6 Azs 113/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobce: S. K., zastoupený Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2025, č. j. OAM-284/ZA-ZA11-HA10-2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. 48 Az 1/2026-38, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobcova tvrzení nejsou věrohodná.

2. V žádosti a při pohovorech žalobce uvedl, že přicestoval na území České republiky v květnu 2023 na základě pracovního víza, aby zajistil lepší budoucnost pro své děti a manželku, kteří zůstali v Indii. Vzhledem k nespokojenosti se mzdou se však rozhodl následně odcestovat za prací do Rakouska, kde pobýval bez pobytového oprávnění od září 2023 do února 2025. Zaměstnavatel v Rakousku mu však přes opakované přísliby nevyřídil povolení k pobytu, proto se vrátil do České republiky. Od nevládní organizace se dozvěděl, že zřejmě nemá v České republice platné pobytové oprávnění, podal proto žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že se obává návratu do Indie, protože v průběhu pobytu v Evropě konvertoval ke křesťanství (protestantskému vyznání) a hlásí se k církvi Grace International Amazing Church nebo Grace Amazing International Church. Kvůli tomu se ho zřekli příbuzní, kteří vyznávají hinduismus. Manželka s dětmi se musely od příbuzných odstěhovat. Žalobce doplnil, že hinduističtí fanatici, vesničané, dokonce i vlastní rodina mu vyhrožují zabitím. Dále uvedl, že v Indii nebyl praktikujícím hinduistou.

3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Městský soud ve shodě s žalovaným neuvěřil žalobci, že skutečně konvertoval ke křesťanství a že z tohoto důvodu čelí výhrůžkám. Ostatní okolnosti naopak dle městského soudu nasvědčují tomu, že jsou žalobcova tvrzení účelová s cílem zlegalizovat pobyt na území České republiky. Městský soud poukázal na značnou obecnost žalobcových tvrzení a na rozpory ve výpovědích. Žalobce např. nejdříve tvrdil, že se manželka musela od rodiny odstěhovat z důvodu obtěžování, později však uvedl, že důvodem stěhování byla finanční situace. Podle městského soudu žalobce také nekonzistentně uváděl, že manželka bude mít v Indii problémy kvůli jeho náboženské konverzi, následně však tvrdil, že v zemi žádné problémy nemá. Městský soud upozornil, že mezi prvním a doplňujícím pohovorem uplynuly čtyři měsíce, přesto žalobce ve studiu křesťanství nepokročil. Nemá základní znalosti o Bibli ani o nejvýznamnějších náboženských svátcích. V kostele byl podle vlastního tvrzení pouze jednou, přičemž jej více než spiritualita tohoto místa zaujala jeho velikost a atmosféra. Městský soud také uvedl, že žalobce nepředložil žádné potvrzení, že přijal křest, případně o tom, že se stal členem konkrétní církve, přestože opakovaně uváděl, že potvrzení doloží.

II. Kasační stížnost a další podání účastníků

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. V ní pouze heslovitě, bez jakéhokoli podrobnějšího odůvodnění, namítl nesprávné právní posouzení (z důvodu „mechanické“ aplikace § 16 odst. 2 zákona o azylu) a nedostatečné zjištění skutkového stavu. Bez bližšího upřesnění namítl také existenci opomenutých důkazů a rezignaci městského soudu na provedení dokazování. Napadený rozsudek stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný. Dále má stěžovatel za to, že žalovaný neprovedl posouzení podle § 14 a 14a zákona o azylu a nezohlednil zásadu non-refoulement ani stěžovatelův zdravotní stav.

5. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěru, že stěžovatelem tvrzená konverze k protestantské víře se jeví jako nedůvěryhodná. Zdůraznil, že kasační stížnost je formulována pouze obecně, obsahuje paragrafové citace a heslovitá tvrzení. Podle žalovaného kasační stížnost toliko opakuje žalobní body, stěžovatel nereaguje na konkrétní odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného replikou, v níž nesouhlasil s tím, že by pouze opakoval žalobní body. Stěžovatel doplnil vysvětlení, že odkazem na § 16 odst. 2 zákona o azylu, který nebyl ve správním řízení aplikován, zamýšlel poukázat na nedostatečné posouzení věci a nesouhlas s tím, že jeho žádost nebyla věcně hodnocena. Závěr o nevěrohodnosti stěžovatelovy konverze ke křesťanství se podle něj opírá o formalistické a neúplné posouzení případu. Stěžovatel zdůraznil, že stran zjišťování věrohodnosti se v případě náboženské konverze nelze omezit toliko na ověřování znalostí žadatele. To platí o to více v daném případě, v němž je stěžovatel teprve ve fázi studia křesťanské nauky. Ani absence potvrzení o členství v církvi nemůže dle stěžovatele bez dalšího založit závěr o celkové nevěrohodnosti azylového příběhu.

7. Žalovaný v doplňujícím vyjádření odkázal na judikaturu a zopakoval svou předešlou argumentaci.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

8. Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

9. Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského (městského) soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021-23, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021-31).

10. Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud v souladu s konstantní judikaturou uvádí, že z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, jaký skutkový stav vzal městský soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, jakým způsobem postupoval při jejich hodnocení a proč pokládal stěžovatelovy námitky za nedůvodné (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která Nejvyššímu správnímu soudu znemožňuje napadené rozhodnutí věcně přezkoumat (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). V daném případě Nejvyšší správní soud namítanou nepřezkoumatelnost rozsudku neshledal. Závěry vyslovené městským soudem jsou řádně odůvodněné, logické a dostatečně reagují na žalobní argumentaci stěžovatele.

11. K věci samé městský soud v souladu s judikaturou správně uvedl, že „závěr o celkové nevěrohodnosti žadatele o mezinárodní ochranu postačí sám o sobě jako důvod pro zamítnutí žádosti o její udělení“ (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 17/2010-182, ze dne 23. 1. 2025, č. j. 2 Azs 220/2024-25, body 37 a 40, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2025, č. j. 22 Azs 238/2025-45, a ze dne 19. 2. 2026, č. j. 4 Azs 129/2025-43, bod 36). Závěr žalovaného o nevěrohodnosti příběhu žadatele či jeho části proto musí být podložen důsledným přezkoumáním věrohodnosti. Výpověď žadatele při pohovoru je v takovém případě nutno vyhodnotit podle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), která v daném případě plynou z čl. 4 odst. 5 směrnice č. 2011/95/EU. Mezi tato kritéria patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, jakož i otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní či uvěřitelná ve světle relevantních informací o zemi původu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007-55, ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74, ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015-54, č. 3279/2015 Sb. NSS, ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 97/2019-41, ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 Azs 153/2020-63, č. 4399/2022 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 9. 2024, č. j. 6 Azs 88/2024-46, bod 14). Městský soud z těchto kritérií v odůvodnění napadeného rozsudku správně vycházel.

12. Při zkoumání věrohodnosti výpovědi se městský soud především zaměřil na vnitřní konzistentnost stěžovatelových tvrzení. Správně uvedl, že drobné nesrovnalosti, které mohou být důsledkem nepřesností v překladu, časového odstupu od popisovaných událostí, emocionálního vypětí spojeného s určitými zážitky či dalších podobných faktorů, obvykle samy o sobě pro závěr o nevěrohodnosti nepostačují. Rozpory, na nichž je založen závěr o nevěrohodnosti, se tak musejí týkat významných skutečností a musejí přesvědčivě vypovídat o nevěrohodnosti žadatele (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009, č. j. 6 Azs 20/2009-64, ze dne 15. 10. 2024, č. j. 5 Azs 306/2023-51, a ze dne 4. 11. 2024, č. j. 7 Azs 128/2024-58). Městský soud v souladu s judikaturou identifikoval ve stěžovatelových výpovědích konkrétní nesrovnalosti, které neměly povahu pouhých drobných odchylek.

13. Městský soud správně zohlednil také judikaturu vztahující se přímo k otázce náboženské konverze a s tím související otázky posuzování věrohodnosti. Správně vycházel z toho, že sice nelze stanovit obecná měřítka hodnocení subjektivních znalostí o náboženství nebo víře, na druhou stranu však lze po žadateli požadovat jistou (alespoň minimální) povědomost o víře, opírá-li o ni azylově relevantní důvody (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004-36, č. 903/2006 Sb. NSS, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 Azs 163/2023-33). V daném případě se přitom městský soud neomezil toliko na hodnocení stěžovatelových znalostí křesťanské nauky a k závěru o nevěrohodnosti nedospěl pouze na základě nedoložení potvrzení o členství v církvi. V bodech 35 až 39 odůvodnění napadeného rozsudku se naopak důkladně zabýval judikaturou dovozenými pomocnými hledisky: 1) posouzením života žadatele před konverzí, 2) samotnou konverzí, 3) zhodnocením konverze žadatelem, 4) žadatelovou znalostí nového náboženství a 5) náboženskou aktivitou žadatele (viz již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 71/2015-54, bod 38). Závěr městského soudu ohledně nevěrohodnosti stěžovatelova tvrzení stran jeho náboženské konverze je nadstandardně odůvodněn a argumentace je podpořena četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že pokud „(…) byla hodnověrnost vylíčeného azylového příběhu stěžovatele zpochybněna jako celek, nemá smysl se zabývat hypotetickou otázkou, zda by v případě, pokud by se o hodnověrnou výpověď jednalo, byly splněny podmínky pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu či pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu“ (shodně např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2023, č. j. 5 Azs 35/2022-29, bod 24).

14. K obecné námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu lze uvést, že v situaci, kdy správní orgán založil závěr o nevěrohodnosti stěžovatele na indikátoru vnitřní nekonzistentnosti příběhu, „(…) bylo nadbytečné doplňovat dokazování dalšími, podrobnějšími zprávami o zemi původu. Ty by totiž nemohly nic změnit na závěru o nevěrohodnosti žalobce z důvodu vnitřní nekonzistence jeho výpovědi“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2023, č. j. 4 Azs 30/2023-24, bod 37). Pokud se jedná o námitku směřující proti opomenutým důkazům a neprovedení dokazování, z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008-108, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Azs 26/2009-100, ze dne 2. 9. 2009, č. j. 2 Azs 26/2009-123, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010-72, či ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 As 358/2021-38) vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, je však povinen náležitě a přezkoumatelně odůvodnit, z jakých důvodů k jejich provedení nepřistoupil. Městský soud těmto požadavkům dostál (viz bod 21 napadeného rozsudku).

15. Městský soud věc správně vyhodnotil jako snahu o legalizaci pobytu na území České republiky, která podle dlouhodobé judikatury Nejvyššího správního soudu nemůže být relevantním důvodem udělení mezinárodní ochrany (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, č. 397/2004 Sb. NSS, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94, nebo ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81).

16. Kasační námitka, dle které žalovaný nezohlednil stěžovatelův zdravotní stav a zásadu non-refoulement, kterou stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, je podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.

IV. Závěr a náklady řízení

17. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

18. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. srpna 2026 Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu