7 A 501/2002
č. j. 7 A 501/2002-42
Sbírka: 48/2004 Sb. NSS
V PLATNOSTINejvyšší správní soud zamítl žalobu o poskytnutí jednorázové částky politickým vězňům, protože podle zákona č. 261/2001 Sb. lze nárok uplatnit jen v případě zrušení nebo změny trestu podle zákona o soudní rehabilitaci, nikoli v důsledku amnestie. Soud se opřel o § 4 odst. 4 zákona, podle něhož se počítá pouze rozdíl mezi vykonaným a nově uloženým trestem, nikoli amnestovaná část. Nové žádosti o vyšší částku a další nároky, podané po lhůtě, nebyly při přezkumu zákonnosti rozhodnutí zohledněny. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, stejně jako žalovaná.
Právní věta
I. Pokud nebyl odsuzující rozsudek zrušen ve výroku o vině, ale pouze ve výroku o trestu, a nově uložený trest byl vyšší než trest fakticky vykonaný (§ 4 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb.), nejsou splněny podmínky pro přiznání nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. ; II. Je-li poté, kdy Česká správa sociálního zabezpečení již zamítla žádost o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., zrušen odsuzující rozsudek, jakož i k němu se vztahující rehabilitační rozhodnutí, a žadatel v zákonné lhůtě k uplatnění tohoto nároku rozšířil původní žádost o další nárok, jedná se o žádost novou, o které musí být samostatně rozhodnuto.
Rubrum
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně E. C . , proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, v řízení o žalobě O.C. proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2002, č. j. xxx, takto:
Výrok
Žaloba s e z a m í t á . Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobou (opravným prostředkem) podanou v zákonné lhůtě se O. C. domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2002, č. j. xxx, kterým byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Rozhodnutí označilo nárok za neoprávněný, když trest odnětí svobody vykonaný v době od 1. 10. 1952 do 9. 7. 1959 zůstal rehabilitačním rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 1991, č. j. 1 Rtv 74/91, jako přiměřený trest nedotčen. Tímto rozsudkem byl zrušen jednak výrok o trestu a jednak i výrok o použití amnestie z roku 1953 a následným usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 1991, zn. 1 Rtv 74/91, bylo rozhodnuto o účasti na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a z trestu v trvání 7 roků byla prominuta část trestu ve výši 2 roků a 4 měsíců. Amnestií tak byl prominut zbytek nevykonaného trestu. Zákon č. 261/2001 Sb. se ovšem vztahuje jen na osoby, jejichž věznění bylo zcela či zčásti zrušeno, nikoliv amnestováno a podle § 4 odst. 4 zákona lze započítat jen rozdíl mezi tresty vykonanými a nově uloženými, nikoliv amnestovanými. Z původně uloženého trestu bylo vykonáno 6 roků a 8 měsíců a nový trest byl stanoven ve výši 7 roků, když k amnestii z roku 1953 nelze přihlížet, neboť rozhodnutí o ní bylo zrušeno. Proti tomu O. C. namítl, že podle jeho názoru má nárok na odškodnění za dobu 24 měsíců věznění. Byl odsouzen Nižším vojenským soudem v Olomouci dne 29. 1. 1953 pod zn. T 7/53 podle § 5, § 273 odst. 3 zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, z něhož mu byla 1/3 v květnu 1953 amnestována (tedy 3 roky a 4 měsíce). Zbytek trestu ve výši 6 roků a 8 měsíců vykonal dne 9. 7. 1959. Tento rozsudek Nižšího vojenského soud byl zrušen usnesením Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 6. 1991 zn. 1 Rtv 74/91, a to i výrok o trestu. Novým rozsudkem Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 27. 6. 1991 zn. 1 Rtv 74/91 mu byl uložen trest ve výši 7 roků, protože původní trest byl neúměrně přísný. V poslední větě rozsudku bylo uvedeno, že po právní moci bude provedena aplikace příslušné amnestie prezidenta republiky. Z toho plyne, že při změně trestu se musela změnit i délka amnestie, která činila 1/3 z trestu. Následně bylo Vojenským obvodovým soudem Olomouc vydáno usnesení zn. 1 Rtv 74/91 o prominutí části z uloženého trestu ve výši 2 roky a 4 měsíce. Trest, který měl být vykonán, tak činil 4 roky a 8 měsíců, ve skutečnosti však trval 6 roků a 8 měsíců. Za rehabilitované proto považuje 2 roky a nárok na odškodnění za 24 měsíce považuje za důvodný. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě poukázala na obsah správního spisu a důvody napadeného rozhodnutí. Závěr vycházel ze skutečnosti věznění v délce 6 roků a 8 měsíců a nově stanoveného přiměřeného trestu v délce 7 roků. Rozhodnutí proto považuje za odpovídající zákonu. Dodatečně žalovaná soudu zaslala podání O. C., které dne 22. 7. 2002 předložil Okresní správě sociálního zabezpečení v České Lípě včetně usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2002, č. j. 2 T 49/2002 - 167, o zastavení trestního stíhání a požádal o nové zhodnocení jeho věci. Připojil potvrzení Vězeňské služby o době výkonu trestu a amnestii v roce 1953. Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle § 132 zákona 150/2002 Sb., soudní řád správní, postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) - tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu. Podáním ze dne 15. 4. 2003 sdělila Nejvyššímu správnímu soudu E. C., že O. C. dne xx 10. 2002 zemřel, což doložila úmrtním listem a současně předložila usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 12. 2002, č. j. 12 D 1009/2002 - 6, z něhož vyplývá, že je jeho dědičkou. V dalším podání uvedla, že hodlá v řízení pokračovat a požaduje přiznání odškodnění za dobu 80 měsíců, jak její manžel změnil žádost dne 22. 7. 2002 u Okresní správy sociálního zabezpečení, která soud na tuto skutečnost neupozornila. Proto požaduje, aby soud uvedenou částku přiznal a navíc rozhodl, že žalovaná je povinna vyplatit i valorizovaný příplatek k důchodu, o který manžel za života také žádal. E. C.se stala na základě ust. § 107 odst. 2 občanského soudního řádu a § 64 s. ř. s. procesní nástupkyní O.C. v tomto řízení a tedy žalobkyní. Do řízení vstoupila na místo dosavadního účastníka a podle § 107 odst. 4, § 64 s. ř. s. musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době nástupu do řízení. To znamená, že se stala žalobkyní v rozsahu žaloby (opravného prostředku) podané O. C. a je oprávněna k úkonům, které jsou v dalším řízení přípustné. Jestliže tedy předmětem žaloby (opravného prostředku) O. C. bylo rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2002, č. j. xxx, a to z důvodů, že mu mělo být vyplaceno odškodnění za dobu 24 měsíců, je soud v zákonné lhůtě vymezeným předmětem a rozsahem přezkumu vázán (§ 75 odst. 1 s. ř. s., § 250m odst. 2, § 250h odst. 1 za použití § 250l odst. 2 o. s. ř. účinného v době podání opravného prostředku). Pokud se tedy O.C. obrátil na žalovanou s rozšířeným požadavkem podle zákona č. 261/2001 Sb. na odškodnění za dobu 80 měsíců a jeho procesní nástupkyně na to poukazuje ve svém vyjádření, stalo se tak jednak po lhůtě k podání opravného prostředku, navíc jde fakticky o novou žádost, o níž žalovaná napadeným rozhodnutím nerozhodovala. Stejně tak poukaz na žádost o příplatek k důchodu nelze u soudu v tomto řízení projednávat; ze spisu je patrno, že v této věci již rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem dne 3. 3. 1994 pod č. j. 14 C 645/92 - 12, aniž je ovšem zřejmé, zda O.C. využil možných opravných prostředků. Toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud není oprávněn přezkoumávat.. O důvodech žaloby (opravného prostředku) podané O. C. uvážil soud následovně: Podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, se tento zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Podle § 3 odst. 1 citovaného zákona je politický vězeň oprávněnou osobou mající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky. K tomu ze spisu vyplynulo, že O. C. dne 12. 9. 2001 požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň za dobu neoprávněného věznění. Žádost doplnil podáními ze dne 31. 1. 2002 a ze dne 28. 2. 2002, v nichž poukázal na skutečnosti uplatněné i v žalobě a výslovně uvedl, že požaduje odškodnění za dobu 2 roků věznění, které byly podle jeho názoru rehabilitovány. K žalobním tvrzením ze spisu vyplývá, že O. C. byl odsouzen rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 1953 zn. T 7/53 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a z tohoto trestu mu byly na základě amnestie v roce 1953 prominuty 3 roky a 4 měsíce. Zbytek trestu v délce 6 roků a 8 měsíců vykonal dne 9. 7. 1959. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 1991 zn. 1 Rtv 74/91 bylo rozhodnuto o soudní rehabilitaci tak, že se v rozsudku Nižšího vojenského soudu Olomouc ze dne 29. 1. 1953 zrušuje výrok o uloženém trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, jakož i výroky navazující. V důvodech je uvedeno, že nebyl shledán důvod ke zrušení výroku o vině, ale trest byl shledán nepřiměřeně přísným ve smyslu § 14 odst. 1 písm. f) rehabilitačního zákona, a proto byl zrušen výrok o trestu a výroky na něj navazující. Rozsudkem téhož soudu, z téhož dne, byl O. C. při nezměněném výroku o vině uložen trest v trvání 7 roků. Usnesením téhož soudu ze dne 13. 8. 1991 bylo provedeno započítání vykonaného trestu do trestu nově uloženého, který byl vykonáván v době od 31. 3. 1953 do 31. 11. 1957 a dalším usnesením téhož soudu, z téhož dne, bylo rozhodnuto o účasti O. C. na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a o prominutí z nově uloženého trestu odnětí svobody v délce trvání 7 roků doby 2 roků a 4 měsíců. Je tedy zřejmé, že v rehabilitačním řízení nedošlo ke zrušení výroku o vině, ale pouze o trestu, byl uložen trest nový v délce trvání 7 roků, z něhož byla část v délce trvání 2 roků a 4 měsíců prominuta, a to v důsledku amnestie z roku 1990. Nešlo tedy o žádnou žalobou tvrzenou realizaci amnestie z roku 1953, nic takového nevyplývá ani ze závěru rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ani z jeho usnesení o amnestii. Amnestie z roku 1953 měla tehdy vliv na skutečnou dobu výkonu trestu a jen takový vliv má i na posouzení nároku na odškodnění. Vykonal-li O. C. fakticky trest v délce trvání 6 roků a 8 měsíců a byl mu nově uložen trest, musela žalovaná postupovat při posouzení nároku podle § 4 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. Podle tohoto ustanovení při částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí se počítá jen rozdíl mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými. Nově uložený trest přesahoval trest skutečně vykonaný. Užití amnestie z roku 1990 ve vztahu k nově uloženému trestu není naplněním podmínek zákona č. 261/2001 Sb., který předpokládá poskytnutí jednorázové peněžní částky jen ve vztahu k výkonu trestu, který byl zrušen nebo změněn podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993. Původní trest sice takto zrušen byl, ovšem nově uložený trest využití zákona neumožňuje a k amnestované části trestu přihlédnout nelze. Vážila-li žalovaná žádost a skutkové okolnosti ve vztahu k rehabilitačním rozhodnutím, odpovídal její závěr zákonu (§ 32, § 46 správního řádu, § 2 odst. 1, § 4 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb.). Žalovaná nemohla při napadeném rozhodnutí vzít v úvahu rozšíření žádosti a nové doklady, když ty jí byly předloženy prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě až dne 1. 7. 2002 a dne 22. 7. 2002, tedy po vydání napadeného rozhodnutí. Stejně tak jí ani nelze vytýkat, že existenci nových dokladů v řízení sama nezjistila, neboť rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci č. j. Nt 201/2002 - 11 bylo vydáno dne 28. 3. 2002 (tedy ve stejný den jako rozhodnutí žalované) a rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci č. j. 2 T 49/2002 - 167 až dne 10. 5. 2002. Žalované tak při vydání napadeného rozhodnutí nelze vytýkat ani nedostatečné zjištění skutečného stavu věci, když nemohla zjistit a tedy ani hodnotit doklady, které před jejím rozhodnutí neexistovaly. Soudu byla tato další rozhodnutí (a to usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2002, č. j. Nt 201/2002 - 11, podle něhož byl rozsudek Nižšího vojenského soudu v Olomouci zn. T 7/53 ze dne 28. 1. 1953 a usnesení Vojenského obvodového soudu v Olomouci zn. 1 Rtv 74/91 ze dne 27. 6. 1991 a rozsudek Vojenského obvodového soudu v Olomouci zn. 1 Rtv 74/91 ze dne 27. 6. 1991 zrušeny podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb.) předložena dne 15. 4. 2003 E. C. s tím, že by soud v tomto řízení z nich měl vycházet. Opravný prostředek proti rozhodnutí žalované bylo možno podle § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb. a podle § 250m odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002 podat ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí a podle § 249 odst. 2 (§ 250l odst.2) o. s. ř. bylo možno jen v této lhůtě označit důvody nezákonnosti, pro které je rozhodnutí napadáno. Soud tedy je oprávněn hodnotit zákonnost napadeného rozhodnutí jen v mezích žalobních důvodů uplatněných v zákonné lhůtě. Nově vznesené důvody a doklady tak není oprávněn brát při hodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí v úvahu. Soud přesto doplnění žaloby včetně nových dokladů předložil žalované s žádostí o posouzení, zda nehodlá nárok na základě nových skutečností uspokojit, když takový postup by učinil další soudní řízení bezpředmětným. K tomu žalovaná sdělila, že ani na základě nových dokladů nepovažuje nárok za oprávněný - její vyjádření soud s ohledem na meze daného přezkumného řízení není oprávněn hodnotit. Nicméně je třeba podotknout, že nárok uplatněný u žalované dne 1. 7. a 22. 7. 2002 je novým uplatněním nároku (i když je žádost označena jako změna původní žádosti, jde o žádost o odškodnění za jinou dobu, z jiného titulu zrušení odsuzujícího rozsudku, za stavu zrušení rehabilitačních rozhodnutí - tedy o novou žádost) podaným v zákonné lhůtě (§ 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb.) a žalovaná je povinna o něm samostatně rozhodnout. Toto další rozhodnutí pak lze při nevyhovění napadnout žalobou na soudě. Napadené rozhodnutí žalované bylo ovšem vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci, odpovídá zákonu, a proto Nejvyšší správní soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žalobkyně neměla v tomto přezkumném soudním řízení úspěch, podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaná náhradu nákladů nepožadovala. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. května 2003 JUDr. Petr P ř í h o d a předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.