7 Ads 162/2025

Rubrum

7 Ads 162/2025 - 56 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. B., zastoupen Mgr. Ivanem Ericem Poplšteinem, advokátem se sídlem Pellicova 23/8, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2025, č. j. 54 Ad 30/2023-151, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ivanu Ericu Poplšteinovi, advokátovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 24 538,80 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 6. 11. 2023, č. j. X, zamítla námitky žalobce a potvrdila své prvostupňové rozhodnutí ze dne 24. 8. 2023, č. j. X, kterým zamítla žalobcovu žádost o invalidní důchod pro nesplnění podmínek podle § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Při posuzování žádosti žalovaná vycházela z posudku lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2023, podle kterého nebyl u žalobce zjištěn pokles pracovní schopnosti dostatečný pro konstatování invalidity, tedy nejméně o 35 % (dle posudku činil pokles 20 %). V řízení o námitkách vycházela žalovaná z posudku lékaře České správy sociálního zabezpečení Ostrava ze dne 5. 10. 2023, podle kterého byl pokles pracovní schopnosti žalobce hodnocen shodně ve výši 20 %. Rozhodující příčinu žalobcova dlouhodobě nepříznivého stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti představovala podle obou posudků porucha přizpůsobení dle kapitoly V, položky 5b přílohy k vyhlášce 7 Ads 162/2025 č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (dále „vyhláška o posuzování invalidity“).

2. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 8. 2024, č. j. 54 Ad 30/2023-71, v části týkající se náhrady za způsobenou újmu na zdraví a prošetření poměrů ve věznici odmítl a ve zbylé části zamítl. V souladu s § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, si pro účely rozhodnutí vyžádal vypracování posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise MPSV“), která opětovně posoudila zdravotní stav žalobce a v posudku ze dne 16. 4. 2024 potvrdila závěry obou předchozích posudků, tedy míru poklesu žalobcovy pracovní schopnosti o celkových 20 % a poruchu přizpůsobení jako rozhodující příčinu žalobcova dlouhodobě nepříznivého stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti. Tento rozsudek krajského soudu byl rozsudkem NSS ze dne 19. 3. 2025, č. j. 1 Ads 189/2024-73, zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že se krajský soud dopustil procesního pochybení, neboť žalobce nevyrozuměl o správném času konání jednání, a zároveň ani nijak nezjistil, zda žalobce má zájem se osobně účastnit jednání.

3. V návaznosti na to krajský soud znovu nařídil ústní jednání, na kterém umožnil žalobci účast prostřednictvím videokonference. Rozsudkem označeným v záhlaví pak žalobu v části týkající se náhrady za způsobenou újmu na zdraví a prošetření poměrů ve věznici opětovně odmítl a ve zbylé části, týkající se nároku na invalidní důchod, zamítl.

4. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud konstatoval, že odborný posudek vyhotovený posudkovou komisí MPSV, který pro něj představoval stěžejní důkaz, naplňuje požadavky úplnosti, přesvědčivosti a správnosti. Posudková komise podle krajského soudu provedla komplexní posouzení žalobcova zdravotního stavu, podrobně reagovala na jeho argumentaci a také dostatečně vysvětlila, proč za rozhodující příčinu poklesu jeho pracovních schopností považovala právě poruchu přizpůsobení, nikoli problémy s páteří či jiné zdravotní potíže. K námitce žalobce, že ve výpisu chyběla ortopedická vyšetření a záznamy o jeho pobytu na ošetřovně ze srpna a září 2023, krajský soud uvedl, že posudkoví lékaři tuto dokumentaci ve skutečnosti měli k dispozici, a to včetně lékařské dokumentace praktického lékaře MUDr. Vorla, s nímž se žalobce dne 15. 9. 2023 shodl na tom, že se u žalobce jedná o diskopatii a spondylózu páteře, lékařské zprávy ortopeda MUDr. Matouška ze dne 10. 8. 2023 i výsledku RTG vyšetření MUDr. Rychtery ze dne 16. 9. 2023. Krajský soud byl tak toho názoru, že posudková komise měla k dispozici dostatečnou lékařskou dokumentaci pro zaujetí posudkových závěrů.

5. Ačkoli krajský soud nepřehlédl výsledky vyšetření magnetickou rezonancí (dále jen „MR vyšetření“) ze dne 17. 10. 2024 doložené žalobcem k první kasační stížnosti, z nichž vyplývá výhřez ploténky, uvedl, že je nemohl v rámci tohoto řízení zohlednit, jelikož tento stav byl důsledkem úrazu, ke kterému došlo dne 6. 2. 2024, tedy až po vydání napadeného rozhodnutí, jak sám žalobce potvrdil ve vyjádření ze dne 2. 8. 2024. Krajský soud dále stanovil, že posudková komise vzala v potaz celkový stav žalobce, když pro hlavní zdravotní postižení zvolila horní hranici možného procentního rozmezí. Ani případné navýšení o 10 % z důvodu ostatních diagnóz podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity by přitom nevedlo 7 Ads 162/2025 - 57 pokračování k dosažení hranice 35 % nutné pro invaliditu prvního stupně. Na závěr krajský soud uvedl, že o správnosti posudku vyhotoveného posudkovou komisí MPSV nemá pochybnosti, jelikož zdravotní stav žalobce posuzovali kromě této komise také dva další posudkoví lékaři ve dvou různých posudcích, přičemž všichni dospěli ke shodnému závěru.

II. Kasační stížnost a následná vyjádření

6. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti výroku II. napadeného rozsudku kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). V kasační stížnosti namítal, že se přiznání invalidního důchodu domáhal z důvodu pracovního úrazu ze dne 9. 5. 2023, přičemž k zamítnutí jeho žádosti došlo v důsledku nekvalitní zdravotní péče poskytované ve věznici. Posudky, ze kterých žalovaná i krajský soud vycházely, považuje za neúplné a nepřezkoumatelné, neboť byly vypracovány na základě nekompletní lékařské dokumentace. Krajský soud měl podle stěžovatele provést dokazování vyžádáním si kompletní zdravotní dokumentace a následně nechat zpracovat doplňující a srovnávací posudek jinou posudkovou komisí MPSV.

7. Dále stěžovatel namítal, že se krajský soud plně ztotožnil s posudkem posudkové komise MPSV, který vycházel pouze z dostupné dokumentace, aniž by bylo provedeno osobní vyšetření stěžovatele. Posudková komise opírala své závěry primárně o RTG vyšetření, ačkoliv stěžovatel dlouhodobě popisoval závažné neurologické problémy s páteří, které byly až dne 17. 10. 2024 potvrzeny MR vyšetřením. Odmítnutí zohlednění této skutečnosti krajským soudem s odůvodněním, že se jedná o vývoj po vydání rozhodnutí žalované (ze dne 6. 11. 2023), označil stěžovatel za formalistické a odporující účelu řízení. Tyto zdravotní potíže mohly být včas zjištěny, pokud by byla včas provedena lékařská prohlídka, která má být podle rozsudku NSS ze dne 14. 9. 2011, č. j. 4 Ads 82/2011-7, pravidlem. Stěžovatel má proto za to, že byl jeho zdravotní stav podceněn a v důsledku absence relevantních důkazů nebylo možno stanovit míru poklesu jeho pracovní schopnosti správně.

8. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že je přesvědčená, že posudková komise MPSV ve svém posudku ze dne 16. 4. 2024 dostatečně posoudila a zdůvodnila, proč stěžovatel není invalidní a byl schopen soustavné přípravy k pracovnímu uplatnění navzdory svým zdravotním omezením. Z těchto důvodů považuje žalovaná posudek za úplný a přesvědčivý, a krajský soud dle jejího názoru nepochybil, když na jeho základě učinil závěr o nesplnění podmínek pro přiznání invalidního důchodu.

9. Dne 21. 8. 2025 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání stěžovatele, ve kterém žádal o zaslání své zdravotní dokumentace Institutu posuzování zdravotního stavu. Po výzvě soudu k upřesnění této žádosti zástupce stěžovatele dne 24. 9. 2025 vysvětlil, že stěžovatel původně jednal v mylném domnění, že Nejvyšší správní soud je nadřízeným orgánem kompetentním k zajišťování a předávání lékařských zpráv. Zástupce stěžovatele nicméně upřesnil, že stěžovatel navrhuje, aby si Nejvyšší správní soud vyžádal kompletní lékařskou dokumentaci stěžovatele z Vazební věznice Praha-Pankrác a z lůžkové péče ve Vazební věznici Brno-Bohunice. 7 Ads 162/2025

10. Dne 1. 10. 2025 doručil stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu další přípis, ve kterém popsal průběh jeho insolvenčního řízení, konkrétně přerušení oddlužení z důvodu stěžovatelova zdravotního stavu. V tomto podání rovněž poukázal na další vývoj svého onemocnění a znovu požádal Nejvyšší správní soud, aby si pro účely tohoto řízení vyžádal jeho aktuální lékařskou dokumentaci.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

11. Nejvyšší správní soud se v prvé řadě musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti, neboť jde v pořadí již o druhou kasační stížnost v dané věci a podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., je kasační stížnost nepřípustná "proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem". Opakovaná kasační stížnost je přípustná pouze tehdy, "je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu". Judikatura Nejvyššího správního soudu nad rámec zákona dovodila přípustnost i v situacích, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, anebo nepřezkoumatelnost. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by totiž znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS a usnesení NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 As 423/2018-25).

12. Nejvyšší správní soud zrušil na základě první kasační stížnosti stěžovatele rozsudek krajského soudu pro procesní pochybení spočívající v projednání věci bez osobní přítomnosti stěžovatele, který byl ve výkonu trestu, aniž mu bylo reálně umožněno se jednání zúčastnit. Jde tudíž o jednu z výjimek z nepřípustnosti kasační stížnosti podle výše zmiňovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, a druhá stěžovatelova kasační stížnost směřující proti napadenému rozsudku, který krajský soud vydal poté, co byl jeho původní rozsudek zrušený, je proto přípustná.

13. Jelikož ve věci rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud přijatelností kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

14. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti lze odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS. Podle této judikatury bude kasační stížnost přijatelnou, pokud (1) se dotýká zatím judikaturou neřešených právních otázek; (2) se týká právních otázek řešených judikaturou rozdílně; (3) je třeba judikaturního odklonu; či (4) došlo k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

15. Stěžovatel v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti netvrdil. Žádná z uplatněných kasačních námitek nezakládá právní otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně, ani Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský 7 Ads 162/2025 - 58 pokračování soud se rovněž nedopustil žádného zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

16. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

17. Stěžovatel namítal v kasační stížnosti nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Pro stručnost zde Nejvyšší správní soud odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady tento kasační důvod naplňují (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS). Jelikož stěžovatel tuto námitku uplatnil pouze v obecné rovině, posoudil ji Nejvyšší správní soud rovněž obecně (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 11. 2021, č. j. 1 Ads 149/2021-59) a neshledal ji důvodnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých skutkových a právních úvah krajský soud vyšel a proč žalobu ve výroku II. zamítl. Výslovně se přitom zabýval námitkou neúplnosti zdravotnické dokumentace (bod 15, 35 a 36), námitkou absence osobního vyšetření stěžovatele posudkovou komisí (bod 37), významem výsledku MR vyšetření ze dne 17. 10. 2024 (bod 30 a 37) i návrhy na doplnění dokazování dalším posudkem či srovnávacím posudkem jiné posudkové komise (bod 16 a 41).

18. Další kasační námitky stěžovatele se obsahově soustředí na tvrzenou neúplnost posudkových podkladů, absenci jeho osobního vyšetření a nezohlednění později provedeného MR vyšetření. Nejvyšší správní soud se proto zaměřil především na posouzení, zda tyto výhrady mohou svědčit o zásadním pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

19. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je posouzení vzniku invalidity otázkou odbornou, medicínskou, a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost fyzických osob Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem podle § 4 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení zřizuje jako své orgány posudkové komise (rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003-82, č. 526/2005 Sb. NSS). V jimi vypracovaných posudcích se pak hodnotí nejenom celkový zdravotní stav a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, ale formulují se v něm i posudkové závěry o invaliditě, jejím vzniku, zániku či dalším trvání. Posudky jsou tedy v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem (srov. například rozsudky ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003-82, č. 526/2005 Sb. NSS a ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Ads 158/2016-57). Předložený posudek pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v § 77 odst. 2 s. ř. s., nevzbuzuje-li z hlediska své komplexnosti a přesvědčivosti žádných pochyb, a nejsou-li současně známy ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, které by hodnotu posudku mohly zpochybnit (rozsudky NSS ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013-20, ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003-54, č. 511/2005 Sb. NSS či ze dne 24. 2. 2004, č. j. 5 Ads 49/2003-136).

20. Posudek vypracovaný v řízení o žalobě proti rozhodnutí o nepřiznání invalidního důchodu lze považovat za úplný a přesvědčivý jen v případě, že se v něm posudková komise vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi, přihlédne k potížím udávaným žadatelem a tyto posudkové závěry jednoznačně a konkrétně zdůvodní. Případné chybějící či nepřesně 7 Ads 162/2025 formulované náležitosti posudku, které způsobují jeho nepřesvědčivost nebo neúplnost, přitom nemůže soud nahradit vlastní úvahou (srov. rozsudek ze dne 9. 2. 2006, č. j. 6 Ads 25/2004-58 a ze dne 8. 12. 2021, č. j. 4 Ads 184/2021-30). Současně podle rozsudku NSS ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 Ads 121/2015-21, platí, že „Měl-li krajský soud k dispozici tři odborné posudky, které se shodovaly ve svých závěrech, nebylo namístě provádět další dokazování. Situace by byla odlišná, pokud by si odborné posudky odporovaly. V takovém případě by bylo zcela namístě nechat zpracovat revizní znalecký posudek, jenž by znovu komplexně zhodnotil zdravotní stav stěžovatele a vyjádřil se k rozporům mezi posudky.“

21. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud tyto požadavky respektoval a posudek posudkové komise MPSV právě z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti hodnotil. Zabýval se přitom tím, zda posudková komise vycházela z dostatečných a stěžovatelem namítaných podkladů, vypořádala se s psychickými obtížemi stěžovatele i jeho problémy s páteří, objasnila, proč za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu považovala poruchu přizpůsobení, a dostatečně vysvětlila, proč obtíže s páteří nehodnotila jako zdravotní postižení odůvodňující vyšší míru poklesu pracovní schopnosti. Současně v souladu s výše uvedenou judikaturou také vyložil, proč v situaci, kdy byl stav stěžovatele posouzen třemi různými posudky se stejnými výsledky, nepovažoval za potřebné dokazování doplňovat dalšími posudky. Za této situace nelze v postupu krajského soudu spatřovat takové pochybení, které by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.

22. Co se týče námitky stěžovatele k neprovedení jeho osobního vyšetření a odkazu na rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 63/2013-46, je pravdou, že tam Nejvyšší správní soud citoval rozsudek ze dne 14. 9. 2011, č. j. 4 Ads 82/2011-44, ve kterém dospěl k závěru, že „přímé osobní vyšetření posuzované osoby lékařem okresní správy sociálního zabezpečení a posudkovou komisí by mělo být pravidlem.“ Stěžovatel však v kasační stížnosti pominul další část tohoto rozsudku, kde soud stanovil, že: „Takové pravidlo však nemůže platit bezvýjimečně a vždy musí být náležitě zohledněny konkrétní okolnosti projednávaného případu“. Ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku pak Nejvyšší správní soud také dodal, že „i podle další judikatury Nejvyššího správního soudu je vyšetření posuzovaného při jednání komise základním prostředkem pro příp. odstraňování rozporů mezi závěry sociálního šetření a posudkovým hodnocením posudkové komise.“ Z této judikatury tedy neplyne bezvýjimečný požadavek osobního vyšetření v každé věci. Nejvyšší správní soud naopak následně výslovně uvedl, pokud má posudková komise MPSV dostatek přesvědčivých podkladů k posouzení zdravotního stavu, není bez dalšího povinna posuzovaného sama vyšetřit (rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2016, č. j. 6 Ads 277/2015-39). Význam osobního vyšetření tedy Nejvyšší správní soud spojuje především s odstraňováním rozporů a nedostatkem podkladů. V nyní posuzované věci však takové rozpory krajský soud ani posudkoví lékaři nespatřovali a ani zde tedy Nejvyšší správní soud neshledal pochybení zakládající přijatelnost kasační stížnosti.

23. Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. platí, že „Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ Z tohoto důvodu podle rozsudku NSS ze dne 24. 11. 2010, č. j. 4 Ads 85/2010-62, není v přezkumném řízení soudním o přiznání invalidního důchodu možné zohledňovat lékařskou dokumentaci hodnotící aktuální zdravotní stav stěžovatele, resp. zdravotní stav v období pozdějším než ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované. Proto Nejvyšší správní soud nevyhověl ani 7 Ads 162/2025 - 59 pokračování návrhu stěžovatele na vyžádání jeho aktuální zdravotní dokumentace. Je-li stěžovatel přesvědčen, že se jeho zdravotní stav zhoršil, má možnost podat novou žádost o invalidní důchod, a to bez ohledu na výsledek tohoto řízení.

24. K námitce stěžovatele, že jeho zdravotní stav nebyl řádně zjištěn, jelikož v průběhu posudkového řízení nebylo provedeno MR vyšetření, a že krajský soud pochybil, pokud z později zjištěného nálezu nevycházel, Nejvyšší správní soud uvádí, že nepřehlédl, že stěžovatel potíže s páteří namítal již v řízení před žalovanou. Současně však Nejvyšší správní soud v souladu s krajským soudem ze soudního spisu ověřil, že sám stěžovatel v podání ze dne 2. 8. 2024 uvedl, že ke zhoršení jeho zdravotního stavu, na jehož základě bylo následně (podle podání stěžovatele ze dne 29. 8. 2024) provedeno MR vyšetření, došlo až po jeho druhém pracovním úrazu ze dne 6. 2. 2024, tedy po vydání napadeného rozhodnutí žalované. Za této situace Nejvyšší správní soud v postupu krajského soudu neshledal pochybení, jestliže k výsledku tohoto vyšetření při přezkumu rozhodnutí žalované nepřihlížel. Nejvyšší správní soud současně dodává, že úkolem posudkových lékařů a posudkové komise je pouze hodnotit zdravotní stav žadatelů podle kritérií stanovených právními předpisy, nikoliv provádět primární klinická zjištění. To je úkolem ošetřujícího lékaře stěžovatele a lékařů odborných, u nichž se léčí. Ti se pak podílejí na kompletizaci zdravotní dokumentace (viz rozsudky NSS ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 91/2012-19, nebo ze dne 5. 2. 2016, č. j. 2 Ads 209/2015-76).

25. Stěžovatel v kasační stížnosti formálně odkázal též na důvod podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., z obsahu jeho argumentace však žádná tvrzená zmatečnost řízení před krajským soudem nevyplývá. Nejvyšší správní soud současně neshledal existenci takové vady ani z úřední povinnosti.

IV. Závěr a náklady řízení

26. Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou a nepochybil ani při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, a usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

28. Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 5. 5. 2025, č. j. 54 Ad 30/2023-126, ustanoven k ochraně jeho práv zástupce Mgr. Ivan Eric Poplštein, advokát. Ustanovený advokát zastupoval stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 10 věta poslední s. ř. s.). Podle § 35 odst. 10 část věty první za středníkem s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce stát. Ustanovený zástupce učinil v řízení čtyři úkony právní služby, a to sepsání doplnění kasační stížnosti a upřesnění žádosti stěžovatele na základě výzvy soudu podle § 11 odst. 1 písm. d) 7 Ads 162/2025 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a dvě jednání s klientem podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, při sazbě 4 620 Kč za úkon právní služby [podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu]. Odměna tak činí celkem 18 480 Kč. Dále zástupci stěžovatele náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v sazbě 450 Kč za úkon, tedy celkem 1 800 Kč. Jelikož je ustanovený zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů částku ve výši 24 538,80 Kč. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. července 2026 Milan Podhrázký předseda senátu