalo o důkazy opomenuté. Nejvyšší správní soud se s hodnocením městského soudu ztotožňuje a ve shodě s ním uvádí, že zčásti navržené důkazy nesouvisely s předmětem tohoto řízení, ale opět s řízením disciplinárním; jako nadbytečné pak ve shodě s městským soudem shledal také provádění navržených výslechů svědků, kteří měli vypovídat ke kvalitě stěžovatelova studia a hodnocení disertačních prací.

24. Přisvědčit nelze ani námitce, že ukončením studia bylo porušeno stěžovatelovo právo na vzdělání zaručené čl. 33 Listiny. Právo na vzdělání není možné chápat jako bezpodmínečné právo studovat na vysoké škole a studium zdárně ukončit (viz již výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 15/2026-41, bod 36). Stěžovateli bylo studium ukončeno v souladu se zákonem o vysokých školách, a jak vyplývá z čl. 41 odst. 1 Listiny, práva uvedeného v čl. 33 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2023, č. j. 2 As 276/2021-55, bod 33).

25. Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že ačkoli městský soud v napadeném rozsudku nesprávně označil jako žalovanou Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze (a na počátku tohoto řízení tak nesprávně učinil i Nejvyšší správní soud), odvolacím orgánem je podle § 68 odst. 4 zákona o vysokých školách rektor, nikoli veřejná vysoká škola. Podle § 69 s. ř. s. je proto v soudním řízení žalovaným správním orgánem rektor (srovnej rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2025, č. j. 8 Ads 164/2022-97, č. 4713/2025 Sb. NSS, body 42 až 44 a 57). V tomto konkrétním případě se však nejedná o vadu řízení, která by způsobovala jeho zmatečnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2004, č. j. 3 Ads 11/2004-84, č. 459/2005 Sb. NSS), anebo která by měla vliv na zákonnost rozsudku městského soudu, neboť v průběhu celého soudního řízení zastupoval žalovaného advokát na základě plné moci udělené mu vysokou školou, za kterou jednal rektor (§ 10 odst. 1 zákona o vysokých školách, č. l. 22 spisu městského soudu a č. l. 24 a 30 spisu Nejvyššího správního soudu).

IV. Závěr a náklady řízení

26. Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

27. O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává, neboť v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit advokátem. Povinnost správního orgánu hájit jím vydané rozhodnutí v řízení před soudem představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady vzniklé tím, že správní orgán udělil k zastupování plnou moc advokátovi (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006-87, č. 1260/2007 Sb. NSS). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. září 2026 Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu