7 Ads 61/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: F. G., zastoupen Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem Kirovova 1430/11, Karviná, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2026, č. j. 17 Ad 30/2024-148, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. MUDr. Karlovi Adamusovi, Ph.D. s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2024, č. j. X (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla námitky a potvrdila své rozhodnutí ze dne 9. 6. 2023, č. j. X (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým zamítla žádost žalobce o změnu výše invalidního důchodu, a to z důvodu nesplnění podmínek § 39 odst. 2 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o důchodovém pojištění“), neboť žalobce je dle posudku lékaře ze dne 14. 11. 2023, č. j. LPS/2023/1916-NR-STC_CSSZ i nadále invalidní ve druhém stupni dle § 39 odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, pakliže jeho pracovní schopnost poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pouze o 50 %. II.

2. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Na základě předložených podkladů dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odpovídalo zdravotnímu stavu žalobce a je zákonné. Rozsudek krajského soudu, stejně jako v něm uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a že posudkové hodnocení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu není úplné a přesvědčivé. Posudková komise se nevypořádala se všemi skutečnostmi a důkazy tvrzenými a navrhovanými stěžovatelem. Krajský soud nevzal v potaz posudek MUDr. Lorence, který uvedl, že stěžovatel trpí farmakorezistentní epilepsií minimálně ve formě nekompenzované, ani lékařské zprávy MUDr. P.. To považuje za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, v jehož důsledku došlo k nesprávnému posouzení zákonných podmínek invalidity ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění. Jeho zdravotní stav je objektivně horší, než je specifikováno v posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále též „MPSV“). Z posudku má být zřejmé, že zdravotní stav byl posuzován komplexně na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o správnosti klinické diagnózy. Namítal, že krajský soud není vázán pouze závěry posudku MPSV, ale měl by vyhodnotit zdravotní stav stěžovatele v kontextu jeho tvrzení a důkazů. Krajský soud si měl vyžádat srovnávací posudek jiné posudkové komise MPSV či znaleckého ústavu. I když se krajský soud pokusil věc tzv. objektivizovat znaleckým posudkem z oboru neurologie a psychiatrie, stěžovatel souhlasil pouze s neurologickým zkoumáním, nikoliv psychiatrickým. K psychiatrii se totiž již vyjádřil MUDr. L.. Tvrzení soudu, že podmínkou zpracování posudku je vyšetření formou hospitalizace, považoval za nepravdivé. Krátkodobější hospitalizaci považoval za neefektivní a pro posouzení zdravotního stavu za neprůkaznou. Je schopen výdělečné činnosti pouze za mimořádných podmínek, v praxi nerealizovatelných, s rizikem vzniku škody. Posudek MPSV považoval za nesprávný a nepřezkoumatelný. Posudková komise založila své závěry na výsecích lékařských zpráv, aniž by se zaměřila na zdravotní postižení komplexně. Má i další potíže trvalého rázu, ke kterým musí být přihlédnuto. Nepřisvědčil poučení, že má procesní povinnost svá tvrzení prokázat a nesplnění této povinnosti má za následek neúspěch ve věci. Prvotní odpovědnost má správní orgán a úlohou soudu je přezkoumat, zda své povinnosti dostál. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že jsou to právě posudkové komise MPSV, které jsou oprávněny k celkovému posouzení zdravotního stavu osoby a její pracovní způsobilosti, jakož i k zaujetí posudkových závěrů k invaliditě a jejím stupni. Krajský soud si zcela správně vyžádal posudek od posudkové komise MPSV. Skutkový stav byl náležitě zjištěn, posudkový závěr byl dle soudu přesvědčivě odůvodněn a má všechny formální náležitosti. Následně soud vypořádal veškeré výhrady a výtky stěžovatele. Zdůraznila, že krajský soud může posudek hodnotit pouze z hlediska jeho celistvosti a přesvědčivosti. Navrhla odmítnutí kasační stížnosti jako nepřijatelné, případně její zamítnutí. IV.

5. Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti (ve věci rozhodovala u krajského soudu samosoudkyně). Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu (1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo (2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, jehož závěry se použijí i mimo oblast mezinárodní ochrany, viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28, č. 4219/2021 Sb. NSS).

6. Žádná z podmínek přijatelnosti kasační stížnosti v nyní projednávané věci není splněna. Stěžovatel v kasační stížnosti brojí výlučně proti skutkovým a posudkovým závěrům, z nichž krajský soud vycházel, a polemizuje se způsobem hodnocení svého zdravotního stavu. Nevymezuje však žádnou právní otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, byla řešena rozdílně nebo vyžadovala judikaturní odklon. Současně Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Krajský soud naopak věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, od jejíchž závěrů Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2024, č. j. 7 Ads 114/2023-18, či usnesení NSS ze dne 28. 2. 2024, č. j. 7 Ads 150/2023-112).

7. Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009-71). Nepřezkoumatelnost podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nepřezkoumatelnost je vadou, k níž by byl případně Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout i bez námitky (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech a proč považuje námitky účastníků řízení za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015-45, či ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 As 146/2021-26). Nepřezkoumatelné je tedy takové rozhodnutí, které nelze přezkoumat pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Nepřezkoumatelnost je třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem, neboť jde o jednu z nejzávažnějších vad řízení, kterou lze konstatovat pouze v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, respektive proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021-36, bod 18, a tam citovanou judikaturu). Napadený rozsudek výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti splňuje. Je řádně odůvodněný a je z něj zřejmé, z jakého důvodu žalobu zamítl.

8. Podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Podle § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně. Podle § 39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění platí, že při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.

9. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu dlouhodobě vychází z toho, že posouzení zdravotního stavu, míry poklesu pracovní schopnosti i stupně invalidity je otázkou odbornou, medicínskou, kterou správní soud sám neposuzuje (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2024, č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 11). Úkolem správního soudu není nahrazovat odborné závěry posudkových komisí vlastním hodnocením, nýbrž přezkoumat, zda posudek představující rozhodující důkaz je úplný, přesvědčivý, správný a náležitě odůvodněný (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003-54, či usnesení č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 12). Požadavek úplnosti a přesvědčivosti posudku přitom znamená, že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi, zejména s námitkami posuzované osoby, a své závěry logicky a srozumitelně vysvětlit (usnesení č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 13). Z posudku musí být zřejmé, že zdravotní stav posuzované osoby byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, aby nevznikly pochybnosti o úplnosti a správnosti klinické diagnózy. Správní soud je povinen rozhodovat na základě úplně zjištěného skutkového stavu, který je dostatečným podkladem pro jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003-82, č. 526/2005 Sb. NSS, a ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Ads 158/2016-57).

10. Námitka neúplného nebo nepřesvědčivého posouzení zdravotního stavu stěžovatele v řízení o dávkách důchodového pojištění se podle judikatury Nejvyššího správního soudu posuzuje jako námitka jiné vady řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003-54, ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012-24, nebo ze dne 13. 11. 2013, č. j. 6 Ads 45/2013-25). Tvrdí-li přitom stěžovatel, jakožto žadatel o důchodovou dávku, že jeho zdravotní stav je závažnějšího charakteru, než jak jej popisuje posudek, Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/2009-46, že „pouhý výčet obtíží, kterými stěžovatel dle svého subjektivního názoru trpí, bez zjištění rozporu v posouzení zdravotního stavu provedeného posudkovými lékaři žalované nebo posudkovou komisí nemůže představovat relevantní argumentaci zpochybňující závěry krajského soudu, resp. žalované.“

11. Stěžovatel namítá, že posudková komise nedostatečně zohlednila posudek MUDr. Lorence, dle něhož trpí farmakorezistentní epilepsií minimálně v nekompenzované formě a současně při hodnocení zdravotního stavu nevzala přesvědčivě v potaž další diagnózy. Z posudku posudkové komise i jeho doplnění je však patrné, že se komise všemi těmito diagnózami zabývala, zhodnotila jejich funkční význam a vysvětlila, proč samostatně ani ve vzájemných souvislostech neodůvodňují zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity. Napadené posudky vycházely z toho, že postižení stěžovatele – částečně kompenzovaná epilepsie – je podřazeno pod kapitolu VI, položku 4b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., a pokles stanovily na horní hranici 40 %. Při zohlednění dalších postižení byl pokles navýšen na 50 % (viz bod 10 rozsudku). Stěžovatel přitom v kasační stížnosti pouze opakuje svůj názor na závažnost zdravotních obtíží a důležitost jednoho posudku, který by mohl svědčit ve prospěch jím tvrzené diagnózy, aniž by poukázal na konkrétní rozpor, neúplnost či nelogičnost posudkových závěrů. Jak Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, pouhý výčet subjektivně pociťovaných obtíží bez zjištění rozporu v posudkovém hodnocení nemůže představovat relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit závěry posudkové komise ani krajského soudu (usnesení č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 14). Krajský soud přitom znalecký posudek MUDr. Lorence předložil posudkové komisi, která posudek dne 24. 10. 2025 doplnila, avšak ani na jeho základě svůj posudkový závěr nezměnila (viz bod 16 rozsudku). V bodě 24 krajský soud dodal, že mezi závěry posudkových lékařů posudkové komise MPSV a znalcem MUDr. Lorencem není rozpor, který by bylo zapotřebí dále odstranit.

12. Obdobně nemůže svědčit přijatelnosti kasační stížnosti ani argumentace, že si krajský soud neopatřil znalecký posudek prokazující formu epilepsie a počet záchvatů, jak navrhoval stěžovatel. V bodech 19 až 20 krajský soud popsal, že součástí znaleckého týmu musí být nejen neurolog, ale i psychiatr, neboť epilepsie je onemocněním na pomezí dvou odborností, neurologie a psychiatrie. Při zadání zjistil, že podmínkou jeho zpracování je vyšetření formou hospitalizace, což stěžovatel zásadně odmítal. Hospitalizaci a psychiatrickému vyšetření se nechtěl podrobit, neboť měl za to, že vše lze dovodit z lékařských zpráv. Krajský soud tedy vysvětlil, z jakého důvodu nakonec k zadání znaleckého posudku nepřistoupil. Nelze přisvědčit ani námitce neprovedení důkazu výslechem manželky. Její prohlášení by stanovisko lékaře nemohlo v odborných otázkách vyvrátit. Posudkový závěr nelze považovat za neúplný jen proto, že nebyl proveden každý navržený důkaz; rozhodující je, zda posudková komise vycházela z dostatečných podkladů, vypořádala se se všemi rozhodnými skutečnostmi a své závěry přesvědčivě odůvodnila (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 13/2003-54, usnesení ze dne 22. 5. 2024, č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 19, či rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS). Tento požadavek byl v projednávané věci splněn.

13. Krajský soud posoudil otázku poklesu pracovní schopnosti stěžovatele z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zcela v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, od které se zdejší soud nemá důvod odchýlit. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení takové intenzity, která by mohla vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021-39). To, že stěžovatel subjektivně vnímá své zdravotní postižení jako těžší, než jak je vyhodnotili posudkoví lékaři, nelze při hodnocení jeho zdravotního stavu pro účely změny výše invalidního důchodu brát v úvahu.

14. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci úspěch, podle § 60 odst. 2 s. ř. s. jí však právo na náhradu nákladů řízení ve věcech důchodového pojištění nenáleží. Ustanovenému zástupci, Mgr. MUDr. Karlovi Adamusovi, Ph.D., se ve smyslu § 35 odst. 10 s. ř. s. přiznává odměna za zastupování spočívající ve dvou úkonech právní služby, kterým bylo převzetí a příprava zastoupení a písemné podání ve věci samé - doplnění kasační stížnosti. Za jeden úkon právní služby přísluší podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částka 4 620 Kč, tj. 9 240 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, tj. 900 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem činí odměna ustanoveného zástupce částku 10 140 Kč za dva úkony právní služby. Zástupce stěžovatele není plátcem DPH. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. srpna 2026 David Hipšr předseda senátu