7 Ads 62/2026

Rubrum

7 Ads 62/2026-24 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: Ing. E. S., zast. JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou, se sídlem Sudoměřská 3, Praha 3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2026, č. j. 47 Ad 6/2025-72, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala dne 25. 3. 2024 žádost o přiznání invalidního důchodu. Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 8. 2024, č. j. X, podle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, přiznala žalobkyni invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Vycházela přitom z posudku Institutu pro posuzování zdravotního stavu (IPZS) ze dne 22. 6. 2024, podle něhož činil pokles pracovní schopnosti žalobkyně 35 %. Posudek označil za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu polytopní vertebrogenní syndrom páteře s občasným kořenovým drážděním a významnou poruchou statodynamiky páteře, odpovídající kapitole XIII, oddílu E, položce 1c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity, a neshledala důvody pro další zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti podle § 3 a § 4 této vyhlášky. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky. Žalovaná si v námitkovém řízení vyžádala nový posudek IPZS. Ten v posudku ze dne 11. 11. 2024 i po zohlednění nově předložených lékařských zpráv dospěl ke stejnému závěru o poklesu pracovní schopnosti ve výši 35 %. Na základě toho žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 1. 2025, č. j. X, námitky žalobkyně zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

2. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované o námitkách žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Tvrdila, že její zdravotní stav byl posouzen nesprávně a že jí měl být přiznán invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Po dvou operacích bederní páteře v letech 2020 a 2021 nadále trpí bolestmi a ztuhlostí bederní páteře, nesnášenlivostí delšího sezení, 7 Ads 62/2026 stání a chůze, nestabilitou dolních končetin, křečemi, bolestmi kolen, kotníků a nártů, mravenčením a necitlivostí prstů. Po operaci krční páteře v roce 2023 přetrvávají bolesti hlavy, závratě, slabost horních končetin, bolesti ramen a paží a mravenčení prstů, přičemž se současně léčí s neurogenním močovým měchýřem. Odkazovala na lékařské zprávy ze dne 20. 3. 2024, 17. 10. 2024 a 5. 2. 2025, podle nichž jde o pacientku s významným funkčním postižením páteře po opakovaných operacích a s polytopním vertebrogenním algickým syndromem krční i bederní páteře. Podle žalobkyně měla být míra poklesu pracovní schopnosti stanovena na horní hranici rozpětí podle kapitoly XIII, oddílu E, položky 1c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, tedy ve výši 40 %, a následně zvýšena o dalších 10 % s ohledem na závažnost zdravotního stavu a další přidružená onemocnění.

3. Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. V řízení o žalobě nechal zpracovat posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí a dospěl k závěru, že tento posudek (včetně jeho doplnění) je úplný, přesvědčivý a vychází z veškeré dostupné zdravotnické dokumentace i z osobního vyšetření žalobkyně. Posudková komise sice oproti posudkům IPZS stanovila míru poklesu pracovní schopnosti žalobkyně na horní hranici rozpětí, tedy 40 %, a zohlednila lehčí polyneuropatii horních a dolních končetin a artrotické změny nosných kloubů dolních končetin, avšak neshledala důvody pro její další zvýšení podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity. Soud uzavřel, že ani takto stanovený pokles pracovní schopnosti neodpovídá invaliditě druhého stupně, nýbrž nadále pouze invaliditě prvního stupně. Posudková komise dostatečně odůvodnila, proč další zdravotní obtíže žalobkyně neodůvodňují zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti, a její závěry jsou logické, úplné a v souladu s posudkovými kritérii. Soud proto neshledal, že by napadené rozhodnutí vycházelo z nesprávně zjištěného skutkového stavu nebo z nesprávného právního posouzení.

II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované a repliky

4. Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítá, že napadený rozsudek vychází z vadně zjištěného skutkového stavu a že posudkové závěry, z nichž soud vycházel, nejsou úplné ani přesvědčivé. Připouští, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou medicínskou a že rozhodnutí soudu je založeno především na odborném lékařském posouzení. Posudek však může obstát jako rozhodující důkaz pouze tehdy, je-li řádně odůvodněný a vypořádává se se všemi rozhodnými skutečnostmi. Podle stěžovatelky tuto podmínku nesplňují ani posudky posudkových lékařů žalované, ani posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí.

5. Konkrétně namítá, že posudková komise sice zvýšila míru poklesu pracovní schopnosti z 35 % na 40 %, avšak nadále nedostatečně zohlednila další zdravotní obtíže, zejména hyperaktivní močový měchýř, pro který byla dvakrát operována, polyneuropatii horních a dolních končetin, oboustrannou artrózu kolenních kloubů, chronický zánět Achillových šlach, onemocnění štítné žlázy a hypertenzi. Závěr posudkové komise, že tato onemocnění nepředstavují klinicky významná interní postižení mající zásadní vliv na pracovní schopnost, není nijak věcně odůvodněn. Dále poukazuje na průběh jednání posudkové komise, která podle protokolu původně odročila projednání věci za účelem konzultace s odborným lékařem z oboru rehabilitace a vyžádání lékařské zprávy z rehabilitační nemocnice v Berouně, kde stěžovatelka absolvovala léčebný pobyt. Tvrdí však, že tato zpráva ani avizovaná odborná konzultace nebyly následně zajištěny, přestože mohly 7 Ads 62/2026-25 pokračování mít význam pro správné posouzení zdravotního stavu. Stěžovatelka rovněž brojí proti tomu, že s ohledem na charakter jejího dosavadního zaměstnání nebyl důvod ke zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti. Taková úvaha je v rozporu se zákonem a představuje nepřípustné znevýhodnění založené na jejím vzdělání a pracovním zařazení. Současně namítá, že posudek dostatečně nevysvětluje rozdíl mezi zvýrazněnou kyfózou a hyperkyfózou a že skutečnost, že netrpí psychickou ani senzorickou poruchou, byla v posudkovém hodnocení zohledněna v její neprospěch. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.

6. Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje se skutkovými i právními závěry krajského soudu. Ten vycházel z úplného, přesvědčivého a náležitě odůvodněného posudku posudkové komise (a jeho doplnění), který byl zpracován na základě veškeré dostupné zdravotnické dokumentace za osobní účasti stěžovatelky a po konzultaci odborných lékařů z oborů neurologie, ortopedie a vnitřního lékařství. Posudková komise sice stanovila míru poklesu pracovní schopnosti o 5 % vyšší než posudkoví lékaři IPZS, avšak přesvědčivě vysvětlila důvody tohoto odlišného hodnocení, přičemž tento rozdíl neměl žádný vliv na závěr o invaliditě stěžovatelky. Posudková komise dostatečně odůvodnila i to, proč neshledala podmínky pro zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity. Další zdravotní obtíže stěžovatelky nebyly shledány natolik závažnými, aby odůvodňovaly zvýšení stanovené hodnoty.

7. Stěžovatelka v replice tvrdí, že vyjádření žalované považuje za účelové. Žalovaná nemá zájem na objektivním posouzení zdravotního stavu stěžovatelky ani na odstranění nespravedlnosti. Posudek stěžovatelka označuje za nedostatečný.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti (v dané věci rozhodovala u krajského soudu samosoudkyně). Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu (1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo (2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, jehož závěry se použijí i mimo oblast mezinárodní ochrany, viz usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS).

9. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádná z podmínek přijatelnosti kasační stížnosti v nyní projednávané věci splněna není. Stěžovatelka v kasační stížnosti brojí výlučně proti skutkovým a posudkovým závěrům, z nichž krajský soud vycházel, a polemizuje se způsobem hodnocení svého zdravotního stavu. Nevymezuje však žádnou právní otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, byla řešena rozdílně nebo vyžadovala judikaturní odklon. Současně Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Krajský soud naopak věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, od jejíchž závěrů Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit (viz usnesení NSS ze dne 22. 5. 2024, č. j. 7 Ads 114/2023-18, či usnesení NSS ze dne 28. 2. 2024, č. j. 7 Ads 150/2023-112). 7 Ads 62/2026

10. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu dlouhodobě vychází z toho, že posouzení zdravotního stavu, míry poklesu pracovní schopnosti i stupně invalidity je otázkou odbornou, medicínskou, kterou správní soud sám neposuzuje (např. usnesení č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 11). Z toho vycházel i krajský soud v bodě 21 napadeného rozsudku. Úkolem správního soudu není nahrazovat odborné závěry posudkových komisí vlastním hodnocením, nýbrž přezkoumat, zda posudek představující rozhodující důkaz je úplný, přesvědčivý, správný a náležitě odůvodněný (rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003-54, či usnesení č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 12). Požadavek úplnosti a přesvědčivosti posudku přitom znamená, že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi, zejména s námitkami posuzované osoby, a své závěry logicky a srozumitelně vysvětlit (usnesení č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 13).

11. Stěžovatelka namítá, že posudková komise nedostatečně zohlednila konkrétně hyperaktivní močový měchýř, polyneuropatii horních a dolních končetin, artrózu kolenních kloubů, chronický zánět Achillových šlach, onemocnění štítné žlázy a hypertenzi. Z posudku posudkové komise i jeho doplnění je však patrné, že se komise všemi těmito diagnózami zabývala, zhodnotila jejich funkční význam a vysvětlila, proč samostatně ani ve vzájemných souvislostech neodůvodňují zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity. Stěžovatelka přitom v kasační stížnosti pouze opakuje svůj názor na závažnost zdravotních obtíží, aniž by poukázala na konkrétní rozpor, neúplnost či nelogičnost posudkových závěrů. Jak Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, pouhý výčet subjektivně pociťovaných obtíží bez zjištění rozporu v posudkovém hodnocení nemůže představovat relevantní argumentaci způsobilou zpochybnit závěry posudkové komise ani krajského soudu (usnesení č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 14, či usnesení NSS ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/2009-46).

12. Obdobně nemůže svědčit přijatelnosti kasační stížnosti ani argumentace, že posudková komise neopatřila rehabilitační zprávu z nemocnice v Berouně nebo neprovedla avizovanou konzultaci s odborným lékařem. Stěžovatelka totiž nekonkretizuje, jaké rozhodné skutečnosti měly z těchto podkladů vyplynout ani jakým způsobem by mohly zpochybnit závěr o míře poklesu pracovní schopnosti. Posudkový závěr přitom nelze považovat za neúplný jen proto, že nebyl proveden každý navržený důkaz; rozhodující je, zda posudková komise vycházela z dostatečných podkladů, vypořádala se se všemi rozhodnými skutečnostmi a své závěry přesvědčivě odůvodnila (srov. rozsudek č. j. 4 Ads 13/2003-54, usnesení NSS ze dne 22. 5. 2024, č. j. 7 Ads 114/2023-18, bod 19, či rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS). Tento požadavek byl v projednávané věci splněn.

13. Stejně tak ani námitky týkající se zohlednění charakteru dosavadního zaměstnání stěžovatelky, použité medicínské terminologie či absence psychických a senzorických poruch nemohou založit přijatelnost kasační stížnosti. Krajský soud v bodě 14 napadeného rozsudku rekapituloval doplňující posudek, podle něhož posudková komise při zohlednění charakteru zaměstnání stěžovatelky uvažovala spíše o snížení než o zvýšení bodového ohodnocení, neboť stěžovatelka netrpí psychickou ani senzorickou chorobou. V bodech 19 a 20 pak krajský soud vysvětlil, že posudková komise neshledala důvod pro zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity a že charakter zaměstnání stěžovatelky zohlednila právě v rámci této úvahy. K terminologické výhradě krajský soud v bodě 14 převzal vysvětlení posudkové komise, že označení statické poruchy 7 Ads 62/2026-26 pokračování jako zvýrazněné kyfózy, nikoli hyperkyfózy hrudní páteře, samo o sobě nemá posudkový význam. Sama stěžovatelka nadto nevysvětluje, jaký konkrétní dopad by tato terminologická odlišnost měla mít na posudkové zařazení jejího zdravotního postižení, stanovení míry poklesu pracovní schopnosti či úvahu o jejím případném navýšení podle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity. Tyto námitky proto míří pouze proti hodnocení konkrétních skutkových a medicínských okolností případu, nikoli k otázce přesahující vlastní zájmy stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se jimi proto dále nezabýval.

14. Napadený rozsudek krajského soudu je založen na posudku posudkové komise, který krajský soud hodnotil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka v kasační stížnosti nepředložila žádné argumenty svědčící o tom, že by se krajský soud od této judikatury odchýlil nebo že by jeho rozhodnutí trpělo tak závažnými vadami, které by mohly založit přijatelnost kasační stížnosti.

15. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.

IV. Závěr a náklady řízení

16. Z napadeného rozsudku je podle Nejvyššího správního soudu patrné, že závěry krajského soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou. Krajský soud se ani nedopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Nejvyšší správní soudu ani neshledal potřebu se od závěrů krajského soudu nyní odchýlit, a proto odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s).

17. Co se týká nákladů řízení, odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti druhem zjednodušeného věcného přezkumu rozhodnutí krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021- 28, bod 18). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla a nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 17. července 2026 Milan Podhrázký předseda senátu