6 Azs 277/2021

Rubrum

6 Azs 277/2021 – 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: S. T. T., zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2021, č. j. MV-196661-4/SO-2020, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2021, č. j. 61 A 8/2021-41, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2021, č. j. 61 A 8/2021-41, s e r u š í .

II. Rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2021, č. j. MV-196661-4/SO-2020, s e r u š í a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

III. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 28 570 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

IV. Žalovaná n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem 6 Azs 277/2021

1. Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 11. 2020, č. j. OAM-42092-28/ZM-2019, kterým byla zamítnuta žalobkynina žádost o vydání zaměstnanecké karty z důvodu nesplnění podmínky dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaná vycházela z toho, že výše sjednané mzdy v pracovní smlouvě již neodpovídala výši minimální mzdy stanovené nařízením vlády (prvostupňová rozhodnutí Ministerstva vnitra byla totiž žalovanou opakovaně rušena jako nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů).

2. Žalobkyně se proti rozhodnutí žalované bránila žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. V odůvodnění rozsudku nerozporoval, že žalobkyně k podané žádosti sice doložila pracovní smlouvu, která jí zaručovala výši mzdy převyšující tehdejší mzdu minimální, avšak dovodil, že správní orgány musí rozhodovat na základě skutkového a právního stavu rozhodného v době vydání rozhodnutí, přičemž k tomuto datu již sjednaná mzda nedosahovala stanovené výše minimální mzdy. Tato okolnost proto dle krajského soudu důvodně vedla k zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Krajský soud nezpochybňoval, že nastalou situaci zapříčinila délka řízení před správními orgány. Na požadavku plynoucím z § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců však bylo nutno dle krajského soudu trvat. Krajský soud své závěry opřel také o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2021, č. j. 10 Azs 177/2020-32.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované, replika žalobkyně

3. Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž shodně jako v podané žalobě namítá, že nebyla povinna při změně minimální mzdy stanovené právním předpisem upravit i výši mzdy, která byla sjednána v pracovní smlouvě. V této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2021, č. j. 1 Azs 116/2021-29, s nímž jsou dle jejího názoru právní závěry obsažené v rozsudku krajského soudu v rozporu.

4. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 177/2020-32, ze kterého dle jejího názoru vyplývá, že správní orgán je povinen v případě splnění podmínky výše minimální mzdy posuzovat skutkový a právní stav ke dni vydání rozhodnutí. Rovněž podrobně polemizovala se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021-29, v této souvislosti vychází mj. ze znění důvodové zprávy k zákonu č. 101/2014 Sb., jímž byl novelizován zákon o pobytu cizinců. Dle jejího názoru je v rozporu se smyslem § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jakož i se zásadou materiální pravdy, aby rozhodující správní orgán mohl zjišťovat a posuzovat naplnění sporné podmínky v době podání žádosti, nikoli však v době vydání rozhodnutí.

5. Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalované podáním repliky, v níž upozornila, že předloží-li cizinec pracovní smlouvu obsahující ujednání o mzdě dosahující alespoň výše minimální mzdy dle aktuálního nařízení vlády, jedná se o ujednání ve smyslu § 42g odst. 2 6 Azs 277/2021 - 31 pokračování písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož taková smlouva zaručuje cizinci minimální mzdu i v případě, že bude následným nařízením vlády zvýšena.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.

7. Podle § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké karty oprávněn podat cizinec, pokud uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy; týdenní pracovní doba v každém základním pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin.

8. Výkladem citovaného ustanovení zákona se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti zabýval, a to nejprve v již zmiňovaném rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021-29, na který navázaly např. rozsudky ze dne 1. 10. 2021, č. j. 6 Azs 131/2021-37, ze dne 5. 1. 2022, č. j. 6 Azs 276/2021–29, nebo ze dne 12. 7. 2022, č. j. 6 Azs 278/2021-29. Závěry v nich vyslovené, od kterých Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit, lze plně vztáhnout také na nyní projednávaný případ.

9. V citovaných rozsudcích Nejvyšší správní soud dovodil, že k naplnění požadavku § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců dochází již tím, že žadatel o zaměstnaneckou kartu předloží platně uzavřenou pracovní smlouvu s ujednanou mzdou ve výši alespoň základní sazby minimální (resp. zaručené) mzdy v dané době. Dojde-li v průběhu řízení ke zvýšení minimální mzdy, takže původně sjednaná mzda již nové výše minimální mzdy nedosahuje, nemusí žadatel dokládat upravenou pracovní smlouvu či mzdový výměr s novou výší mzdy dosahující alespoň mzdy minimální (resp. zaručené). Její dosažení mu totiž garantují pracovněprávní předpisy, konkrétně § 111 a § 112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.

10. V souzené věci nejsou mezi účastníky řízení sporné skutkové okolnosti případu, jedinou spornou otázkou je pouze výše sjednané mzdy, která sice v době podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty dosahovala základní sazby minimální mzdy, avšak v důsledku zvýšení minimální měsíční mzdy v průběhu správního řízení správní orgány a krajský soud dovodily, že pracovní smlouva přestala podmínky stanovené § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců naplňovat.

11. Nejvyšší správní soud tedy i v nyní projednávaném případě konstatuje, že právní posouzení, na němž správní orgány a krajský soud založily svá rozhodnutí, nejsou správná, neboť stěžovatel splnil podmínku výše mzdy plynoucí z § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců již tím, že k žádosti přiložil platnou pracovní smlouvu dosahující nejméně základní sazby minimální mzdy v době podání žádosti.

12. K odkazům krajského soudu a žalované na rozsudek č. j. 10 Azs 177/2020-32 Nejvyšší správní soud (ve shodě se závěry vyslovenými v rozsudku č. j. 6 Azs 276/2021-29, 6 Azs 277/2021 viz bod 13) připomíná, že v něm Nejvyšší správní soud reagoval toliko na námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2020, č. j. 64 A 46/2019-36, uplatněnou dle § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Z důvodu vázanosti kasačními námitkami se tedy Nejvyšší správní soud nemohl vyjadřovat k výkladu § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale posuzoval pouze to, zda krajský soud rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil. Z rozsudku č. j. 10 Azs 177/2020-32 tedy nelze dovozovat, jakým způsobem má být sporné ustanovení zákona o pobytu cizinců vykládáno. Jeho výklad byl proveden až v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021-29, a to shora popsaným způsobem.

IV. Závěr a náklady řízení

13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Věc však nevrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalované. Věc tedy vrátil k dalšímu řízení žalované, neboť krajský soud by s ohledem na výše uvedené závěry neměl jinou možnost, než tak sám učinit. V dalším řízení bude žalovaná podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.

14. Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě § 120 s. ř. s., má úspěšná stěžovatelka právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (žalované).

15. Stěžovatelka zaplatila v řízení před Nejvyšším správním soudem soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za podanou kasační stížnost (položka 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a v řízení před krajským soudem soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu [položka 18 bod 2 písm. a) přílohy k zákonu o soudních poplatcích].

16. Stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem a v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupena advokátem. V řízení před krajským soudem učinil zástupce dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) tři úkony právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a replika k vyjádření žalované [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem zástupce stěžovatelky učinil dva úkony právní služby, a to podání kasační stížnosti a repliky k vyjádření žalované [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Celkem tedy zástupce stěžovatelky učinil pět úkonů právní služby s nárokem na odměnu ve 3 100 Kč za jeden úkon [§ 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je třeba k odměně za každý úkon připočítat 300 Kč jako náhradu hotových výdajů. Protože zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku 3 570 Kč odpovídající této dani. Celková náhrada nákladů řízení, čítající odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 20 570 Kč (včetně daně z přidané 6 Azs 277/2021 - 32 pokračování hodnoty) a zaplacené soudní poplatky ve výši 8 000 Kč, tak představuje částku 28 570 Kč. K jejímu uhrazení byla žalované stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.

17. Žalovaná neměla ve věci samé úspěch, nemá proto dle § 60 odst. 1 s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.) právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. října 2022 JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D. předseda senátu