6 Azs 19/2021

Rubrum

6 Azs 19/2021 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: E. D., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, sídlem U Výstaviště 18, Přerov, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2020, č. j. KRPM-120228-30/ČJ-2020-140022-SV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 12. 2020, č. j. 72 A 53/2020 - 26, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátu, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Rozhodnutím žalované ze dne 7. 11. 2020 byl žalobce podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o 6 Azs 19/2021 změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. 1. 2009, a to Dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o předávání a přebírání osob na společných státních hranicích [publ. sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 1/2004 Sb. m. s., (dále jen „readmisní dohoda“)]. Doba zajištění byla stanovena na 20 dnů ode dne omezení osobní svobody žalobce.

2. Žalobce nejméně od 5. 11. 2020 vstoupil a pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu, víza a oprávnění k pobytu, přičemž skutečným cílem jeho cesty (jak sám vypověděl – viz protokol ze dne 6. 11. 2020) bylo Německo. Za tím účelem se žalobce v nočních hodinách skryl do návěsu nákladního vozidla bez vědomí jeho řidiče a nelegálně překročil vnější hranice Evropské unie. Žalobce tak přicestoval do České republiky bez příslušného povolení s úmyslem využít Českou republiku jako tranzitní zemi na cestě do Německa.

3. Žalobu proti rozhodnutí žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro zajištění žalobce dle zákona o pobytu cizinců a nebylo postupováno v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku nezvážení možných rizik spojených s předáním žalobce do Slovenské republiky s odkazem na zásadu vzájemné důvěry mezi členskými státy Evropské unie. Rovněž dobu zajištění v délce 20 dnů posoudil krajský soud jako přiměřenou z hlediska naplnění účelu předání žalobce podle readmisní dohody.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

4. Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítal, že bylo povinností žalované vypořádat se s tím, zda je předání stěžovatele na Slovensko možné i v případě, kdy neuváděl žádnou hrozící újmu. Krajský soud i žalovaná rovněž nedostatečně odůvodnili svůj závěr, že nedošlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že Slovenskem pouze „procházel“ na cestě do Německa a zároveň upozornil, že Slovensko je krajinou křesťanskou, orientovanou proti islámu. V případě, že by stěžovatel byl vrácen na Slovensko, hrozí mu pronásledování pro jeho náboženství, včetně pravděpodobných fyzických útoků. Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že krajský soud neshledal rozpor s čl. 36 odst. 2 Listiny. V této souvislosti namítl, že proti rozhodnutí žalované o readmisi, které fakticky zasahuje do jeho osobní svobody, mu není umožněno domáhat se soudní ochrany proti zbavení osobní svobody (včetně přezkoumání zákonnosti účelu zajištění).

5. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že proces navracení a vyhoštění proběhl ve stěžovatelově případě řádně a s potřebnou péčí. K rozhodnutí o zajištění bylo přistoupeno v dobré víře, že dojde k naplnění jeho účelu, k čemuž také došlo, neboť slovenská strana stěžovatele převzala dne 19. 11. 2020. Žalované nebyly v době rozhodnutí známy žádné systémové nedostatky v zacházení s migranty na Slovensku. Realizace předání osoby v rámci readmisní dohody na území Slovenské republiky se dle předešlých 6 Azs 19/2021 - 29 pokračování zkušeností a poznatků České republiky jevila jako bezproblémová a realizovatelná. Žalovaná doplnila, že Slovensko nelze považovat za zemi, kde nejsou dodržována základní lidská práva a svobody, zejména právo na svobodu vyznání, jak namítal stěžovatel.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

7. Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově i právně obdobnými případy se již v minulosti zabýval (viz např. rozsudky ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 Azs 253/2015 - 37, ze dne 9. 1. 2019, č. j. 4 Azs 263/2018 - 42, či ze dne 24. 7. 2019, č. j. 8 Azs 54/2019 - 30). V nyní souzené věci proto neshledal důvod odchýlit se od závěrů dříve vyslovených v těchto rozsudcích, z nichž vycházel i při posuzování tohoto případu.

8. Podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy je možné omezit osobní svobodu zákonem stanoveným způsobem v případě zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.

9. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie (…).

10. Stěžovatel v podané kasační stížnosti poukazoval na skutečnost, že se krajský soud nevypořádal s namítaným rozporem stěžovatelova zajištění s Úmluvou. Tomu však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Krajský soud se argumentací stěžovatele podrobně zabýval, odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, především na rozsudek č. j. 6 Azs 253/2015 - 37, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zajištění cizince za účelem readmise podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, jsou-li dodrženy podmínky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: „Při uplatňování dohod a rozhodování o zajištění je třeba též respektovat ustanovení Úmluvy, jíž je Česká republika vázána. Čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy umožňuje zbavení osobní svobody osoby v souladu s řízení stanoveným zákonem, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že zajištění dle citovaného článku je ospravedlnitelné, pouze pokud probíhá proces navracení nebo vyhoštění, tyto procesy přitom musejí probíhat s řádnou péčí ze strany příslušných státních orgánů. Zajištění musí mít oporu ve vnitrostátní právní úpravě a musí být v souladu s touto úpravou. Zároveň nesmí být ″svévolné″, což je nutné chápat tak, že o zajištění musí být rozhodnuto v dobré víře, že dojde k naplnění jeho účelu, musí být vykonáno na odpovídajícím místě a v odpovídajících podmínkách a jeho délka by neměla přesáhnout dobu, ve které lze dosažení účelu zajištění rozumně předpokládat (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Mikolenko proti Estonsku, č. 10664/05, A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05, Chahal proti Spojenému království, č. 22415/93, Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03). Z čl. 5 odst. 2 Úmluvy vyplývá, že každý, kdo je omezen na 6 Azs 19/2021 osobní svobodě, musí být neprodleně seznámen s důvody tohoto omezení v jazyce, jemuž rozumí. Odst. 4 téhož článku Úmluvy garantuje každému právo na urychlený soudní přezkum rozhodnutí o zajištění.“ V projednávaném případě nejsou pochybnosti o tom, že stěžovatel neoprávněně vstoupil a pobýval na území České republiky, přes kterou projížděl, a tyto skutečnosti založily důvod pro zahájení řízení o jeho předání na Slovensko. Stěžovatel byl zajištěn postupem předpokládaným zákonem s tím, že zákonný účel zajištění (tj. předání na základě readmisní dohody) bude možno uskutečnit.

11. Pokud stěžovatel v posuzované věci spatřoval rozpor s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a Listiny v tom, že o omezení jeho osobní svobody a předání na základě readmisní smlouvy nebylo vedeno řízení a nebylo o něm vydáno formalizované rozhodnutí, proti kterému by se mohl soudně bránit, krajský soud správně konstatoval, že skutečnost, že se o readmisi nevydává samostatné rozhodnutí, není sama o sobě relevantní pro přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění, které je možno napadnout žalobou ve správním soudnictví, což také stěžovatel učinil (žaloba je navíc projednávána ve zrychleném, přednostním režimu). V této souvislosti proto nelze konstatovat porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Při přezkumu zákonnosti zajištění za účelem předání do jiného státu pak soud podle okolností věci a vznesených námitek zkoumá důvody omezení svobody, ale také důvody předání. Zajištění cizince za účelem předání je totiž možné pouze tehdy, bude-li možné zákonný účel zajištění uskutečnit (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS). V souzené věci přitom není mezi účastníky řízení spor o to, že kroky bezprostředně směřující k bezodkladnému předání stěžovatele na Slovensko byly ze strany žalované činěny, neboť podle rozhodnutí o zajištění žalovaná dne 6. 11. 2020 požádala slovenskou stranu o převzetí stěžovatele a dne 19. 11. 2020 bylo jeho předání fakticky uskutečněno. Proti úkonům žalované směřujícím k předání cizince do jiného státu na základě readmisní dohody se navíc stěžovatel může bránit též zásahovou žalobou [§ 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], včetně případného návrhu na vydání předběžného opatření dle § 38 s. ř. s.

12. Namítal-li stěžovatel, že se žalovaná výslovně nezabývala otázkou možných hrozeb, jimž může být po předání vystaven na Slovensku, krajský soud uvedl, že mu nejsou z jeho úřední činnosti známy žádné okolnosti, které by zakládaly pochybnosti o systémových nedostatcích právního státu na Slovensku, potenciálně ohrožujících stěžovatele na jeho základních právech, včetně hrozby nelidského či ponižujícího zacházení nebo porušení zásady non refoulement. Správně v této souvislosti poukázal též na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29, č. 3773/2018 Sb. NSS, z nichž vyplývá, že „s ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států má správní orgán povinnost otázku systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat i bez námitky pouze tehdy, dospěje-li sám k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán existují, případně jsou-li o jejich existenci důvodné pochybnosti. Pochybnosti mohou s ohledem na různorodost konkrétních případů vyvstávat z mnoha okolností a jejich existence proto nemůže být vázána jen na skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti.“ Nejvyšší správní soud tak má ve shodě s krajským soudem za to, že žalovaná v daném případě nepochybila, a současně přisvědčuje závěrům krajského soudu, že s ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských 6 Azs 19/2021 - 30 pokračování států Evropské unie Slovensko nelze považovat za zemi, kde nejsou dodržována základní lidská práva a svobody.

13. Pokud se jedná o namítané eventuální negativní následky spojené s předáním stěžovatele do jeho domovského státu, Nejvyšší správní soud uvádí, že po rozhodnutí o zajištění z důvodu readmise již sice stěžovatel nemohl požádat o udělení mezinárodní ochrany [§ 3a odst. 1 písm. a) bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu], avšak v případě obav z vážné újmy v zemi původu mohl o mezinárodní ochranu požádat před samotným zajištěním, což neučinil. Ani z protokolu o výslechu ze dne 6. 11. 2020 neplyne, že by stěžovatel měl v úmyslu podat v České republice žádost o mezinárodní ochranu. Nic mu však nebrání, aby žádost o mezinárodní ochranu podal na území Slovenské republiky.

IV. Závěr a náklady řízení

14. Na základě výše uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

15. O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nad rámec její obvyklé úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

16. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 12. 2020, č. j. 72 A 53/2020 - 11, byl stěžovateli ustanoven zástupcem advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§ 35 odst. 10 věta první za středníkem s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za tento úkon mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5 aplikovaný na základě § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. června 2021 JUDr. Tomáš Langášek předseda senátu