6 Azs 340/2005
č. j. 6 Azs 340/2005-73
V PLATNOSTI- KS Brno 55 Az 854/2003-36
- NSS 6 Azs 340/2005-73
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, protože soud v předchozím řízení nesprávně posoudil podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Soud nesplnil povinnost přezkoumat žalobní bod týkající se nesplnění podmínek pro azyl, neuváděl konkrétní důvody pro odmítnutí. Základní otázka, zda stěžovatel byl vystaven nepřímému pronásledování ze strany státních orgánů, nebyla řádně projednána. Věc byla vrácena k dalšímu řízení s povinností zřetelně posoudit skutkové důvody stěžovatele.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: M. R . , zastoupen Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem, se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 854/2003 - 36 ze dne 31. 1. 2005, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 854/2003 - 36 ze dne 31. 1. 2005 s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 55 Az 854/2003 - 36 ze dne 31. 1. 2005, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 395/AŘ - 2002 ze dne 30. 7. 2003 vydanému ve II. stupni správního řízení, kterým byl zamítnut stěžovatelův rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného vydané v I. stupni správního řízení, jímž bylo rozhodnuto, že se stěžovateli azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje, přitom na stěžovatele se nevztahuje překážka vycestování podle § 91 téhož zákona. Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky splnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Přestože byl stěžovatel pronásledován soukromými osobami, státní orgány v zemi jeho původu jej nedokázaly před takovým jednáním ochránit. Policie, na kterou se stěžovatel obracel, mu odmítla pomoc. Stěžovatel tedy byl pronásledován a jsou splněny podmínky podle § 12 zákona o azylu. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel zároveň navrhuje přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti její důvodnost popírá a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatel opuštění země původu zdůvodňoval cestou do České republiky za prací. Z pohovoru konaného dne 27. 8. 2001 vyplývá, že v roce 1996 hodlal stěžovatel obchodovat s počítači, nepodařilo se mu to legálně, a proto se rozhodl dovézt počítače nelegálně z České republiky. Stěžovatel si půjčil peněžitou částku na jejich nákup, byl přepaden a okraden. Věřitel pak po něm požadoval vrácení peněz. Stěžovatel se obrátil na policii, ta mu však nepomohla a údajně uvedla, že stěžovatel jím uváděnou peněžitou částku (šlo o 100 tisíc USD) nemohl mít. Stěžovatel ze země původu odcestoval. Žalovaný dne 14. 9. 2001 vydal rozhodnutí, kterým stěžovateli azyl neudělil a kterým rovněž rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování. Svoje rozhodnutí odůvodnil tak, že v případě stěžovatele nejde o pronásledování ze strany státní moci a není tak splněna podmínka podle § 12 zákona o azylu, rovněž není splněna podmínka udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu, žalovaný neshledal ani důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, ani existenci překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu. K podanému rozkladu věc žalovaný přezkoumal ve II. stupni správního řízení, dospěl k témuž závěru, rozklad zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Z obsahu soudního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Brně. O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2005 tak, že žalobu zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Brně byl stěžovateli doručen dne 11. 3. 2005. Kasační stížnost byla podána dne 24. 3. 2005 a byla tak podána včas (§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), byla podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je podána z kasačního důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Kasační stížnost je tak přípustná. Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek přezkoumal v rozsahu kasační stížnosti a z uplatněného kasačního důvodu, přitom za podmínek podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. dospěl k závěru, že napadený rozsudek není přezkoumatelným. Pronásledováním je ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného třeba rozumět ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Poukazoval-li stěžovatel v průběhu správního řízení na údajné útoky ze strany soukromých osob, pak podmínka udělení azylu, jež by s těmito útoky souvisela, by v takovém případě mohla být splněna teprve tehdy, pokud by tyto útoky byly realizovány v přímé souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod ze strany stěžovatele (§ 12 písm. a/ zákona o azylu) nebo z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§ 12 písm. b/ s. ř. s.), přitom v obou případech by stěžovateli právě z uvedených důvodů nebyla ze strany příslušných orgánů v zemi jeho původu ochrana, pokud by taková ochrana byla v daném případě potřebná a pokud by stěžovatel hodlal této ochrany také fakticky využít. V takovém případě by tedy rozhodným důvodem pro udělení azylu mohla být skutečnost, že by stěžovatel byl vystaven útokům ze strany soukromých osob, dožadoval by se ochrany u příslušných orgánů v zemi svého původu a tyto orgány by mu ochranu neposkytly, přitom neposkytnutí ochrany by mělo přímou souvislost právě s nedostatečnou loajalitou stěžovatele ke státním orgánům v zemi jeho původu, k exekutivě, ke společenskoekonomickému zřízení, k politické reprezentaci apod. Nejvyšší správní soud tu při výkladu zákona o azylu konstantně vychází mimo jiné i z článku 1 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, z nichž dovozuje, že udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl je důvodné pouze tehdy, jde-li o represi uskutečňovanou ze strany státu. Takovou represi lze dovodit jak ve formě přímé, kdy stát sám určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé, kdy stát záměrně určité pronásledované osoby nechrání. V daném případě by mohla v úvahu přicházet represe nepřímá, na niž stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje. Tvrdil-li stěžovatel, že se v zemi svého původu obracel na policejní orgány se žádostí o pomoc před vyděrači a ty mu pomoc neposkytly (údajně uvedly, že „pomoc mu nikdo neposkytne“), přitom neposkytnutí této pomoci bezprostředně předcházelo jeho vycestování ze země původu, pak bylo zapotřebí se tímto stěžovatelovým skutkovým tvrzením zabývat a ve vztahu k podmínkám pronásledování je posoudit. Za situace, kdy žalovaný dospěl k závěru, že si stěžovatel na postup policie, kde byl odmítnut, nestěžovatel dostatečně, jak vyplývá ze str. 3 rozhodnutí žalovaného vydaného v I. stupni správního řízení, kdy žalovaný ve II. stupni opřel své rozhodnutí toliko o stěžovatelovy potíže se soukromými osobami, jak vyplývá ze str. 3 rozhodnutí vydaného ve II. stupni správního řízení (tedy žalovaný se otázkou pronásledování zabýval a zabýval se též hodnocením stěžovatelovy situace po odmítnutí pomoci policejními orgány v zemi jeho původu), a kdy stěžovatel žalobou brojil proti závěru ohledně nesplnění podmínek podávaných z § 12 zákona o azylu a kdy krajský soud tuto otázku předmětem svého přezkumu učinil, pak pouhou konstatací na str. 4 rozsudku, ve čtvrtém odstavci, že stěžovatelem uváděné důvody nelze pod azylově relevantní důvody podřadit, své povinnosti přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů nedostál. Dovodil-li krajský soud, že příslušný žalobní bod směřuje ke splnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, resp. k nesprávnému posouzení jejich nesplnění, pak měl takový přezkum učinit řádně. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není ani v obecných rysech zřejmé, proč soud nepovažoval podmínky podávané z § 12 zákona o azylu za splněné, vyplývala-li ze stěžovatelovy argumentace podané soudu v žalobě jeho marná snaha domoci se ochrany u policejních orgánů v zemi svého původu. S ohledem na skutková tvrzení stěžovatele učiněná před žalovaným a následně před krajským soudem není tedy z napadeného rozsudku zřejmé, proč námitka nesprávného posouzení splnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu není důvodná. Za této situace je nutno pokládat napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to zvláště s přihlédnutím k tomu, že na poukazu na porušení § 12 zákona o azylu je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá. Jinými slovy nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem, nelze než jeho rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek skutkových důvodů. Nejvyšší správní soud si je sice vědom, že o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí by se nejednalo, pokud by bylo možno dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo, takovou skutečnost však v tomto případě ze shora uvedených skutkových důvodů konstatovat nelze; v právě projednávané věci Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku shledal zřetelnou absenci skutkových důvodů, na nichž byl rozsudek postaven. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ve vztahu k uplatněnému kasačnímu důvodu nebylo, čeho by na napadeném rozsudku krajského soudu mohl přezkoumat, neboť jeden z klíčových důvodů zamítnutí stěžovatelovy žaloby není z napadeného rozsudku ani v obecných rysech čitelný. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. za použití § 109 odst. 3 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tom bude zapotřebí zabývat se všemi skutkovými tvrzeními stěžovatele uskutečněnými k otázce možného nepřímého pronásledování orgány státní moci coby základní podmínkou případného přiznání azylově relevantního důvodu podle § 12 zákona o azylu. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. dubna 2006 JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.