7 As 101/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Ing. R. K., zast. Mgr. Martinem Sobkem, advokátem se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2026, č. j. 15 A 38/2025-100, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města Most, odbor stavební úřad, rozhodnutím ze dne 3. 6. 2025, č. j. MmM/104911/2025/OSÚ/ME, podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“), nařídil žalobci jako vlastníku stavby její odstranění. Konkrétně se jednalo o „Stavební úpravy pro změnu v užívání nebytového prostoru umístěného v bytovém domě čp. X, ul. Ch., obec M., část M., z lékárny na provozovnu rychlého občerstvení a kavárnu“, přičemž odstranění bylo nařízeno v rozsahu v rozhodnutí specifikovaném. Stavební úřad současně podle § 129 odst. 8 starého stavebního zákona nařídil žalobci jako vlastníku stavby ve stanoveném rozsahu obnovení přecházejícího stavu.

2. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 7. 2025, č. j. KUUK/116679/2025, zamítl podle § 92 odst. 1 správního řádu jako opožděné.

3. Rozhodnutí žalovaného žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Shledal, že ze spisové dokumentace v projednávaném případě (vedeném pod sp. zn. OSÚ/154699/2023/ME) vyplývá, že již stavební úřad jednal přímo se žalobcem a doručoval mu veškeré písemnosti, a i prvostupňové rozhodnutí bylo doručeno přímo žalobci (do jeho datové schránky). Dne 7. 7. 2025 podal žalobce odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí prostřednictvím Mgr. Martina Sobka, advokáta, k němuž přiložil plnou moc ze dne 8. 1. 2024, udělenou žalobcem tomuto advokátovi pro zastupovaní v řízení pod sp. zn. OSÚ/154699/2023/ME, a ve věcech s tím souvisejících. Jednalo se o jedinou plnou moc založenou v tomto správním spisu. Plná moc však musí být příslušnému správnímu orgánu prokazatelně dána najevo. Vůči správnímu orgánu je zastoupení účinné až ve chvíli, kdy mu bylo řádně doloženo plnou mocí. V projednávaném případě tak žalobce nebyl až do dne vydání prvostupňového rozhodnutí v řízení zastoupen, a stavební úřad postupoval správně, pokud rozhodnutí doručoval přímo žalobci. Odvolací lhůta proto počala běžet dne 4. 6. 2025, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí doručeno žalobci do datové schránky. Posledním dnem pro podání odvolání byl čtvrtek 19. 6. 2025. Odvolání však bylo podáno až dne 7. 7. 2025, tedy opožděně.

4. Ačkoliv žalobce zástupci udělil plné moci v jiných řízeních vedených stavebním úřadem a tvrdil souvislost mezi těmito řízeními, krajský soud konstatoval, že se jednalo o plné moci udělené výhradně pro tato jiná řízení. Odkázal na judikaturu, z níž vyplývá, že řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o odstranění stavby jsou dvě samostatná správní řízení. Proto nebylo důvodné ani žalobní tvrzení o tom, že řízení o dodatečném povolení stavby je součástí řízení o odstranění stavby, resp. že spolu obě řízení souvisí, a tedy že by plná moc ze dne 19. 2. 2024 byla platná i v řízení o odstranění stavby. Obecný odkaz žalobce na § 255 odst. 4 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“), vyhodnotil krajský soud za nepřiléhavý, protože toto ustanovení představuje odlišnost od předchozí právní úpravy ve starém stavebním zákoně, podle které bylo řízení o dodatečném povolení stavby tzv. vnořeným (samostatným) řízením. Řízení o nařízení odstranění stavby byla zahájeno již v roce 2023 a bylo dokončeno v režimu starého stavebního zákona v souladu s § 330 odst. 1 nového stavebního zákona. Stejně krajský soud pohlížel i na poukaz žalobce na plnou moc ze dne 5. 8. 2024, udělenou uvedenému zástupci v přezkumném řízení. To se týkalo přezkumu usnesení stavebního úřadu ze dne 13. 6. 2024, a také bylo plně samostatným správním řízením, nikoliv součástí řízení o odstranění stavby. Za irelevantní považoval krajský soud i odkaz na plnou moc udělenou v řízení o přestupku, který měl vazbu na provedení změny dokončené stavby, která byla předmětem řízení o odstranění stavby. Také přestupkové řízení a řízení o odstranění stavby představují dvě na sobě zcela nezávislá řízení.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

5. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Uvedl, že již v žalobě vytýkal žalovanému, že nesprávně posoudil předloženou plnou moc ze dne 19. 2. 2024 z hlediska obsahu a rozsahu zmocnění, neboť ta se vztahovala i na řízení o odstranění stavby, které je bezprostředně souvisejícím řízením. Krajský soud se v hodnocení plné moci ztotožnil se závěrem správních orgánů a formulaci „…a ve věcech s tím souvisejících“ považoval za značně obecnou, která nemůže založit zplnomocnění k zastoupení v konkrétní věci. Současně krajský soud konstatoval, že řízení o odstranění stavby není řízení související s řízením o dodatečném povolení stavby z důvodu aplikace přechodného ustanovení § 330 odst. 1 stavebního zákona.

6. S tím ale stěžovatel nesouhlasí. Uvedená formulace v plné moci může založit zmocnění pro zástupce i v jiném správním řízení, obdobně jako generální plná moc. Stěžovatel nesouhlasí ani s právním závěrem ohledně přechodného ustanovení § 330 odst. 1 nového stavebního zákona. V tomto ustanovení obsažené pravidlo se nevztahuje na charakter řízení o odstranění stavby a o dodatečném povolení stavby a jejich souvislost. Přechodné ustanovení řeší pouze procesní předpisy, které se budou v řízení po novele aplikovat, nikoliv na vztah obou řízení. Krajský soud proto posoudil věc nesprávně, protože pominul skutečnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že obě řízení spolu bezprostředně souvisí. Primárně pominul § 255 odst. 4 nového stavebního zákona, podle kterého řízení o dodatečném povolení stavby je součástí řízení o nařízení odstranění stavby. Nelze pominout, že obě řízení řeší stejnou nepovolenou stavbu a výsledek jednoho řízení determinuje výsledek druhého. Postup krajského soudu i správních orgánů a jejich restriktivní výklad právního jednání nese znaky přepjatého formalismu. Zjevným úmyslem stěžovatele přitom bylo, aby byl zastoupen i v řízení o odstranění stavby. Krajský soud proto věc nesprávně posoudil, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci.

7. Žalovaný odkázal na závěry vyjádřené v odůvodnění svého rozhodnutí a ztotožnil se s napadeným rozsudkem krajského soudu.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Soud nepřehlédl, že součástí doplnění kasační stížnosti byl i návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti. S ohledem na povahu dané věci se ovšem Nejvyšší správní soud kasační stížností (a věcí samou) zabýval přednostně, a samostatně proto o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval.

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Kasační námitky směřují vůči právnímu posouzení krajského soudu [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že krajský soud nesprávně posoudil plnou moc ze dne 19. 2. 2024. Ta se měla vztahovat rovněž na řízení o odstranění stavby.

11. Krajský soud se v napadeném rozsudku podrobně zabýval jednotlivými plnými mocemi udělenými stěžovatelem advokátovi Mgr. Martinovi Sobkovi v jednotlivých řízeních vedených u stavebního úřadu i v souvisejícím přestupkovém řízení. Dospěl však k závěru, že na základě doložených plných mocí stěžovatel nebyl zastoupen v řízení o odstranění nepovolené stavby ve chvíli, kdy mu stavební úřad doručoval prvostupňové rozhodnutí.

12. Nejvyšší správní soud ověřil, že v nyní projednávané věci, vedené stavebním úřadem pod sp. zn. OSÚ/154699/2023/ME, bylo od roku 2023 vedeno správní řízení o odstranění nepovolené stavby. Od počátku řízení stavební úřad jednal přímo se stěžovatelem, k tomu stěžovatel neměl po dobu správního řízení žádné výhrady. Plná moc ze dne 8. 1. 2024, udělená stěžovatelem advokátovi Mgr. Martinovi Sobkovi, byla do spisu připojena až dne 7. 7. 2025 společně s odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí ve věci. Plnou moc ze dne 8. 1. 2024 stěžovatel udělil zástupci k tomu, „aby jej zastupoval v řízení vedeném odborem stavebního úřadu města Mostu pod sp. zn. OSÚ/154699/2023/ME, a ve věcech s tím souvisejících.“ Tuto plnou moc stěžovatel udělil právnímu zástupci pro tuto konkrétní věc, tedy pro správní řízení o odstranění nepovolené stavby. Jelikož je však zastoupení zmocněncem účinné vůči správnímu orgánu až od chvíle, kdy je zmocnění k zastoupení prokázáno písemnou plnou mocí (§ 33 odst. 1 věta druhá správního řádu), bylo toto zastoupení vůči stavebnímu úřadu účinné až ke dni 7. 7. 2025, tedy v den, kdy mu plná moc byla doručena (obdobně viz rozsudky NSS ze dne 11. 1. 2017, č. j. 2 As 267/2016-40, a ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 As 86/2025-22).

13. Lze tedy souhlasit se závěrem krajského soudu, že na základě plné moci ze dne 8. 1. 2024 byl stěžovatel před stavebním úřadem zastoupen až od 7. 7. 2025 a do té doby zastoupen nebyl. Stavební úřad proto prvostupňové rozhodnutí ze dne 3. 6. 2025 správně doručoval přímo stěžovateli, které mu bylo doručeno do datové schránky dne 4. 6. 2025. Lhůta pro podání odvolání začala běžet 5. 6. 2025 a posledním dnem pro podání odvolání bylo 19. 6. 2025. Stěžovatel podal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí prostřednictvím zástupce až dne 7. 7. 2025.

14. Podle stěžovatele měly správní orgány přihlédnout k plné moci ze dne 19. 2. 2024, kterou stěžovatel udělil témuž advokátovi k tomu, „aby jej zastupoval v řízení vedeném Odborem stavebního úřadu Magistrátu města Most sp. zn. OSÚ/157915/2023/ME, a ve všech věcech s tím souvisejících.“ Uvedené řízení vedl stavební úřad ve věci žádosti o dodatečné povolení totožné stavby, jejíž odstranění bylo stavebním úřadem nařízeno v nyní posuzované věci.

15. Krajský soud posoudil plnou moc ze dne 19. 2. 2024 podle jejího obsahu i podle kontextu, v jakém byla udělena. Dospěl k závěru, že se nejednalo o plnou moc udělenou pro zastupování ve větším počtu řízení, ale pro zastupování v jedné konkrétní věci [§ 33 odst. 2 písm. b) správního řádu].

16. Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud především považuje formulaci obsaženou v plné moci ze dne 19. 2. 2024 – „a ve všech věcech s tím souvisejících“ – za značně obecnou. Jedná se o formulaci, která se objevuje ve všech plných mocech udělených stěžovatelem advokátovi Mgr. Martinovi Sobkovi. Obdobná formulace je ostatně obsažena i v plné moci ze dne 8. 1. 2024. Úmysl zmocnit zástupce i pro jiné, než v plné moci označené správní řízení o dodatečném povolení stavby, z ní v tomto kontextu dovodit nejde. Pokud stěžovatel nyní poukazuje na to, že zamýšlel plnou moc ze dne 14. 2. 2024, udělenou ke sp. zn. OSÚ/157915/2023/ME, vztáhnout i na řízení sp. zn. OSÚ/154699/2023/ME, mohl a měl tuto plnou moc formulovat jinak. Z plné moci ze dne 19. 2. 2024 totiž kromě obecné formulace „a ve všech věcech s tím souvisejících“ nijak nevyplývá, že by byla udělena i pro jiné správní řízení než v ní výslovně vymezené. Navíc Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že plná moc v posuzované věci, tedy ke sp. zn. OSÚ/154699/2023/ME, byla zástupci udělena již dne 8. 1. 2024 (ačkoliv stavebnímu úřadu byla předložena až dne 7. 7. 2025). Skutečnosti, že uděluje dvě různé plné moci pro dvě různá řízení, si stěžovatel tedy musel být vědom – a to z toho důvodu, že jak plná moc ze dne 8. 1. 2024 udělená pro řízení o odstranění stavby, tak plná moc ze dne 14. 2. 2024 udělená pro řízení o dodatečném povolení stavby, obsahují konkrétní spisovou značku řízení, ke kterému se plná moc vztahuje. Sám stěžovatel tedy zjevně měl v úmyslu udělit plnou moc pro každé z těchto řízení zvlášť. Výklad právního jednání stěžovatele proto krajský soud provedl v souladu s jeho skutečným úmyslem a jeho postup neshledal Nejvyšší správní soud nezákonným. Ostatně i samotná kasační argumentace stěžovatele ve vztahu k této otázce byla dosti stručná i obecná a z hlediska reakce na konkrétní závěry krajského soudu na hranici přípustnosti.

17. Co se týče druhého okruhu námitek, tedy souvislosti řízení o odstranění nepovolené stavby a o dodatečném povolení stavby, Nejvyšší správní soud dává za pravdu stěžovateli, že podle § 255 odst. 4 nového stavebního zákona je řízení o dodatečném povolení stavby součástí řízení o nařízení odstranění stavby. Jelikož však nyní posuzované řízení o odstranění stavby bylo zahájeno již v roce 2023, bylo třeba se zabývat tím, zda se na řízení vztahuje starý či nový stavební zákon (na základě přechodného ustanovení § 330 odst. 1 nového stavebního zákona) a jakým způsobem se případně do řízení promítne § 255 odst. 4 nového stavebního zákona.

18. Nový stavební zákon je účinný od 1. 1. 2024 a podle jeho § 330 odst. 1 se řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti dokončí podle dosavadních právních předpisů. Pod toto ustanovení nepochybně spadá i nyní posuzované řízení o odstranění stavby, protože bylo zahájeno před účinností nového stavebního zákona. Z uvedeného důvodu se na toto řízení nemohl vztahovat § 255 odst. 4 nového stavebního zákona. Z přechodného ustanovení § 330 odst. 1 ani z jiného ustanovení nového stavebního zákona nevyplývá, že pro řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby platí odlišná pravidla než pro jiná řízení vedená podle starého stavebního zákona. Správní orgány tedy v souladu s § 330 odst. 1 nového stavebního zákona postupovaly podle starého stavebního zákona.

19. Jak uvedl i krajský soud, Nejvyšší správní soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby byla v režimu starého stavebního zákona dvě samostatná řízení s odlišným účelem, přičemž v každém z nich se zkoumalo naplnění odlišných podmínek a jejich výsledkem bylo vydání dvou správních rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 7. 11. 2018, č. j. 9 As 368/2017-48, a navazující rozsudky ze dne 6. 8. 2025, č. j. 6 As 32/2025-26, ze dne 8. 8. 2025, č. j. 22 As 77/2025-40, ze dne 18. 9. 2025, č. j. 1 As 219/2024-134, či ze dne 18. 6. 2026, č. j. 22 As 198/2025-36). Procesně proto bylo nutné považovat řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby za dvě různá správní řízení s různými spisovými značkami a pro každé z nich bylo třeba předložit konkrétně vymezenou plnou moc pro zastupování (ačkoliv obě řízení spolu věcně souvisí a navazují na sebe, jak uvádí stěžovatel).

20. Na základě výše uvedeného tedy nelze dovodit, že by plná moc ze dne 19. 2. 2024, v řízení o dodatečném povolení stavby, měla vyvolávat účinky i v řízení o odstranění stavby z důvodu, že uvedená řízení spolu věcně souvisí. Plná moc ze dne 19. 2. 2024 se týkala jen řízení o dodatečném povolení stavby. Plná moc ze dne 8. 1. 2024 se týkala řízení o odstranění nepovolené stavby, nicméně vůči stavebnímu úřadu byla účinná až od 7. 7. 2025, kdy byla stavebnímu úřadu předložena. Výklad provedený krajským soudem nevykazuje znaky přepjatého formalismu, jak stěžovatel tvrdí. Jistě není sporu o tom, že řízení o odstranění a o dodatečném povolení téže stavby spolu fakticky i právně souvisí, a bylo tomu tak i za předchozí právní úpravy. Pokud však tato (předchozí) úprava, která byla v posuzované věci rozhodná, považovala tato řízení za samostatná (oddělená), přičemž správní orgány tuto skutečnost řádně reflektovaly (samostatné spisové značky, samostatná procesní úkony, samostatná rozhodnutí apod.), nelze nyní bez dalšího s odkazem na novou právní úpravu (podle níž je jedno z uvedených řízení součástí druhého) dovozovat právní účinky i pro řízení probíhající podle úpravy předchozí.

IV. Závěr a náklady řízení

21. Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených závěrů neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

22. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 6. srpna 2026 Milan Podhrázký předseda senátu