7 Afs 149/2006

Rubrum

č. j. 7 Afs 149/2006 - 74 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatele F. M. B. – S. p. p. o d. n., zastoupeného Mgr. Marcelou Zavřelovou, advokátkou v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, za účasti 1) Finančního ředitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Žitná 12, 2) Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, č. j. 5 Ca 260/2005 – 43, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2006, č. j. 5 Ca 260/2005 - 43 odmítl jednak žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 12. 4. 2005, č. j. 2777/05 - 170, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 11. 2004, č. j. 112754/04/048980/3858, jímž byl stěžovateli sdělen předpis penále za porušení rozpočtové kázně ve výši 121 473 Kč a jednak žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 11. 8. 2005, č. j. 52/68349/2005 - 525, kterým bylo částečně vyhověno žádosti stěžovatele o prominutí penále za porušení rozpočtové kázně ve výši 121 473 Kč a současně nebyl prominut odvod ve výši 412 971 Kč. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že rozhodnutí finančního ředitelství bylo stěžovateli doručeno dne 14. 4. 2005 a žaloba proti tomuto rozhodnutí byla předána k poštovní přepravě až dne 7. 10. 2005, tedy zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne doručení správního rozhodnutí. Proto městský soud žalobu č. j. 7 Afs 149/2006 - 75 ve vztahu k tomuto rozhodnutí odmítl jako opožděně podanou podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pokud jde o žalobu v části směřující proti rozhodnutí ministerstva, byla městským soudem odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s., protože se jedná o rozhodnutí vydané podle ustanovení § 55 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), které je podle ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. z přezkumu soudem vyloučeno. V kasační stížnosti podané proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. vyslovil stěžovatel nesouhlas s tímto rozhodnutím. Stěžovatel nejprve popsal průběh řízení před správními orgány, konstatoval obsah žaloby a posléze i odůvodnění napadeného usnesení městského soudu. Dále vyjádřil přesvědčení, že na rozhodnutí ministerstva se kompetenční výluka podle ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. nevztahuje, neboť se skutečně jedná o rozhodnutí v pravém slova smyslu. Je tomu tak proto, že tímto rozhodnutím bylo jeho žádosti vyhověno pouze částečně a částečně bylo rozhodnuto ve věci v jeho neprospěch. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby bylo usnesení městského soudu zrušeno za účelem opětovného posouzení obou rozhodnutí a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se ztotožňuje s argumentací městského soudu a navrhlo odmítnutí kasační stížnosti. Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhlo zamítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku pro jeho neoprávněnost a zdůvodnilo, proč žádosti stěžovatele týkající se poskytnuté dotace nevyhovělo. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v případě odmítnutí žaloby krajským soudem mohou stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti směřovat pouze k nezákonnosti usnesení o odmítnutí návrhu (§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.). Je tomu tak proto, že odmítl-li krajský soud žalobu jako neprojednatelnou a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek. Věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti nic nenamítal, pokud byla žaloba odmítnuta ve vztahu k rozhodnutí finančního ředitelství pro její opožděnost, Nejvyšší správní soud proto se zřetelem k ustanovení § 109 odst. 2, 3 s. ř. s. v tomto rozsahu nezákonnost napadeného usnesení nepřezkoumával. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že kompetenční výluka podle ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. se nevztahuje na rozhodnutí ministerstva, které je rozhodnutím v pravém slova smyslu, tuto stížní námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Předmětným rozhodnutím ministerstva ze dne 11. 8. 2005, č. j. 52/68349/2005 - 525, které bylo vydáno podle ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků, bylo stěžovateli jednak prominuto penále ve výši 121 473 Kč předepsané platebním výměrem Finančního úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 11. 2004, č. j. 112754/04/048980/3858 a jednak mu nebyl č. j. 7 Afs 149/2006 - 76 prominut odvod ve výši 412 971 Kč uložený platebním výměrem Finančního úřadu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 11. 2004, č. j. 112690/04/048980/3858. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. V řízení o prominutí daně může ministerstvo daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení (§ 55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). Rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nemusí obsahovat odůvodnění a opravné prostředky proti němu se nepřipouštějí (§ 55a odst. 4 zákona o správě daní a poplatků). Z uvedeného vyplývá, že se jedná o mimořádný procesní prostředek dozorčího práva, nikoli o skutečný opravný prostředek, tedy instrument správního orgánu, jehož pojmovým znakem není právní nárok žadatele na meritorní projednání. Rozhodnutí vydané podle ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků je vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, protože takové rozhodnutí nemá povahu úkonu, který zakládá, mění nebo ruší práva, ani závazně neurčuje práva a povinnosti (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a nerozhoduje se jím proto o právu ve smyslu nároku založeného zákonem (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, č. j. 10 Ca 96/2003 - 8). Je sice skutečností, že povinnost odvodu a předpis penále byly stěžovateli uloženy pravomocnými správními rozhodnutími, ale podaná žádost o prominutí ještě nezakládá právní nárok stěžovatele na vyhovění takové žádosti, ani nárok na meritorní projednání. Nejvyšší správní soud judikoval obdobně již i v minulosti. Tak např. v důvodech nálezu Boh. A 9597/1932 uvedl, že „Dozorčí právo ... vykonává žalovaný úřad jako část své úřední, citovaným zákonem mu přikázané kompetence k ochraně veřejných zájmů a práva objektivního... Již z toho, že při výkonu dozorčího práva jde o ochranu veřejných zájmů, plyne, že soukromá strana nemůže uplatňovati nárok na to, aby úřad vykonal dozorčí právo jemu příslušející, neboť ochrana zájmů veřejných náleží toliko úřadu“. Obdobně v jiných nálezech (srov. Boh A 1577/22, 5440/26) vyslovil, že „Nemá-li strana podle toho vůbec subjektivního právního nároku na to, aby úřad užil svého dozorčího práva, lze jí tím méně přiznati nárok, aby je vykonal v její prospěch určitým, pro ni žádoucím způsobem“. Se zřetelem k uvedenému dospěl městský soud v napadeném usnesení ke správnému závěru, že rozhodnutí ministerstva vydané podle ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků je z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeno (§ 70 písm. a) s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení § 109 odst. 1 s. ř. s. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil č. j. 7 Afs 149/2006 - 77 proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto řízením nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. února 2007 JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu