7 As 125/2026

Rubrum

7 As 125/2026-9 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: B. V., proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2026, č. j. 10 A 11/2026-33, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Tato nečinnost měla podle něj spočívat v tom, že mu žalovaný nevydal osvědčení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a podle pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 25. 4. 1991, č. j. 1665/91-SM. Žalovaný podle žalobce nereagoval na jeho podání týkající se událostí z roku 1992, které žalobce dlouhodobě označuje za podvod školského úřadu v Kutné Hoře.

2. Městský soud žalobu v záhlaví označeným usnesením odmítl z důvodu, že se podle něj jedná o návrh představující zjevné zneužití práva. Poukázal na to, že žalobce před správními soudy vede velké množství sporů, ve kterých opakuje stále stejná tvrzení, aniž by reagoval na závěry dřívějších rozhodnutí. Otázkou příslušnosti žalovaného k vydání požadovaného osvědčení se správní soudy navíc zabývaly již opakovaně. Dospěly přitom k závěru, že žalovaný k jeho vydání příslušný není.

3. Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud změnil jeho výrok tak, že se žaloba neodmítá, a aby opravil odůvodnění, v němž je podle stěžovatele dehonestován. Znovu popsal údajný podvod školského úřadu v Kutné Hoře a nečinnost orgánů veřejné moci. Namítl také podjatost Nejvyššího správního soudu jako celku, kterou dovozuje z postupu soudů ve věci vedené 7 As 125/2026 pod sp. zn. 7 As 40/2024. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

4. Předně je třeba uvést, že podání stěžovatele Nejvyšší správní soud nepovažoval za námitku podjatosti, kterou by se mohl tento soud jakkoli dále zabývat. Stěžovatel neuvedl žádného konkrétního soudce ani žádnou okolnost, která by mohla založit pochybnosti o nepodjatosti členů senátu rozhodujícího v této věci. Takovou okolností nemůže být postup soudu nebo jeho rozhodování v jiné stěžovatelově věci (§ 8 odst. 1 s. ř. s.). Zdejšímu soudu je navíc z úřední činnosti známo, že obdobné námitky stěžovatel mechanicky opakovaně uplatňuje v řadě řízení (viz například usnesení NSS ze dne 14. 4. 2025, č. j. 21 As 31/2025- 13, bod 6, ze dne 17. 6. 2026, č. j. 8 As 44/2026-26, bod 6, nebo ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 As 212/2024-17, bod 8).

5. Podle § 46 odst. 1 písm. e) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh sleduje zjevné zneužití práva. Toto ustanovení se podle § 120 s. ř. s. použije i v řízení o kasační stížnosti.

6. Ve shodě s již existující rozhodovací praxí tohoto soudu je třeba předeslat, že stěžovatel vyvolává velké množství sporů s různými orgány veřejné správy, ve kterých opakuje stejná tvrzení. Na výsledky již proběhlých soudních řízení nereaguje a opakuje tatáž sdělení o křivdách a podvodech, které podle něj orgány veřejné moci neřeší. Typickým motivem jeho podání jsou zločinné praktiky a represe vůči jeho osobě, metodika Státní bezpečnosti z roku 1982, podpis Charty 77, nevyšetřování zločinů komunismu, podjatost celého rozhodujícího soudu apod. Jeho kasační stížnosti zpravidla neobsahují věcné námitky proti důvodům napadených rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přitom eviduje stovky kasačních stížností tohoto stěžovatele. Popsaný způsob vedení sporů zdejší soud zachytil například v usneseních ze dne 4. 4. 2025, č. j. 8 As 52/2025-9, body 14 a 15, ze dne 6. 11. 2025, č. j. 8 As 157/2025-12, body 14 a 15, a ze dne 9. 4. 2026, č. j. 4 As 44/2026-10, body 4 až 7.

7. Výše uvedené lze vztáhnout i na nynější věc. Stěžovatel sice nesouhlasí se závěrem městského soudu o zneužití práva a naznačuje, proč má podle něj požadované osvědčení vydat žalovaný. Nevysvětluje však, jaký právní význam mají tyto okolnosti ve vztahu k dřívějšímu závěru správních soudů, že žalovaný k vydání osvědčení příslušný není. Tento závěr byl přitom vysloven přímo ve věcech téhož stěžovatele týkajících se téže studijní rehabilitace. Nejvyšší správní soud již v minulosti uvedl, že z pokynu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 25. 4. 1991, č. j. 1665/91-SM, vyplývá, že k realizaci studijní rehabilitace je příslušný ředitel školy a že žalovaný nebyl příslušný k vydání osvědčení o ukončení studia nebo maturitního vysvědčení, a to ani jako orgán, který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání (viz rozsudky ze dne 23. 5. 2007, č. j. 4 Ans 5/2005-109, ze dne 12. 7. 2007, č. j. 2 Ans 6/2006-70, ze dne 29. 3. 2012, č. j. 9 Ans 2/2012-52, a ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 Ans 10/2012-38). Především se však stěžovatel nevypořádává s nosnými důvody nyní napadeného usnesení, tedy se sériovostí svých podání, opakováním stejných tvrzení a nereflektováním výsledků předchozích řízení. Závěr o zneužití práva pouze označuje za napadání a dehonestaci své osoby a znovu popisuje údajný podvod z roku 1992, nečinnost orgánů veřejné moci, činnost Státní bezpečnosti a své pronásledování. 7 As 125/2026-10 pokračování

8. Samotný počet podání není pro závěr o zneužití práva rozhodující. Podstatná je jejich početnost ve spojení se sériovostí, stereotypností a opakováním stejných nebo prakticky totožných tvrzení, na jejichž předchozí vypořádání stěžovatel nereaguje. Takový postup již nesměřuje k účinné ochraně konkrétního subjektivního práva, nýbrž k vyvolávání dalších řízení bez ohledu na výsledky řízení předchozích. Jeho postup směřuje ke „sporu pro spor“ a zatěžuje soudy projednáváním stále stejných tvrzení na úkor jiných účastníků, jejichž věci soudní ochranu skutečně vyžadují (viz usnesení NSS ze dne 9. 4. 2026, č. j. 4 As 44/2026-10, body 5 až 7, a tam citovaná judikatura). Nynější kasační stížnost je dalším příkladem tohoto postupu. Obsahuje sice nesouhlas se závěrem městského soudu, stěžovatel však proti jeho nosným důvodům nestaví konkrétní kasační argumentaci a převážně pokračuje v opakování tvrzení, která správní soudy již mnohokrát vypořádaly. Za těchto okolností i tato kasační stížnost ve shodě s předchozí judikaturou představuje zjevné zneužití práva.

9. Ani v nynější věci pak Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, ani stěžovatele nevyzýval k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo, že kasační stížnosti podávané stěžovatelem končí zpravidla zastavením řízení pro nezaplacení soudních poplatků či odmítnutím pro nesplnění podmínky povinného zastoupení, neboť návrhy stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce bývají zamítány. I v nynější věci pak platí, že běžný procesní postup by zde byl naprosto neefektivní, a současně je zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná (viz shora již zmiňované usnesení č. j. 4 As 44/2026-10, body 8-9).

10. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 120 s. ř. s.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 17. července 2026 Milan Podhrázký předseda senátu