7 Afs 170/2005
č. j. 7 Afs 170/2005-51
V PLATNOSTI- KS Hradec Králové 31 Ca 295/2004-28
- NSS 7 Afs 170/2005-51
Citované zákony (3)
Rubrum
7 Afs 170/2005 - 51 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, za účasti společnosti Z. z. n. v C., a. s., v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005, č. j. 31 Ca 295/2004 - 28, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2005, č. j. 31 Ca 295/2004 - 28, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 16. 12. 2004, č. j. 5042/130/2003-ŠK, kterým bylo zamítnuto odvolání společnosti Z. z. n. v C., a. s. (dále též „daňový subjekt“), proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Chrudimi („dále též správce daně“) a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit daňovému subjektu náklady řízení ve výši 5650 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vyslovil názor, že stěžovatel nemůže jedním rozhodnutím rozhodnout o 16 odvoláních daňového subjektu do dodatečných platebních výměrů, když tuto skutečnost nikterak neošetřil ve výroku rozhodnutí a když stěžovateli tento postup neumožňuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Rozhodnutí stěžovatele tak bylo dle názoru krajského soudu nepřezkoumatelné, proto ho soud dle ust. § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zrušil. Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítal, že krajský soud se vůbec nezabýval žalobními námitkami a podstatou věci. Daňový subjekt totiž ve své žalobě vůbec 7 Afs 170/2005 - 52 nenamítal, že bylo vydáno pouze jedno rozhodnutí o odvolání, přičemž tato skutečnost nebyla důvodem pro rušení rozhodnutí stěžovatele ani v předcházejících letech. Krajský soud v Hradci Králové tento postup pouze doporučil v případech, kdy se jedná o daňové penále. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že daňový subjekt podal pouze jedno odvolání, kterým napadl více rozhodnutí správce daně, nejednalo se tedy o 16 odvolání, jak uvádí ve svém rozhodnutí krajský soud. Navíc ve výroku rozhodnutí stěžovatele jsou přesně specifikována rozhodnutí správce daně, která byla jeho předmětem, část odůvodnění rozsudku krajského soudu proto neodpovídá skutečnosti. Z rozhodnutí stěžovatele je taktéž patrné, že jím bylo rozhodováno o skutkově souvisejících věcech stejného daňového subjektu, na které dopadají i stejná ustanovení hmotného a procesního právního předpisu, což bylo rozhodující hledisko pro zvolený postup. Proto bylo z důvodu hospodárnosti přistoupeno k vydání společného rozhodnutí pro všechna zdaňovací období. Důvod, pro který se tak stalo, je zcela opačný, než jak uvádí krajský soud. Stěžovatel dále uvedl, že se ztotožnil s krajským soudem, neboť ust. § 48 zákona o správě daní a poplatků neřeší možnost vydání jednoho rozhodnutí o odvolání proti vícero rozhodnutím správce daně. Postup odvolacího orgánu je však upraven v ust. § 50 cit. zákona. Stěžovatel přezkoumal každé rozhodnutí správce daně samostatně, přičemž o každém také samostatně rozhodl; společné odůvodnění nebylo na úkor srozumitelnosti věci. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 6 A 38/2002. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Daňový subjekt vyjádření ke kasační stížnosti nepodal. Z obsahu správního spisu, který soudu předložil stěžovatel, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Předmětnými dodatečnými platebními výměry doměřil správce daně daňovému subjektu daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 1999 až listopad 2000. Podkladem pro doměření těchto daní byla mimo jiných i zpráva z daňové kontroly provedená dle ust. § 16 zákona o správě daní a poplatků ze dne 17. 12. 2002, č. j. 124807/02/228540/4128, kterou byla kontrolována mimo jiných i daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden, duben, květen, červen, červenec, říjen, listopad a prosinec roku 1999 a leden až prosinec roku 2000. Podáním ze dne 21. 1. 2003 nazvaným „Odvolání proti platebním výměrům“ se daňový subjekt mimo jiné odvolal i proti předmětným platebním výměrům. Ve svém podání nespecifikoval, jaké vady spatřuje v kterém z rozhodnutí. Stěžovatel pak ve výroku svého rozhodnutí uvedl „vaše odvolání ze dne 21. 1. 2003 do rozhodnutí Finančního úřadu v Chrudimi ze dne 13. 1. 2003, č. j. 2037/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 58 388 Kč za zdaňovací období leden roku 1999, č. j. 2041/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 80 960 Kč za zdaňovací období květen roku 1999, č. j. 2042/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 134 200 Kč za zdaňovací období červen roku 1999, č. j. 2043/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 83 204 Kč za zdaňovací období červenec roku 1999, č. j. 2044/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 51 480 Kč za zdaňovací období říjen roku 1999, č. j. 2045/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 174 680 Kč za zdaňovací období listopad roku 1999, č. j. 2046/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 268 400 Kč za zdaňovací období prosinec roku 1999, č. j. 2047/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 65 768 Kč za zdaňovací období leden roku 2000, č. j. 2142/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 724 Kč za zdaňovací období únor roku 2000, č. j. 2051/03/233912, o dodatečném 7 Afs 170/2005 - 53 vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 253 463 Kč za zdaňovací období březen roku 2000, č. j. 2054/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 72 762 Kč za zdaňovací období duben roku 2000, č. j. 1993/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 1484 Kč za zdaňovací období květen roku 2000, č. j. 2144/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 3884 Kč za zdaňovací období červenec roku 2000, č. j. 2148/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 1506 Kč za zdaňovací období srpen roku 2000, č. j. 2150/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 73 463 Kč za zdaňovací období říjen roku 2000, č. j. 1906/03/233912, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty ve výši 268 295 Kč za zdaňovací období listopad roku 2000.“ Odůvodnění rozhodnutí stěžovatele dále obsahuje větu „odvolací orgán veden zásadou hospodárnosti a při využití ust. § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků vydal společné rozhodnutí o odvolání proti výše uvedeným rozhodnutím správce daně. Takto bylo postupováno proto, že z podstaty věci vyplývá, že jde o skutkově shodné a právně totožné případy, na které dopadají i stejná ustanovení jak procesního, tak i hmotně právního předpisu.“ Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s právním posouzením krajského soudu, který v jeho procesním postupu v rámci odvolacího řízení, kdy rozhodl jedním rozhodnutím o odvolání daňového subjektu proti 16 dodatečným platebním výměrům, shledal vadu řízení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se s touto stížní námitkou stěžovatele ztotožňuje, a to z následujících důvodů. Jak je zřejmé ze správního spisu, daňový subjekt své odvolání v daňovém řízení koncipoval tak, že jeho předmětem bylo celkem šestnáct dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty. Daňový subjekt v textu svého odvolání nerozlišoval skutečnosti rozhodné pro každé jednotlivé zdaňovací období a daň, nýbrž se vyjadřoval ke všem dodatečným platebním výměrům současně. Byl to tedy sám daňový subjekt, který provedl vyhodnocení o skutkové a právní souvislosti mezi jednotlivými dodatečnými platebními výměry, když proti všem podal pouze jediné odvolání. Ze správního spisu rovněž vyplynulo, že podnětem k doměření předmětných daní u daňového subjektu byla kontrolní zjištění učiněná správcem daně v rámci daňové kontroly, když správce daně zpochybnil některé obchodní operace deklarované daňovým subjektem. Ve svém rozhodnutí na str. 6 správní orgán rovněž přesně specifikoval skutečnosti, které vedly k dodatečnému doměření daně v jednotlivých zdaňovacích obdobích, a to velmi přehlednou formou. Jestliže tedy stěžovatel ve svém rozhodnutí prohlásil, že jím bylo rozhodováno o skutkově souvisejících věcech stejného daňového subjektu, na které dopadají i stejná ustanovení hmotného a procesního právního předpisu, a daňový subjekt proti tomuto konstatování ve své žalobě nic nenamítal, jedná se o skutečnost, která je mezi účastníky řízení o kasační stížnosti nesporná. Z výroku přezkoumávaného rozhodnutí stěžovatele (jehož citace byla učiněna výše) je jasně patrné, o jakých rozhodnutích správce daně bylo rozhodováno, když obsahem odůvodnění je rovněž vysvětlení tohoto procesního postupu (taktéž citované výše). Zjištění krajského soudu, že stěžovatel „tuto skutečnost nikterak neošetřil ve výroku rozhodnutí“, 7 Afs 170/2005 - 54 tak nemá oporu ve správním spise, protože z rozhodnutí stěžovatele vyplývá pravý opak. Shodně se lze vyjádřit i o tvrzení krajského soudu, že jediným důvodem postupu stěžovatele je zásada hospodárnosti. Lze tak uzavřít, že postupem stěžovatele v žádném případě nebyla zkrácena práva daňového subjektu, naopak lze říci, že i daňový subjekt podáním pouze jednoho odvolání využil zásadu hospodárnosti zakotvenou v ust. § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, kterou je v daňovém řízení nutno chápat nejen ve vztahu ke správci daně, nýbrž i k daňovému subjektu s tím, že daňový subjekt si sám provedl vyhodnocení o skutkové a právní souvislosti mezi jednotlivými dodatečnými platebními výměry, a proto podal proti všem pouze jediné odvolání. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že nastíněný postup stěžovatele nevedl k nezákonnosti jeho rozhodnutí. Tento názor plně koresponduje s právními závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 6 A 38/2002 - 53, dle kterého „není v rozporu se zákonem, je-li jedním rozhodnutím rozhodováno o několika zdaňovacích obdobích, a to tehdy, je-li rozhodováno o věcech právně i skutkově shodných; jednotlivé výroky takového rozhodnutí však musejí splňovat požadavky zákona, při respektování požadavku srozumitelnosti, přehlednosti a určitosti celého rozhodnutí.“ Postup krajského soudu hodnotí Nejvyšší správní soud jako ryze formalistický, který nešetří práva účastníků řízení. Protože rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové je nezákonné z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, kasační stížnost stěžovatele je s ohledem na dikci ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodná. Nejvyšší správní soud tedy postupoval v souladu s ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. tak, že napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil bez jednání postupem dle § 109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. V novém řízení se Krajský soud v Hradci Králové vypořádá se všemi žalobními body, které daňový subjekt uvedl ve své žalobě. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci Králové v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. června 2006 JUDr. Radan Malík předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.