6 Azs 16/2010

Rubrum

6 Azs 16/2010 - 65 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: Z. V., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2009, č. j. MV - 83795 - 3/OAM - 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 1 Az 21/2009 - 19, takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010, č. j. 1 Az 21/2009 - 19, s e z r u š u j e a věc s e tomuto soudu v r a c í k dalšímu řízení.

II. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, s e odměna za zastupování žalobce n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 28. 1. 2010, č. j. 1 Az 21/2009 - 19, kterým tento soud postoupil dle § 7 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), věc vedenou u něj pod spisovou značkou 1 Az 21/2009 k vyřízení Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), který je podle jeho názoru místně příslušný. V odůvodnění městský soud odkázal zejména na ust. § 32 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), podle něhož je k řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal kasační stížnost. 6 Azs 16/2010 - 66 Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasí s postoupením věci k vyřízení krajskému soudu. Namítá, že rozhodnutí, které napadl svojí žalobou u městského soudu, není rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany ve smyslu zákona o azylu. Podle názoru žalobce se jedná o rozhodnutí, kterým mu bylo upřeno žádat o přiznání statusu uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků a o vnitrostátní azyl podle čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Dále žalobce nesouhlasí též s postupem městského soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel. Podle názoru žalobce neměl v jeho věci rozhodovat specializovaný samosoudce ve smyslu § 31 odst. 2 s. ř. s., nýbrž senát složený z předsedy a dvou soudců. Žalobce dále uvádí, že dokonce ani platně neučinil prohlášení o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 10 odst. 1, 2 zákona o azylu, kterým se zahajuje řízení o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Toto prohlášení je dle názoru žalobce oprávněn ve smyslu § 3a odst.4 zákona o azylu učinit pouze cizinec, který není zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy. Přitom žalobce byl zajištěn právě dle § 129 zákona č. 326/1999 sb., o pobytu cizinců na území České republiky, tedy za účelem předání podle mezinárodní smlouvy. V závěrečném návrhu stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť své rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany i usnesení městského soudu pokládá za vydané v souladu s právními předpisy a se závěry kasační stížností napadeného rozhodnutí plně souhlasí. Podle jeho názoru je omylem na straně stěžovatele pokud tvrdí, že v daném případu se nejedná o případ rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a věc nemá projednávat městský soud. Proto žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátkou (ust. § 105 odst. 2 s. ř. s.). Právní otázkou příslušnosti soudu v případě žaloby proti rozhodnutím podle zákona o azylu se zdejší soud již zabýval např. v rozhodnutí ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 3/2010 - 77 (rozhodnutí dostupné na www.nssoud.cz), kde odkázal na dřívější usnesení tohoto soudu ze dne 15. 12. 2009, č. j. Nad 28/2009 - 33, v němž bylo mimo jiné konstatováno, že „pro účely zákona o azylu se rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany rozumí rozhodnutí vydaná podle § 15 nebo § 15a zákona o azylu a rozhodnutí o udělení azylu, rozhodnutí o udělení nebo prodloužení doplňkové ochrany, rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, rozhodnutí o zastavení řízení, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné a rozhodnutí o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany. Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, která jsou takto taxativně vymezena v § 2 odst. 12 zákona o azylu, tedy představují možná procesní vyústění řízení, jehož předmětem je posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Proto pod ně nelze podřadit jiná rozhodnutí, která výsledkem řízení o udělení mezinárodní ochrany nejsou, byť s takovým řízením bezprostředně souvisí.“ 6 Azs 16/2010 - 67 V daném případě byla předmětem soudního přezkoumání otázka, zda se místní příslušnost soudu v dané věci řídí dle speciálního ustanovení § 32 odst. 4 zákona o azylu nebo obecným ust. § 7 odst. 2 s. ř. s. Přitom § 32 odst. 4 upravuje příslušnost soudu k rozhodování o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany. Za rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany se podle § 2 odst. 12 zákona o azylu pro účely tohoto zákona rozumí rozhodnutí vydaná podle § 15 nebo 15a a rozhodnutí o udělení azylu, rozhodnutí o udělení nebo prodloužení doplňkové ochrany, rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, rozhodnutí o zastavení řízení, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné a rozhodnutí o odnětí azylu nebo doplňkové ochrany. Žalobou napadený správní akt Ministerstva vnitra ČR není rozhodnutím, které je uvedeno v taxativním výčtu § 2 odst. 12 zákona o azylu a příslušnost soudu k projednání žaloby proti tomuto rozhodnutí se proto neřídí ust. § 32 odst. 4 zákona o azylu, ale obecnou úpravou místní příslušnosti obsaženou v ust. § 7 odst. 2 s. ř. s. Místně příslušným k projednání předmětné žaloby je tedy Městský soud v Praze. Ve věci proto též mělo být rozhodováno v souladu s ust. § 31 odst. 1 s. ř. s. specializovaným senátem složeným z předsedy a dvou soudců, nikoliv specializovaným samosoudcem. Soud byl tedy při rozhodování nesprávně obsazen, což je důvod zmatečnosti vydaného usnesení podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Pokud se týká žalobcem uplatňovaného žalobního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, je nutno vycházet ze soudní judikatury k tomuto důvodu. „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ (Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaného pod č. 244/2004 Sb. NSS). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“ Kasační stížností napadené usnesení městského soudu s ohledem na výše předestřenou judikaturu tedy nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť lze jednoznačně rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, jak bylo rozhodnuto a o jaké věci, kdo jsou účastníci řízení, kdo byl rozhodnutím zavázán, apod. Kasační stížností 6 Azs 16/2010 - 68 napadené usnesení městského soudu též nelze považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože důvody pro postup soudu jsou jasně seznatelné (byť mohl být soud v této otázce podrobnější) a skutková zjištění, o která je opřeno, jsou srozumitelná a lze je považovat za dostatečná. Řízení před městským soudem též nevykazovalo jiné vady řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Žalobce v kasační stížnosti ani nespecifikoval, z jakých důvodů by podle jeho názoru mělo řízení před městským soudem trpět jinou vadou, která způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že dle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí stížnost kromě obecných náležitostí obsahovat vylíčení konkrétních skutečnosti, v nichž stěžovatel spatřuje naplnění důvodů, pro které lze kasační stížnost podat tak, jak jsou uvedeny v § 103 odst. 1 s. ř. s. Nedostačující je tedy toliko obecný odkaz na příslušné zákonný důvod kasační stížnosti uvedený v ust. § 103 odst. 1 s. ř. s. bez uvedení konkrétních pochybení, kterých se měl soud v předcházejícím řízení dopustit. Touto otázkou se zdejší soud v minulosti již opakovaně zabýval, a to např. v usnesení č. j. 6 Ans 7/2010 - 85, kde se mimo jiné uvádí: „Namísto prostého odkazu na zákonné ustanovení, byl stěžovatel ve svém podání povinen uvést konkrétní skutečnosti a doplnit je svou právní argumentací, tj. vylíčit, jakých konkrétních kroků, úkonů a úvah se měl Městský soud v Praze dopustit v procesu vydání napadeného usnesení, a ozřejmit, proč se podle něj jeví jako nezákonné. V rámci takové právní argumentace se nelze spokojit pouze s takto obecně formulovanými námitkami, neboť ty ve světle ustálené a vnitřně jednotné judikatury Nejvyššího správního soudu nejsou považovány za stížní důvody ve smyslu ustanovení § 103 s. ř. s.“ Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná co do důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., a proto kasační stížností napadené rozhodnutí v souladu s ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. ruší a věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalobci byla k ochraně jeho zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanovena usnesením městského soudu zástupkyní advokátka Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová v souladu s ust. § 35 odst. 8 s. ř. s. V případě takovéhoto ustanovení advokáta platí hotové výdaje za zastupování a odměnu za zastupování stát. Ustanovená zástupkyně žalobce uplatnila ve svém podání ze dne 15. 6. 2010 nárok na poskytnutí odměny za zastupování za celkem dva úkony, a to převzetí věci, které uskutečnila dne 2. 3. 2010, a studium spisu u soudu dne 11. 3. 2010. Podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), náleží mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní služby v citovaném ustanovení uvedených. Podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem. Ustanovená zástupkyně žalobce však neuvedla, že by došlo k první poradě s klientem, pouze uvedla, že došlo k převzetí věci. Studium spisu pak není takovým úkonem, za který by odměna podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu náležela. (Studium spisu je samostatným úkonem právní služby pouze v řízení trestním - srov. § 11 odst. 1 písm. f/ advokátního tarifu.) Ustanovené zástupkyni žalobce proto odměnu za zastupování žalobce nemohl Nejvyšší správní soud přiznat. 6 Azs 16/2010 - 69 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. června 2010 JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu