7 As 1/2004

Rubrum

7 As 1/2004 - 62 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatele Sitel, spol. s r. o. , se sídlem v Praze, Baarova 957/15, zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze, Zelený pruh 95/97, za účasti Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2003, č. j. 30 Ca 238/2002 - 23, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení

Odůvodnění

Rozhodnutím Okresního úřadu Prostějov, referátu regionálního rozvoje, jehož právním nástupcem je Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen správní orgán), ze dne 17. 5. 2002, č. j. RR 179/2002 Ti, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Prostějově ze dne 25. 3. 2002, č. j. SÚ 595/02-Tom, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zřízení věcného břemene k nemovitostem v rozhodnutí blíže specifikovaným dle ust. § 91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen zákon o telekomunikacích), a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že ji dle ust. § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), ve spojení s ust. § 68 písm. b) s. ř. s., odmítl, neboť rozhodování o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ke stavbě na cizím pozemku je rozhodováním o vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem. Včas podanou kasační stížnost proti uvedenému usnesení krajského soudu podává stěžovatel z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., neboť se domnívá, že soud nesprávně posoudil právní povahu institutu vyvlastnění. Dle jeho názoru se v dané věci jedná o zásah, který je svou povahou veřejnoprávním, neboť vyvlastnění je nuceným omezením vlastnického práva na základě veřejnoprávního předpisu. Dodává, že pro posouzení charakteru věci a rozlišení, zda spadá do sféry práva soukromého či veřejného, není určující konečný výsledek, nýbrž způsob, jakým je tohoto výsledku dosahováno a současně, zda je jím sledován veřejný zájem. Správní orgán rozhoduje o vyvlastnění nemovitosti autoritativně bez nutnosti souhlasu dotčeného vlastníka nemovitosti. Nerozhoduje tedy spor mezi dvěma účastníky v rovném postavení, nýbrž především hájí veřejný zájem, pro který vyvlastnění povolí nebo nepovolí. Dle názoru stěžovatele soud pochybil, jestliže jeho žalobu odmítl s tím, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, neboť měl postupovat dle ust. § 130 s. ř. s. a žalobou se meritorně zabývat. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s kasační stížností napadeným rozhodnutím soudu, neboť se domnívá, že dojde-li k realizaci stavby, aniž by byl upraven vztah stavebníka k pozemku, jde o stavbu na cizím pozemku, což je dle jeho názoru výsostnou záležitostí soukromého práva, neboť nelze žádat po správním orgánu, aby dodatečně zhojil nezákonný zásah stavebníka do vlastnických práv vlastníka pozemku. S ohledem na výše uvedené správní orgán navrhuje, aby kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Podle ust. § 91 odst. 3 zákona o telekomunikacích pro zajištění výkonu oprávnění podle § 90 odst. 1 písm. a) a b) uzavře držitel telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační sítě nebo držitel osvědčení o registraci ke zřizování a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních signálů po vedení s vlastníkem dotčené nemovitosti před zahájením stavby písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační sítě nebo držitele osvědčení o registraci ke zřizování a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních signálů po vedení. Podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle písm. e) citovaného ustanovení kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. 7 As 1/2004 - 63 Jak vyplývá z dosavadní soudní praxe, jakož i právní teorie, určujícím hlediskem pro členění právních odvětví na soukromé a veřejné právo je metoda právní regulace. Jako metoda veřejného práva je uznáván vztah nadřízenosti a podřízenosti ve veřejnoprávních vztazích, v rámci nichž je jedna strana veřejnoprávního vztahu – obvykle státní orgán - oprávněna autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech strany druhé – fyzické či právnické osoby. Jinak vyjádřeno, jde tedy o hmotněprávní vztah mezi subjektem veřejného práva na straně jedné a právnickou či fyzickou osobou na straně druhé. Podle téhož hlediska soukromoprávní věci zahrnují ty věci, jejichž účastníci jsou ve vzájemně rovném postavení. V soukromoprávních věcech zpravidla o sporu mezi dvěma či více účastníky řízení rozhoduje soud, rozhodování však může být svěřeno i správnímu orgánu, popřípadě i jinému orgánu. Z toho vychází i občanský soudní řád v ustanovení § 7 odst. 1, když jako základní pravidlo zakládá pravomoc soudů k projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů v občanském soudním řízení, současně však i předjímá, že zákonodárce z různých důvodů může shledat důvodným svěřit rozhodovací pravomoc i jiným orgánům státní moci než soudům. To, že zákon svěřuje rozhodování v takových případech jiným orgánům než soudům, nemá vliv na charakter sporu či jiné věci, o níž se rozhoduje, je jen otázkou pravomoci vést řízení v takové věci a rozhodnout. Tak tomu je i v daném případě. Jak bylo již uvedeno, podle § 91 odst. 3 zákona o telekomunikacích pro zajištění výkonu oprávnění podle § 90 odst. 1 písm. a) a b) citovaného zákona uzavře držitel telekomunikační licence před zahájením stavby písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti za jednorázovou úhradu. Nedojde-li k dohodě, rozhodne o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady obecný stavební úřad na návrh držitele telekomunikační licence. Předmětem rozhodování stavebního úřadu je tak spor mezi držitelem telekomunikační licence a vlastníkem dotčené nemovitosti o vznik věcného břemene, tedy o jeden z institutů věcných práv, upravených a spravujících se režimem části druhé hlavy třetí občanského zákoníku, kodexu práva soukromého. Občanský zákoník v ustanovení § 151o odst. 1 jako jeden ze způsobů vzniku věcného břemene předvídá rozhodnutí příslušného orgánu; tím je v případě zřízení věcného břemene ve prospěch držitele telekomunikační licence podle § 91 odst. 3 zákona o telekomunikacích obecný stavební úřad. Obecnému stavebnímu úřadu je tedy zákonem svěřeno rozhodování v soukromoprávní věci. Soukromé právo vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl dosud poskytován ve správním soudnictví do 31. 12. 2002. Proto zákonodárce stanovil v soudním řádu správním v ustanovení § 68 písm. b), že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Nově od 1. ledna 2003 projednávají a rozhodují takové věci soudy podle novelizované části páté občanského soudního řádu. Tato nová právní úprava poskytuje soukromým právům větší ochranu, neboť soud neprovádí pouze přezkum správního rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl o věci; není tedy pouze orgánem oprávněným v případě zjištěné nezákonnosti postupu správního orgánu napadené rozhodnutí zrušit, jak tak dříve činily soudy ve správním soudnictví. Tím, že soud v případě, kdy shledá žalobu důvodnou, rozhodnutí správního orgánu v rozsahu žalobou napadeném nahradí svým vlastním rozhodnutím, tak soud rozhoduje konečným způsobem o předmětné věci; na rozdíl od přezkumu rozhodnutí správních orgánů ve správním soudnictví, kde soud může důvodně žalobou napadené rozhodnutí pouze zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení, tak odpadá případná nutnost domáhat se u soudu ochrany žalobou proti nově vydanému rozhodnutí, jestliže správní orgán právní názor soudu vyslovený ve zrušujícím rozhodnutí nerespektoval, nebo se v novém rozhodnutí či doplňovaném řízení mu předcházejícím dopustil jiných pochybení. Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle § 109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto mu ho soud nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. 7. 2004 JUDr. Radan Malík předseda senátu